Ayna komentáře u knih

Co se týče Stop hrůzy, Christopher Pike je jeden z mých oblíbenějších autorů a mám u něj v sérii pár srdcovek, ale Poslední upír k nim nikdy nepatřil. Jako puberťačku mě moc nebavil, vytáčela mě spousta nesmyslů v ději a postavu Síty jsem nesnášela, protože je arogantní a dramatická a není v tom humor, co by to vyvážil, jako např. u R. L. Stineovy Revy z Mlčení noci. Ale. Jak už tomu u "pajkovek" bývá, po letech jsem se nad knížkou k mému překvapení celkem bavila. I když tentokrát ne způsobem, jaký autor zřejmě zamýšlel. Líbí se mi to hlavně jako kouzelně naivní retrobizár, jistě by z toho byl super béčkový film. Nehledat v tom logiku, moc nad tím nepřemýšlet a prostě si užít tu akční jízdu a devadesátkovej vibe. A oceňuju, že oproti klasickým upírovinám to má i nezvyklé mytologické zázemí, harekrišňácký upíry s původem ze starověké Indie jsem asi ještě nikde jinde neviděla.

Tohle není cestopis, to je road movie na papíře. O památkách se tady toho dozvíte pomálu, ale stopařských historek s roztodivnými lidmi je tu spousta. Pozor, obsahuje sarkasmus a trapnohumor.

Škoda, že jsem nevydržela a přečetla si předem zdejší komenty a spoilery, takže pro mě pak při čtení knihy zásadní věci nebyly takovým překvapením, jakým být mohly. Takže radím, aby to nikdo další nedělal a dopředu tady nic nečetl. Ani tohle radši dál nečtěte. Jinak ten konec mě ale nešokoval nejen kvůli tomu, že jsem ho po těch komentech čekala. Tohle se prostě děje. Každá onlajn parta, která chvíli funguje, se dostane do fáze, kdy připomíná mexickou telenovelu. Teď ovšem strašně nutně potřebuju vědět, jak to bude dál.

Tahle knížka je psaná s důrazem na akci, postavy nemají skoro žádné pozadí ani vnitřní svět. Po většinu knihy to byla spíš výhoda, protože to aspoň odsejpalo tam, kde to odsejpat mělo, ale na začátku mě to od čtení odrazovalo. Jakože tady máte hlavní postavu, nevíme co je zač, jakou měla minulost, jak se ocitla v takových problémech, proč není zřejmě v kontaktu se svou rodinou (v podstatě ani s nikým jiným), co se jí honí hlavou, atd. Víme jen, že je závislá na hraní online hry, že nechodí do práce a neplatí nájem a tím nečekaně štve svou bytnou. Nepotřebuju, aby na mě někdo vychrlil hned na začátku celej životopis, ale aspoň nějaké náznaky, které by postupně přibývaly, a ten charakter se nějak rozvíjel... ty tu sice byly, ale bylo jich málo. Mně pak třeba chvíli trvalo, než jsem se do Leony mohla vcítit a než mě opravdu začalo zajímat, co se s ní stane. (Možná jsem to ale nepochopila a byl to autorský záměr, jakože tady máte "prázdnou" postavu a dosaďte si tam sami sebe, jak kdybyste to rpgčko hráli sami?) Nimrám se v tom, protože to bylo to jediné, co mi tam nesedlo. Jinak to bylo dost dobrý, hra byla popsaná tak, že bych si z fleku zahrála taky, Leoně se podařilo dát dohromady dobrou partu, člověku se nostalgicky vybavujou hry, co hrál, a spoluhráči, který už odvál čas. Potěšily i popkulturní odkazy a easter eggy. Žába á la Desáté království mě přepnula do módu, kdy už reaguju nahlas a stávám se pro okolí divnou. Rozhodně si dávám na seznam, že hodlám číst i další díl. Jo a ještě, neslyšela jsem to jako audio, jen jsem to četla, ale v mé hlavě celou dobu dabuje Chucka Martin Stránský :D

Další devadesátková historka o tom, jak parta puberťáků ujede od autonehody, kterou způsobili, a následně po nich někdo jde. Celkem předvídatelné od začátku do konce. Na chvilku to zabaví, ale po přečtení to rychle vyšumí z hlavy. Aspoň mně teda. Ale možná jen už začínám senilnět.

