3497299 komentáře u knih

To nekonečné otálení s vydáním bylo celé věci dost na škodu. Vznikla tak zcela přehnaná očekávání. Kunderova fr. tvorba tady měla vyjít už dávno, měla být zařazena do střízlivého kritického a interpretačního diskurzu, čímž by taky Nevědění nemuselo dostávat natolik polarizovanou reflexi. Náměty jsou zajímavé, jeho zpracování spíš nedotažené – u řady paradoxů jsem měl pocit, že by si zasloužily hlubší rozpracování. Takto je výsledek příliš tezovitý – někde na půli cesty mezi nadhozenými myšlenkami a nápady z výborů Kunderovy esejistiky a jejich adekvátním zpracováním v románové formě. V tomhle případě Kunderova snaha o maximální úspornost nevede imho k tomu nejlepšímu výsledku. Trochu to celé působí jako rozpracovaný koncept – dobré nápady, občas zajímavé scény, ale když začne být některý rozpor u postav zajímavý, text jej utne a poněkud křečovitě symbolicky ukončí, jakoby to celé už chtěl mít rychle za sebou. Nedořečenost je v tomhle případě slabostí, protože se nezdá, že by už nebylo co k věci říct. V rámci toho vyvstává pozoruhodný nesoulad mezi Kunderovou tendencí věci relativizovat, vztahovat k sobě rozpory, a jejím kolapsem v kýčovitě jednoznačné řadě významů (např. hudba vs. hluk – hluk = eklekticismus = nevědění = ignorace = opak kultury a paměti). Protože věci nejsou takto jednoduché a autor, jakým je Kundera, to nejspíše dobře ví/věděl (nebo vědět měl). A k tomu se příliš vysvětluje (např. odysseovské analogie jsou fajn, ale jsou zde zbytečně omílány furt dokola).

Co se týče doslovu Sylvie Richterové, tak u něj platí přesně ta nesmyslná a směšná vyhrocenost. Richterová vlastně ani nenapsala doslov, ale jakési zaříkávání (to samé platí pro její předchozí doslov u Slavnosti bezvýznamnosti) – opakuje banální myšlenky stále dokola v podstatě prázdné formě, přepjatě hovoří o mistrovství a transcendentním významu a fuze témat, a do toho občas vykřikne Kusánský! Hölderlin! Husserl! Heidegger!, aniž by z odkazů plynulo cokoli zajímavějšího než slovní pěna. Stačí si po dočtení vytvořit myšlenkovou mapu, co k celé věci Richterová vlastně říká, a čtenář nutně dojde k tomu, že vlastně nic moc (v podstatě vůbec nic, než co není nabíledni, akorát k tomu přidává 200 kg exaltace). Adekvátnímu kritickému přijetí tak dělá medvědí službu.

13 17.11.2021

Četl na základě recenze na iLiteratuře – byl jsem zvědavý, co se za tím skrývá.

Dejme tomu, že je všechno přesně tak, jak se to tváří: vzdělaná mladá polská právnička píše jednu knihu za druhou pro upřímné potěšení – vlastní i svých nadržených čtenářů. Z tohoto hlediska je na jejích knihách pozoruhodný kontext:

Mladá, vzdělaná žena píše knihy, v nichž ztvárňuje dokonalý vlhký mužský macho sen, zcela bez ironie, do nějž se zasněně noří téměř výhradně ženské čtenářstvo ve věku cca 17+.

Co to vypovídá? Vzpomněl jsem si při tom na nedávnou diskuzi, v níž se obezřetný kulturtrégr Jan H. Vitvar zamýšlel nad šovinistickým vyzněním románů Milana Kundery s tím, že pokud si je dneska bude číst nějaká mladá holka, asi nebude chápat, jak si mohl dovolit takto deformovaně a reduktivně vztahovat k ženám – totiž jako k objektům hry, manipulace a slasti. No… možná by si měl Vitvar přečíst Chobotnici + například zdejší komentáře, aby vylezl z té své bubliny.

Takže:
Chobotnice je velká legrace, ale na úplně jiné rovině, než se zpočátku zdá – podezřívám autorku, že si ze čtenářů prostě utahuje, protože takhle přepálený škvár asi nelze psát bezelstně. O krimi thrilleru bych nemluvil, protože tahle rovina je zoufale nudná. Takže zbývá erotika a popkulturní hlášky, které se v jakési nápodobě chandlerovské drsné školy snaží celou knihu vytáhnout vzhůru taháním za vlastní cop – zcela v autorčině stylu lze dodat: jenže vlasy jsou příliš mastné a prášilovská snaha končí pádem na ukrutně těžkou prdel.

