Anna 13 komentáře u knih

Kniha, kterou jsem možná měla číst v jiný čas...

Autor sleduje dvě dějové linie, které se nakonec prolnou do jedné. Příběh muže přežívající v Osvětimi je zajímavější a rozhodně poutavější než ten, který se s ním střídá. Současná dějová linie mě nudila především světem byznysu. Jeho hrdina byl tak strašně nesympatický, vypočítavý, perverzní a zlý, že jsem s ním nedokázala v ničem soucítit. Absolutně jsem se na něj ani na jeho ženu nenapojila.
Příběh z druhé světové války nabízí naopak nečekaný zvrat, který čtenář těžko předvídá, pokud vůbec. Pieper utrousil na stránkách drobečky - malé nápovědy, podle kterých mi teď dochází, že jsem na to vše mohla přijít dřív. Ale on největší záhadu svého románu ukryl tak dokonale, že když nakonec vypluje na světlo, překroutí celý příběh v něco mnohem většího.

Kniha má nádhernou obálku a vytříbený jazyk. Také ale opovrženíhodné hrdiny a stránky, které byly snad napsány, aby nudily.
Knihu považuji za dosti nevyváženou, nicméně určitě ne zbytečnou nebo snad špatnou.
Vychází mi na tři hvězdy. Se vším, co jsem s ní neprožila. Se vším, co jsem z ní dostala.

Hračkář - příběh krutosti a lži.

6 23.05.2021

Co báseň, to emoce. Střípek života…

Jiří Žáček v další sbírce básní dokazuje, že kouzla existují.
V nesmírné úctě mám tohoto básníka.

5 21.05.2021

"Možná nemůžeme chtít víc než to vědomí, že něco tak krásného existuje."

Když jsem do knihy pronikala a seznamovala se s nádhernou kentuckou přírodou, inspirativními ženami a celou tou okouzlující historií Koňské knihovny, byla jsem doslova uchvácena a toužila jsem v té knize bydlet.
Bylo to prostě jedním slovem nádherné…

Moyesová mě znovu dostala.
Hltala jsem příběh žen, které mě tentokrát zaujaly více než mužští hrdinové. Margery byla fascinující, Alice obdivuhodná a Kathleen tak přirozená… Mé srdce neodolalo ani korpulentní paní Bradyové. Zkrátka mě to malé městečko zaujalo. Bavilo mě s Margery a Alice vyrážet vysoko do hor, doručovat jejich obyvatelům knihy a objevovat zákoutí srdcí žen na koních.
Přesto ale právě cesty do jejich niter jsou tím, co mi nepřišlo dostačující. Autorka vše popisuje er formou, díky čemuž se nikdy pořádně nedostane pod kůži postav. Jejich myšlenkové pochody či emocionální turbulence nejsou nikdy dost hluboké. Je tam ten zátaras, který staví třetí osoba. Ale je dost možné, že tohle budu vnímat třeba jen já, neboť jsem rozmazlená bohatou ich formou.
Děj se od poloviny začal ubírat trochu jiným směrem a toho, čeho jsem si v první části tolik užívala, začalo ubývat.
Také mi nepřišla dostačující romantická dějová linie, která se v této knize od Jojo line opravdu jen tak mimochodem. Je tam, je vidět i slyšet. Je však na samém okraji událostí. Není příliš rozvíjená, a to bylo pro mou romantickou duši poměrně velké zklamání.

Přesto budu na knihu s láskou vzpomínat. Vděčná autorce za to, že pro svět objevila část lidské historie, o které se toho moc neví - pokud vůbec. Já o ní třeba neměla ani ponětí.
Užila jsem si ji.
A přeji si nikdy nezapomenout na to místo… Na chudé lidi v horách, které očekávají příjezd knihovnic na koních. Na dětské duše, kterým ke štěstí stačila kniha. Na radost z přečtených slov.


Jedna z těch knih, která má šanci, stát se čtenářovým domovem.

