101evca komentáře u knih

Nedočteno. Ani nevím o čem to bylo, dějová linka mi přišla přinejmenším chudá - jen akce a nic z toho. Zmatené, roztříštěné, prostě to nedávalo smysl.

Možná autorovi křivdím, ale mě se zdálo, že celým tím stylem vyprávění v mlze, skákáním, nelogickými replikami i obecně jednáním postav, zakrývá jednoduchou skutečnost, že má značně omezené jazykové prostředky. Jedním slovem prázdné.

Na druhé straně autor přišel s mnoha zajímavými nápady, čehož důkazem jsou různé filmy apod., kterým tento román posloužil jako inspirace.

4 30.03.2021

Ano, takhle má vypadat klasické sci-fi! Už dlouho nějaké dobré hledám a toto mě dostalo!
A. C. Clarke rozhodně ovládá schopnost vyprávět příběh. Vytvořil originální konflikt lidstva s neznámou formou života značně převyšující lidský intelekt a zároveň postavil člověka do pozice objevitele a tápajícího archeologa s omezeným časem. Člověk je najednou konfrontován se zajímavými morálními otázkami. Do čeho mohu zasáhnout?
Děj příběhu by se dal shrnout jednou větou, ale přesto je předkládán opravdu poutavě. Moc mě to bavilo (další díly proto radši nebudu ani zkoušet).

9 30.03.2021

Já nevím. Rozhodně netvrdím, že Voda pro slony vůbec nestojí za přečtení, ale na mě byla asi až příliš jednoduše napsaná, bez nějakých zajímavých jazykových obratů, hlubších myšlenek, čehokoliv. Příběh se mi zdál prázdný a bez života. Dílko jakoby autorka vypracovala na efekt, s touhou napsat bestseller a ne dobrou knihu. Bolestně mi při čtení chybělo spojení se čtenářem, jakýkoliv pocit opravdovosti.

Prostředí příběhu je však dobře vykreslené a neotřelé (důvod, proč jsem knihu četla). Zajímavé se mi zdálo propojení vzpomínek starého muže v domově důchodců s divokým životem cirkusového světa. To je asi tak všechno.

Poměrně nudné a možná až laciné čtení.

3 18.03.2021

Od knihy jsem neočekávala vůbec nic, vlastně jsem ani nevěděla, o čem bude. Možná i proto se mi četly jemně propletené příběhy tak lehce a příjemně jako pomalu tekoucí řeka.

Autorčiny přechody a spojení mezi jednotlivými lidskými příběhy v knize se mi zdály nenásilné a přirozené. Z postav mě nejvíce zaujala Smita a bylo mi docela líto, že jsem se o ní nedozvěděla více. Kniha totiž nepopisuje životní cesty tří žen, ale spíše zachycuje jenom krátký úsek jejich rozdílných životů, které se téměř neznatelně splétají.

Co mi na knize vadilo, bylo až přílišné upozadění mužských postav. Muži jsou zde jen okrajovými protagonisty, bez dialogů nebo větších vstupů. To je škoda.

Jinak ale zajímavé a milé čtení.

7 01.03.2021

Shakespearova schopnost vykreslit temnou atmosféru příběhu i postav je nezpochybnitelná. Veškerá sobeckost, lži, intriky, strach, vražednost, zlost, pomstychtivost, krvelačnost i bolest jakoby vystupují z několika set let starých stránek a ožívají.

Přesto se mi zdálo, že k proměně Macbetha v mocichtivého vraha, došlo přehnaně jednoduše a některé pasáže byly poměrně zdlouhavé. I tak pročítat dílko psané tak nádherným jazykem byl jako vždy zážitek.

"... - Co jest život ten?
Jen mimojdoucí stín, jen chudý herec,
jenž na divadle hodinu as řádí,
pak nejsa slyšán víc; ba život ten
jest jak povídka, plná hluku, vzteku,
již vypravuje blb, a význam její — nic."

2 26.02.2021

Páni. Tohle byla jízda! Rozhodně pro mě zatím nejlepší kniha tohoto roku!
Příběh má spád, logiku, sympatické postavy, pobaví, dojme a hlavně alespoň mě tak chytla, že jsem nemohla ani spát.