Přišlo mi zajímavé, že všechny postavy (úplně všechny, bez výjimky) se mezi sebou bavily jako třináctiletá děcka. V jedné chvíli také Lilka sdělí Michalovi, že se chová jak třináctiletej fracek, ale tohle chvilkové prozření okamžitě odpluje do zapomnění, stejně jako celá zápletka pár hodin po dočtení. Jinak lze charaktery jen obtížně rozlišit – všichni používají stejně debilní vtípky, mají rádi stejné věci a na podněty reagují stejným způsobem. Jakoby se jeden otravný pubertální smrad inkarnoval do celé právnické, policejní i zločinecké sféry. Jelikož se v knize rychle střídají ich-formy mezi hlavní femme fatale a jejím nadsamcem, místy tak dochází ke zmatení, která replika patřila komu – pomáhají jen mluvnické rody. I tak se ovšem přinejmenším na jednom místě překladatel (nebo rovnou autorka/redaktor, těžko říct) dopustil vtipné záměny a nezáměrně snad naznačil non-binární podvědomé jádro skórujících macho figur. Čili lze knihu číst také symptomaticky jako skryté poselství o hlubší identitě překonávající gender.

Linie rozlišení je zde naopak striktně vedena na sociologicko-kulturně-fyzickém poli: všechny postavy definované jako silné a krásné jsou zároveň i proklamativně vtipné, chytré a sympatické (proklamativně, protože z jejich chování to nelze poznat). A naopak: loseři jsou oškliví, zakomplexovaní, hloupí a často také zlí a podlí (skutečně tomu tak je – taky se mi to nejprve zdálo jako podvratná hra).

Jeden zábavný detail nadto: protagonista, který splňuje prakticky všechna kritéria psychopatické škály – jakoby přepáleně inspirovaný Andy McNabem nebo někým podobným – se naváží do jiné postavy a označuje ji jako „normální psychopatku“, která „už žádnou jinou chorobu nemá“ (legrace veliká, opravdu).

Ostatně je otázkou, zda vůbec nějaká Paulina Swist existuje – vzhledem k její poloutajované identitě bych se nedivil, kdyby šlo o marketingovou zástěrku.

Má to v sobě takové kahudovské outsiderství, které si kolem sebe buduje sebestřednou jazykovou autonomii. Také cosi jako pro Kahudu typický aspekt multiverzní nadreality, která je zde ovšem ve skryté a pro samotného hrdinu-pozorovatele obtížně nahlédnutelné formě, jež je v textu vyjadřovaná spíše apofaticky. V záměrném lpění na povrchu věcí ad nauseam spolu s radikalitou nenarativního přístupu ve zpřístupnění subjektivní zkušenosti to pak má něco z Clauda Simona. Zároveň je to docela specifická a ve své (místy pravda trochu vyčerpávající) zanícenosti velmi svébytná literatura.

2 26.09.2021

Stockholmský syndrom v kulisách mírného odporu.

2 26.09.2021

Ne všechno, co Byung-Chul Han tvrdí, jsou nesmysly (např. interpretace Trierovy Melancholie je dost zajímavá), ale většina ano. Ovšem i relevantní postřehy, které autor průběžně trousí, jsou zasazeny do demagogické kostry.

Byung-Chul Han v souladu se svým zjednodušeným nazíráním skutečnosti nemyslí dialekticky. Stanoví si abstraktní pojem “negativity”, jemuž nasází atributy, které jej rajcují, pak stanoví nepřítele: stejně abstraktní “pozitivitu”, kterou může krmit v podstatě libovolným obsahem toho, co jej naopak irituje, a tím to hasne. Žádný další krok, který by ukázal, že na vyšší rovině jsou věci komplikovanější, že rozpory lze nahlížet diferencovaněji a že existuje souladná pozice. Je to zkrátka špatný filozof (nebo dobrý manipulátor, jak se to vezme), jelikož je neschopen myslet. Respektive opravdu myslet, tedy skutečně zajímavě, do hloubky. Což je trochu překvapivé, vzhledem k tomu, jak se v knize myšlení zastává. Ostatně se celý jeho diskurz podezřele podobá konspiračním narativům, které také ukazují na jednoho nepřítele, vyprsknou patřičně zjednodušené vztahy, moc se neserou s tím, aby to všechno bylo konzistentní, a vypustí to ven mezi lidi. Jediný rozdíl je ten, že Byung-Chul Han je vzdělanější a tudíž cílí na jiné publikum, než je v tomhle ohledu obvyklé. Ovšem: o to větší fuj.