9 17.05.2021

Pošmourné krásno.
Nostalgie.
Poezie.

Život...

8 10.05.2021

Když jsem se do knihy pouštěla, vůbec jsem si neuvědomila, že tato autorka napsala mou oblíbenou knihu Tajemství porodních bab. Možná, že kdybych na to přišla předtím, než jsem se do knihy pustila, měla bych očekávání.
Takhle jsem jen začala číst knihu, kterou mi doporučila má sestra a nakonec se do příběhu zahalila natolik, že jsem v něm s radostí strávila víkend.

Na tuhle knihu časem nejspíš možná zapomenu, ale splnila svůj účel - upoutat, pobavit a šokovat.
Australské Melbourne dotvářelo příjemnou atmosféru třem rodinám, které se na první pohled mohly jevit dokonale, ale zdání samozřejmě klamalo.
Nejvíce mě upoutal příběh Fran. A srdce jejího manžela.
Nejabsurdnější, a až do krajností zahnaný byl život Essie. Přesto možná právě ta zvláštnost čtenáře tak pohltila.

I když kniha může přebalem, názvem i anotací připomínat příběhy již stokrát omleté, není tomu tak. Je originální a těžce předvídatelná.

Autorka mě mile překvapila. A já v budoucnu nepohrdnu další její knihou.

Víkendovka.
Napínavá oddychovka.

5 02.05.2021

Tiché roky jsou knihou hlasitou…

Když jsem knihu četla, cítila jsem, jak mě doslova vyživuje. Tenhle pocit, který rozhodně nezažívám s každou knihou, vyloženě miluji.

Věty zpívaly. Byly sladěné, rytmické. Nastupovaly přesně ve chvíli, kdy měly být vyslyšeny. Celá kniha přede jako dokonale seřízený stroj. Jedno jediné slovo nechybí ani nepřebývá. Dokonalá řemeslná práce. Dechberoucí melodie...

Knihy, které píše paní Mornštajnová, připomínají důvod existence literatury. Neboť mají vše, co knihy dokážou dát. Mají toho víc než jiné.
A já jsem neměla čekat tak dlouho… Ode dneška nebudu vzpomínat jen na Hanu, ale i na Tiché roky. A vyhlížet budu ty nejvhodnější dny pro Slepou mapu, Hotýlek a Listopád.

Tiché roky jsem prožila za pouhé dva dny. A už vím, že mě zítra bude mrzet, že nemohu pokračovat dál. Protože po poslední větě této knihy životy postav pokračují, ale jen v našich hlavách… Otázka vybízí k odpovědi.

Zamilovala jsem se do té knihy po první stránce. Věděla jsem, že jsem doma. Že tahle kniha bude příjemná i bolestná zároveň. Že postavy nebudou jen z papíru, nýbrž z masa a kostí a budou na čtenáře z knihy doslova křičet…

Tiché roky jsou další knihou, kterou jsem si vpustila příliš hluboko do duše… Bolelo mě z ní. Dívala jsem se na modrou oblohu a viděla šeď.
Přes všechnu tu melancholii ve mně miluju, když se mnou tohle knihy dokážou. Plně se jim oddávám a nechávám je ve mně dělat nepořádek.
Jsem z knihy smutná.
Ale šťastná jsem víc. Za to, že jsem knihu mohla přečíst. Hodně pro mě znamená. Hodně z ní cítím.

Děkuji, paní Mornštajnová. A bezmezně vás obdivuji…

39 27.04.2021

Neodložitelné.
Pohlcující.
Zraňující.

Adresát neznámý se mi vryl pod kůži. Tak málo stran a tolik řekly.
Příběh, který sledujeme prostřednictvím korespondence mezi dvěma muži, vnucuje čtenáři silné podněty k zamyšlení.
Z knihy dýchá lidství a život sám. Nezapomeňme, jak "málo" stačí. Musí nás tento příběh děsit, musí se nás hluboko dotýkat...

