belldandy komentáře u knih

Jeden by měl chuť napsat, že to je první RELEVANTNÍ text o fanfiction, který v České republice vznikl. Jak říkám, člověk by měl chuť to napsat, kdyby teda zároveň neplatilo, že je to mezi oficiálně vydanými knihami text jediný. Je to první kniha svého druhu v českém jazyce s výjimkou bakalářských, diplomových a ročníkových studentských prací. Nu, i když započítám tyto studentské práce, pořád si myslím, že to je nejpřípadnější český text o fenoménu jménem fanfiction. Jsem ovšem zaujatá, protože se tahle práce až mimořádně shoduje s mým osobním náhledem na tuto problematiku. Dává mi naději, že už nebudu muset pořád někomu vysvětlovat, že fanfikce nepíšou pouze (ani zejména) náctileté holčičky, nebo, že to není JEN pornografie, ale zároveň, proč to docela často pornografie je. Dokonce snad budu méně často vysvětlovat, co je to slash, omegaverze nebo genderbender. Pro mě je fanfiction fascinující fenomén, kde můžeme zahlédnout něco z podoby budoucího mediálního světa. Už proto stojí, jak fanfiction, tak i tato kniha za pozornost. :)

6 09.10.2018

Doporučuji přečíst všem, které trápí závažná nemoc a už jim lezou na nervy chytří lidé, kteří jim vysvětlují, že nemoc je vlastně zpráva těla, jak špatně si dosud vedli ve svém životě. Radí jim, že stačí změnit přístup a hned se uzdraví, a takové podobné kraviny. Susan Sontagová ji napsala ve chvíli, kdy u ní byla zjištěna rakovina a ona si uvědomila, že namísto, aby věnovala všechny své síly boji s nemocí se musí ještě vypořádávat s jakýmisi psychologickými vysvětleními, které její nemoc opřádá. V tomto případě, že si rakovinu nejspíš uhnala sama tím, že potlačovala své potřeby. Susan přesvědčivě dokládá, že těmto psychologizujícím a někdy i moralizujícím výkladům se nejvíc daří tam, kde vědecká vysvětlení, pochopení a hlavně metody, jak z nemoci ven, dosud chybí.

Vždy, když potkám chytráka, který zasvěceně druhým radí, že stačí změnit sebe a uzdraví se, mám chuť mu strčit tohle ke čtení, aby se uvědomil, že třebaže chce pomoci, tak určité úrovní těmto lidem vlastně škodí.

09.09.2018

Já bych moc ráda, aby někdo vydal zcela samostatně a nejlépe s kupou nápaditých ilustrací, čistě příběh "Co si stroje vypravují". Četla jsem ho nespočetněkrát už jako dítě, ale ještě mnohem častěji teď jako rodič. Jestli totiž existuje text, s kterým bych troufla postavit se před porotu v recitační soutěži, je to tenhle. Protože ho dobře umím, ale také proto, že jeho zvukomalebné kreace jsou něčím, co recitátora dobře "prodá". Je to skoro geniální kousek.

Pak Je tu teda ještě pár básní, které si nějakou chválu zaslouží, místy mám pocit, že skoro zlidověli, třeba ta Aha hmm, něco mám nebo Na pražské ulici. Ovšem uznávám, že jako celek je tahlekniha vlastně jen takový průměr. Přesto už x dnů po sobě, když večer pronesu větu: "Dones mi knižku, kterou chceš, abych ti přečetla", objeví se přede mnou vzápětí tahle a já zas spustím o tom, jaksi ty stroje v továrně vypravují.

V naší domácnosti je evergreen. A tak tomu odpustím i lehký budovatelský patos, co se v pozadí nejen toho příběhu o strojích v továrně, kdesi ukrývá. :)

1 08.07.2018

Jedna z knih, které dětem nejraději večer čítám.
Je v ní půvabným způsobem zachyceno, jak pracuje jedno fiktivní dítě s negativními emocemi.
Je to příběh stejně tak běžný jako nevšední.
Jeden večer a jeden divoký kluk.
Výlet do světa fantazie, který může stejně tak dobře trvat rok jako jen pár hodin.
Díky bohu není ta kniha moc výchovná. :P
Poučí vás, aniž u toho poučuje.

