Tyet přečtené 1414

Devět miliard božích jmen 2002, Arthur Charles Clarke

Mikro 2013, Michael Crichton

Námět výborný, zkrátka Crichton. Zpracování průměrné až podprůměrné s mnoha logickými nesrovnalostmi, klišé a nedomyšlenostmi.

Pohanský král 2016, Edison Marshall

Kniha je lepší průměr, až na autorovu zvrácenou posedlost lovem (dokonce se nechal zvěčnit se zastřeleným tygrem i na předsádku), která je patrná s každého popisu divokých zvířat. S až obscénní rozkoší popisuje šíp nořící se do svalnatého těla prchajícího jelena, stejně jako popis fantazií, kdy sní o tom, až bude hlavní hrdina zabíjet vlky, kteří budou umírat v bolestných křečích s napnutýma nohama. A z jeho neustále omílané mantry "až konečně bude více lidí a méně zvěře" se mi dělalo mdlo. Nezachránilo by to ani deset Artušů a deset Merlinů.... celý text

Oskar a Lucinda 2003, Peter Carey

Za tento román z Austrálie 19. století dostal v roce 1988 Peter Carey Bookerovu cenu. A oprávněně. Je to příběh o lásce, především o lásce. Taky o víře, o smutné krutosti náboženského fanatismu, o šovinismu, o vině a stejně tak o zdánlivé vině. O bezmoci, o násilí, o bolesti. Navzdory drásavému příběhu působí celá kniha vlastně něžně. Při čtení jsem si nejednou uvědomila, v jak obrovské společenské svobodě (navzdory tomu, že si myslíme opak) vlastně nyní žijeme. Naše nesvoboda spočívá dnes v něčem jiném. Ale to už je jiný příběh :)... celý text

Gobi. Poušť ve mně 2007, Reinhold Messner

Reinhold Messner píše výborně, ale Gobi na mě působila těžkopádně, klopotně, jako by měl autor potíže vyjádřit to, co cítí. Jako literární dílo tedy (z mého hlediska) za moc nestojí, ale jako výpověď o (údajně) posledním velkém, extrémním dobrodružství tohoto podivuhodného, výjimečného muže, je Gobi výtečné počtení. Sám Messner po návratu říká svému synovi Simonovi. Poušť mě porazila. Téměř na každé stránce najdete slova o samotě, osamění, úzkosti, beznaději, prázdnotě v duši, strachu ze smrti a ze stáří. Něco, na co u něj nejsou jeho čtenáři a obdivovatelé vůbec zvyklí. Vybrala jsem jako obvykle pár citátů, abyste si mohli udělat představu: Tato krajina sice nemá nic společného s divokostí nakupených ledových ker na severním pólu nebo se zónou smrti na himálajských osmitisícovkách, ale přesto si zde připadám vystaven většímu extrému než tam. Procházím světem, který nejsem s to pochopit. --- Irituje mě pouze to jedno mrtvé oko, jež na mě neustále civí ze své temnoty. Neboť takhle bude vypadat i náš konec. Už se na to nemůžu dívat. Konkrétní vzpomínka na umírání a smrt na tak dokonale opuštěném místě mi nahání hrůzu. Už tak jed dost zlé, pomyslím si, že jsem došel až sem, nechal rodinu samotnou a obelhal sám sebe. Chci už jenom odsud pryč, utéct té poušti, jít dopředu, nebo se aspoň dostat zpátky. Teď, když stojím uprostřed, je už jedno, kam se vydám. --- Už se jenom vleču, metr za metrem přes kamenitou poušť. Dny jsem přestal počítat už dávno. Několikrát jsem se už proklel a snažil se představit si, jaké by to bylo doma. V Alpách se v této době všechno zelená. Myšlenka, že teď sedím u snídaně a dívám se z okna, je zcela absurdní. Horská pásma vystupují z mlhy napravo i nalevo ode mě a já si připadám jako chromý. Jako kdybych pořád jen přešlapoval na místě. Postupuje ještě dopředu, hýbám se vůbec? Samota a olověná únava v hlavě, v nohou, v celém organismu mě obírá o veškerou naději. Zpupnost, že všechno zvládnu jako sólista, definitivně končí. --- Co jsem se toho Simonovi nažvanil o poušti. Že tam jsou všude velbloudi. Že každý třetí nebo čtvrtý den potkám nomádská stáda. A že umím jednat s domorodci. A co je mi to teď platné? Nic. Jsem blázen, jehož jsem ze sebe učinil sám, kvůli vágním informacím a planým nadějím! Proč jsem se nevrátil, dokud to ještě bylo možné? Kvůli své pýše? --- Už si ani pořádně neuvědomuji, co dělám. Jenom se mechanicky pohybuji vpřed a myslím na domov. Schizofrennosti svého počínání jsem si dobře vědom. Pravý důvod mé cesty vzešel z potřeby obrátit se k civilizaci zády, a teď se do ní chci co nejdřív vrátit. Nepřipadám si ani trochu směšný. S dialektikou odchodů z domova a opětovných návratů se to má obráceně než s pobýváním doma a obstaráváním věcí venku. Tohle všechno se opakuje na každé cestě, stejně jako v našich snech. A děje se tak už celá tisíciletí mezi nomády a usedlými lidmi. --- Chůze na hraně je možná opravdu pramenem našeho mládí.... celý text

