tatjana1737 přečtené 604

Trója 2021, Stephen Fry

CITÁT: Každý den za rozbřesku, když Éós, sestra slunečního boha Hélia a měsíční bohyně Seléné, otevírá perleťové brány svého východního paláce, modlí se, aby se nadcházející den stal svědkem trójského vítězství Řecké mýty tvoří jeden z pilířů, z nichž v dětství vyrůstal můj zájem o historii. O Fryovi jsem se dozvěděla více méně náhodou a ihned si Tróju půjčila v knihovně, protože tento příběh patří mezi ty, které mne zajímají v mnoha verzích a adaptacích, a nemohu se ho nabažit. V recenzích byl hodně chválen autorův humor, což ve mně vyvolávalo menší obavy, že bude vážnou látku znevažovat. Tyto obavy se ukázaly jako liché a už po prvních odstavcích jsem věděla, že Stephen Fry a já si budeme rozumět. KLADY: - Přebal knihy a vůbec celé její zpracování. - Časová osa, mapy a přehled postav. - Doslov autora. - Autorův humor. ZÁPORY: - Překlad. Kniha je skutečně krásně zpracovaná, laika i toho, kdo se s tématem potkal, potěší nejen časová osa příběhu, ale i rejstřík postav (v samotném ději Fry čtenáře skutečně nešetří a uvádí jméno každé postavy, jež se příběhem jen mihla) či mapky. Mně v závěru radost udělal i autorův doslov, v němž uvádí mj. úskalí chronologie příběhu, a kde poněkud vyvrátil moji představu o Heinrichu Schliemannovi. CITÁT: Na tyhle a mnohé další otázky se jen těžko hledají odpovědi, protože jakmile se rozhodnete pro jednu časovou linii, nevyhnutelně si tím rozbijete jinou. Celé to působí dojmem nějaké šílené umělecké galerie Jacquese Tatiho: Jak vyrovnáte obraz vystavené na jedné straně sálu, hned zjistíme, že naproti visí nakřivo jiný. CITÁT: Doba kamenná, doba bronzová, doba železná. Existuje názor, že od konce průmyslové revoluce žijeme v době ropné, která dnes už možná - a není to pro nás žádná výhra - přechází v dobu plastovou. Oceňuji i personifikaci řeckého božstva, které zasahuje do osudů hrdinů tak, jak jsem na to od malička zvyklá. Autorovo pojetí a jemný anglický humor si mne naprosto získaly, zejména proto, že kolikrát šlo o nenápadnou zmínku či narážku a žertíky a vtípky (snad kromě narážky na cvičební oděv v tělocvičně v poznámce pod čarou, ale i ta mne pobavila) nebyly prvoplánové. CITÁT: Krása se může zdát velikým požehnáním, ale může být také prokletím. Někteří lidé jsou obdařeni takovou krásou, která jako by všechny kolem nich připravovala o rozum. Naštěstí je nás takových jen velice málo, ale i tak je děsivé, jak krása dokáže lidem zatemnit mysl. Zprvu jsem byla přesvědčená, že si knihu pořídím domů a s ní i další Fryovy tituly, ale nakonec rozhodla - pro někoho možná - drobnost, že jsem se rozmyslela a zatvrdila. Knihu jsem nečetla v originále, kde by na mne jazyk vyprávění možná působil jinak, ale v českém překladu. Ten se na první pohled pozdával naprosto v pořádku, byla užívána správná slova, obraty a věty dávaly smysl, ale pár zaškobrtnutí mne přimělo podívat se pod povrch, kde se ukázalo, že to není ono. Nechci plivat špínu na překladatele či snad znevažovat jeho práci, ale působilo to na mne trochu jako prohnané lepším překladačem, bez snahy vyhrát si se slovy, trochu se s nimi pomazlit a udělat z české verze Fryova textu klenot. Za oči mne tahalo i české skloňování řeckých jmen (Ty jsi takový svatoušek, Aineiási / Ve Spartě Meneláos Parida, Aineiáse a celou delegaci přivítal / ), které je dnes možná (?) přípustné, ale já ho vnímám jako lajdáctví či neznalost (Aineiás bez Aineia, nikoli Aineiáse). Uznávám, že jsem proti Knihám Dobrovský / Beta Dobrovský zaujatá, ale zatím se mé obavy z jejich překladů vždy naplnily a Trója bohužel není výjimkou. Čas od přečtení (četla jsem na začátku roku, ale poctivě jsem čekala, až přelouskám i seznam postav, než knihu dám do přečtených) hrany mého zklamání poněkud otupil, takže nakonec dávám 4 hvězdy z 5. Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem se nebavila i nedozvěděla něco nového. Ačkoli mne teď trápí a trápit nepřestane otázka, kdo byla Hékabina matka :-). CITÁT: Zeus si ztěžka povzdychl. Kéž by mě před léty Prométheus nepřemluvil, abych stvořil lidstvo. Už tehdy jsem cítil, že to byla chyba.... celý text

