Acamar komentáře u knih

Nejprve jsem knihu léta ignorovala kvůli obalu. Po přečtení anotace a komentářů chvíli váhala, se strachem, že půjde o předvídatelnou "agitku", kterak jsou vědecké zásahy do lidského života nepřirozené a škodlivé. Zvědavost ale zvítězila.
Příběh se zajímavým námětem je velmi emocionálně zpracován. V krátké časové výseči, kdy inteligenční křivka Charlieho opíše prudký oblouk, formou deníkových záznamů popisuje především změny jeho vnímání a pocitů, proces rozpomínání a uvědomování, vše plasticky a představitelně.

Kniha, která navzdory některým svým nedostatkům a "dojímavosti" naštěstí nevnucuje čtenáři jednoznačné závěry a nabízí mnoho myšlenkových vrstev, pro různé čtenáře a různé časy přečtení. Mně, v tuto dobu při prvním čtení se nejvíc uhnízdila představa, jaký by asi byl Charlie, kdyby měl méně šílenou, vyrovnanější matku, jak by to ovlivnilo jeho nový život, vlastně zda by vůbec tak toužil po tom být chytřejší...

21 11.04.2018

Drama váženého stárnoucího spisovatele, jenž na náhlý popud mysli odcestuje do Benátek a setká se zde s objektem dokonalé krásy v podobě mladičkého chlapce. Počáteční nezaujatý obdiv ke kráse se mění v okouzlení, postupně až jakousi posedlost... je to však posedlost umělce-pozorovatele nad tímto dokonalým "výtvorem" a zůstává platonická, zpovzdálí, v rovině touhy být mladíkovi jakýmsi svůdcem-mentorem. Atmosféra emocí napjatých k prasknutí, nemocný je spisovatel i město, ve kterém pobývá...
Protkáno spoustou abstraktních úvah o kráse, umění a literatuře, mravnosti, citu (vyznívajících místy poněkud akademicky).
Mé první setkání s klanem Mannů, dojem nejednoznačný, ale zajímavé čtení.

5 08.04.2018

Tato sbírka ve mně vzbuzuje naprostý úžas, s jakou lehkostí se J.Seifertovi básně linou zpod pera, tak se snad neumím ani podepsat...nedostižná formální dokonalost.
Básně hladivé, citlivé a jemné, "vycizelizované", s nostalgickou a sentimentální atmosférou. Na druhou stranu, tou svou hladkostí a učesaností po mně mnoho z nich jen tak s elegancí sklouzlo, asi chyběl nějaký ostřejší drápek, kterým by se zachytily...

Opulentní realistický román, při jeho četbě mi velikonoční volno přišlo opravdu vhod, mohla jsem si přes polovinu vyprávění vychutnat takřka nepřetržitě...
Po počátečních rozpacích, způsobených nejspíše rozšafnou, lehce pouťově působící vypravěčkou, tato naštěstí román brzy a nadlouho opustila a už mi nic nebránilo nechat se příběhem pohltit, nechat jej neúprosně se šinout až k dlouho směřujícímu bezútěšnému přerušení (slovo otevřený konec mi přijde v tomto případě tak trochu neadekvátní).
V komentářích níže je zmiňováno snad všechno: čtivost, jak lehkou rukou je tento v podstatě pragmatický příběh psán, naturalistické detaily, které lze brát buď jako přísadu pro dodání určité pikantnosti nebo prostředek pro lepší vykreslení věrohodné atmosféry doby, působivě, ale ne polopatisticky popsané téměř nepřekročitelné rozdíly mezi mužskou a ženskou částí společnosti, spodinou a smetánkou...Na mne asi nejvíce zapůsobila schopnost vzbudit celou škálu silných, různorodých a proměnlivých emocí k postavám. Tou hlavní emocí byl soucit a lítost - nad Sugar a Williamem, kteří projdou asi největším vývojem, ale ne ke šťastnému konci, nemocnou zhýčkanou Agnes, nenaplněností touhy Henryho a Emelíny, vytěsněnou Sofií...
Výrazný a mistrně napsaný román. Vzbudil ve mně také chuť vyštrachat Zolovu Nanu, podobnou příběhem i realismem, která se mi v dobách povinné četby na SŠ rovněž líbila moc.