Vlak do Istanbulu / Tajný kurýr 1973, Graham Greene

Kniha je to dobře napsaná, jde rozhodně o hodnotnou a kvalitní literaturu, jen jí schází lehkost, přirozenost a uvěřitelnost. Působí, jako by ji autor s námahou urputně vyseděl, vycizeloval a odevzdal nakladateli, protože měl podepsanou smlouvu. Ale z úcty k autorovi, který bezesporu vládl slovem, dávám 4 z 5 hvězd.... celý text

Østrov 2019, Peter Balko

Křečovitě, upoceně působící dílko, které ve čtenáři nezanechá hlubší dojem. Leda snad takový, že si knížku autor těžce vyseděl :)

Pondělí začíná v sobotu 1984, Arkadij Strugackij

Zábavné, vtipné, ale v zásadě nic víc, dobré tak leda k ukrácení dlouhé chvíle.

Je těžké být bohem 2002, Arkadij Strugackij

Snaha o morální poučení se po téměř šedesáti letech jeví poněkud těžkopádně. Existuje množství knih s mnohem lépe podaným tématem a především silnějším působením na čtenáře.... celý text

Kaštánek 2019, Søren Sveistrup

Děti půlnoci 2009, Salman Rushdie

Vpravdě monumentální dílo, ve kterém se prolíná osud jednotlivce s osudem národa. Přestože Indie není Kolumbie a Bombaj není Macondo, a samozřejmě Rushdie není Marquez, je to výtečná kniha. Na rozdíl od Sta roků samoty postrádá živelnou radost, tepající, životný gejzír prožitků, který je pro legendu magického realismu tak typický. Ale to je možná dáno nejen osobnostmi obou autorů, ale i zeměmi, národy a odlišnou spiritualitou Indie a Kolumbie. Jsem plná dojmů a s radostí se začtu do dalších autorových knih.... celý text

Takový hněv 2021, Cara Hunter

Tahle kniha podle mého názoru ani nestojí za nějaké hlubší hodnocení. Zkrátka je to něco do letadla, do čekárny, do postele, když jste marod. Spousta logických blbostí, nedotažené, vytracené zápletky a jako třešnička na dortu nezbytná úlitba soudobému progresivismu v podobě transgender oběti.... celý text