Světlý král 2020, Karolina Francová

Tisíciletý démon 2018, Karolina Francová

Zvrhlý král 2022, Rina Kent

!!! POZOR SPOILERY !!! Nechala jsem se nalákat vysokým hodnocením a nadšenými výkřiky v komentářích a knihu za stovku koupila na KD nalákána nějakou drsnější erotikou. Měla jsem poslechnout hlas rozumu, protože co KD většinou masivně samy chválí, to u mne bývá trefou vedle. V úvodu: příšerná obálka (jejíž trend - soudě dle čerstvě vydaného druhého dílu - bude pokračovat v celé sérii). A pak... Prvních 100 stran jsem četla, protože jsem pořád nevěřícně čekala, co se z toho vyvrbí. Knihu jsem sice dala na jeden zátah, ale nemohu říct, že by to bylo kvůli tomu, že mne příběh pohltil a zápletka vtáhla. Autorka měla v úvodním varování pravdu v tom, že Aiden je deviant. První den přijde k cizí holce a začne ji veřejně škrtit?? Pro celou školu je to v normě, neustálé verbální útoky a zlomyslnosti jsou celé další dva roky v cajku, protože šikana mezi elitními dětmi jenom kvete a "se s tim smiř". Dobře, vím, že je to fikce, že je to něčí fantazie, ale mně se to nelíbilo. Šikana není v pohodě a to, co Elsa a Kimberly musely prožívat kvůli partě pár vyvolených, ve mně vůči školní elitě rozhodně sympatie nevzbuzovalo. Ostatně sama hlavní hrdinka nás první polovinu knihy přesvědčuje o tom, že Aiden je psychopat, magor, sociopat a úchyl a autorka se jí to ani nesnaží vyvrátit. (Však nás taky všechny varovala...) Jenže... Elsa zjistí, že jí to vlastně rajcuje. Tohle je obvyklý motiv, ale pro mně tím veškerá věrohodnost končila. Asi nejsou moje fantazie dostatečně submisivní, ale hrůza a vášeň jsou pro mne neslučitelné emoce a nevěřím, že po dvou letech utrpení by hrdince zapálená lýtka (resp. kun*a, abych respektovala jazyk hlavního hrdiny) zatemnila zdravý rozum. Scéna sexuálního útoku (a jinak se to nazvat nedá, a to nejsem žádná bojovnice za ženská práva) byla odporná, ne vzrušující. Jestli tohle je na středních školách v Británii v pořádku, nechci vědět, jací lidé zaplňují vrchní příčky s politice a význačných postech. (Ostatně Elsa sama mlčí, protože se bojí, aby to dědic impéria obchodně nezavařil jejím pěstounům.) Aby bylo jasno, nejsem proti mužské dominanci v sexu, tu považuji za žádoucí. Nevadí mi ani líčení nějakých drsnějších praktik. Ty v knize vlastně ani tak drsné nebyly, spíše jejich opis mi přišel vulgární a nějak nevěřím tomu, že by nezkušená panna s nadšením přijímala bolestivou kopulaci do krku a přišlo jí to rajcovní. (Nu, pokud přijmu myšlenku, že Aidenovy preference a výrazivo jsou důsledkem zneužívání, autorka nám v zápletce kolem Elsiny minulosti naservírovala vysvětlení, proč to tak hrdinka má - a tím je to vlastně všechno omluvitelné.) Elsina minulost a spojení s Aidenem bylo asi to jediné, co mne zaujalo, byť se obávám, že z náznaků jsem si to vcelku pospojovala dohromady. Zajímavým twistem by bylo, kdyby se ukázalo, že je do toho nějak zapojená i tetička, jejíž chování je divné. Na druhou stranu se mi nechce věřit, že by strýček netušil o tom, že osudy jejich schovanky jsou spojené s borcem, který s ní chodí. King starší působí jako totální magor, Silver mu zdárně šlape na paty. S postupujícím dějem autorka opouští motiv šikany a přestože manipulace stále zůstává pod povrchem, Elsa se nechává unášet tím, co v ní Aiden vyvolává a čtenář si zpětně jeho chování omlouvá tím, že "on vlastně není tak zlý a svět je vlastně v pořádku". Stejně neuvěřitelné pro mne bylo i to, že se dvě školní vyvrhelky najednou stanou oblíbenými, zejména Kimberly by byla zcela bez sebeúcty. (Ačkoli, co já vím, co vlastně chudákovi Xanderovi udělala, že ji tak nesnáší - ale stejně miluje, jak je všem kromě Elsy zcela jasné.) I sama Elsa velice rychle zapomene na to, co vše musela prožívat, přestože - jak se díky Xanderovi dozví - za většinou z pomluv a ústrků stál sám její idol, pán a vládce Aiden King. (Nemohu se ubránit myšlence, že hrdinka naplňuje svůj severský vzhled i jméno, neb zcela zjevně trpí Stockholmským syndromem.) Rina Kent píše čtivě, překlad ovšem místy kulhal a opakovaný motiv přiškrcení mi přišel stejně otravný jako Anino kousání do rtu v 50 odstínech. Stejně tak zasazení do středoškolského prostředí je pro mne nevěrohodné, chci věřit tomu, že takhle se středoškoláci nechovají. Beru, že literatura už má dnes i jiné funkce než čtenáře kultivovat, i u knih, které čtu pro pouhé pobavení a "vyčištění hlavy" ale stejně očekávám, že mi něco dají a něčím mne obohatí. U Zvrhlého krále se obávám, že si z toho někdo odnese maximálně to, že sexuální šikana je vlastně v pořádku... Oceňuji slovní hříčky se jmény hlavních hrdinů v originálním jazyce (viz název - srov. s 50 Shades of Grey). Z celé knihy se mi ovšem nejvíc líbili Ronan a Cole, zejména za ně dávám ty dvě hvězdy v hodnocení. Druhý díl si - když už ne kvůli nim - možná přečtu, abych si ověřila (ne to, že se z toho bazénu dostane, protože je to trilogie a je jasné, že přežije, ale) hypotézu, jak to tedy bylo s úmrtím Elsiných rodičů, a budu upřímně doufat, že mne autorka nějak nachytá a není to tak, jak se zdá.... celý text