Pojmy používá dost povrchně a zmateně. Je to taková pop filozofie, která má za úkol inteligentní čtenáře (nebo čtenáře, kteří se považují za inteligentní) ubít opakováním několika jednoduchých názorů ad nauseam. Autor dost radikální teze staví především na svých pocitech (typické je použití argumentačních konstrukcí jako “Slýcháme také stesky, že…”), přičemž se je nepokouší nijak rozvést, odůvodnit, zasadit do širšího a třebas i věcnějšího kontextu nebo nedej bože důsledněji analyzovat – jeho základní rétorickou figurou je totiž opakování. Pojmy přitom používá natolik vágně, aby jimi mohl své podezřelé teze vystýlat – staví si takové intelektuální matrace, na kterých pak jak dítě poskakuje a zkouší, co to dá, než to pod ním praskne. To celé zřejmě v duchu, že myšlení je narativní a tudíž nevychází z informací, respektive z dat, které totiž umožňují pouze aditivní kalkulaci vývoje. Byung-Chul tudíž vezme (často dost neústrojně) prostě to, co se mu hodí do krámu – tuhle napíše, že Carl Schmitt by kritizoval Facebook, protože člověk může mít nanejvýš jednoho přítele i nepřítele. Celou dobu točí o tom, že situace je nevídaná, věci nabraly zcela nových konsekvencí, máme tady přemíru informací, pozitivitu všude, samé lajky atd. Není se čemu vymezit, všude hledáme “stejné”, nikde žádné “radikálně jiné”, jen “vystavování” a “narcismus”, který teda občas popisuje jako hraniční poruchu osobnosti, ale to nevadí. Protože ono to tady prý bylo už za Rousseaua. Pěkné. A jak to teda souvisí? Jak se to propojuje? To je asi buřt, hlavně že se zaplní stránky, protože opakovat těch několik hypotéz bez ničeho dalšího furt dokola taky není žádná sranda. Jsme pány i raby, nikde žádná vnější moc, vlastně to vůbec není mocenská hra – foucaultovský diskurz se proměnil v něco zcela nového. Najs. Ale nějak se zapomnělo dát to do souladu s kapitolou na konci, kde autor píše ve stejném aranžmá o psychomoci, která nás ovládá – takže jak je to s tou mocí? Je vnější, nebo vnitřní? Je vůbec, nebo není? Tedy je vlastně “pozitivní”, nebo “negativní”? Nevíme. Nejspíše je i není, ovládá nás zvnějšku, protože jak si jinak vysvětlit tu mediálně zmanipulovanou masu (no? jak si to vysvětlit? co?), ale zároveň jaksi i zevnitř, protože už tady máme tu pěknou figuru pána a raba v jednom, člověka nesvobodného, co si to neuvědomuje, protože je v dobrovolném kalupu a hlavu má v pejru (respektive v pornu), takže to prostě necháme tak. Náznaky dialektiky by tady tedy byly, ale kdo se s tím má srát, že. Stejně by to cílový čtenář nepobral, nebo mu to takhle prostě stačí. Koneckonců, myšlení nemá stavět na datech, ale na negativitě a na narativu, a to už tady tak nějak máme. Pornografie je antikulturní, protože nic nesděluje, její obrazy nic neskrývají a tudíž je není možno vůbec ani číst (OK, boomer, porn studies dostávají pěkně na prdel! A to ještě ani pořádně nezačaly…). Jinak teda lacanovské symbolično je virtualita, která je nekonečně transparentní, a reálno je fyzický, prý neprůhledný svět – no ty vole, to jsem rád, že to vím, protože tuhle mě vyděsil Max Tegmark s tím, že celé univerzum je výsledek matematického výpočtu zažívaný vnitřními pozorovateli jako “skutečnost” (Tegmark je určitě na zlé straně pozitivity, ale stejně) – až se za pár desítek let někteří z nás ponoříme do digitální, simulované reality, lacanovské reálno bude mít tudíž zcela po ptákách a můžeme na něj zapomenout – budeme průhlední jak éter, nebudeme myslet, jen počítat, a budeme se vzájemně vystavovat až do skonání narcistního světa.