4 08.07.2018

Sleduji, že stále panuje představa, že nemluvící autisté, protože nemluví, tak ani nevnímají. Lidé se mají stále tendenci příliš často chovat jakoby vedle nich nestál člověk, ale spíš almara. Považuji proto za velice důležité, že vyšla kniha, která ukazuje opak. Kéž by to přimělo pár lidí přehodnotit svůj přístup, více věřit potenciálu těchto lidí, předpokládat u nich kompetence, zproblematizovat svůj náhled na to, co všechno je komunikace, atd.

O míře, v níž byly jeho texty upravovány dalšími lidmi, se spekuluje od počátku, co tato kniha vyšla. Už proto se rozhodlo nakladatelství sáhnout po originálu a nevycházet z amerického překladu knihy, třebaže ponechali z překladu do angličtiny Mitchellovu skvělou předmluvu. Je si třeba ale uvědomit, že i kdyby kniha prošla drobnými stylistickými zásahy, nic to nemění na faktu, že za ní stojí někdo schopný myslet, cítit a vnímat. Schopnost komunikovat prostřednictvím facilitové komunikace se považuje v Naokiho případě obecně za prokázanou.

Z druhé strany nelze čekat, že vám jedno japonské dítě přinese jednoduché odpovědi na složité otázky jako je řešení světového míru nebo jak dovést ke komunikaci právě vaše dítě. Už proto, že žádné takové jednoduché odpovědi zřejmě neexistují. Pravděpodobně se stejně nikdy nenaučí všichni nemluvící autisté komunikovat podobným způsobem jako Naoki, ale považuji také za pravděpodobné, že vnímají víc než předpokládá většina lidí kolem nich.

Předpokládám, že Naoki, když tuhle knihu psal, se už setkal minimálně někde na netu s problematikou neurodiverzního hnutí, protože to místy jeho texty prosvítá. Pokud ne, je to pozoruhodná shoda. A protože pochybuji, že se v češtině hned tak dočkáme knih od dalších nemluvících autistů, jako jsou Tito Mukhopadhyay nebo Carly Fleischmann, dovoluji si upozornit, že několik překladů od další nemluvící autistky, Amy Sequenzii, vyšlo tady - http://zrzi.cz/2017/08/zalezi-na-tom/ - a tady - http://mujautismus.cz/autismus-aspergeruv-syndrom-encyklopedie/s/sequenzia-amy/

3 04.07.2018

Napřed si je třeba přiznat, že jsem jako matka nepochybně produktem své doby a mnoho malých příčin mě nutí věci řešit jinak než doporučuje autorka této knihy. Ne zas tak principiálně, ale přesto v důsledcích podstatně. Například pokud jde o spaní jsem došla k tomu, že zdaleka nejjednodušší je miminko nechat spát hned těsně vedle vlastní postole a pokud začne pofňukávat prostě ho přitáhnout blíž, dát mu pít a sama v klidu spát dál. Nedělala jsem to tak proto, abych trpěla a dokazovala si tak, že jsem správná matka, jak v jedné chvíli lehce podsouvá autorka této knihy, ale protože to tak pro mě bylo nejjednodušší. Naopak jsem se proklínala, že kvůli tomu, abych to dělala dle názoru o generaci starších rodinných příslušníků SPRÁVNĚ, tedy abych nedovolila proboha dítěti něco tak strašlivého jako spát s rodiči v jedné posteli, jsem víc jak půl roku vstávala a odkládala dítě, které po první části noci (cca čtyři až šest hodin), kdy spalo relativně dlouho, mně nad ránem budilo tak po půl hodině a já padala nedospalá únavou. Prakticky totéž bych mohla napsat o kojení. Než zahřívat mléko a dezinfikovat lahve je mnohem jednodušší dítě nakojit. Pochybuji, že mě při nepravděpodobné možnosti, že si ještě pořídím další dítě, něco přinutí se k tomuto problému stavět jinak.