Ve stínu Rudé věže 2017, Karolina Francová

!!! POZOR SPOILERY !!! Tak tohle... jsem nečekala. Ke knize (a tím i k autorce, o níž jsem neměla ponětí) jsem se dostala náhodou. Snažila jsem se vyhledat nějakou beletrii, v níž by figurovala Liberecká výšina, a přes vyhledávání pomocí štítků se dostala k anotaci. Ve stínu rudé věže jsem si v knihovně půjčovala s tím, že to bude taková bizardní kuriozita, ale už záhy si mne příběh zaháčkoval a již první večer po nějakých dvou přečtených kapitolách jsem při usínání přemýšlela nad světem, který Karolina Francová vytvořila. A to prosím přesto, že jsem z knihy z počátku nebyla nijak urvaná a přišla mi psaná hodně podrobně a natahovaně. Obrovskou přidanou hodnotou pro mne určitě byly liberecké reálie, které důvěrně znám, takže jsem přesně věděla, kde se děj odehrává. I když bychom s ohledem na svoji adresu trvalého bydliště při Purpurové noci zařvali mezi prvními, koncept probuzení spící magie pod Jizerskými horami se mi líbil hodně i proto, že jsem lokalpatriot a k mnohem populárnějším Krkonoším jsem si nikdy nevytvořila stejně důvěrný vztah. (Dnes už jsou Jizerky přecpané turisty a hlavně cyklisty, ale s nostalgickou slzou v oku pamatuji časy, kdy tomu tak nebylo.) Myšlenka, že Liberec se díky probuzení magie stal centrem nejen České republiky, ale celého světa, byla také hodně zajímavá a kladla jsem si hypotetickou otázku, jak se na přičlenění okolních obcí asi v průběhu četby zatvářili čtenáři z Jablonce nad Nisou (a Chrastavy, ehm). Je znát, že autorka si s příběhem i jeho reáliemi v hlavě pohrávala dlouhou dobu (narazila jsem na rozhovor na Neviditelném psovi), protože měla promyšlený nejen dopad magie na každodenní situace občanů ČR, ale i na vztahy s okolními státy. V Janových politických proslovech nebo v činnosti PR agentky byl znát rukopis zralé autorky, která to se slovy umí a díky své profesi ví, jak to ve světě funguje, což knize přidávalo na věrohodnosti. Samotný příběh a (zřejmě) milostný trojúhelník byl okořeněn dalšími motivy (kletba hlavní hrdinky, Janův / otcův démon) a i když některé scény na mne byly příliš explicitní a dětem nepřístupné, přijala jsem je a smířila se s nimi. (Zejména dokončení rituálu, kterým došlo k odemčení magie.) (V tomhle ohledu bych knihu doporučila spíše starším čtenářům, rozhodně ne žákům prvního stupně.) Radek jako hlavní záporák měl silnou motivaci (nemohu se vyhnout srovnání s Lišajem z Kouzelné Berušky), ale jako samostatná postava v mých očích neobstál a jeho chování je v mých očích vysvětlitelné jenom šílenstvím. Nataniela jsem zprvu považovala za hlavního mužského hrdinu, ale - a tady si vůbec nejsem jistá, zda to byl autorčin záměr - postupně ho do stínu zatlačil jeho mladší bratr. Toho jsem dlouho Natanielovýma očima vnímala jako otcovu oběť a o to víc jsem si ze závěru sedla na zadek (a přitom to dávalo smysl). Jen neustálé uvádění jména v jeho původní formě, bez nějaké domácké formy, mi moc nesedělo, jsem zvyklá na samé Honzy, Jendy či Jeny. Kláře jsem na chuť úplně nepřišla, ani ne tak kvůli jejímu prokletí (které bylo místy popisováno hodně podrobně). Když si jej odmyslím, musím se ptát, čím je jako hrdinka vlastně výjimečná a co ději ještě přinese. (Mimochodem, podle propočtů jí v knize bylo nějakých jednadvacet? Nějak se mi nechce věřit, že v tomhle věku by ředitelovala školce.) Markéta a další postavy mne zaujaly svými zážitky o Purpurové noci, s ohledem na místo bydliště mě to vedlo k úvahám, jak by to asi probíhalo u nás. A nebo kdyby se u nás doma najednou otevřely Zlaté dveře... (Souvislost s říkankou mi došla o něco později a o to víc zasáhla.) Zajímavé, co dokáže napsat člověk, do jehož profese bych to na první pohled neřekla ;-). Pokud by autorka četla můj komentář, ráda ji pozvu na kávu vyzpovídat, proč zrovna Liberecká výšina a Jizerky. Magii jako takovou a její zákonitosti Karolina Francová moc nepropracovala nebo spíše nerozvedla. Co se výčtu nočních tvorů týče, přišlo mi, že tam jen chrlila nápady, co vše z kouzelných tvorů existuje, a je to škoda, protože s tím šlo pracovat mnohem hlouběji a promyšleněji. Moji zvědavost nejvíc probudilo Dasine, pasáže kolem něj mne zaujaly hodně a vyvolávaly ve mně hodně obrazů. Jen doufám, aby zůstalo Janovi nakloněné a aby tady nedošlo k nějaké zásadní roztržce... Na přehradu na Černé Nise už nikdy nebudu koukat stejnýma očima.... celý text