Až na těch pár podnětných postřehů, které musí člověk dolovat, je to jedna velká do sebe zahleděná marnost. Měl raději zůstat u té metalurgie.

Tak si říkám, jestli tahle Vyhořelá společnost není taky jenom takové prázdné simulakrum, prostě jen další variace na populární téma “vzdělanci proti digitalizaci”, které prostě má u jisté sorty konzervativců svoje odbytiště a u nějž mám podezření, jestli už je dávno nepíše nějaká patřičnými pojmy nabrífovaná umělá inteligence, aby uspokojila poptávku vyprahlých apokalyptiků. Ostatně celou tu technofobní hysterii dostatečně vystihuje verš mašíbloidního básníka Václava Plumplovského: “V dálce slyšet mamuta, pozor, jedou auta!”

A s tím Heideggerovým rolníkem, jehož ruka myslí, protože nešmejdí po displeji, nýbrž drží hrábě, ať mi políbí prdel. Opravdu: v některých chvílích se ty jeho cancy nedají číst s chladnou hlavou.
Pokud někdo chce lepší analýzu narcismu západní společnosti, doporučuju spíše (dnes již klasickou) knihu Kultura narcismu Christophera Lasche.

5 15.09.2021

Unikátní osobní svědectví a zároveň evidentně stále ještě dost potřebná dekonstrukce jednoho (pseudo)génia. V mnoha ohledech podnětná kniha. Ostatně je možné, že právě i v intelektuální rovině jedna Horáková vydá za deset Juráčků.

4 27.07.2021

Papoušek Žako představuje tvora, který disponuje hlubším chápáním vztahů – člověk jej díky řeči a rozumu, tedy kategorizaci a strukturovanému myšlení ztratil (prý k němu má možná ještě přístup dítě, než si jej řeč podmaní). Jak se tahle vlastnost u papouška projevuje reálně? Vůbec nijak – Žako má plný zobák lidské řeči, je nadmíru chytrý (protože jej autor takového chtěl mít), ale zcela v lidských mezích – jeho vnímání je prakticky nerozeznatelné od člověka. Dokonce, navzdory jeho proklamované zvířecí jinakosti, jej nic jiného než lidský svět ani nezajímá. Je to podivné, ale takhle v Peheho románu funguje prakticky vše – bezpečné a omezující kategorie bez fantazie pohlcují vše. Včetně toho, čemu má být vlastní neuchopitelnost a překračování (kéž by...). V knize se tak prakticky nic neděje – až na několik málo poutavějších scén vše plyne nudně, nepřekvapivě a těžkopádně, a to přes několik stupňů fikčních rovin (tradiční schéma vyprávění ve vyprávění). Problém ovšem rozhodně není v námětu. Autor má vůbec podivuhodnou schopnost převzít množství zajímavých témat, myšlenek a postupů a banalizovat je, vyprázdnit, zbavit potence. Místo toho text napustil myšlenkovými floskulemi, otřepanými variacemi tradičních střetů a boomrovským patosem.

1 31.05.2021

Četl jsem kdysi anglicky. Jedna z klíčových aspergerovských autobiografií. Tammet je nadaný naboostovanou formou synestesie, což v jeho případě představuje nevídaný praktický fenomén.

