Jadérko

11.02.2024

přiznávám, zaujalo mně vysoké hodnocení právě v době, kdy jsem hledal vhodné tituly do naší spolkové knihovny. takže jsem knížku „pozdržel“, že si ji přečtu.
nebylo to lehké čtení. přes všechny utopie, sci-fi a dystopie, které už mi prošly rukama a zanechaly stopu v mozkovně bylo toto dílo něčím jiné. legenda o Johnym Appleseedovi dotažená až do konce, Eury posedlá vizí, čím dál, tím více připomínající Elona, John bojující s poznáním, jak to skončí a mnoho drobných šťouchů, jestli čtenář dává pozor.
za všechno jednoduché konstatování: dělali jsme (děláme) stejnou chybu jako všichni před námi. chceme zemi vládnout místo toho, abychom se na ní pokusili prostě žít.
jo, když slyším slovní stupiditu trvale udržitelný rozvoj a vidím, jak se každému, co ta slova vyslovuje protáčejí panenky a na pozadí vidím jejich euríčka nebo dolary nebo nějaké jiné bezcenné kousky připomenu si komunistickou častušku poručíme větru, dešti...
ale pro méně zběhlého čtenáře to může být opravdu záhul.

09.12.2023

Sci-fi není úplně můj šálek kávy, ale tohle, to bylo něco. Než zkraje pochopíte jednotlivé příběhy a postupně si je propojíte, nejen mezi sebou, ale i v sobě vzhledem k současné situaci, je to hodně děsivé.
Příběh fauna a nymfy, příběh dvou bratří, zkáza světa, jablko poznání jako symbol života kdysi, nyní a v budoucnosti, tohle jen tak z hlavy nevytluču. Nejde ani o to, kdo měl pravdu, co bylo správné rozhodnutí, ale vskutku hodně velké varování, kam se všichni ženeme a kam se zřejmě časem zřítíme.
Hodně nadčasový román, působivě napsaný.

" Chapman ví, že tohle není tělo, do kterého se narodil. Ví, že ho každý den v člověčí kůži umenšuje. Ví, že budoucnost, na které celý život dřeli, už je tady a že je předběhla. Žijí v minulosti, ale minulost už minula. Každou chvíli nějaký svět končí a jiný začíná.

" Pochopil, co Stav ještě dovede a obrátil to proti ní. Když ví tolik, možná prohlédl i poslední krok jejího plánu, o kterém mu neřekla: Stav nereprodukuje jen zvířata a rostliny. Pokud dojde na nejhorší, Eury načte lidstvo, než vyhyne. A až to bude bezpečné, všechny vrátí na svět. Sebe jako první.
Eury stiskne pěst. Mezi dvěma těly nebývá dlouhá prodleva, ale nic nejde hned. Útržek úpění, vzápětí probliknutí, necelá vteřina čekání a už je osvobozená od těla, pak pokaždé stejný úžas - Jsem jediná, kdo tohle zažil. Duše, která může z jednoho těla přejít do jiného. Není už tohle nesmrtelnost? "

02.06.2023

Román Matta Bella mám vypůjčený z knihovny, ale patří k těm, které bych měla ráda doma.
Jde o tři příběhy z různých dob a z jednoho místa. Příběhy se v závěru spojí, jak je to typické pro tento osvědčený koncept. V prvním sledujeme Nathaniela a jeho bratra, fauna a kožoměnce Chapmana, kteří společně zakládají jabloňové sady pro osadníky osídlovaného amerického Středozápadu. Druhý příběh vypráví o nepříliš vzdálené budoucnosti, kdy je Země už za čárou nevyhnutelného kolapsu ekosystémů a ten třetí, postapo sci-fi příběh, všechny tři spojí dohromady i spolu se všemi aktéry.
Vyprávění přechází od mýtu o Orfeovi a Eurydiké, přes rozdílné ideje a snahy o záchranu života na zemi, až po nadějeplné zakončení vize nového života na Zemi, ovšem už bez lidí.

Kniha je bolestivá, někdy skoro k nesnesení, zvláště pro někoho, kdo prožívá ničení živé přírody obzvláště hluboce. A jako u správně napsaného příběhu si člověk klade otázky:
Jsme lidmi, byli jsme jako lidé stvoření, tak co můžeme dělat se svým lidstvím? Jak se máme polepšit? Jak se stát užitečnou a platnou součástí přírody, živého světa, ze kterého jsme se sami vydělili? I kdybychom se společně odhodlali k tomu, abychom opustili vizi trvalého růstu a technologického pokroku, kdybychom se všichni nějakým zázrakem zřekli výdobytků takzvaně vyspělé civilizace a všech technologií, automobilů, elektřiny, silnic, satelitů, počítačů a telefonů, politiků, gumových medvídků, zmrzlinovačů, dovolených u moře, ocelových konstrukcí, cukřenek, sportovních hal, digitálních fotoaparátů, propisovaček, koncertních síní, vlakových nádraží, umělých hnojiv, masokombinátů, strunových sekaček, kočičích záchodů a crème brûlée, co si máme počít s našimi holými a slabými těly, tak nezpůsobilými životu v přírodě? S těmi těly, která potřebují umývat a hýčkat? Co s nezbytným oblečením, které je nutné prát a někde ukládat? Co s našimi domy, které, i kdybychom se rozhodli žít sebeskromněji, stojí na místech, kde by mohly růst stromy a vyrůstat generace jiných zvířat? Co s domy, které spotřebují tolik energie už jen při výstavbě a následném provozu, které potřebují vytápět, opravovat, uklízet? Co s našimi bezednými, zmlsanými žaludky, které sytíme mnohonásobně více než je třeba? Co si počít s naší neschopností, nezpůsobilostí a neochotou žít jako zvířata v divočině? Snad je lidstvo jen krutý žert, omyl, nebo nám stále uniká něco podstatného. Nakonec se nezbytně vynoří otázka: Je tahle planeta skutečně našim původním domovem?
Po přečtení románu člověka maně napadne: Není sám Matt Bell faunem Chapmanem? Je to on sám?
Není snadné být člověkem. Člověkem, který si tyhle věci uvědomuje. Člověkem, který nezná řešení.