Pět holek na krku 1993, Iva Hercíková

Jedna z knih, kterou jsem koupila na základní škole vlivem třídní učitelky, která ji vychvalovala. Poprvé jsem četla ještě na prvním stupni a pamatuji si, že mi to přišlo o ničem a moc mne to nezaujalo. Jen díky tomu, že jsem věděla, že se to má odehrávat v Liberci, jsem si zámek představovala jako ten liberecký na Šaldově náměstí a přemýšlela jsem, zda tam jsou skutečně tajné dveře. Filmová adaptace se skutečně v Liberci natáčela (je tam hezky vidět, jak tramvaje jezdí Pražskou ulicí), ale z knihy jako takové není patrné, kam je děj zasazen. Pro ten Liberec jsem to začala číst znovu, aby se mi vrátily staré pocity: nechuť nad Natašinými "kamarádkami", její přetvařování, nelibost nad krádežemi peněz od rodičů, to, jak na ni maminka s tatínkem nemají čas. Jako dítěti se mi to nelíbilo, možná proto, že tehdy byly ještě vztahy s vrstevníky jednoduché. Jako dospělé se mi to nelíbilo taky, ale tentokrát jsem mnohem víc rozuměla tomu, co hrdinka prožívá, protože za těch třicet a něco let jsem podobných "přátelství" zažila několik. Knižním hrdinkám má být kolem 13 let (Nataša přitom prince odhaduje na 16?!), takže pro jejich telecí stalking mám vcelku pochopení. (My se spolužačkou stopovaly jednoho vyučujícího ještě na vysoké škole.) Intrikovat a být k sobě podlé umí i mnohem mladší holky, takže i tohle zpětně vnímám jako věrohodné. A vlastně i to, že Princ je tak trochu jouda, ostatně co čekat od 14letého kluka ;-). Jako příběh mi to ale přijde moc stručné a trochu bez pointy, na rozdíl od románů spisovatelky Lenky Lanczové, které jsem objevila na VŠ a které taky poměrně výstižně popisují dospívající dívky. Bohužel tak nemohu prohlásit, že znovupřečtením jsem v této knize objevila zapomenutý a skrytý klenot své knihovny. Nejvíc se mi vlastně líbily Bornovy ilustrace :-). P.S.: Ten vlašský salát mne pobavil. Koukali jsme tuhle doma na Ženu za pultem, kde to Haničinec kupoval na kila, až jsem na vlašák dostala chuť a marně se ho pokoušela po Liberci sehnat. Když se podívám na současnou mládež, přijde mi úsměvné, že hlavní hrdinky si kupovaly do kelímku salát (plus okurku).... celý text

Waldvilla 2021, Miroslav Stuchlý

!!! POZOR SPOILERY !!! Aniž bych chtěla jakkoli znevažovat počin Knihy roku Libereckého kraje (nebo Waldvillu), shodly jsme se s kamarádkou, že konkurence v této soutěži - zejména s ohledem na množství neustále vydávaných nových a nových titulů na knižním trhu - není příliš vysoká. Ale abych nezačínala tak škarohlídsky: Stuchlého kniha je určitě zajímavým počinem v ranku regionální literatury, která je pro Liberec jako takový přece jenom poměrně skoupá. Věřím, že i pro mnoho současných Liberečáků bude existence Lesní vily, neznámější pod svým posledním názvem Wolkerovo sanatorium, novinkou. Většina výletníků chodí na Libereckou výšinu z Lidových sadů, takže se bývalé Liebigově vile zcela vyhnou, výhledy jen z několika městských čtvrtí odhalují v kopci i jinou stavbu než věž rozhledny, aniž by divák tušil, nač se to vlastně kouká. O to víc by mne ale potěšilo, kdyby Waldvilla šla víc do hloubky, nejen z hlediska příběhů, které vypráví, ale i z hlediska místopisu. Přestože se autor sám hlásí ke konkrétní budově, jména postav v knize jsou změněna, baronem Liebigem počínaje, zavražděnou dívkou konče. (Proč?) Pokud čtenář není znalý místních poměrů, jen obtížně si představí, kde se děj knihy odehrává, neuškodilo by větší ukotvení v realitě. (Kupříkladu Jiřina má rande zřejmě u dnešní skautské studánky, jde se projít ke Strážnímu buku, ale z popisů v knize není vůbec patrné, kde byla později nalezena.) Liberecká výšina jako poměrně výrazný místní mezník, je zmíněna spíše mimochodem, skála Kovadlina také. Liberečáci si na základě četby vše představí, ale čtenář neznalý daných míst bude tápat a těžko si před očima promítne "filmový obraz" vyvolaný popisem z knihy. A tady narážím na další negativum, které v knize spatřuji. Autor je zjevně milovníkem přímé řeči, a tak je mnoho scén vystavěno jen na dialogu, aniž by byly uvedeny opisy typu "zvýšil hlas" nebo "mávl při těch slovech přezíravě rukou". Z textu často není patrné, kdo zrovna mluví a že se scéna přesunula o kousek dál, někam jinam. (Nejvíc patrné to bylo u scény, kdy se Jiřina sprchuje a primář laškuje s Lucií - v ději chyběl jakýkoli přechod mezi jednotlivými vypravěčkami. Nejprve jsem si myslela, že primář vlezl Jiřině do koupelny, a nechápala jsem proto, proč jí upozorňuje na skvrnu na halence, když je dívka ve sprše...) Pokud je autor i filmařem, přenést duševní obrazy do textu tak, aby je divák viděl stejně jako on, se mu povedlo jen z části (a pro neznalé okolí Liberecké výšiny možná vůbec). Příčinu vidím v autorově nezkušenosti, ale u knihy, která svého času byla tak moc vychvalovaná, to pro mne představuje negativum rušící značně požitek z četby. Jednotlivé příběhy jsou sice propojeny, ale poměrně volně, leckdy jsou neuzavřené a působí trochu jako výkřik do tmy. Vím, vím, reálný život píše často bez pointy, ale u fiktivního příběhu, resp. příběhu zpracovaného nějakou literární formou, bych čekala větší propracovanost a řemeslnou zručnost. Přestože je knížka útlá, každá další linka poněkud zastínila tu předchozí, takže najít souvislosti mezi jednotlivými scénami, které se střídají bez jakéhokoli hladkého přechodu ostrým střihem, může být pro někoho obtížnější. Největší klad Waldvilly vidím v zobrazení opomíjeného místa, které ale k Liberci patří. Nejeden čtenář možná bude vyburcován k procházce nebo vlastnímu pátrání, kdo že byli Liebigové, a jak je to s některými jizerskohorskými pomníčky. Plusem je rozhodně to, že jde o další knihu, která se odehrává v Liberci, a navíc je inspirována skutečnými místy a událostmi, které se na nich staly. Proto nakonec dávám tři hvězdy, byť z hlediska čistě čtenářského bych byla přísnější. A také: pokud psaní předcházely důkladnější rešerše, a v mnoha pasážích se zdá, že ano, měl to Stuchlý lépe prodat. (Zcela na okraj: správně je plnicí pero a nikoli plnící. Vím, že si toho všimne jen minimum čtenářů, mne to ale do očí praštilo ihned. :-))... celý text