21 03.04.2018

Překvapivý, upřímně a poměrně nemilosrdně znějící tok úvah autora o jeho vztahu k lásce (či spíše k zamilovanosti, poblouznění a vášni) jakožto k určitému prostředku, který po jeho vyčerpání do dna poslouží jako emocionální náboj pro vlastní další tvorbu.
Čtivé, obnažující...jako psychologická sonda do duše známého autora nečekané a rozhodně zajímavé...ale i když se přenesu přes osobní názor na jeho zpověď, i tak mne kniha svou (z mého pohledu) sebezahleděností, nimráním v sobě a patosem nějak iritovala. Jak mám ráda Waltariho romány, tímto počinem mne bohužel tolik neoslovil. Ani zde se však nezapře Pan spisovatel.

4 01.04.2018

Do třetice v krátkém čase A. Baricco, tentokrát tajemný spisovatel Jasper Gwyn. Být svědkem zrodu jeho lidských portrétů - od vykrystalizování nápadu přes jeho postupnou, až "hračičkovsky" detailní přípravu po samotnou realizaci - bylo pro mne milé, těšily mne všechny ty drobnůstky a nuance, vhledy. Druhá část knihy, vyprávěná už pohledem Rebeccy, má zase trochu jinou, tajemnou, obtížně popsatelnou a melancholickou atmosféru. Pojetí, v čem vlastně ona podstata lidských portrétů podle Gwyna spočívá, určitě ve čtenáři podnítí nejednu myšlenku, zabrnká na fantazii... také by se mi líbilo být hotelovou halou:)

Knihy A.Baricca mne okouzlily, pro jejich schopnost vytvořit jemnou, a přesto velmi silnou atmosféru, pro představivost, kterou umí vyvolat, pro všechny ty podkreslující, obrazotvorné i hudební motivy, které z jeho knih dělají komplexnější zážitek.
Mám ráda jeho postavy, které jakoby nebyly zcela z dnešní doby... podivínské, ale neškodně mile, něžné, přesto ne slaboši... kreativní hledači vlastních jedinečných cest, přesto bez potřeby zahltit čtenáře svými alchymistickými moudry.
Jeho knihy jsou pro mne pozitivní, vkusnou a citlivou literární pochoutkou.

7 24.03.2018

S touto knihou jsem dopadla podobně, jako se to občas zadaří právě při výběru parfému...podle slovního popisu ingrediencí to vypadá, že když to obsahuje věci, které se mi obvykle líbí, musí to být ono...a ono to tam všechno je, ale tak namícháno, že něčeho je tam prostě moc a ruší to do té míry, že to zkazí všechen požitek. Zde to (pro mne) byla určitá "ideologičnost" knihy, mentorské pasáže o individualismu a nesmrtelnosti, urputně a učitelsky nacpané do spousty dialogů hlavních postav, které mi tento jinak sympaticky potrhlý a zajímavě napsaný příběh velkou měrou otrávily.

7 21.03.2018

Kniha jemná a lehoučká, jako akvarel, dýchající jinou, romantičtější dobou, kdy jediný pohled či gesto dokázaly vyrýt v člověku nesmazatelnou stopu a změnit celý život.
Pořídila a zhltla jsem ji v návalu nadšení po četbě Oceánu moře stejného autora. Jiná strukturou a formou, koncentrovaná na příběh jediné postavy, zvláštně úsporná...přesto je cítit ruka téhož autora, stejná poetika. Půvabné zpříjemnění jednoho večera, ale dojmy budou ještě nějakou dobu doznívat.

