belldandy
přečtené 87
Nemoc jako metafora / AIDS a jeho metafory
1997,
Susan Sontag
Doporučuji přečíst všem, které trápí závažná nemoc a už jim lezou na nervy chytří lidé, kteří jim vysvětlují, že nemoc je vlastně zpráva těla, jak špatně si dosud vedli ve svém životě. Radí jim, že stačí změnit přístup a hned se uzdraví, a takové podobné kraviny. Susan Sontagová ji napsala ve chvíli, kdy u ní byla zjištěna rakovina a ona si uvědomila, že namísto, aby věnovala všechny své síly boji s nemocí se musí ještě vypořádávat s jakýmisi psychologickými vysvětleními, které její nemoc opřádá. V tomto případě, že si rakovinu nejspíš uhnala sama tím, že potlačovala své potřeby. Susan přesvědčivě dokládá, že těmto psychologizujícím a někdy i moralizujícím výkladům se nejvíc daří tam, kde vědecká vysvětlení, pochopení a hlavně metody, jak z nemoci ven, dosud chybí. Vždy, když potkám chytráka, který zasvěceně druhým radí, že stačí změnit sebe a uzdraví se, mám chuť mu strčit tohle ke čtení, aby se uvědomil, že třebaže chce pomoci, tak určité úrovní těmto lidem vlastně škodí.... celý text
Fanfikce: Ženská literatura nového věku
2018,
Veronika Abbasová
Jeden by měl chuť napsat, že to je první RELEVANTNÍ text o fanfiction, který v České republice vznikl. Jak říkám, člověk by měl chuť to napsat, kdyby teda zároveň neplatilo, že je to mezi oficiálně vydanými knihami text jediný. Je to první kniha svého druhu v českém jazyce s výjimkou bakalářských, diplomových a ročníkových studentských prací. Nu, i když započítám tyto studentské práce, pořád si myslím, že to je nejpřípadnější český text o fenoménu jménem fanfiction. Jsem ovšem zaujatá, protože se tahle práce až mimořádně shoduje s mým osobním náhledem na tuto problematiku. Dává mi naději, že už nebudu muset pořád někomu vysvětlovat, že fanfikce nepíšou pouze (ani zejména) náctileté holčičky, nebo, že to není JEN pornografie, ale zároveň, proč to docela často pornografie je. Dokonce snad budu méně často vysvětlovat, co je to slash, omegaverze nebo genderbender. Pro mě je fanfiction fascinující fenomén, kde můžeme zahlédnout něco z podoby budoucího mediálního světa. Už proto stojí, jak fanfiction, tak i tato kniha za pozornost. :)... celý text
Tam kde žijí divočiny
1994,
Maurice Sendak
Jedna z knih, které dětem nejraději večer čítám. Je v ní půvabným způsobem zachyceno, jak pracuje jedno fiktivní dítě s negativními emocemi. Je to příběh stejně tak běžný jako nevšední. Jeden večer a jeden divoký kluk. Výlet do světa fantazie, který může stejně tak dobře trvat rok jako jen pár hodin. Díky bohu není ta kniha moc výchovná. :P Poučí vás, aniž u toho poučuje.... celý text
Repetilky
1974,
Jan Hostáň
Já bych moc ráda, aby někdo vydal zcela samostatně a nejlépe s kupou nápaditých ilustrací, čistě příběh "Co si stroje vypravují". Četla jsem ho nespočetněkrát už jako dítě, ale ještě mnohem častěji teď jako rodič. Jestli totiž existuje text, s kterým bych troufla postavit se před porotu v recitační soutěži, je to tenhle. Protože ho dobře umím, ale také proto, že jeho zvukomalebné kreace jsou něčím, co recitátora dobře "prodá". Je to skoro geniální kousek. Pak Je tu teda ještě pár básní, které si nějakou chválu zaslouží, místy mám pocit, že skoro zlidověli, třeba ta Aha hmm, něco mám nebo Na pražské ulici. Ovšem uznávám, že jako celek je tahlekniha vlastně jen takový průměr. Přesto už x dnů po sobě, když večer pronesu větu: "Dones mi knižku, kterou chceš, abych ti přečetla", objeví se přede mnou vzápětí tahle a já zas spustím o tom, jaksi ty stroje v továrně vypravují. V naší domácnosti je evergreen. A tak tomu odpustím i lehký budovatelský patos, co se v pozadí nejen toho příběhu o strojích v továrně, kdesi ukrývá. :)... celý text
A dost! – Francouzské děti nedělají scény
2012,
Pamela Druckerman