Vodavoděnka: Voda není nuda! 2021, Kristýna Gregorová

Milenec lady Chatterleyové 2008, David Herbert Lawrence

Nemám ráda psaní komentářů s delším časovým odstupem od přečtení knihy, protože dojmy vyblednout a většina myšlenek, které jsem chtěla zachytit, se rozuteče. Ke knize jsem se dostala po jednom rozhovoru v práci a řekla si, že když už jsem neviděla film s Borisem Rösnerem, mohla bych si přečíst knihu. Pokud bych titul měla hodnotit jako knihu erotickou, a navíc optikou dnešní, značně uvolněnější a otevřenější doby, tak by neobstál. Líbila se mi ovšem sonda do tehdejšího života, úvahy, které knihou prostupují, byly neskutečně hluboké, a dilemata, jež prožívali hlavní aktéři, řeší mnoho lidí i dnes. Je důležitější duchovní vztah nebo tělesno nebo spojení obojího? Lze vůbec prožít plnohodnotný partnerský vztah, je-li založen jen na vzájemných sympatiích a podobnosti, ale chybí v něm tělesná složka? Z informací, které jsem o Milenci Lady Chatterleyové měla, jsem si mylně myslela, že hajný bude nějaká "lopata" se zvířecím chtíčem, a překvapilo mě, že to byl úplně normální mužský se svými touhami. Pro Connie tedy naplněním a spojením duchovního i tělesného - osobně ten otevřený konec nevnímám depresivně, a to i když si vlastně nedokážu představit, jak by takovýto pár mohl ustát společnost, v níž by musel žít, ale jako nadějeplný a se světýlkem na konci. Za cenný považuji doslov Martina Hilského, po jehož přečtení se obdivuji autorově odvaze a snaze o obhajobu něčeho, co nám dnes přijde naprosto přirozené a beze studu. Jistě, výrazové prostředky byly velmi neobratné a pro současného čtenáře spíše trapně úsměvné (Frantík a Blaženka), ale když člověk pochopí, proč to Lawrence psal a měl potřebu zdůraznit i takové věci, že Mellors v rámci romantického vyznání má rád Connie i za to, že čůrá a kaká, a i když věřím, že kdyby to autor napsal dnes, bylo by to mnohem lyričtější a mělo i větší erotický náboj, tak je to vlastně moc hezké.... celý text

NeMáma 2017, Sarah Turner

Přečteno potřetí a pořád je to dobré! Divím se, že kniha není tak známá, protože je naprosto perfektní a jsem si stále jistá tím, že mnoho rodičů by v jejich tápání a hledání cesty uklidnila, že v tom nejsou sami a že to, co zažívají, není nutně důsledkem selhání jejich výchovy, ale děje se to naprosto běžně i v jiných rodinách. NeMámu by měli rozdávat v porodnicích v takových těch propagačních kufřících se vzorky plenek a krémů ;-). Autorka píše lehce a vtipně, takže i když se člověk v dané situaci nenajde (třeba proto, že zatím dítě nemá nebo vyhrál v tom, že jeho dítě není tak "zlobivé"), kolikrát se pobaví (a ne jen zlomyslně). Pokud se naopak v jejím líčení najde, dostane se mu mnohokrát ujištění v tom, že i když skuhrá, je to v pořádku. O tom svědčí i to, že Sarah Turnerová si nakonec ono třetí dítko pořídila, a pokud se nemýlím, má po dvou klucích holčičku. Vcelku ráda bych si přečetla další její příspěvky, protože blog stále jede. Pokud někdo váhá s přečtením, nedejte se odradit kýčovitě růžovou obálkou, obsah rozhodně stojí za to.... celý text