Trochu jsem měla obavy, že se budu ztrácet, protože o retro hrách a v podstatě o videohrách obecně nevím vůbec nic, ale ani v nejmenším to nevadilo.

Pozn.: Film jsem viděla jako první a i když mě bavil, přišel mi překombinovaný; kniha působila mnohem uvěřitelněji.

5 22.02.2021

Bohužel se musím přidat k té skupině čtenářů, kteří tuto knihu dočetli s nechutí. Nerozumím, že někdo může toto absurdní, nelogické a prostě divné dílo považovat za klenot.
Nevadilo by mi teologické ladění, smířím se i s tím, že autor má diametrálně odlišný názor na všechno, čeho si vážím, ale aby byl hlavní hrdina, který byl vpodstatě masový vrah, považován za Boha, to se mi hnusí. Velice mi vadilo, že nikdo v celé knize nepředložil jiný názor, nebyla tam žádná postava, která by se bránila filozofii 'muže z Marsu', byla proti vraždění policistů apod.
Kdyby alespoň byl příběh vystavěn logicky! Všechny absurdní schopnosti Mika alias muže z Marsu byly založeny na principu, že se je naučil od Marťanů - co je to za nesmysl?! Jak vůbec mohl přežít na jejich planetě bez atmosféry a mnoha dalších věcí zcela nezbytných pro lidi do dospělosti, jak mohl popírat fyzikální zákony (nepřekonatelné pro mě bylo popírání např. zákonu zachování hmoty)?! Přece kdyby lidé dokázali to, co je tady popisováno, určitě by na to už přišli. Radši se nebudu dál rozepisovat... Prostě jsem ráda, že to mám za sebou.

2 19.02.2021

Zcela upřímně jsem na rozpacích. Po přečtení Fuchsova Pana Theodora Mundstocka jsem se těšila na zajímavější dílo. Spalovač mrtvol je originální a zvláštní počin, ale oproti předchozímu jmenovanému mu něco schází.

Podle mě, hodně uškodil příliš pomalý rozjezd, který se natahuje podstatnou částí knihy, aniž by došlo k nějakému vývoji nebo zvratu. Zato finále, které bylo dobré a i emotivní, by si určitě zasloužilo více rozvést, některé věci dopovědět.

2 13.02.2021

Na to jak byla tato kniha krátká, se mi zdála až příliš dlouhá. Neustále jsem se ztrácela - hlavně ze začátku. Jistě jde o originálně napsanou novelu s mnoha skrytými poselstvými mezi řádky, symboly a úvahami, ale bohužel je nějak nedokážu uchopit, rozhodně ne všechny. Vlastně ani nevím, co byl autorův záměr. Kritika kapitalismu? Zlo v lidstvu? Nebo něco, co mi úplně uniklo? Přesto jazyk je zajímavý a velmi oceňuji autorovu práci s přídavnými jmény.

Celkově se dá říct, že má kniha určitě spoustu kvalit jako literární klasika, ale obsahově je poměrně složitá. (Asi není nejlepší ji číst večer po náročném dni učení a soustředění). Budu se k ní muset za pár let vrátit a uvidíme.

"A v tom je možná celý ten rozdíl: možná že veškerá moudrost, veškerá pravda a upřímnost jsou stlačeny do toho nepatrného okamžiku času, v němž překročíme práh neviditelna."

Příběh se četl opravdu krásně. Čersvý vzduch venkova jsem vdechovala na každé stránce a barvité popisy prostředí jsem si užívala. Jemný příběh plyne pomalu jakoby spíš mimochodem, a tím právě se mi zdál tak opravdový. Autorova charakteristika postav, jeho úvahy o životě, času a především o lidské povaze a jejích strastech byly obohacující a nutily mne se zamyslet.

Co se týče samotného příběhu, bylo hodně poznat, že jej napsal muž, což ovšem nepovažuji ani za špatné, ani za dobré. O Betheshebě, jako o hlavní hrdince, se hodně píše a mluví a celý příběh se odehrává kolem ní a kvůli ní. Přesto zase tolik se o ní jako o člověku nedozvíme. (Narozdíl třeba od seržanta Troye a dalších). Gabriel Oak (jakožto hlavní kladný charakter příběhu) se mi zdál asi až příliš dokonalý a možná by si zasloužil více prostoru. Přesto malebný příběh.