Jadérko 2023, Matt Bell

Román Matta Bella mám vypůjčený z knihovny, ale patří k těm, které bych měla ráda doma. Jde o tři příběhy z různých dob a z jednoho místa. Příběhy se v závěru spojí, jak je to typické pro tento osvědčený koncept. V prvním sledujeme Nathaniela a jeho bratra, fauna a kožoměnce Chapmana, kteří společně zakládají jabloňové sady pro osadníky osídlovaného amerického Středozápadu. Druhý příběh vypráví o nepříliš vzdálené budoucnosti, kdy je Země už za čárou nevyhnutelného kolapsu ekosystémů a ten třetí, postapo sci-fi příběh, všechny tři spojí dohromady i spolu se všemi aktéry. Vyprávění přechází od mýtu o Orfeovi a Eurydiké, přes rozdílné ideje a snahy o záchranu života na zemi, až po nadějeplné zakončení vize nového života na Zemi, ovšem už bez lidí. Kniha je bolestivá, někdy skoro k nesnesení, zvláště pro někoho, kdo prožívá ničení živé přírody obzvláště hluboce. A jako u správně napsaného příběhu si člověk klade otázky: Jsme lidmi, byli jsme jako lidé stvoření, tak co můžeme dělat se svým lidstvím? Jak se máme polepšit? Jak se stát užitečnou a platnou součástí přírody, živého světa, ze kterého jsme se sami vydělili? I kdybychom se společně odhodlali k tomu, abychom opustili vizi trvalého růstu a technologického pokroku, kdybychom se všichni nějakým zázrakem zřekli výdobytků takzvaně vyspělé civilizace a všech technologií, automobilů, elektřiny, silnic, satelitů, počítačů a telefonů, politiků, gumových medvídků, zmrzlinovačů, dovolených u moře, ocelových konstrukcí, cukřenek, sportovních hal, digitálních fotoaparátů, propisovaček, koncertních síní, vlakových nádraží, umělých hnojiv, masokombinátů, strunových sekaček, kočičích záchodů a crème brûlée, co si máme počít s našimi holými a slabými těly, tak nezpůsobilými životu v přírodě? S těmi těly, která potřebují umývat a hýčkat? Co s nezbytným oblečením, které je nutné prát a někde ukládat? Co s našimi domy, které, i kdybychom se rozhodli žít sebeskromněji, stojí na místech, kde by mohly růst stromy a vyrůstat generace jiných zvířat? Co s domy, které spotřebují tolik energie už jen při výstavbě a následném provozu, které potřebují vytápět, opravovat, uklízet? Co s našimi bezednými, zmlsanými žaludky, které sytíme mnohonásobně více než je třeba? Co si počít s naší neschopností, nezpůsobilostí a neochotou žít jako zvířata v divočině? Snad je lidstvo jen krutý žert, omyl, nebo nám stále uniká něco podstatného. Nakonec se nezbytně vynoří otázka: Je tahle planeta skutečně našim původním domovem? Po přečtení románu člověka maně napadne: Není sám Matt Bell faunem Chapmanem? Je to on sám? Není snadné být člověkem. Člověkem, který si tyhle věci uvědomuje. Člověkem, který nezná řešení.... celý text

Betónová blondína 2001, Michael Connelly

Poslední příběhy 2007, Olga Tokarczuk

Román Olgy Tokarczuk sestávající ze tří samostatných, ale propojených povídek otevírá téma smrti a umírání. Tokarczuková byla vždy melancholická, takže by mě tíha, malomyslnost a beznaděj tohoto textu neměla zaskočit, ale buďto sestoupila ještě o několik schodů níže nebo jsem se změnila já a moje vnímání světa. Román není špatný, v prvních dvou povídkách jsem našla i několik pěkných pasáží, dvě z nich níže opisuji. Třetí povídka na mě působila jen jako intelektuální cvičení zahořklé a nešťastné duše. Dokonce jsem se přistihla při myšlence, že se mi moje oblíbená autorka jaksi vzdálila a sympatie, které jsem k ní vždy cítila, mě opouštějí. Majitelé tváří na portrétech se vsákli do země, rozplynuli se, už nejsou žádné stromy u cest, ani ten malý pejsek zírající se zájmem z rohu obrazu. Hedvábné královské šaty zetlely, malé ruce se propadly, sklouzly z nich prstýnky, přestaly existovat studené, vonící květy pivoněk, nezůstala po nich ani stopa, změnily se v hromádky prachu, voda se odpařila, barva se rozpadla na sloučeniny železa, oxidy, vůně se vznesla nahoru ve formě dlouhých částic zachycených pak kapkami vody, které vytvořily potůček, a voda se proměnila na několik generací hmyzu, který požírají ryby, a ryby žijí v chovných rybnících, odkud se dostaly jako hnojivo do holandských skleníků, kde se změnily v jahody a broskve, a staly se součástí zmrzliny, kterou kdysi jedla s dcerou, a šla spát, aniž by si uvědomila, že v sobě nosí částice vůně zvěčněné na obrazu s pivoňkami. --- Potom ji pokládají na její břicho, na prsa, cítí na svých prsou drobný, kluzký předmět, bojí se, aby nespadla, a dotýká se dlaní malého těla. Je šťastná, že bolest pominula. Berou si dítě a nechávají ji na pokoji. Leží jako prázdná loutka, povlak, z něhož se vysypal obsah, branka na pantech, kterou právě někdo prošel, někdo, kdo se objevil ve falešném, směšném a dojemném převleku novorozeněte. Ale ve skutečnosti je cizí člověk. Zaplavuje ji vlna soucitu. Má pocit, že porodila sestru, ne dceru. Nejsou matky a dcery, otcové a synové, rodiče a děti, jsou jenom sestry a bratři.... celý text