12 18.03.2018

Hravá a nápaditá literární směska něčeho, čemu se - jak jsem se dozvěděla z anotace a komentářů - utvořila škatulka "finské podivno". A asi to je výstižné pojmenování.
Trochu jsem se bála, že po spoustě pokusů se severskou literaturou, která mne pořád nějak ne a ne úplně chytit, budu zase zklamaná. Ale nejsem, moc milá oddechovka to byla, i když k nadšení také něco chybí, asi větší vyrovnanost knihy jako celku.
Líbí se mi ten zlomyslný ostrý drápek zaťatý do vlastních spisovatelských řad. Líbí se mi autorova fantazie, schopnost neustále překvapovat a neotřelé nápady, jen mi některé přišly v ději jen tak "volně pohozené", jako něco, o čem nám kdosi řekne, že to existuje, nahodí vějičku čtenářově zvědavosti, ale nic bližšího se vlastně nedozvíme (zato autor přidá pár celkem nezábavných a ničemu nepřispívajících pasáží). Ukončení je vlastně jen u linie se zmizelým 10. členem, a to bylo - pro mne - moc dobré. Ale až tak mi to nevadí, je na tom něco dráždivého, pokud si tedy autor jen nenechává prostor pro případné pokračování. Já bych se dalšímu výletu do Zaječína, městečka s nebývalou koncentrací spisovatelů, nebránila.
Anotace mi ale přijde trochu zcestná, nevidím v tom ani Murakamiho, ani Lynche a už vůbec ne magický realismus. Vlastně se mi zdá, že očesat knihu o (pro mne nadbytečně působící) erotické vsuvky, nejlépe by jí to slušelo mezi kvalitními knihami pro děti.

14 13.03.2018

Jaké štěstí, že autor nezvolil pro psaní své knihy stejný postup jako jedna z jejích postav, malíř Plasson, a přece jen se rozhodl napsat svůj Oceán moře za pomocí konvenčních písmenek...díky tomu jsem si jeho sugestivní knihu se snovou, obrazotvornou i hudební atmosférou, zabydlenou podivnými, ale milými postavami s jejich romantickými příběhy, mohla přečíst i já.
Nebude to možná kniha pro široké spektrum čtenářů, ale pro mne to byl kouzelný výlet, do hostince Almayer.

3 11.03.2018

Kniha filozofující o historii, především té osobní. O nekontrolovatelnosti paměti, o mysli, která pokroutí vzpomínky domněnkami a emocemi.
Hlavní postava se po 40 letech dívá na svou minulost a prožitky z mládí (a vlastně na svůj život celkově) současnýma očima člověka, jehož život je spíše u konce, snaží se přinutit paměť vydat reálné vzpomínky...a dočká se překvapení, že paměť není zrovna objektivní a spolehlivá a že věci tehdy byly úplně jinak. Na obhajobu však je třeba říct, že některé informace z oné minulosti se mu vyjeví až nyní.
Postavy na mne působí rozostřeně, nejednoznačně, jako v mlze (což je zřejmě záměr) a nejsou to žádní zvláštní sympaťáci, hlavního hrdinu nevyjímaje.
Přestože s hlavní myšlenkou knihy o relativitě a pokřivenosti paměti polemizovat nechci, přece jen mi některé "výpadky" hlavní postavy přišly už trochu nevěrohodné. Možná však názor změním, ve věku hlavní postavy...
Ale to je jen drobný detail, jinak knihu hodnotím jako obsahově velmi zajímavou a bohatou, nutící čtenáře roztočit závity i probírat se svou vlastní historií, a hlavně překrásně napsanou a neskutečně čtivou.

19 07.03.2018

Má první kniha od autora, ale rozhodně ne poslední, moc mi sedla. I když se čte snadno, nedá se říct že rychle - je to hutné čtení, vyžadující soustředěnost, ale ten košatější jazyk mi po pár předchozích, stylově přímočařejších knihách co jsem přečetla, přišel k chuti.