Nicméně třebaže jsem tedy evidentně někde jinde než ideální čtenář této knihy, námět knihy mi připadá zajímavý a podnětný. Oceňuji třeba autorčinu schopnost sebeironie a sebekritiky. Osvěžující to vlastnost v rámci tohoto typu literatury. Dovolila bych si jistý ostych před tím nazývat fakta, v knize prezentovaná, za vědecká. Pokud jde o výchovu dětí dokáží lidé zaujímat neuvěřitelně protichůdné postoje velmi dogmaticky. Doporučení typu, zda je dudlík vhodný či nevhodný, třebaže se často o mnohé vědecké výzkumy opírá, lze zřídkakdy sama o sobě za skutečně vědecké považovat. A třebaže se Pamela Druckermanová pokouší o racionální postoj, dovolila bych si její doporučení z tohoto tvrzení nevyjmout.

Spíš než o vědecké knize, lze mluvit o knize esejů, která srovnává americký a francouzský přístup ve výchově. Činí tak vtipně a s nadhledem, což právě člověk od esejistické knihy očekává. To, že se ocitla v zemi jako cizinka je pro autorku příležitostí vidět pro místní "neviděné", pro ně příliš normální. Z druhé strany to vzbuzuje určité podezření, nakolik skutečně rozumí logice toho, co se před ní odehrává. Pro mě osobně byl v tomto smyslu zajímavý třeba článek od ve Francii žijící Češky (odkaz dole), která podobná fakta jako Pamela dává do poněkud jiných souvislostí a na francouzský systém hledí evidentně kritičtěji. Člověk si jasněji uvědomí, že velmi podobně byl vychováván sám. Tímto si prošla ve velké míře má generace, při čemž se to samozřejmě dalo celkem v pohodě přežít, ale nic moc super to taky nebylo. Rozhodně nemám pocit, že bych si vyloženě přála u svých dětí opakovat totéž.

Připadá mi zřejmé, že hlavním důvodem, proč se Francouzi uchylují k tomuto způsoby výchovy, není jejich vyšší inteligence nebo národní povaha, ale z podobných důvodů jako o pár generací dříve Češi. Třebaže nepopírám, že jistá místní zabarvení tu jsou (například to jejich "Sois sage!“ = "Buď rozumný" nebo zvyk vysvětlovat dětem vše už od miminkovského věku pod vlivem názorů Francoise Doltové), vidím rozhodující příčinu francouzského typu výchovy ve státní politice, která velkoryse podporuje zaměstnanost žen a pobyt dětí v předškolských zařízeních, na druhé straně dává jen minimální podporu jevu, kterému jsme si u nás zvykli říkat mateřská nebo také rodičovská dovolená. Pročež francouzští rodiče přes veškerou svou lásku a starostlivost prostě nemají čas zabývat se svými dětmi přespříliš. Oproti tomu v USA je minimální podpora k obojímu, takže platit chůvu nebo pobyt v jeslích se vyplatí jen matkám s nejvyššími platy. A pobyt doma matky nepřímo navádí, aby se mateřství stalo jejich povoláním na plný úvazek

Tím se dostávám k jedné myšlence, která kdesi na pozadí jednotlivých pasáží knihy, prosvítá celou knihou. Připadá mi přínosná a já se s ní po svém ztotožňuji. Totiž, že my rodičové (a matky zvlášť) se v této době pod vlivem mnoha jevů - přes o něco více času a mnohem více informací než měli předchozí generace rodičů po to, že žijeme ve věku kultury strachu (jako je hustá doprava v ulicích a až moc zpráv o možných nebezpečích) a zároveň máme lepší možnost se zabavit doma pod dozorem než kdykoli dřív - dáváme dětem pozornosti a dohledu v míře, která je vlastně kontraproduktivní. Nedopřejeme dětem prožít žádnou skutečnou svobodu a nedopřejeme jim pocit zvládnou něco sám. Přes obecně sdílený pocit, že si toho dnešní děti mohou dovolit víc než ty dřívější, se domnívám, že ve skutečnosti mají mnohem méně možností jednat podle vlastní vůle, než kolik jsme jí měli jako děti my. A není to kvůli tomu, co si rodiče o výchově myslí, ale spíše proto, jak moc jim na výchově jejich dětí záleží.