3 24.02.2021

Výchozí předpoklady jsou rozhodně zajímavé. Autor na mnoha příkladech ukazuje, že intelektuálové ponoření do vlastního svévolného elitářství mají krajně odmítavý vztah k masám – a že pojmy „masy“ a „kultura mas“ používají k jednoduchému nálepkování všeho lidového, co v nich vyvolává přirozený odpor. Jedná se však spíš o jejich vlastní slabost, neschopnost rozlišovat, vidět a chápat, tedy o zásadní nedostatek citlivosti. V důsledku čehož je umění intelektuálů, v pojetí Johna Careyho, záměrně matoucí a nesrozumitelné, aby si udrželo odstup od těch, kteří nemají patřičné vzdělání a tedy intelektuální status. Jedná se o značně tendenční práci, která odráží dobu vzniku (raná devadesátá léta), ovšem v současné „rozdělené společnosti“ tenhle konflikt hoří novým jasným plamenem (mezi tím chvíli jen tak doutnal, ačkoli sotva kdy vyhasl). Knihu má smysl číst ze dvou důvodů:
1) proto, že je v ní shromážděno množství zajímavých faktů a názorů, které jsou sice roztroušeně známy, ale jen málokdy je tolik elitářské špíny shromážděno na jednom kompaktním místě;
2) proto, aby se mohl čtenář názorově vymezit, případně si naopak ujasnit kontury souznění.
Carey předvádí demagogii na mnoha úrovních a občas se krásně střelí do vlastní nohy. Jen tak namátkou několik kritických postřehů:
–Autor nikde nevymezuje, kdo je to intelektuál – zdá se, že tuhle nálepku používá prostě pro všechny své ideové nepřátele, kteří zároveň píší a vydávají knihy. Jím postižená množina je jinak dost heterogenní. Tímhle hrubým škatulkováním se paradoxně příliš neliší od jím nenáviděných elitářů a jejich pohrdlivým popelníkem pro vše „davové“ a „demokratické“.
–Podtitul knihy nicméně zní: Pýcha a předsudky v kruzích literární inteligence 1880-1939. A jak každý čtenář záhy pochopí, kritický osten míří především na britskou literární modernu a širší okolí – tedy Woolfová, Clive Bell, Wyndham Lewis, Pound, Forster, Yeats, Joyce, ale také Wells, či Huxley. Čili intelektuálové jsou někteří píšící Angličané, kteří měli něco zejména proti: novinám a časopisům, demokratickým volbám, masovému vzdělávání, feminismu, televizi, cyklistice, předměstí a konzervám (jedny z mála čestných výjimek jsou A. C. Doyle a Arnold Bennett, které pro kontrast Carey spíš chválí).
–Nejzábavněji to schytal Joyce s Odysseem, který to sice už už vyhrává, protože jej neměla ráda posh girl Virginie Woolfová (ozn. Joyce jako příklad sprosťáckého polovzdělance). Joyce protagonistu vybírá právě z řad lidových vrstev (Leopold Bloom čte Tit-Bits a vůbec je to vulgární chlap), přičemž mu věnuje plně detailní pozornost, ovšem nakonec se stejně dostaví zklamání. Joyce onu knihu napsal tak, že by si ji právě takový Bloom nikdy nepřečetl, takže o co mu šlo? Dělat ramena? Tady se vyjevuje imho jeden z Careyho nejtragičtějších omylů, totiž, že všechny ty pisatele náročné prózy skutečně motivovalo něco tak malicherného, jako je snaha o nečitelnost pro plebs. Tak určitě – člověk nevolí formu proto, že se s ní chce dostat do specifických zákoutí, ale proto, aby mu nebylo rozumět. Well done, Mr. Carey – brilantní úvaha.
–Když pomineme značné zaujetí, jež se odráží v pikantní expresivitě (někdy to Carey nevydrží a nechá se tak trochu unést), autor dělá, že je nad věcí, že pouze neutrálně snáší jakési důkazy a s formulací vlastní pozice se nemusí obtěžovat. Jenže by měl, jinak se totiž plácá v alibismu, kdy se staví jednou za dělníky, jednou za buržoazii, pálí to do aristokratické Bloomsbury i levicových elitářů franktfurtské školy, ale sám je jakoby nenapadnutelný. V horším případě pak jen odsuzuje určité úvahy a vysmívá se jejich původcům, jak nejsou schopni dohlédnout, že vysoké umění není nic než „sociální konstrukt“. Přitom je schopen mnohem méně než oni: „elitáři“ se alespoň snaží argumentovat. Carey své pozice neobhajuje vůbec, neboť se domnívá, že jím mezi řečí proklamované hodnoty jsou automaticky a bez pochyby správné – vidí konstrukt v oku svého bratra, ale trámu v oku svém si nevšímá.
–Názory některých "intelektuálů" jsou vskutku k sežrání a jsem zcela pro, aby se v biografiích nijak nepotlačovaly, protože člověk by měl znát pravdu a mít co možná nejúplnější obraz. Ale domnívám se, že není správné dopouštět se kýčovitých ideologických anachronismů a je naopak nutné brát všechny ty myšlenkové bouře v kontextu jejich doby. Carey navíc až příliš aplikuje metodu „najít kal, který potřebuji, a postavit z něj mozaiku“, a na můj vkus se až moc často dopouští spekulací na způsob „tohle sice říká literární postava, ale myslí si to určitě i autor sám“.
–Ke konci už se Carey neudrží a odkryje své ambice naplno. Bez ohledu k časovému i tematickému vymezení se prostě začne pouštět do svých aktuálních názorových souputníků. Jak jinak si vysvětlit, že se mezi vším tím modernismem do r. 39 náhle octla kniha Georga Steinera Skutečné přítomnosti z r. 1989. Carey navíc zapojí nejtěžší kalibr: reductio ad Hitlerum. Steinera skutečně srovnává s Hitlerem, a to z toho důvodu, že v dané knize Steiner tvrdí, jak veškeré umění, které lze nazývat „velké“, nějak souvisí s ideou Boha (ať už se k transcendentu staví kladně, nebo kriticky). V úplném závěru se rozparádí a pustí se do Derridy a Rolanda Barthesa. Tentokrát ovšem autor netvrdí, že dotyční odmítají přijmout a tematizovat masovou kulturu, jelikož uváděné Barthesovy Mytologie se jí naopak přímo zabývají. Přesto se jedná o odporné elitáře, neboť píší schválně nesrozumitelně (!) a navíc obyčejnému chudákovi, co doma kouká v papučích na fotbal, oblíbené hračky zcizují, protože v nich nacházejí jakési skryté významy, které náš normal guy nenahlíží (!!). Zlý intelektuál, kterému se v zrcadle odráží hitlerovské rysy, je tedy ten, kdo se pokouší tvrdit, že by v umění mohla být nějaká vyšší hodnota, stejně jako ten, kdo je natolik troufalý, že chytračí a odhaluje v řádu věcí skrytý smysl.

