Příběh
Claude Simon
Jedná se o jeden ze stěžejních Simonových textů. Plně je zde rozvinut koncept „bezešvé“ prózy, kdy čtenář jen stěží rozlišuje konce a počátky jednotlivých scén a obrazů. Interpunkce je často vyrušena nebo invertována (závorky přecházejí do nových kapitol). Příběh se odehrává někdy v 60. letech 20. století, časová datace však v příběhovém rozvoji nehraje zásadní roli. Bezejmenný hlavní hrdina (zřejmě zástupné ztělesnění hledajícího já) se jednoho rána probudí ve svém zchátralém barokním domě, který udržuje jen s vypětím všech svých sil, a během následujících 16 hodin všedního dne naplněného banálními činnostmi (návštěva banky, prodej židle, návštěva příbuzného, večeře v kantýně), z různých, převážně vizuálních fragmentů, zrekonstruuje celý dosavadní život. V souvislosti s tímto postupem přední postmoderní francouzský myslitel Jean-François Lyotard používal termín „anamnéza přítomnosti“.... celý text
Přidat komentář
Stejně jako impresionismus byl z určitého pohledu realismus zbavený naivity, že objektivní skutečnost lze jen tak prostě a jednoduše překreslit na plátno, i na Simonův Příběh se lze dívat jako na analogickou tendenci literárního realismu dovedeného k radikální formě. Mikrookamžiky vědomí, asociativní unikavost a nestálost, přesto je tady nástin struktury skrze opakující se motivy (možné vynořování potlačovaného traumatu) a určitá flow, stream of consciousness, na kterou není vždy jednoduché se naladit. Respektive text od sebe čtenáře do značné míry záměrně odstrkuje. Řazení Simonova textu odpovídá tomu, jak mysl plyne ve vypravěčově hlavě – často se ihned vytrácí někam pryč, neulpívá, ztrácí se. Což je proces, který je zásadně v rozporu s podstatou toho, co obvykle činí text textem: formulace, strukturování a tím pádem zachycování, ukotvování vnímané reality. Tudíž se domnívám, že specifická Simonova forma není manýrou, ale jakýmsi kompromisem mezi realistickým uchopením toho, co se pod drobnohledem děje v lidské mysli, když je zaměstnána sama sebou (psychol. to popisuje coby implicitní/defaultní systém), i se vší tou unikavostí a divergentním bordelem, a potřebou literární fixace. Co se týče spojení s francouzským novým románem, manifestem Alaina Robbe-Grilleta a podobně, přišlo mi dost zajímavé, že výše řečené se děje převážně skrze důsledně povrchové ohledávání tvarů, struktur, barev, ploch, včetně ornamentálně detailních popisů, přičemž samotné „psychologizování“, zachycení myšlenek v jejich abstraktní formě, se omezuje na naprosté minimum. Bezpochyby jeden z mezníků v historii literární formy.
Nesmírně obtížná kniha....pro četbu. Hodně experimentální, občas forma přebije obsah...
Štítky knihy
francouzská literatura nový román, antiromán
Příběh
Kniha těžší než černá díra. Neplatí v ní žádné zákony, pomalu kroužíte na její orbitě, až vás natáhne a vsákne a dostane na začátek.