Je pozoruhodné, jak velké dílo se dá vytvořit na pár desítek stran. Jak silně dokáže zapůsobit.

11 25.04.2021

Vymklo se to kontrole...
Tyhle knihy nejsou jen mou láskou na první pohled.
Oni jsou mým domovem.

"Kdo jednou podlehne šarmu Fairwoodu a jeho obyvatel, pořád se sem musí vracet."
Je to jako závislost. Jednou Fairwood navštívíte a víte, že ho nedokážete opustit. Už nikdy.
Mám ho v srdci a ke knihám se hodlám často vracet. Minimálně každé léto.

Jednou políbíte Chase Whittakera a je s vámi konec. Zatočí se s vámi svět a tato knižní série předběhne vaše předchozí favority a usadí se na vrcholu vašeho osobního žebříčku.

Já nevím, jak bych popsala ty barvy...
Nevím, jak bych představila obětavého Chase a nesmírně oslňující Hailee. Ti dva tvoří neuvěřitelně emotivní a něžný příběh. Jsou duší té knihy. Jsou stejně důležití jako samotné městečko...

V příběhu těchto knih spatřuji na každé stránce naději.
Kouzlo. Je to jako kouzlo je prožít. A obrovský dar. Cítím vděk - za zrod těchto románů.
Obalily mé srdce. Vynesly mou hlavu vysoko do oblak.

Vyfantazírování Hailee a Chase, samotného Fairwoodu bylo tak krásné, že se z něho nechci vzpamatovat.

S nekonečnou láskou knihu odkládám... s představou a přáním, že Bianca Iosivoni sedí právě u stolu a kouzlí další svět, ve kterém se budu moci ztratit.

5 24.04.2021

"A staré dámy snivě hledí z mola,
jak moře přiráží."

Okradená o dech, oblažená na duši...
Svět poezie by bez Žáčka nebyl úplný.
A bez něho bych možná dosud neznala krásu verše - neužívala si jeho ovády kroužící, kteří mi s každou básní vysávají srdce.

Smekám. Nemám dalších slov.

6 18.04.2021

REKONSTRUKCE je kniha tíživá...

Vnikne vám do myšlenek. Pronikne hluboko do vás samotných... Zahalí vás do oblaku deprese a bezvýchodnosti.
Čtete ji, protože musíte, i když je vám ze samotného textu občas dost zle. Čtete ji, protože jste v absolutním transu. Nemůžete přestat, i když se vás s přibývajícími stránkami zhmotňuje čím dál větší úzkost.

Mrazilo mě...
Mrazí mě ještě teď.
Neusnu. Bojím se, abych se ve snu nevtělila do ženských hrdinek tohoto příběhu.

Autorka si se mnou tak vyhrála, že jsem se až děsila toho, co mě při čtení občas napadalo. Přepadávaly mě myšlenky, které v mé hlavě nikdy předtím nebyly...

Je to výborný příběh!
Ale raději se už knize se žlutou lopatičkou na obálce budu vyhýbat. Znovu do ní odmítám zahučet...

Potvrdila jsem si s touto knihou dvě skutečnosti:
1) I v české literatuře se dají objevit klenoty. A Viktorie Hanišová takovým klenotem je.
2) Literatura může být nebezpečná. Hodně nebezpečná.

Dejte si na tu knihu pozor!

12 18.04.2021

Nečekala jsem je tak skličující...
Ale přesto se mi převážná většina z nich líbila.

Nejvíce u mě zabodovaly Soukupová s Dvořákovou. Opravdové, téměř nesnesitelné, a tím pádem uchvacující příběhy, ze kterých byste nejraději měly rovnou romány.

Očekávané nadšení u mé oblíbené Mornštajnové se nekonalo. Její povídka byla příjemná a čtivá, ale nezanechala ve mně hlubší dojem.

Geislerová opět potvrdila svůj talent velmi neobvyklým ženským vyprávěním... Chtěla bych toho od ní číst víc.