"V Boldwoodově vzezření nastala změna oproti jeho předcházejícímu chladu; a jeho tvář dosvědčovala, že statkář nyní poprvé žije mimo své obranné valy a že si bojácně uvědomuje, jak je nyní nechráněný. Je to obvyklá zkušenost silných povah, když milují."

7 06.02.2021

Po složitých existenciálních povídkách jsem měla chuť na něco zábavného a milého a tato kniha zcela splnila všechna moje očekávání. Je přímo prosáklá anglickým humorem. Moc mě bavil autorův způsob psaní a užívala jsem si jeho hravou komunikaci se čtenářem.

Jediné co mi na knize trošku vadilo, bylo až příliš velké množství náhod. Prostě je to sem tam dost ujeté. :) Ale co, nasmála jsem se dostatečně.

"Je snad proto dobře, že jsme neztráceli drahocenný čas pozorováním Huga, který stravoval zprávu Percyho Pilbeama, jelikož by to bylo, jako bychom se dívali na sochu. Jelikož se laskavý čtenář pokusí představit si Rodinova Myslitele ve smokingu a v kalhotách s lemováním po stranách, získá všeobecnou představu."

6 10.01.2021

Je pro mě těžké hodnotit soubor povídek jako celek, takže rozeberu každou povídku samostatně. Zvláště proto, že jejich kvalita se mi zdá poměrně nevyvážená.

Zeď mě zaujala, přiměřená délka, výborné popisy myšlenkových pochodů hlavního představitele, originální, syrový existencialismus. Výborná.

Místnost mi připadala velmi zvláštní a závěr jsem moc nepochopila. Spíš mě nudila.

Hérestratos se mi zdála vcelku dobrá. Takový existenciální vhled do mysli šílence..

Tak Intimita byla za mě nejslabší ze všech. Připadala mi přemrštěně dlouhá a bez nějaké jasné pointy. Stejně jako zmatená hlavní postava jsem byla i já poměrně ztracená.

Do Mládí vůdce jsem se ze začátku nedokázala začíst. Po chvíli jsem ale byla zcela unešená. Vyníkající vyobrazený vhled do nitra mladého a nejistého mladíka proplouvajícího dospíváním.

1 27.12.2020

"Chci raději být sám sebou," pravil, "sám sebou a protivným. A ne někým jiným, ať už je jak chce roztomilý."

Huxley vykreslil svět, který funguje. Civilizaci, která nezná bolest, strach ze smrti, vášeň, lásku, stáří ani bídu. A je to děsivé. Podle mě nejhorší na tom všem byla skutečnost, že lidem (spíš takovým stínům lidí, protože bez strachu, bolesti a lásky snad ani lidi nejsme, ne?) se tento způsob bytí zdá šťastný, protože jsou v podstatě takto naprogramovaní. Nepoznali nic jiného a ani nikdy nepoznají.

Silný moment pro mne nastal, když se zástupci této ohavně "dokonalé civilizace" setkávají s "divochy". Protože kdo je ten necivilizovaný? Ten, co prožívá svou bolest a činí rozhodnutí sám za sebe, nebo ten kdo se řídí svým programem a na každé nepohodlí konzumuje pilulku? Výborný kontrast vytvářely do textu vložené citace ze Shakespeara čteného "divochem" oproti jednoduchým propagačním veršíkům "vyspělé" společnosti.

I přes opravdu dobře vykreslené prostředí a mnoho námětů k přemýšlení jsem měla chvílemi problém se začíst, hlavně v první polovině knihy. Především kvůli nepřítomnosti hlavního hrdiny a vlastně i absenci nějakého většího děje.

Není to román v klasickém stylu. Huxley prostě popisuje z pohledu různých postav opravdu šílený svět. O to šílenější, že mnoho věcí tam popsaných je a funguje i v našem světě, jenom ne v tak masivním měřítku. Jak moc se od té společnosti vlastně lišíme? Výborné, doporučuji!

"Ano, každý je teď šťastný. Začínáme s tím už u pětiletých dětí. Avšak nechtěla bys být svobodná, abys byla šťastna i nějak jinak, Lenino? Například podle svého, nikoliv jako jsou ostatní?"