La Belle Sauvage 2018, Philip Pullman

Nudná, špatně napsaná kniha

Joseph Anton: Vzpomínky 2012, Salman Rushdie

Kniha vzpomínek Salmana Rushdieho psaná ve třetí osobě vyšla v roce 2012 a zachycuje období od roku 1989, kdy na něho ajjatoláh Chomejní uvalil fatvu za knihu Satanské verše, román s prvky fantastického realismu, jenž podle některých muslimů uráží proroka. Ze Satanských veršů se stala politická záležitost, předmět zákulisních politických jednání, tajných dohod, způsob nátlaku mezi vládami, prostě špinavá záležitost, která už s autorem a vlastně ani obsahem románu nijak nesouvisela. S Rushdiem jako autorem jsem se setkala poprvé a přistupovala jsem ke knize zcela bez předsudků a očekávání. Po přečtení více než pěti set stran těchto vzpomínek jsem se jednoznačně přiklonila na jeho stranu. Místo neumělého rozboru díla přikládám pár citátů, udělejte si obrázek sami: V otevřené společnosti nelze žádné myšlenky ani přesvědčení izolovat a uchránit před zpochybněním, ať už filozofickým, satirickým, hlubokým, povrchním, veselým, neuctivým či promyšleným. Svoboda vyžaduje jen to, aby byl chráněn prostor pro diskuzi jako takovou. Spočívá v debatě samé, nikoliv v jejím vyústění, v možnosti vést spor, dokonce i s přesvědčením, které druzí chovají v nejvyšší úctě. Svobodná společnost žije v klidu, ale je bouřlivá; je tržištěm protichůdných názorů. --- Byl člověkem bez armády, který musel neustále bojovat na mnoha frontách. První z nich byla soukromá fronta jeho tajného života se skrýváním, krčením se a skláněním hlavy, se strachem z instalatérů a opravářů, s úzkostným hledáním bezpečných útočišť a příšernými parukami. Druhou byla fronta nakladatelská, na níž navzdory svým předchozím knihám nemohl počítat s žádnou jistotou. Bojovat bylo nutné o samotný akt vydání dokončeného díla. Nebylo jisté, zda bude moci pokračovat v životě, který si zvolil, zda najde někoho, kdo bude ochoten jeho knihu vytisknout a distribuovat. A pak tu byl drsný svět politiky, plný násilí. Kdyby byl fotbalovým míčem, říkal si, šlo by si představit, že by byl obdařen vědomím a zapojil se do hry? Mohl by míč sám porozumět hře, v níž se s ním kopalo z jedné strany na druhou? Mohl by jednat ve vlastním zájmu a odebrat se z hřiště a mimo dosah oněch obutých, kopajících nohou? --- Bojoval proti názoru, že lidi je možné za jejich myšlenky zabíjet, proti tomu, aby mohlo kterékoliv náboženství stanovit hranice myšlení. Nyní si však potřeboval ujasnit i to, za co bojuje. Za svobodu projevu, za svobodu imaginace, svobodu od strachu, za krásné, dávné umění, které měl tu čest provozovat. A také za skepsi, neuctivost, pochyby, satiru, komedii a nesvaté, škodolibé veselí. Z obhajoby těchhle věcí už nikdy nechtěl couvnout ani o píď. --- Natřete-li si křídla načerno, nestane se z vás černý pták, ale jako racek upatlaný od ropy ztratíte schopnost létat. Největší nebezpečí narůstající hrozby spočívalo v tom, že slušní lidé spáchají intelektuální sebevraždu a nazvou to smírem. Slušní lidé ustoupí strachu a nazvou ho úctou. --- Islám začal trpět fobickým strachem ze široké škály myšlenek, chování a věcí. V těchto letech i v těch následujících uvrhovaly islámské hlasy v této či jiné části světa - v Alžírsku, v Pákistánu, v Afghánistánu - do klatby divadlo, film i hudbu; hudebníci a umělci byli mrzačeni a