Lovec hvězd 1970, Miloš Zapletal

!!! POZOR SPOILERY !!! Četla jsem podruhé, zejména kvůli místům, kde se kniha odehrává, a do knihy jsem se pouštěla s obavami. Dobře jsem si pamatovala, že ze všech Zapletalových knih mne tahle bavila nejméně, zejména pro nepříliš sympatického hlavního hrdinu. Rozhodně mne překvapuje autorova odvaha v tom, jakou postavu si vybral, ať už šlo o některé situace, do kterých se Ivan dostal (proč utekl od zraněného kluka a nezkusil mu pomoct?), jeho chování (sám o sobě říkal, že nemá učitelské vlohy, ale jeho jednání s dětmi, které mu pomáhaly hledat planetku bylo na facku, stejně tak jeho nepříliš milé myšlenky ke starému Němci apod.) nebo jeho koníček v podobě matematiky a hvězd. (Dnes jsou takoví označováni pojmem nerd a pro spolužáky jsou pořád tak trochu divní.) Ivan mi k srdci příliš nepřirostl ani tentokrát, přestože byl líčen tak, že jsem pro něj v mnoha situacích měla pochopení. Oproti němu byla postava Hanky pro čtenáře mnohem sympatičtější a zajímavější. Zpětně si říkám, proč byla místopisná jména upravena (Ještěd / Javorník) a nakolik popisy z knihy odráží tehdejší zástavbu, protože dnes je kolem "hvězdárničky" mnohem víc domů a pětka nejezdí směrem k Horské ulici, ale do Vratislavic. Marně jsem dumala nad tím, do jaké školy mohl Ivan chodit a kde studovala Hanka (zdrávku mám zasazenou do budovy u kostela sv. Antonína, a to mi moc nesedělo k popisům Ivanovy cesty na poštu a z pošty), tuhle záhadu se mi ještě rozlousknout nepovedlo. Samotný příběh je zajímavý i tím, že se v něm vlastně nic nestane - Ivan sice spatří padající hvězdu, je osloven pracovníky AV ČR, ale samotné pozůstatky meteoritu nenajde. Vztah s Hankou je v samotném počátku, není dořešen ani konflikt s kluky na motorkách nebo vztah k rodičům / mezi rodiči. I v tom je kniha unikátní, protože čtenář by čekal minimálně slavnostní nalezení planetky, jenže život není jako knížkách a kolikrát se v něm věci dějou "bez pointy". Je to napsané velice dobře, člověku se děj odvíjí před očima, ale osobně mám raději jiné autorovy knihy :-).... celý text

Červenka 2014, Jo Nesbø

!!! POZOR SPOILERY !!! Druhý díl mi kamarádka nepůjčila, protože ho má jen anglicky, takže jsem se po Netopýrovi vrhla na Červenku a v duchu se ptala, jestli autor má pro své knihy i jiné než jednoslovné názvy z říše zvířat :-). Zprvu jsem měla trochu guláš ve jménech a postavách, ale rychle jsem se začetla a ne a ne se knihy pustit. Prolínání s válečnou rovinou bylo čtenářsky neotřelé a pasáže z konce války pro mě byly ze začátku mnohem zajímavější a působivější než ty ze současnosti. A postupně - jak asi bylo autorovým záměrem - mi začalo hrabat, kdo že je ten stařec "ze současnosti", jestli Daniel nebo ten druhý, kdo sakra přitáhl zpátky Danielovu mrtvolu (a jestli - fuj hnus - nepřišel zpátky po svých), že Uriáš ve Vídni vlastně nemusí být Uriášem z východní fronty, co se stalo s Gudesonem, který nám najednou z děje zmizel apod. Nu, kdybych zapojila hlavu a spojila si název knihy s jistou válečnou přezdívkou, která je později v knize vysvětlena, došlo by mi to krapet dříve, ale Nesbømu se mistrně podařilo odvádět moji pozornost při čtení stále stranou. Knize bych vytkla (kromě pointy, která po všem tom napětí a zvratech v domněnkách nebyla kdovíjak ách - ale zase: co má chudák autor detektivek vymyslet neotřelého, aby šel "vyčtený" čtenář do kolen?!) dva momenty: stejně jako v prvním díle (Netopýr) zde došlo k vraždě Harryho parťáka + v této souvislosti mě sakra štvalo, že HH neodhalil (a nepotrestal!!!) identitu Prince. Doufám, že ten šmejd v dalších knihách dostane co proto, protože jinak nehraju a literární svět - stejně jako ten skutečný - není spravedlivý. Na to, že detektivky běžně nevyhledávám, mě tyhle opravdu moc baví a tentokrát si mne Nesbø získal tou druhou světovou válkou. Ač absolventka historie, o Norsku vím jen to, že v něm za války byla kolaborantská vláda v čele s Quislingem, ale že část vojáků bojovala za německou věc, že po válce nutně muselo dojít k soudním procesům s kolaboranty a zrádci, že i ti, co nakonec skončili na "nesprávné straně" byli lidi a měli své další osudy, které válka poznamenala, či že tohle vše může přetrvávat v mysli současných Norů a způsobovat jim to tichá traumata i dnes, kdy se nám, co jsme se narodili později, zdá druhá světová válka tak daleko, to pro mě byly silné podněty k zamyšlení. A nádherný byl příběh Uriáše a Heleny, ta silná osudová láska, stejně jako Harryho zamilovávání se do Ráchel... jakožto latentní romantička jsem nad těmihle pasážemi snila s otevřenýma očima. Mohu jen naivně doufat, že o mně takhle někdy uvažoval můj manžel, i když se obávám, že jemu je tahle "literární stránka" lásky odepřena :-).... celý text

Švábi 2013, Jo Nesbø

!!! POZOR SPOILERY !!! Tento díl jsem svého času, kdy mi kamarádka půjčila celou sérii, jako jediný nečetla. S odstupem let jsem zapomněla na anotaci, takže jsem čekala více Toma Waalera a méně pedofilie; má očekávání se nenaplnila. Ač nejsem a priori čtenářem detektivem, Nesbø píše čtivě, o tom žádná. V sérii jsem nicméně skončila Levhartem, protože mi už vadily zobrazované surovosti. I tady, byť explicitně nebylo "ukázáno" nic, mi některé pasáže úplně neudělaly dobře. Ač mám v rámci knih o HH jiné favority, prostředí bylo zajímavé a s klidem přiznávám, že vraha jsem neodhalila a autorův záměr zmást čtenáře se mu u mne povedl na výbornou. Čemu ovšem nerozumím je Nesbøho tendence zabíjet vedlejší a vcelku sympatické postavy. S ohledem na to, že vím, co ještě Harryho potká, nedivím se tomu, že chlastá, ale je s podivem, že se regulérně nezbláznil. (To tedy ale nevím jistě, novější díly jsem nečetla. :-))... celý text