"Ale já nechci pohodlí. Chci Boha, chci poezii, chci skutečné nebezpečí, chci svobodu, chci to, co je dobré a chci hřích."

9 18.12.2020

Když mi bylo asi tak 9, táta mi donesl napohled nevzhlednou otrhanou knihu bez ilustrací s tím, že ji jako kluk miloval. Takže by se dalo říci, že Den trifidů vnímám jako jakési rodinné dědictví.

Moje první setkání s scifi žánrem znamenalo lásku na celý život. Tato kniha mi otevřela svět plný neznáma, převratných objevů, filozofie, celého vesmíru a vůbec pro mě doposud nepoznaných možností.

A i když možná tato kniha není ničím tak převratným a úchvatným, mě osobně obohatila v tolika ohledech, že ji nemohu hodnotit jinak než plným počtem (i kdyby to bylo třeba z tisíce hvězdiček).

"Když se probudíte v den, o kterém náhodou víte, že je to středa a všechno kolem vám připomíná neděli, začnete tušit, že něco není v pořádku."

Je mi to líto, ale tohle byla ztráta času. Nebýt čtenářské výzvy knihu zaručeně nedokončím. Během celého čtení jsem se trápila s DU formou, která mi i vzhledem k tomu, že šlo o soupis vzpomínek mladé dívky, přišla přinejmenším podivná. Připadalo mi, že autorka tuto formu používá jako kamufláž omezených jazykových prostředků, kterými disponuje, a snaží se ozvláštnit banální věty.

Ještě horší byl nespisovný jazyk. Obecně vzato vnímám literaturu jako součást kultury, umělecký projev, a proto pokud někdo užívá ve svých dílech takto vulgární mluvu mimo přímou řeč, mělo by to mít nějaký hlubší význam. Šlo by to chápat jako kontrast k ladnosti baletu, ale bohužel o něm vlastně tato kniha ani nebyla.

Celkově jsem při čtení měla stálý pocit roztříštěnosti, vulgarity a kouřového dýmu (mohl to být samozřejmě záměr).

Ke všem předchozím výtkám bych asi dokázala být schovívavá, kdyby závěr pro mě neznamenal takový úpadek. Autorka popisuje své sny stát se slavnou baletkou, vystupovat na jevištích všech významných divadel světa, a poté zcela bez vysvětlení tato touha mizí bez nějakého smyslu. Tím pro mě vlastně celá kniha ztratila jakýkoliv význam.

Paní Čechová je jistě významnou osobností tanečního světa, ale podle mě spisovatelkou není. Dozvíme se hodně o tom, že balet bolí a že žít od svých deseti let sám bez dozoru rodičů v Praze během divokých devadesátých let není zrovna nejlepší nápad, ale nic o baletu, nic o důvodu všech těch útrap, nic o baletkách, nic o nitru. Teda alespoň já ne. Možná jsem to jen prostě nepochopila a autorce křivdím.

Po dočtení jsem velmi vděčná za své rodiče, kteří by nic takového nikdy nedopustili a znovu jsem si uvědomila, jak je důležité mít ráda sebe sama i své tělo. Protože tohle dělat sám sobě je opravdu smutné. Jak může kdokoli říkat malým holčičkám, že jsou hnusné a nejsou ničím? Nepochopím.

"Jsi špatná. A budeš nechutná. Budeš zabalená jako bezďák v tunách hadrů, abys už nikdy v životě neviděla svoje tělo, a bude ti jedno, že se válíš ve svejch vlastních ožraleckejch zvratkách, dokud to ze sebe všechno nevybliješ."

5 13.12.2020

Několik let jsem si říkala, že bych si Paní Bovaryovou měla přečíst a konečně jsem se k tomu odhodlala. Kniha rozhodně nepopisuje jenom tragický osud hlavní představitelky, ale lze ji považovat za realistickou sondu do nitra člověka, který uvěří směšným představám o životě, lásce a štěstí a ty pak ovládnout celé jeho počínání. Ema ve snaze dosáhnout svých iluzí se v marném boji s realitou snaží najít štěstí. Zoufale se ztrací v objetí milenců, obklopuje se nesmyslnými věcmi, na které nemá peníze, a marně doufá, že konečně získala to, po čem touží. Samozřejmě místo, aby byla svému cíli blíž, tone a táhne celou svou nicnetušící a slepě milující rodinu ke dnu.