(SPOILER) Pětice povídek o lůzrech, kteří se dostali do křížku se zákonem (případně se do něj dostal někdo z jejich okolí). Jde o zajímavé životní osudy sepsané s velkým pochopením pro lidskou duši, alespoň tedy pokud jde o mužské postavy. Ženské jsou tu vykreslené víc černobíle, snad až na paní Maderovou z poslední povídky. Samozřejmě je to poznamenané dobou svého vzniku a konkrétně u Dodatku ke spisu se mi z tehdejší reality ježily všechny chlupy. Povídka sice formálně napsaná dobře, ale ten obsah, kdy žena je tu za záporáka, protože chce jít na potrat, musí potupně před potratovou komisi, která jí to zamítne, celé město ji pomlouvá, ještě ji orgány špehují, aby nešla k andělíčkářce, a nakonec je pan soudce velmi překvapen, že matka nechtěné dítě po porodu odloží a vychovává ho babička, a tak do té matky ještě rýpe v domnění, že ji tím přiměje si to dítě vzít zpátky. Podle autora to zřejmě byla bodrá povídka s happy endem, za mě teda krystalickej horor!

Taková typická historka z Fear Street. Ne úplně originální, je tam několik motivů, co už se objevily v jiných dílech, ale jinak tomu nemám co vytknout. Rozuzlení mi přišlo už jako malé dost dobrý, protože podobný věci se občas dějou (a tím nemyslím prokletou postel) a tenkrát o podobném případu psali v novinách, takže mi to přišlo uvěřitelný:)

Tak tohle bylo psycho, kde jsem se bavila od začátku do konce. Tentokrát se R.L. Stineovi sázka na ich-formu vyplatila (na rozdíl od Víkendu na lyžích). Pohled do mysli Johanny, která je zřejmě minimálně tak trochu sociopat, protože si neustále barvitě představuje, jak někoho vraždí, to dost pozvednul. Není to zrovna kladná hlavní postava, stejně tak pan Norwood není chudák nevinná oběť, i ten blb Dennis měl pro své chování důvod, a právě ta nečernobílost se mi na tom líbila.

Tohle se mi líbilo víc než první díl.
(A taky to bylo líp přeložený.) Stejně jako v Půlnočním klubu jsme i tady dostali příběh v příběhu, sice tentokrát jen jeden, ale stál za to. A podobně jako v Půlnočním klubu tady hlavní hrdinka se svým duchovním průvodcem řeší reinkarnace (toho New Age mysticismu na mě bylo chvílema trochu moc, ale to je asi jediná moje výtka). Akorát Sharin úkol na Zemi tam nebyl úplně dořešen, tak jsem zagůglila, a jasně že to má ještě třetí díl, kterej v češtině nevyšel...

Největší problém mám s hlavním mužským hrdinou, který byl nesympatický ultrablb. Jinak to byla celkem čtivá kniha s pár zajímavými vedlejšími postavami a skvěle ďábelskou padouškou.

Jako malá jsem tenhle díl "stopáčů" neměla ráda. Není to horor, do série to z vícero důvodů úplně nezapadá a co si budem - prostředí hospicu, kde to všichni mají za pár a bilancují svoje životní přehmaty a karmické osudy, není pro děcko úplně pochopitelné. Teprve až jako dospělá jsem byla schopná se do příběhu pořádně ponořit a docenit ho. Seriál Půlnoční klub, který byl na motivy této i několika jiných autorových knih natočený, se od předlohy v mnohém liší a je temnější a hororovější. Za mě je dobrej a stojí za zhlédnutí.