Děj není nějak třeskutě akční, točí se kolem dvou skandálů hlavní postavy - bývalého univerzitního profesora - napasován do celospolečenského kontextu, velkých (nejen) amerických témat jako rasismus, svoboda jednotlivce versus svatouškovská morálka, rodinné vztahy, sexualita a pokrytectví ...a jelikož to není mainstreamový americký velkofilm, přes nějaká ta překvapení v ději vede k očekávatelnému konci.
Hodně prostoru je věnováno prokreslení všech důležitějších postav a jejich minulosti, osvětlující současné jednání. Věrohodněji na mne působily postavy z univerzitního prostředí. Čistá, chtěně bezemocionální sexualita a nespoutanost Faunie a násilnický, iracionální Les už mi přišli (i přes jejich snad vysvětlující minulost) proti nim přepjatí, lehce černobíle vykonstruovaní, snad jako určitý protipól a kontrast ke svázanému prostředí městečka a univerzity ...je cítit, že univerzitní prostředí je autorovi bližší.
Celkově výborná kniha, silná a dobře napsaná.

8 04.03.2018

Kniha, která by měla přiblížit osobnost Davida Kollera...Těžko hodnotit knihu rozhovorů, ale mne tedy moc nenadchla, především svým zpracováním.

Kniha má cca 150 stran, samotný rozhovor s D.K. je na 50 stranách, 10 z toho jsou fotografie a samotný tisk docela provzdušněný, ve dvou sloupcích, se zdůrazněným, z kontextu vytrženým citátem a obřím číslem stránky, které samotné zabere málem čtvrtinu strany (vizuálně to evokuje spíše populární časopis než knihu)...Zbytek knihy tvoří fotografie, "hodnocení" D.K. očima přátel, známých osobností (pro změnu mi připomínající zadní obálky bestsellerů)...
Informační hodnota nějaká samozřejmě je, ale formát knihy mi přijde opravdu hodně nafouklý a cílící na čtenáře obrázkových časopisů nebo koho... Oproštěno od tohoto marketingového balastu, asi by to vydalo na nějaký obsáhlejší rozhovor v hudebním časopise.

Zapůjčeno manželem z knihovny, ještěže tak.

Krásná a pestrá sbírka, neoddělitelně spjatá s dobou, prostředím a okolnostmi, za kterých vznikala. Drsné reflexe doby, politiky, bezútěšného místa, kde se básník ocitl, vzpomínky na osoby blízké a milované plné stesku a touhy, utíkání se k lyrice, přírodě a vztahu k bohu.
Ač některé básně vypadají - po formální stránce - primitivně či neuměle (a myslím záměrně), přesto mají velkou sílu a působivost a dokáží těm, kdo je čtou, zprostředkovaně aspoň přiblížit "očistec", kterým básník prochází.
Ze sbírek autora, které jsem měla čest číst, má nejoblíbenější a ráda se k ní vracím.

Chutný literární guláš v podobě tak trochu metafyzické detektivky, Bukowskeho (tentokrát trochu smířlivější a odlehčenější) styl říznutý trochou Chandlera, Kafky, Lynche aj...absurdní dialogy a situace, scény jako v deliriu, fantazie, Bukowskeho glosy...takový škvár si dám líbit.
Nečetla jsem všechny knihy CH.B., po pár povídkových mi ty historky začaly připadat nějak všechny stejné, ale Škvár se myslím vymyká a pro ty, kteří nejsou vyznavači "ortodoxního" CH.B., jen si občas k němu odskočí, je asi stravitelnější, lepší volbou.

Básně formou volného verše - jak název napovídá, plné všudypřítomné zimy, vesnice a přírody, zvířat, lidí... ovšem z té jejich hodně naturalistické, nelíbivé a nepoetické stránky. Je to působivé, osobité, budí to emoce, ty věty plné marastu, chladu, rozkladu, nemocí a stáří, vnitřností, základních pudů... jakási podprahová agresivní znechucenost nade vším, úzkost...jsem asi příliš psychicky "normální", abych si tuto optiku dokázala opravdu vychutnat. To však zřejmě ani není účelem.