Spoutaný 2016, Emma Chase

Knížku mi koupila kamarádka, údajně s tím, že ji před ní kupovaly dvě další ženské, a že to má být sexy, vtipné a zamilované. Vtipné to místy bylo hodně (vím, že je to kruté, ale pobavilo mne např. rčení, že bikiny jsou pro ženy privilegium, nikoli povinnost, případně přípitky jednotlivých Drewových kamarádů při rozlučce - ten s papírovými kapesníky je sice vulgární, ale i tak pobavil, a kompas + sever byly taky velmi dobrou hláškou ze strany budoucí nevěsty :-)), zamilované taky (potěšilo mne líčení svatby, že to nebylo odbyté, ačkoli se mi nechce věřit, že jiní než američtí muži tento den mohou prožívat romanticky - nebo o tom možná jen nemluví. Erotické scény nebyly špatné, ale osobně mi velmi vadilo užívání vulgarismů typu pdák a kunta (pro citlivé povahy jsem jim přehodila písmenka, abych nebyla sprostá)... Protože je to první kniha autorky, kterou jsem četla, nemohu srovnávat, v čem je lepší nebo horší než ostatní, zda jde o vyvrcholení celé série nebo průměr. Ale navnadila mne k zapůjčení dalších dílů, takže nemůžu říct, že by psala úplně blbě :-).... celý text

Zapletený 2014, Emma Chase

Po delší době jsem potřebovala oddychovku, u které se pobavím, a tak jsem sáhla pro stálici své knihovny - "Zapletený". Přečteno za dva dny a účel to splnilo: vyčistila jsem si hlavu, pobavila se, zasmála se. Emmu Chase jsem objevila před lety, kdy ještě výběr podobné žánrové literatury nebyl tak široký jako dnes. Kdo si Zapleteného přečte teď, asi mu to bude připadat jako průměr, já stále hodnotím velice vysoko. Platí veškeré mé názory na knihu z dřívějška, včetně toho, že Deedee je ujetý blázen a měli by ji zavřít do ústavu :-). Při aktuálním čtení jsem si nejvíc užívala bojůvky a naschvály v práci, možná proto, že jsem se po dlouhé době na rodičovské dovolené vrátila do zaměstnání a kolega je stejný štváč jako já s černým smyslem pro humor :-). Tahle série mne baví a za sebe vřele doporučuji.... celý text

Piranesi 2021, Susanna Clarke

!!! POZOR SPOILERY !!! 29.1.2023: Patřím mezi ty, které okouzlili pánové Jonathan Strange a Norrel a svět, který s nimi Clarková stvořila. DennisMoore mi doporučoval Piranesiho, ale musela jsem si na něj 2 roky počkat, než ho naše knihovna zařadila do fondu. Knihu jsem přečetla předevčírem a souhlasím s většinou komentářů níže: poetika, snovost, očekávání a vlastní zmatenost a snaha Dům nějak zařadit a určit v kategoriích, které znám, detektivní zápletka, kterou čtenář rozluští dříve než hlavní postava, zklamání z propojení s reálným světem i velice smířlivý závěr. Grafická úprava knihy je nádherná (jen mám zásadní výhradu k tomu, že Faun hraje na flétnu, nedrží prst před ústy) a kdyby součástí byly rytiny skutečného Piranesiho, dojmy by byly ještě mocnější. Možná to ale byl autorčin záměr a snaha vyburcovat čtenářovu imaginaci a ukázat mu krásu Domu? Na plných pět hvězdiček to není, autorčina prvotina je pro mne nepřekonatelná, ale Dům mne zasáhl a budu se k němu (do něj) ještě dlouho vracet. P.S.: Díky Viktoru Janišovi za skvělý překlad.... celý text

Den zúčtování 2021, neznámý - neuveden

A mně se zrovna druhý díl líbil víc než ten první, i když mi rovněž přišel spíše trpký než jako řachanda. Přečteno opět za 1 den a protože jsem pragmatik, zvažovala jsem, zda a do jaké kategorie zařadit v rámci Čtenářské výzvy. S ohledem na autorčino líčení jsem chvíli držela kurzor klávesnice nad 5. Kniha, jejíž hlavní postava je alkoholik, ale nakonec mi to přišlo kruté a dala jsem do kolonky 12. Kniha od začínajícího autora. Snad mi to autorka nebude zazlívat, když už jí jeden titul vyšel a svůj blog píše nějaký ten pátek.... celý text