Navzdory tomu, že tato klasika z 19. století je bez nejmenších pochybností velmi nadčasovým dílem, měla jsem problémy udržet pozornost. Flaubertův jazyk sice oplývá nádhernými metaforami, ale přiznávám, že některé sáhodlouhé popisy jsem jen tak prolétavala.

Přes sem tam dlouhé pasáže chci povzbudit každého, komu podobně jako mně figuruje Paní Bovaryová na seznamu k přečtení už nějaký ten pátek, aby si ji přečetl a udělal si vlastní názor.

"Ano," zašeptala, skřípajíc zuby, "odpustí mi, on, kterému bych já neodpustila ani za milión, že mě kdy poznal! Nikdy, nikdy!"

8 07.12.2020

Málokdy knihu nedočtu, ale tohle prostě nešlo. Autor neustále na čtenáře hází různá svoje moudra, rádoby životní pravdy, které působily tak naivně a přihlouple, že jsem se musela chvílemi i smát. Podle mě docela snůška nesmyslů.

Přiznávám zcela otevřeně, že kniha mě děsila ještě před samotným otevřením (protože jsem asi jako většina věděla, nebo spíš si myslela, o čem bude). První dvě třetiny knihy, je zlo jen jakýmsi nevyřčeným náznakem, neuchopitelným šumem mezi stromy, napětím. Těžko říci, kdy chlapce přemůže. Oslavný tanec po zabití prasete? Příchod Pána much? Nebo až tanec v dešti?

Velmi by mě zajímalo, proč se příběh odehrává v ryze mužském prostředí. Pochybuji, že by přítomnost dívek na vývoj této malé společnosti vliv neměla.

Největší nedostatky vidím v charakteristice postav, které na mě působily dost šablonovitě. Například postava Čuňase, který představuje zastánce zdravého rozumu, je až tak typická, že se mi zdála téměř neuvěřitelná. Na to jakou pozornost věnoval Golding popisu prostředí, zanechal aktéry příběhu tak nějak okleštěné. Pořád jsem se ptala sama sebe, proč například skupinka sboru, kterou vedl po moci lačný Jack, zůstala po celou dobu uzavřená a slepě následovala svého vůdce - spíš jsem ji vnímala jako jednu jednotku.

I když má příběh docela dost nedostatků - již zmíněná chybějící charakteristika postav, absence stesku po domově většiny trosečníků, neschopnost se spočítat apod., poselství této útlé knížky je mrazivé. Člověk má v sobě zlo. Stačí jen velice málo (kus žvance, hrozba) a zábrany toho, co představuje lidství a důstojnost padnou.

Nejsilnější moment pro mě nastal, když Ralph zuřivě bojující o život vyběhl na pláž a zcela nečekaně se opět setkává se ztracenou civilizací.

"Vyhrabal se na nohy, celý strnulý v očekávání dalších hrůz, zvedl oči a uviděl ohromnou čepici se štítkem."

10 20.11.2020

Geniální, sebestředný, upřímný, citlivý, necitelný, tvrdohlavý a vizionářský. Alespoň takto na mě osobnost Steva Jobse, jak ji Isaacson představil, působila.

Autor si mě získal svým životopisem Einsteina a po tomto díle jsem sáhla proto, že jsem chtěla porozumět firmě Apple a především její obchodní strategii. V tomto ohledu kniha splnila, či dokonce předčila, má očekávání. Někdy jsem ale měla pocit, že pročítám biografii Applu a ne jejího zakladatele. O tom jaký Steve byl, se sice dovídáme hodně, ale povětšinou především z pracovního prostředí jeho firmy a ne okruhu přátel a rodiny.

Život Steva Jobse má ovšem silné poselství. Ukazuje, jakou sílu má vize, schopnost věřit svým cílům i sám sobě a nebát se překážek, protože potom může člověk dokázat mnoho.

2 17.11.2020

Shakespeara mám ráda a i tohle dílko mě bavilo. Příběh, i když je v podstatě triviální, příjemně ubýhá, dialogy jsou jako vždy skvělé. Pobaví!

3 12.10.2020