Odkaz: https://www.national-geographic.cz/clanky/francouzske-deti-nezlobi-maji-tvrdou-vychovu-ktera-by-ale-v-nasich-koncinach-neprosla-34713.html

3 03.07.2018

Z tohohle ta atmosféra padesátých let vysloveně čiší. McCarthy éra v plné síle. Nepřítelem může být kdokoli, nikomu nevěřte, každého prověřujte. Brrr...

12.06.2018

Jediný Heinlein, kterého mám opravdu ráda. U většiny jeho knih skřípam zuby, protože jsme každý evidentně myšlenkově jinde. Tady ale není nic z toho, co mi jinde vadí. :)

2 12.06.2018

Četla jsem Danteho Komedii ve vícero překladech a překlad Vladimíra Mikeše považuji dalece za ze všech nejlepší, nejčtivější a nejsrozumitelnější. A také za velice fundovaný.

Tahle verze jeho překladu Pekla je z roku 2007, ale Peklo v Mikešově překladu vyšlo už roku 1978. A právě verzi z roku 1978 s ilustracemi Zdeňka Mézla miluji. Oba odvedli skvělou práci. Mézlovi ilustrace upomínají ranně novověké dřevoryty, což je asi tím, že on tuhle prastarou a pracnou grafickou techniku skutečně použivá. Ale nejen že ji používá, vy z těch ilustrací cítíte, že zachovává i jejího ducha. Svět je na nich sice spletitý, ale zároveň přehledně zobrazený a popsaný

K úplnému vydání překladu Mikešovi Komedie došlo až roku 2009. Teprve tehdy ho dokončil, ale úplně nejraději mám vlastně starší verzi, která je jen výtahem z celé Komedie. Mezi jednotlivými verši, Mikeš nejen shrne a odvypráví zbytek děje, on mi poskytnul i klíč ke čtení tohoto díla. Díky němu jsem mu snad začala i rozumnět.

Shrnuto, podtrženo. Vladimír Mikeš je jedním z důvodů, proč jsem si ve svém teenegerovském věku Božskou komedii zamilovala. Udělal pro Danta v českých zemích zhruba to, co Martin Hilský pro Shakespeara. Jeho překlad rozhodně doporučuji.

Aby bylo jasno, já původní povídku považuji za mimořádné a geniální dílo. Ovšem tato kniha mi přišla vlastně zbytečná. To nejlepší z ní bylo už ve stejnojmenné povídce. Proč se patlat na sto stranách s něčím, co jste zvládl mnohem úderněji vyjádřit na deseti. Tohle předělávání slavných sci-fi povídek na romány mě docela štve. (viz třeba ještě Příchod noci Asimova a Silverberga ) Takže za tři, původní povídka je ovšem jednoznačně za 100%.

5 11.06.2018

Tohle byl můj úvod do kultury, myšlení a cítění chasidů. A je to nádhera! Jsou zde zachyceny příběhy, jež si polští židé vyprávějí o svých učitelích-světcích-rabínech. Je to moudré a mystické, občas i vtipné a ironické. Zároveň z toho sálá velmi silná nostalgie nad světem, který už není. Asi ideální duchovní literatura pro mě.

Je to velmi roztomilá variace na opičího krále. Příběh je a la americký nezavislý film. Splétají se tu osudy čínského kluka a opičáka Suna, z nichž každý se musí naučit přijmout svou identitu. Mám Opičího krále velice ráda a tahle knížka mi vyloženě sedla.

Tak tohle se mi zrovna dobře nečetlo. Je to antologie textů současných filmových teoretiků. A je to skoro samá teorie a žádné názorné ukázky :). Ale na druhou stranu je to asi zatím jediná možnost, jak si v české řeči přečíst třeba něco o kinematografii atrakcí, nebo o zvuku v éře němého filmu (Není to zajímavé téma :)? ) nebo vůbec cokoli z oblasti multimediálních studií.

11.06.2018

Možná nejlepší česká kniha o islámu.
Na Kropáčkoci oceňuji, že ač sám předsvědčený křesťan, dokáže pohlížet na duchovní svět jiného náboženství s pochopením a sympatií.