zabíjeni. Realistické umění představovalo zlo, a tak Talibán vyhodil do povětří obří Buddhovy sochy v afghánském Bamjánu. Islamisté útočili na socialisty a odboráře, karikaturisty a novináře, prostitutky a homosexuály, ženy v sukních a muže bez plnovousů a také, což bylo bizarní, na zlo obsažené v takových věcech, jako jsou mražená kuřata a samosy. --- Zčásti proto, že neměl na vybranou, se stal velvyslancem sebe samého. Politikaření však nebylo jeho silnou stránkou. Vystupoval s proslovy, obhajoval svůj názor a žádal světové hodnostáře, aby se postavili novému dálkově řízenému terorismu, tomu smrtonosnému ukazováčku, který se rozmachuje po celém světě Ten, vidíte ho? Zabte ho, toho plešina, co drží tu knihu , a pochopili, že nebude-li terorismus vyvolaný fatvou poražen, rozhodně se dočkáme jeho opakování. --- V jádru sporu o Satanské verše, se všemi obviněními a znevažujícími výroky, je otázka zásadního významu: Kdo má mít kontrolu nad vyprávěním? Kdo má nebo měl by mít moc nejen vyprávět příběhy, se kterými a jejichž prostřednictvím všichni žijeme, ale také určit, jakým způsobem je lze vypravovat? Každý z nás žije svůj příběh a zároveň jsme součástí příběhů velkých. Jeden z nich se týká národa, druhý rodiny, třetí náboženství. Jako tvůrčí umělec ví, že jedinou odpovědí na otázku je: tu moc má nebo měl by mít každý z nás. Všichni bychom měli mít možnost vzít si velké příběhy na paškál, přetřásat je, vysmívat se jim a trvat na tom, aby se měnily a tím pádem odrážely měnící se časy. Měli bychom o nich mluvit uctivě, neuctivě, vášnivě, jízlivě nebo jakkoliv jinak, jak sami uznáme za vhodné. Jako členové otevřené sopečnosti na to máme právo. Dalo by se dokonce říci, že naše schopnost převyprávět a přetvořit dějiny naší kultury je tím nejlepším důkazem, že ve svobodné společnosti skutečně žijeme. V takové společnosti polemika o velkých příbězích nikdy neustává. Právě na ní tolik záleží. Polemika rovná se svoboda. V uzavřené společnosti se však ti, kterým patří politická či ideologická moc, neustále snaží podobné diskuze umlčet. Budeme vám vyprávět příběh, říkají, a řekneme vám, co znamená. Povíme vám, jak se má vyprávět, a zakazujeme vám to dělat jakýmkoliv jiným způsobem. Jestli se vám to nelíbí, pak jste nepřátelé státu nebo zrádci víry. Nemáte žádná práva. Běda vám! Budeme vás pronásledovat a naučíme vás, co znamená odpírání poslušnosti. --- Pokud umění románu o něčem vypovídalo, byla to skutečnost, že lidská povaha se nemění, ať už se nachází v jakékoliv kultuře, na jakémkoliv místě, v jakékoliv době, a že, jak prohlásil už před dvěma tisíci lety Hérakleitos, ethos člověka, způsob jeho bytí, je jeho daimonem, určujícím principem jeho života aneb, jak pravila pádnější a známější formulace téže myšlenky, povaha je člověku osudem."... celý text

Vzpomínky na úhoře 2022, Anna Cima

První polovina mě dost nudila, přišlo mi to jako typický ženský román z exotickými kulisami, což není můj šálek kávy, ale pak se to zlepšilo a začalo to být zajímavé. Radost mi udělal špatný konec, což je trochu cynické, ale u románů to docela vítám.... celý text

Lidové povídky z Podkrkonoší 1948, Josef Štefan Kubín

naprostý poklad, nemohu se nabažit příběhů, jazyka, humoru...

Malý dům 2022, Kjóko Nakadžima

Nudilo mě to, ale statečně jsem to dočetla. Jen jsem se utvrdila v tom, že válka je vůl.