Nečekejte veselé čtení o rodinných vztazích. Tahle sbírka spíše nabízí syrová rodinná dramata, která zraňují postavy i vás samotné...

6 15.04.2021

Cítím se tou knihou poškrábaná…
Zhojím se. Nějakou další.

Nemám pocit, že bych si mohla "Normální lidi“ dovolit hodnotit. Nevím, jestli jsem Marianne a Connella pochopila. Nevím, jestli to jde – proniknout do nich. Jestli se jde vykoupat v jejich bezútěšnosti, pak se z nich vynořit a ignorovat tu úzkost, kterou ve vás oba způsobili.
Já ani nevím, jestli je mám ráda nebo jimi opovrhuji.
Nevím, jestli je to dobrá kniha nebo ne.
Vážně: nevím to.

Nechala jsem ji na sebe jen působit. Nebylo to příjemné. Většinou.

Nechám se znovu lapit seriálem…
Nechám Connella s Marianne v sobě ještě chvíli žít. Možná, že na něco přijdu… Ale už je nechci živit dlouho.

Možná není pro mé dnešní já. Možná za pár let… A možná už nikdy.

Já si prostě dovoluji nemít na ni názor.

5 11.04.2021

Povídky se nestávají moc často nezapomenutelnými...
Ale jsem si téměř jistá, že Běžkyně na dlouhou trať odstartovala tuto smršť příběhů tak okázale, že je nejen nezapomenutelná, ale dává tušit, že tato kniha bude přes svou útlost zcela ohromující.

Dlouhá trať je mým prvním setkáním s Viktorií Hanišovou. Jsem zasažená. Cítím, že mám dost, ale zároveň bych četla dál, kdyby měla kniha další stránky.
Nelze nesouhlasit s tvrzením v anotaci: "Možná to není nic líbivého - ale číst přestat nelze." Nejvíce jsem tohle pociťovala v povídce Zbytečný člověk.

Vycucla (nebo spíš vcucla?) mě Díra.
Rozbolela mě povídka Vrátíš se?, ke které mám vážnou chuť se vrátit, stejně jako už tu beznadějnost nikdy nepocítit.

Velmi silné, opojné a důležité.
Šílené i racionální.
Živé. Navzdory tématu.

Bolesti se při čtení vyhnout nelze.

11 09.04.2021

(SPOILER) "Vychutnej si to. Do smrti se k tomuhle létu budeš vracet.“

Nevím, jak se rozloučit…
Následující den bude krutý. Bolestivý. Nechce se mi nastoupit do nového příběhu. Ještě ne. Chci se vrátit na první stránku Mlčících fontán a znovu proniknout do strádajícího Španělska, jehož tajemství bych spolu s Anou a Danielem, Rafou a Fugou znovu odkrývala.
Vážně a bez přehánění mám v očích slzy, když vím, že zítra už nebude žádné pokuřování s Benem Stahlem a nasávání jeho mouder.
Že se nevrátím k neuvěřitelně odvážnému a dobrému Fugovi, abych mu držela pěsti v dosahování jeho snu. Tenhle přenádherný toreador mi zlomil srdce. Roztříštilo se na straně 397…
Že už v hotelové lobby nenarazím na usměvavého Carlitose…
S Danielem nebudu lovit dokonalé snímky, nebudu s ním napjatě čekat, co se bude skrývat v obálce od Miguela.
Bude mi chybět Puri a dům plný miminek, její srdce a zvídavost, její dobrota…
Z oka mi vytéká slza, když vím, že jsem Rafu viděla naposledy na prašné cestě a už nebudu obdivovat jeho praní se se životem…
Už s Anou znovu nevklouznu do hotelového pokoje číslo 760…
Nespatřím znovu krásu a bídu Vallecasu…
Nepostavím se býkovi…
Nebudu se vyhýbat Vránám, čekat na další vzkaz od Toma Collinse, objímat holčičku se čtyřmi prstíky…

Už se nemusím bát o postavy. Už mě s nimi nic nového nečeká.
Ale mohu se někdy vrátit.
Znovu žasnout, znovu milovat, znovu nasávat nepřenosnou atmosféru těchto stránek, znovu si nechat zlomit srdce. Na té osudné straně 397.