Crazy komedie nařachaná fóry na Pražáky a zejména na Brňáky a na všechno možné i nemožné. Kniha má vtipnej úvod, vtipný postavy, vtipný prostředí, říkala jsem si, že rozehraný to má autorka pěkně, teď přijde i nějaký ten děj... a ono nic. Kniha celou dobu skoro nemá zápletku, záhadná (sebe)vražda se tam řeší jen tak mimoděk (spíš skoro vůbec) a je to prostě hlavně jen sbírka různých gagů. Dočetla jsem, ale přiznávám, že ke konci už mě to tolik nebavilo. Přesto mi ta policejní banda byla sympatická, takže pokud někdy bude pokračování, dám tomu ještě šanci.

Tohle je výborná knížka na předčítání dětem. Doslova každá stránka je krásně ilustrovaná, takže si to u toho čtení můžou sledovat a ukazovat. Obsahuje naprosté klasiky, ale převyprávěné tak, že byly vynechány skoro všechny morbidity. (Můžeme se samozřejmě bavit o tom, nakolik je to dobře a jestli je dětství bez traumatu z andersenovek to pravé ořechové. Např. Malá mořská víla tu doznala mnohých změn, a to, jak si poradili s tím koncem, mě upřímně rozesmálo. Ale pro ty nejmenší je to asi fakt v cajku.)

Podobně špatná kniha jako Tajemný přízrak od stejného autora. Stále dokola se tam mlátí prázdná sláma, postavy jsou nesympatický a tak příšerný a nepřirozený dialogy jsem už dlouho nečetla (naposledy právě v tom přízraku). Nemám ponětí, jak to v nakladatelství Buldok chodilo, ale podobné počiny ve mně vzbuzují představu, že čas od času se lidi, co to tam vedli, probrali z nekonečné devadesátkové pařby, zjistili, že bude konec měsíce a zapomněli koupit autorský práva/dát něco přeložit/nebo si z toho přeloženýho ubalili jointa, ale další díl Stop hrůz musí vyjít! A tak někdo honem zavolal svýmu kámošovi, co měl v páté třídě jedničku ze slohu, jestli by nemohl sesmolit pod pseudonymem horůrek jakože o americkejch puberťácích, aby to za tři dny mohlo jít do tisku, díky moc. A dotyčnej řekl, jasně, čtivo pro smrady, to zvládnu levou zadní, ti nějakou kvalitu nepoznají, pak bezmyšlenkovitě něco naklepal, z českých reálií udělal americký tím, že dal postavám divný jména (který nejspíš opsal z věcí, co se mu zrovna válely na stole nebo zrovna běžely v telce) a voilá, kniha.

(SPOILER) Jednoduchá oddechovka, která mi byla svým způsobem i sympatická (Paříž, kavárničky, staré filmy, natáčení, historky s dědou), ale působila nepropracovaně a nedodělaně. Nastíní několik problémů, které pak moc neřeší a nedořeší je pak vůbec, nebo jen v náznaku. Co Sinin problematický vztah s matkou, co ten matčin současný toxický přítel, kvůli kterému Sina zdrhla do Paříže? Něco detailnějšího o tom, jak Sina přišla o svou kamarádku (tu, co nosila mrtvou žábu na krku)? Nebo něco víc o vedlejších postavách (Rafaelových kámoších), kteří byli na začátku představeni jako bezva parta, ale pak z příběhu prakticky vymizí, až na Juliette. A kdo teda vlastně psal ty původní dopisy, podle kterých film natáčeli? Co se s Citronellou a Duhovým stalo? Otázky, samé otázky. A ten konec působí, že to mělo ještě nějak pokračovat dál, ale pak z toho sešlo. Vyloženě mi přišlo, že tam autorka chystala zvrat v tom smyslu, že žárlící Rafael vymění ty poslední dopisy za nějaké, které budou vyznívat, že se Sina chce s Jeanem rozejít, aby ji získal pro sebe, a pak bude po zásluze potrestán, ale pak hořel termín odevzdání nebo tak něco, tak to tak nesmyslně utla. Nebo to mělo mít ještě nějaký druhý díl, ale už ho nikdy nenapsala.