7 18.02.2021

Co se týče hypotetické originality, je třeba rozlišovat mezi základním námětem jako takovým a samotnou knihou se vším všudy. Knih a filmů o androidech vznikly stovky, ale McEwanův román je docela jedinečný. Vedle způsobu, jakým autor celé téma promýšlí a podává, kupříkladu takový (v tomhle kontextu zřejmě často zmiňovaný) Asimov působí jako poněkud těžkopádný chrlič přímočarých nápadů. Uznávám, že to není úplně spravedlivé srovnání, protože McEwan má širší pole, z nějž může těžit. A navíc je oproti téhle SF legendě nejenom chytrý, ale taky skutečně dobrý spisovatel. I když používá osvědčené, klasické stylistické postupy, rozhodně má co říct a ví, jak na to. Vzato kolem a kolem, jedna z must-read knih tohoto roku.

14 12.02.2021

Jeden z vzácnějších případů, kdy kniha podnítila smysluplnou filmovou adaptaci. Smysluplnou proto, že Kaufanův (patrně) známější film rozvíjí přítomné motivy, ale zůstává autonomní – netvoří obvyklou banální audiovizuální analogii textu. Reidova kniha je nápaditým příspěvkem k žánru psychologického hororu. Stojí přitom na natolik svébytných nápadech, že pro ni žánrové škatulkování nemůže být adekvátní. Reida budu určitě sledovat, protože je autorem, který nekopíruje, ale staví vlastní. Lepší být uzavřen v solipsistické ulitě, než se nudit na procházce nekonečnými kilometry monokulturního lesa – alespoň tedy z hlediska čtenáře.

7 08.02.2021

Žánrový cross-over není samospasitelný. Autorka dělá tu chybu, že není dostatečně důrazná ve svém vlastním stylu a nepřomýšlí své nápady důvtipněji. Uranova tak zábavně překvapuje, ale ne dost: charaktery i motivy jsou bizarní, ale ne dost, jazyk je hravý, ale ne dost, dějové zvraty jsou střelené, ale utápí se v těle průměrnosti. Lence Elbe chybí důmyslnější koncept a větší fantazie – hraje si, ale v mezích, svoji obrazotvornost nepouští z vodítka utaženého nakrátko. Stejně jako imaginární pes jejího románového alterega, který je neustále odháněn, takže jeho veškerý potenciál je snížen na občasné náhodné interference, ale jinak čtenář moc nechápe, proč tam vůbec musí být.