Byla jsem zasažena.
Myslím, že nikdy nezapomenu. Protože kus mě v té knize zůstal.

Nemám dalších slov…
Snad jen… Na tenhle nezapomenutelný literární výlet se vydejte. Nasedněte do tohoto vlaku, který vás odveze o 64 let nazpět a o dva tisíce kilometrů dál. Tam je frankistické Španělsko. Tam jsou neuvěřitelní literární hrdinové. A tam je navzdory nesmírně kruté a nespravedlivé době krásně.
A až se vrátíte. Vyprávějte o tom. Važme si toho, že nemusíme mlčet. Buďme hlasité fontány.

Nikdy se neodmiluju.
A nikdy nezapomenu.
Bylo to tak skutečné...

Ruto Sepetysová – jste pro mě Bohyně. Nevím, jak vyjádřit své díky. Brečím, i když už nečtu. Protože vaši knihu nechci opustit. Rozbolela jste mě. Ale já dávám na radu Bena Stahla – nechávám to bolet.

13 05.04.2021

Nebylo básně, která by se mě nedotkla.
Která by ve mně něco neotevřela, neuvrhla mě v úžas či mě nezranila, aby mě následně zhojila.

Každičkou stránku bych si chtěla vtisknout do paměti.

Žáček kouzlí.
Vytváří krásu.
Maluje slovy.
Dotýká se a hladí...

Děkuji. Ze srdce, které plápolá láskou k literatuře,
k papíru,
ke slovům...

"Teprve k ránu, kdy se slova vrací, tvé rty z mých odletí jak vyplašení ptáci..."

3 31.03.2021

"Pohřbíš mě..."

Tahle kniha se nebude líbit každému...
Musíte ji otevřít ve správný čas, ve správném rozpoložení, v tom správném věku...
Můžete Collen Hooverovou milovat, a přitom vám tahle kniha nic neřekne. Anebo se do této autorky zamilujete ještě víc.

Sama nevím, jestli by mě kniha oslovila před měsícem. S jakým nadšením bych ji četla za půl roku?
Netuším...
Příběh této knihy je totiž totálně ztřeštěný. Alespoň zpočátku - než prozkoumáte prostředí a stihnete se se všemi seznámit - máte pocit, že nic absurdnějšího jste od autorky milostných románů nečetli. A mysleli jste si, že nikdy číst nebudete.
I když se tam míhal exot za exotem - já jsem se do toho zamilovala. Úplně totálně.
Tohle vážně napsala Hooverová?
A proč?
Ale byla jsem tím zcela pohlcená. Bylo mi v tom zrenovovaném kostele tak fajn. A ty postavy - byly vyhrocenější než jiné, ale pro mě neměly chybu.

Po dlouhé době jsem četla ryzí young adult román, který byl prostě vážně skvostný. A měl všechno, co by měl román pro teenagery mít: vtip, kouzlo, romantiku, originalitu, spontánnost a pod tím vším hloubku - určitou vážnost a naléhavost, dramatické záškuby...
Já nemám slov. Vážně ne.
Jsem si jistá, že budu chtít knihu otevřít podruhé - otázkou je, jak na ni budu podruhé reagovat.
Ale teď rodinu Vossových miluju a přeji si pod polštářem najít nějakou Saganovu kresbu.

Colleen umí překvapit. Umí se naprosto odprostit od všeho, co kdy napsala a má kuráž přijít s něčím takovým, jako je kniha NA OBTÍŽ. Bez Merit by nebyla její sbírka knih kompletní.

"Kdyby ticho bylo řekou, tvůj jazyk by byl člun."