Za mě lepší než první díl. Revě naštěstí to polepšení moc dlouho nevydrželo a chová se opět jako prvotřídní spratek. Její nucená brigáda v obchoďáku byla k popukání. Proti ní stojí pár lůzrů, kteří chtějí Revu unést a přijít konečně k nějakým penězům, ale nejsou to zrovna geniální zločinci, tak se jim dlouho nedaří... v podstatě ani jedna strana nejsou klaďasové a chvílemi člověk neví, komu má držet palce, ale je zábavné to číst.

Na styl, kterým je tenhle cestopis psán, jsem si musela chvíli zvykat. Není to souvislé vyprávění, ale krátké postřehy a historky z cesty, spíš to připomíná sbírku fejetonů a náhodných poznámek do deníčku, napsaných nečekaně květnatým jazykem. Psané je to v přítomném čase, přímá řeč je oddělená pomlčkami a člověk musí často odhadovat z kontextu, kdo zrovna mluví. A do toho občas i nějaké faktické informace o místě, kudy projížděli.
Nakonec jsem se na ten styl nějak naladila a strávila s knihou několik hezkých večerů, kdy jsem si k tomu ještě v google maps projížděla země, kudy cestovali (těch osm stran fotografické přílohy mi nestačilo), a bylo to fakt zajímavý. (I když Google Street View v těchto končinách pochopitelně moc velké pokrytí nemá.) "Sahara, má láska" je trefný název, protože láska k africkému kontinentu z toho sálá a je nakažlivá. Hned by se tam člověk vypravil taky, i když nevím, jak bych tohle zvládala. Paní Uličná s manželem byli dobří blázni, přejíždět ve svém věku Saharu ve škodovce. Vrtím nad tím hlavou a zároveň to obdivuju.

Rychle a pohodově se to četlo, ale nebyl tam žádný nápad, který by mě zaujal a postavy byly takové nemastné, neslané. Asi jediné, čím to vyčuhuje nad dosavadní středoškolské "stineovky" v sérii Stopy hrůzy, je fakt, že tady je vrah celkem efektivní a skutečně se mu daří své oběti zabít. Ale za pár dní pravděpodobně nebudu vědět, o čem to bylo.

(SPOILER) Tenhle díl má výbornou úvodní scénu. R.L.Stine se s tím nemaže. Rovnou vás hodí do napínavého děje a hrátky v písku už nikdy nebudou to, co bývaly. Jinak je to klasika, dobře napsaný béčkový horor pro puboše, mizerný překlad, nějaké ty šílené zvraty a náhody. Když už se tam objevil i žralok a dal si souboj se psem, tak jsem i já uznale řekla: "No ty vole!"

Prý že humorně laděný příběh, pravila obálka knihy, ale byla to spíš humorně laděná deprese, kde postupně toho humoru ubývalo a depky přibývalo. Snad nikdo tam neměl normální vztah, byla to přehlídka různých levelů toxicity. Kdysi jsem četla něco od Monyové a tehdy jsem z toho měla podobný pocit jako z téhle knihy, a sice že v autorčině životě je něco fakt hodně špatně a ona se z toho vypisuje v knihách a lakuje ty srajdy na růžovo stylem haha, však o nic nejde, mají to tak všichni, ne? Ne? Přesto nemůžu říct, že by byla kniha špatně napsaná nebo že by mě její čtení nebavilo, ale po přečtení mám z toho kapku splín, i když to vlastně skončilo poměrně dobře. Ani nevím, proč mi to vadilo víc než některé jiné knihy, kde se holky strašně plácají ve svém vztahu k nějakému blbečkovi. Možná tím, že tady byli blbečci všichni?