A taky to, že dává výkladu estetický rozměr. Ten k mystice, myslím si, tak nějak patří. Kniha je doplněna množstvím ukázek (např. hadíthy) , jindy věnuje Kropáček celý odstavec tomu, aby vyjmenoval 100 překásných božích jmen - Milosrdný, Slitovný, Král, Mír, Věřící, Ochránce ... . :) No není to krása?

Nepřijde mi tedy ale, že je teda pozitivně zaujatej, jen si myslím, že žil ještě v době, kdy se nepovažovalo za nutné přidávat k textu něco jako: "Jo a ten islám, kdyby jste to nevděli, má taky své negativní stránky." Nakonec o soudy o morální hodnotě jednotlivých náboženství v téhle knize prostě nejde, je to skutečně jen informativní kniha o islámské mystice a jejím vývoji.

Velice čtivě napsaný přehled starších dějin kinematografie, od Lumiérů po období před Novou vlnou. Není to zrovna vyčerpávající výčet všech děl a okolností, ale pro získání první představy, to může být ta pravá kniha. Tu a tam se najde nějaká chyba - já je našla hlavně v popisu filmů. Asi je to pochopitelné z hlediska doby vzniku knihy - v době, kdy tyto filmy byly přístupné jen sem tam na nějakém festivalu - bylo důležité vše udržet v paměti. Než je autor vrazil do své knihy nějaké drobnosti už zapomněl.

Řeknu to jen tak - nejlepší Dějiny filmu, které jsou v češtině k dispozici.

Kniha (a také animovaný příběh podle ní ) je výborná a hlavně zábavná. I když se nám to třeba nelíbí, tak malým dětem příjdou věci kolem kakání většinou velice legrační. Kniha není zrovna výchovná. A díky bohu za to! Výchovné knihy bývají totiž hodně nudné.

A tady jako bonus k té zábavě, zjistíte, jak vypadá hovínko toho kterého zvířete. To je přírodovědná znalost, která bývá neprávem opomíjená.

Setkala jsem se i s tím, že někomu vadí v příběhu motiv posral jsi mne, já poseru tebe :). Ale pokud já vím - s vlkem se v pohádce o Červené Karkulce taky nikdo nepáral - zabil jsi, budeš zabit.

To mi připomíná mou kamarádku, která v reakci na jakousi pohádku, vysvětlovala svým dětem, že ani chudoba nedává nikomu právo bohatého ošulit o jeho majetek. Ony ta poučení z lidových pohádek, taky kolikrát nejsou dokonalá morální exempla. A víte co, on chtěl už Platón cenzurovat Homéra, protože postavy v Ilias nejdou vždy ve všem příkladem, ale já myslím, že cenzurovat příběhy ve jménu morálky není dobrý nápad.

No zkrátka pokud chcete pro malé děti něco výchovného, tak si tohle nepořizujte a namísto toho koukejte třeba na Bolka a Lolka. Ale pokud chcete něco, u čeho se s nimi pobavíte, tak je tohle to pravé. Já myslím, že tahle kniha má našlápnuto na to být dětskou klasikou.

7 11.06.2018

Tuhle knihu jsem ve svém mládí milovala. Táta tu reprezentuje idealistického progresivního materialistu, který dělá vše pro pokrok rodu homo (dosud ne sapiens). Samozřejmě musí bojovat s revizionisty a to zejména ve vlastní rodině :).
Vše je totiž demonstrováno na osudu jedné pravěké rodiny, která slezla ze stromu a začala se živit masem. A ikdyž jim to zprvu nedělá dobře, nepoleví ... a dosáhnou mnoha pozoruhodných úspěchů.
Zajímavé je, že vypravěč - hlavní hrdina je oproti tátovi naopak objevitel filosofického idealismu a tak je jeho střet s tátou neodvratný.

Kvůli téhle knize jsem začala číst i Johna Keatse. A víte, co? Líbilo se mi to. :) Rafinovaná scifi tetralogie odkazující na kde co. Překlad hlavně u posledních dílů je fakt hroznej. Anglicky jsem se neučila, ale i já bych přišla na to, že "the music of the spheres" bude hudba sfér a nikoli hudba koulí.

Za mě je tohle nejlepší Lewis, ale já ho vlastně moc nemusím. :)