6 29.03.2021

Jako většina čtenářů zde, jsem čekala něco jiného...

I když anotace knihy i samotný její titul láká na první osvětimský proces, jejž se v beletrii dosud moc často neobjevoval, příběhu slouží pouze jako pozadí. Autorka ho využila k tomu, aby od něho mohla odrážet téma viny.
Možná, že kdyby se kniha jmenovala Německý dům, našla by si úplně jiné čtenáře... A kdyby se anotace věnovala tomu, o čem příběh skutečně je, přijali bychom ji jinak.

Kniha se mi špatně četla.
Autorčin styl je nezáživný, zdlouhavý - nudný. Nečtivost knihy byl hlavní důvod, proč jsem ji již chtěla mít za sebou.
Vadila mi absence emocí. Postavy nic neprožívaly - odchodily scény, přeříkaly repliky. Ale do nich samotných se čtenář nedostal. To je u mě největší mínus, které nedokážu jen tak přejít.

Samotný příběh však nápaditý byl a skrýval v sobě potenciál, který však nebyl zcela využit.
Od poloviny děje se situace překlopí a nahlížení na dějiny německých obyvatel je závažnější a přináší čtenáři zamyšlení, zahloubání a dilema.

Ve výsledku kniha zajímavě pohlíží na lidské chování a přináší nový náhled na vyrovnávání se s traumaty, která nás přesahují.

Protože mě kniha ke konci přiměla k myšlenkám, se kterými si nevím rady, nevylučuji, že se k ní v daleké budoucnosti nevrátím a nevytáhnu z ní v jiném rozpoložení třeba něco víc.

2 23.03.2021

"Myslel jsem si, že vím, jaké to je hořet..."


Ach, Stephenie... Kdybyste jen věděla, co jste v mém srdci rozpoutala, když jste se svými knihami vtrhla do mého života.
Obdarovala jste mě. Stvořila pro mě nový domov. Posedla jste mě. A já k vašim příběhům zahořela tou nejsilnější láskou.
Vaši ságu Stmívání bych zachraňovala z hořící knihovny jako první - bez rozmyslu.

Každá stránka je dar pro člověka, který tímto příběhem kdysi tolik žil...
Nemám ponětí, kolikrát jsem celou ságu přečetla.
Vím jen, že možná žádný příběh na světě neznám tak dokonale, a skrz naskrz, jako příběh Belly a Edwarda...
Hraničí to u mě až s posedlostí. Proto pro mě byla tato kniha skutečným zázrakem...

"Může se mrtvé, zmrzlé srdce zlomit?
Může mrtvé, zmrzlé srdce začít bít?"

Může mě tento příběh vůbec někdy opustit? Mohu mít někdy v budoucnu dost?
Teď mám pocit, že mi ani dalších nových sedm set stran ze života upírů ve Forks nestačí.
Edwarde, já chci vědět víc... Já chci pokračovat. Vím, co přijde dál, ale chci číst váš příběh s Bellou, jako bych ho četla poprvé.
U Půlnočního slunce jsem Stmívání objevovala z druhého pohledu a žasla... Nějak jsem nedokázala pochopit, že jsem opravdu v Edwardově hlavě, a že nejspíš dostanu odpovědi na otázky, které mě pronásledují od prvního přečtení Stmívání.
Byl to zázračný týden. Dechberoucí. A nevysvětlitelný tomu, kdo není mnou. :)

"To, že ji miluji, mi nezabrání v tom, abych ji zabil..."

Jak je možné, že Stephenie Meyerová překonala své Stmívání Stmíváním?
Když jsem se do knihy pouštěla, měla jsem strach. Aby... nevím něco. Znamenají ty knihy pro mě tolik, bylo to pro mě strašně důležité...
Ale první strana - a já věděla, že si nic neužiju tolik, jako tuhle bichli plnou mého nejmilejšího světa, příběhu, který znám nazpaměť, který bych mohla citovat a který tvoří mě samotnou.
Edward odkryl to, o čem jsme neměli tušení i to, o čem víme, že tak bylo, ale konečně jsme to prostřednictvím něho cítili.
Edward mě vzal za srdce... Byl tak nádherně temný, a přitom protkaný světlem.
Bylo fascinující pozorovat Bellu jeho proměnlivýma očima.
A ještě více ohromující bylo všem oblíbeným postavám prostřednictvím něho číst myšlenky.