8 08.02.2021

Stejně jako impresionismus byl z určitého pohledu realismus zbavený naivity, že objektivní skutečnost lze jen tak prostě a jednoduše překreslit na plátno, i na Simonův Příběh se lze dívat jako na analogickou tendenci literárního realismu dovedeného k radikální formě. Mikrookamžiky vědomí, asociativní unikavost a nestálost, přesto je tady nástin struktury skrze opakující se motivy (možné vynořování potlačovaného traumatu) a určitá flow, stream of consciousness, na kterou není vždy jednoduché se naladit. Respektive text od sebe čtenáře do značné míry záměrně odstrkuje. Řazení Simonova textu odpovídá tomu, jak mysl plyne ve vypravěčově hlavě – často se ihned vytrácí někam pryč, neulpívá, ztrácí se. Což je proces, který je zásadně v rozporu s podstatou toho, co obvykle činí text textem: formulace, strukturování a tím pádem zachycování, ukotvování vnímané reality. Tudíž se domnívám, že specifická Simonova forma není manýrou, ale jakýmsi kompromisem mezi realistickým uchopením toho, co se pod drobnohledem děje v lidské mysli, když je zaměstnána sama sebou (psychol. to popisuje coby implicitní/defaultní systém), i se vší tou unikavostí a divergentním bordelem, a potřebou literární fixace. Co se týče spojení s francouzským novým románem, manifestem Alaina Robbe-Grilleta a podobně, přišlo mi dost zajímavé, že výše řečené se děje převážně skrze důsledně povrchové ohledávání tvarů, struktur, barev, ploch, včetně ornamentálně detailních popisů, přičemž samotné „psychologizování“, zachycení myšlenek v jejich abstraktní formě, se omezuje na naprosté minimum. Bezpochyby jeden z mezníků v historii literární formy.

3 08.02.2021

motto:
Já snad toho Kunderu ještě začnu mít rád.

Experimentální komentář č. 3.: Komentář tak zvaně z břicha za poslechu bájného hukotu (pro všechny Novákovy die-hard fans). (Předchozí komentáře byly přesunuty z nějakého neznámého důvodu do Diskuze.)

To je pitomec tohle to. Ten si vůbec nevidí do huby! Nadhled sem, nadhled tam, velká analýza a přitom se chytá kdejaké číčoviny. Jak šikanované mládě, na které nevyšlo: tuhle neumí Kundera ani řídit auto, tamhle je jeho angličtina sotva pohlednicová a k tomu jestli náhodou není ještě latentní homosexuál. Homosexuál! Jako by na tom sešlo. Naprostá zoufalost, protože kdyby rozuměl psychologii, kterou se furt ohání jak kráva ocasem... Psychologie… to jo. Tak možná plácačka na mouchy – vzít, praštit, vzít, praštit a tak dál. Prej že prošel každej detail – nic mu neuniklo. Hlavně, že když narazí na Xenakise a Varèse, zmůže se nanejvýš na nějaký to obviňování z nihilismu. Soudruzi, tenhle Xenakis, tenhle Varèse, to když někdo poslouchá, to když má někdo rád, tak to nemá už jinak rád vůbec nic! Celej svět nenávidí! Celej vesmír chce zničit! Vyzmizíkovat! To je hrůza, tadyhle takový lidi! A jinak? Jinak k těm dvěma už nic… proč asi! Protože na to vůbec nemá tohleto… no hlavu! Prostě nemá. Nemá a nemá. Nedává to vůbec. Můžou si kecat novináři, co chtějí. Nedává, je to pravda. Já to vím – říkal to i AAA Bílek se Slačálkem...

Spolu s Neapolskou tetralogií možná autorčin vrchol a zároveň pěkná ukázka zrádnosti literárního hypu - být populární je pro některé autory cosi jako nemoc - průvodních příznaků v podobě čtenářských reakcí se pak není vůbec snadné zbavit.

3 29.04.2020

Demagogická srágora vydávající se za exaktní esej. Kulka se v každé kapitole kouše do vlastního ocasu.

Temné léto, ač se rozhodně nejedná o autorův nejlepší román, je ve srovnání s přeceňovaným Kingem (TO) mnohem lepší knihou: chytřejší, konzistentnější, lépe fungující na vytyčených rovinách vyprávění.

5 10.02.2019

Queer variace na Pninovské téma.

1 24.01.2019

Palahniuk správně pochopil, že se stal parodií sebe sama, která se hroutí ze svých zvyšujících se nároků uspokojit očekávání fanoušků. Takže se do toho pořádně opřel a stvořil groteskní lunapark vtipně variující své omšelé spisovatelské nástroje. Zřejmě snaha o osvobození - místo anarchistického poselství pro romantické nihilisty je tady muž z Acapulca. Palec nahoru.

5 09.08.2018

No jo, Pynchon prostě není literatura pro muly.

12.07.2018