Návrat k Bukowskemu po letech, tentokrát ještě nečtený první román...jako obvykle jsem se pobavila jeho syrově přímočarým a neuctivým stylem, kdy nic a nikoho nebere vážně a s ničím si nedělá těžkou hlavu. Tomu se nedá nezávidět:)
Vzpomínky na jednu životní etapu, práci pro poštovní úřad i soukromý život tradičně plný pití, sázení, sexu a podivných existencí a těžko uvěřitelných příhod...pro mne trochu zvláštní, "dynamika", chvíli se zanoří do nějaké epizody, rozvine, nečekaně utne a poskočí bez nějakého plynulého propojení o pár týdnů, měsíců či let dále...
Nicméně mi to trochu nasadilo brouka do hlavy ohledně stylu psaní, zdá se mi jiný než si jej z dřívějška pamatuji. Nevím, zda je to tím, že jde o první román, překladatelem nebo mou pamětí...nezbývá než vylovit jiného Bukowskeho a srovnat.

7 24.02.2018

Tato sbírka mne bavila...ne že bych se vším zrovna souzněla, ale byl to fascinující gejzír nečekaných asociací a zákrut mysli, místy komplikovaný na uchopení...pro mne nápaditý, výrazný a zajímavý.

Sbírka básní (většinou) o vážných věcech a nepříjemně tísnivých a bolavých vnitřních stavech...a přesto velmi zábavná a neuvěřitelně čtivá.
Autor má dar své myšlenky podat naprosto srozumitelně, s ironií a nevážností, černým humorem, přímočarou syrovostí ...ve velmi rytmické nenásilně znějící veršované podobě, s vtipnými a mnohdy nečekanými (a přesto podle mne neomylně zacílenými) pointami navrch.
Mrazivé a zábavné, myslím, že tohle jsou básně, které jsou přístupné v širokém záběru.
Přestože mám bližší vztah k jinému druhu poezie, musím obdivovat tu formální virtuozitu.

Už dlouho jsem si knihu chtěla přečíst, z nějakého iracionálního důvodu mne autorka vždy něčím přitahovala, ale pořád nebyla ta správná nálada.

Přestože se kniha opravdu nečte zrovna snadno a je velmi náročná na soustředěnost (až tak do poloviny minimálně jsem měla chvíle, kdy jsem se dost ztrácela a četla totéž několikrát), čím více jsem se s ní zžívala a blížila se ke konci, tím to šlo lépe a lépe, poslední třetinu už jsem zhltla na jeden zátah.

Dějová linka je prostá, strávíme s hlavní postavou pár hodin ve dni, kdy chystá večírek. V první části knihy jde pro květiny, což je pasáž věnující se hodně popisu soudobého Londýna a postaviček, které cestou potká, některé zná, jiné ne. Pro mne nejobtížnější část, vyprávění přeskakující od jednoho kolemjdoucího ke druhému a k jeho myšlenkám (trochu mi to připomínalo pasáže filmu Nebe nad Berlínem, kdy anděl prochází městem a cítí myšlenky míjených lidí), zde jsem opravdu měla problém udržet pozornost a četla několikrát...Mám-li být poctivá, musím přiznat, že tyto lyricko-popisné permanentně těkající pasáže mne až tak nebavily, či spíše jsem nebyla schopná se s nimi sladit, vniknout do této části vyprávění.
V pozdější části dne už se vyprávění více koncentrovalo na titulní postavu i ty další, v knize významnější osoby, a to mne bavilo mnohem více (ačkoli i zde byly lyrické vjemy, už na menší ploše a vztažené k hlavním postavám, proto stravitelnější). Prostřednictvím střípkovitých popisů, drobných událostí, ohlédnutí do minulosti i současných myšlenek vytvořila autorka krásně živé obrazy postav v celé jejich šíři i pestrosti. Vévodí jim samozřejmě paní Dallowayová, kterou čtenář může pozorovat opravdu zblízka, číst její myšlenky i vidět ji očima ostatních postav. Její obraz mi myslím v paměti zůstane dlouho...

Autorčin styl je velmi osobitý - v doslovu popisován jako impresionistický a to jej myslím výborně ve zkratce vystihuje. Už kvůli tomu jej poznat stojí za to knihu přečíst. Je velmi specifická, výrazná a zapamatovatelná, a o to více to má pro mne význam v době dnešních knih, které zůstanou v hlavě jen pár dní po přečtení.

13 16.02.2018