Stephenie Meyerová, napište ještě něco. Cokoliv. Cokoliv z tohoto světa, prostřednictvím kohokoliv. Možná nenajdete vděčnějšího čtenáře než jsem já.

"Snad upřímně nevěří, že by její lidské pocity, utvořené za těch sedmnáct krátkých smrtelných let, mohly být silnější než demoliční koule emocí, která do mě po století prázdnoty nabourala?"

Děkuji...
Možná bychom měli vynalézt lepší slovo vyjadřující vděčnost za příběhy, za literaturu, za ty neskutečné světy ožívající v našich hlavách.

Jsem zvědavá, zda bude tato kniha ohmataná a zažloutlá stejně, jako její čtyři předchůdkyně.
Momentálně mám znovu chuť posadit se do té osudové jídelny a prostřednictvím Edwarda nasávat atmosféru Forks. Chodit s ním na hodiny biologie, běhat po lese a v noci šplhat do Bellina okna, ochraňovat tu houževnatou dívku spolu s ním.
Hořet žízní i touhou.
Číst všem okolo myšlenky.
A bolestně trpět.
A nespat... jen číst tuto knihu. Znovu. A pak ještě jednou.
Závislost je silná. A nejspíš věčná.


"Jak vysvětlit krvežíznivost?“

8 18.03.2021

Podruhé.
Podruhé se probouzím z Iluze.

Četla jsem ji před půl rokem a zamilovala se do ní.
Šest měsíců jsem na ni myslela.
Dnes jsem se do ní znovu ponořila.
A miluju ji ještě víc.

Iluze je rozhodně jednou z mých nejsrdcovějších knih.
Nedám na ni dopustit. V mé přítomnosti jí nikdo nikdy neublíží. O to už se postarám.

5 07.03.2021

(SPOILER) Young adult román z budoucího světa zklamal.
Nic nerozvířil, nenadchl. Nic zásadního neotevřel a nepřinesl.
Bez emocí, bez psychologie postav, bez napětí.

Nuda se zdála s přibývajícími stránkami neúnosná.
Dočítala jsem tu knihu jen proto, abych udělala radost sestře, ale možná bych ji jinak i bez výčitek odložila.

Nápad, i když ohraný, nebyl špatný. Ale totálně nevytěžený.
Hlavní hrdinky byly od sebe v podstatě k nerozeznání. A to nejen vzhledově, ale hlavně charakterově. Nepoznáte rozdíl v tom, kdo příběh zrovna vypráví. Jejich osobnosti nejsou originální, emocionálně jsou ty holky vlivem autorek zcela ploché.
Jako by neustále jen šly, ani nevěděly pořádně kam. Jako by nic necítily, nebály se. Když už emoce projevily, tak absolutně vyšinutě a pak zase ticho - jen zdlouhavé popisy zbídačelé země. Ale já chtěla vědět, co se děje v těch dívkách...
Nuda, nuda, šeď,...
Dobrodružství, které ani dobrodružstvím není.

Ano, je to psané pro teenagery. Možná, že bych na to neměla mít moc vysoké nároky. Ale mně to prostě nestačilo. Přišlo mi to nezvládnuté, ke konci již dost vyčpělé...
Konec - ach bože... Na to už ani nemám energii se tím zabývat. I v nereálném světě je tento konec nereálný. Typicky hollywoodský. Nalakovaný narůžovo.

Už chci pryč. Už v hlavě nechci mít Avu ani Miru... Konec. Knihu zavírám jednou provždy.

4 05.03.2021