Napřed si je třeba přiznat, že jsem jako matka nepochybně produktem své doby a mnoho malých příčin mě nutí věci řešit jinak než doporučuje autorka této knihy. Ne zas tak principiálně, ale přesto v důsledcích podstatně. Například pokud jde o spaní jsem došla k tomu, že zdaleka nejjednodušší je miminko nechat spát hned těsně vedle vlastní postole a pokud začne pofňukávat prostě ho přitáhnout blíž, dát mu pít a sama v klidu spát dál. Nedělala jsem to tak proto, abych trpěla a dokazovala si tak, že jsem správná matka, jak v jedné chvíli lehce podsouvá autorka této knihy, ale protože to tak pro mě bylo nejjednodušší. Naopak jsem se proklínala, že kvůli tomu, abych to dělala dle názoru o generaci starších rodinných příslušníků SPRÁVNĚ, tedy abych nedovolila proboha dítěti něco tak strašlivého jako spát s rodiči v jedné posteli, jsem víc jak půl roku vstávala a odkládala dítě, které po první části noci (cca čtyři až šest hodin), kdy spalo relativně dlouho, mně nad ránem budilo tak po půl hodině a já padala nedospalá únavou. Prakticky totéž bych mohla napsat o kojení. Než zahřívat mléko a dezinfikovat lahve je mnohem jednodušší dítě nakojit. Pochybuji, že mě při nepravděpodobné možnosti, že si ještě pořídím další dítě, něco přinutí se k tomuto problému stavět jinak. Nicméně třebaže jsem tedy evidentně někde jinde než ideální čtenář této knihy, námět knihy mi připadá zajímavý a podnětný. Oceňuji třeba autorčinu schopnost sebeironie a sebekritiky. Osvěžující to vlastnost v rámci tohoto typu literatury. Dovolila bych si jistý ostych před tím nazývat fakta, v knize prezentovaná, za vědecká. Pokud jde o výchovu dětí dokáží lidé zaujímat neuvěřitelně protichůdné postoje velmi dogmaticky. Doporučení typu, zda je dudlík vhodný či nevhodný, třebaže se často o mnohé vědecké výzkumy opírá, lze zřídkakdy sama o sobě za skutečně vědecké považovat. A třebaže se Pamela Druckermanová pokouší o racionální postoj, dovolila bych si její doporučení z tohoto tvrzení nevyjmout. Spíš než o vědecké knize, lze mluvit o knize esejů, která srovnává americký a francouzský přístup ve výchově. Činí tak vtipně a s nadhledem, což právě člověk od esejistické knihy očekává. To, že se ocitla v zemi jako cizinka je pro autorku příležitostí vidět pro místní "neviděné", pro ně příliš normální. Z druhé strany to vzbuzuje určité podezření, nakolik skutečně rozumí logice toho, co se před ní odehrává. Pro mě osobně byl v tomto smyslu zajímavý třeba článek od ve Francii žijící Češky (odkaz dole), která podobná fakta jako Pamela dává do poněkud jiných souvislostí a na francouzský systém hledí evidentně kritičtěji. Člověk si jasněji uvědomí, že velmi podobně byl vychováván sám. Tímto si prošla ve velké míře má generace, při čemž se to samozřejmě dalo celkem v pohodě přežít, ale nic moc super to taky nebylo. Rozhodně nemám pocit, že bych si vyloženě přála u svých dětí opakovat totéž. Připadá mi zřejmé, že hlavním důvodem, proč se Francouzi uchylují k tomuto způsoby výchovy, není jejich vyšší inteligence nebo národní povaha, ale z podobných důvodů jako o pár generací dříve Češi. Třebaže nepopírám, že jistá místní zabarvení tu jsou (například to jejich "Sois sage!“ = "Buď rozumný" nebo zvyk vysvětlovat dětem vše už od miminkovského věku pod vlivem názorů Francoise Doltové), vidím rozhodující příčinu francouzského typu výchovy ve státní politice, která velkoryse podporuje zaměstnanost žen a pobyt dětí v předškolských zařízeních, na druhé straně dává jen minimální podporu jevu, kterému jsme si u nás zvykli říkat mateřská nebo také rodičovská dovolená. Pročež francouzští rodiče přes veškerou svou lásku a starostlivost prostě nemají čas zabývat se svými dětmi přespříliš. Oproti tomu v USA je minimální podpora k obojímu, takže platit chůvu nebo pobyt v jeslích se vyplatí jen matkám s nejvyššími platy. A pobyt doma matky nepřímo navádí, aby se mateřství stalo jejich povoláním na plný úvazek Tím se dostávám k jedné myšlence, která kdesi na pozadí jednotlivých pasáží knihy, prosvítá celou knihou. Připadá mi přínosná a já se s ní po svém ztotožňuji. Totiž, že my rodičové (a matky zvlášť) se v této době pod vlivem mnoha jevů - přes o něco více času a mnohem více informací než měli předchozí generace rodičů po to, že žijeme ve věku kultury strachu (jako je hustá doprava v ulicích a až moc zpráv o možných nebezpečích) a zároveň máme lepší možnost se zabavit doma pod dozorem než kdykoli dřív - dáváme dětem pozornosti a dohledu v míře, která je vlastně kontraproduktivní. Nedopřejeme dětem prožít žádnou skutečnou svobodu a nedopřejeme jim pocit zvládnou něco sám. Přes obecně sdílený pocit, že si toho dnešní děti mohou dovolit víc než ty dřívější, se domnívám, že ve skutečnosti mají mnohem méně možností jednat podle vlastní vůle, než kolik jsme jí měli jako děti my. A není to kvůli tomu, co si rodiče o výchově myslí, ale spíše proto, jak moc jim na výchově jejich dětí záleží. Odkaz: https://www.national-geographic.cz/clanky/francouzske-deti-nezlobi-maji-tvrdou-vychovu-ktera-by-ale-v-nasich-koncinach-neprosla-34713.html... celý text