Mrtvá a živá 2007, Daphne du Maurier

Konečně se dostávám k psaní komentářů ke knihám, které jsem přečetla loni. Tuhle jsem přečetla v říjnu a zapomněla ji i ohodnotit. Dnes napravuji: !!! POZOR VELKÉ SPOILERY !!! Knihu mi ještě před prázdninami půjčila kamarádka, která o ní mluvila jako o jedné ze svých nejoblíbenějších. Zkoušela jsem se do ní začíst v čekárně lékaře, ale neseděl mi úplně archaický jazyk vyprávění a nebyla jsem v tom správném rozpoložení. K přečtení mne nakonec motivovaly mne nakonec dvě věci. Jednak kamarádčin e-mail, z něhož jsem měla výčitky svědomí, a na něj navazující dokument o Hitchcockovi, kde mluvili i o jeho filmové verzi Rebeky. Řekla jsem si: To už není náhoda! Odložila jsem rozečtené věci a znovu se začetla. Nakonec jsem v rámci terapie, kdy jsem měla fakt blbý den, četla a dočetla až k ránu dne následujícího. Souhlasím se vším, co mi ke knize kamarádka při zapůjčení říkala: paní Danversová byla od začátku fakt odporná postava, z níž mrazilo a která tento dojem jen utvrzovala. Scéna u otevřené okna s mlhou venku byla dost creepy a nechápu, jak se z toho hrdinka jen tak ležérně mohla otřepat. Hlavní hrdinka (zajímavé, že v knize ani jednou nepadne její jméno?) si neustále vytváří nějaké domněnky, na nichž buduje svůj přístup k okolí a z nichž vychází její prožívání. V tomhle ohledu byl naprosto perfektní twist, kdy se jí manžel přizná, že svoji první ženu NIKDY nemiloval a... že ji zabil. Docela by mne zajímalo, jak si s tím na plátně Hitchcock poradil, protože tohle je typický Hitchcockový obrat, kdy čtenáři / divákovi spadne sanice a chvíli se s tím musí vyrovnat. (Oproti tomu hrdinka se s tím vyrovnala velice snadno!) V komentářích na ČSFD jsem se dočetla, že ve filmu se i manžel hlavní hrdinky ukazuje jako manipulativní šmejd a je na divákovi, jak se s tím popasuje, když zjistí, že nic není takové, jakým se to zdálo být. Konec, kdy Manderley hoří, mi přišel nedotažený. S ohledem na to, jak moc to místo Maxim miloval (a to natolik, že se kvůli němu nedokázal osvobodit od manipulativní psychopatické mrchy), jsem čekala větší zásah na solar a nezacelitelné trauma. Celkově to ale bylo velice dobře psané, pěkná práce s jazykem, obraty, vykreslení atmosféry naprosto mrazivé. Chápu, proč tuhle autorku tolik lidí miluje a jiní autoři se na ni odkazují.... celý text

Chrochtík a Kvikalka 2012, Ester Stará

Když jsem k Vánocům pořizovala knížky Ester Staré, padl můj zrak i na Chrochtíka a Kvikalku. Nakonec jsem kvůli úspoře peněz posečkala a knížku půjčila v knihovně. Příběh se mi líbil moc, oceňuji i vtípky v ilustracích a jazyk vyprávění, které - zejména u jednotlivých zvířátek (sova, vlk, potkan, ...) přímo svádí ke kouzlení slovy a úplně jinému hlasovému projevu. Bohužel výtvarný projev Martiny Matlovičové, nakolik chválím využití koláže, mne nezaujaly tolik jako ten Milana Starého a podezírám svoje děti, že i když se u některých obrázků válely smíchy, tolik odvařené z nich taky nebyly. Při přemýšlení, jestli knihu koupit, jsem myslela hlavně na pětiletou dcerku a musím říct, že ji četba bavila zaručeně nejvíc, i když tříleťák i osmileťák (jinak starý cynik) poslouchali taky a ani nedutali. Nedokážu říct, čím to je, ale jazyk vyprávění Ester Staré je prostě mým dětem blízký. Na poselství knížky byli ještě všichni tři moc malí, ale hledání blýskavého prasátka se jim moc líbilo a spekulovali, co to bude. Jak se můj nejstarší identifikoval s Šedíkem, holčička je jasná Kvikalka (už druhý rok - nevím proč - skutečně kvíká) a nejmladší je Chrochtík (a ne jen proto, že od malička v noci hrozně chrápe). Zcela vážně přemýšlím, že už jen kvůli tomu příběhu knížku nakonec domů stejně pořídím.... celý text

Žena filmového kritika 2019, neznámý - neuveden

To, že je nějaký filmový kritik a že má svoji Ženu, která o jejich soužití píše, jsem zaregistrovala asi před rokem, když s dotyčnou vyšel rozhovor v magazínu MF Dnes. Její odpovědi mi přišly vtipné, získala si mé sympatie a nebudu lhát, podráždila moji zvědavost, protože na ilustračních fotografiích jí nebylo vidět do tváře, aby její tajná identita nebyla vyzrazena. Žel, nemám facebook, takže jsem její blog dále nesledovala a tak trochu ji ztratila z paměti, dokud mne na ni znovu neupozornil DennisMoore. A tak jsem ihned učinila objednávku v knihovně a navzdory sněhové kalamitě si pro Ženu filmového kritika zajela do města. Po přečtení bohužel zcela nesdílím jeho nadšení. (Je mi to vážně líto!) Obálka a grafická úprava jsou parádní (včetně modré ořízky, to se dnes už moc nevidí). (I když občasné flekaté podbarvení stránky mne v tramvaji cestou z knihovny mátlo, jestli jsem knihu nezamáčela roztátým sněhem z rukavic.) Možná by pro mne knížka měla jiné vyznění, kdybych ji slyšela namluvenou Ivou Pazderkovou, věřím, že intonace a zdůraznění některých slov v textu udělají své. Takto asi nejvíce souzním s komentáři od katynky78 a Isew. Číst blogové příspěvky na 1 zátah mi nevadilo, slovní obraty a humor autorky se mi líbily, ale v souhrnu mi to přišlo spíše jako kritizování kritika než láskyplný popis eskapád společného života s mužem, který má specifické povolání a koníčky. Příspěvky se soustředí na kritikovy nedostatky a je mezi nimi často týdenní rozestup - možná, že kdyby autorka popsala i "omáčku" mezi tím, bylo by více zřejmé, že kritik není jen člověk, který je permanentně v trapu, ale má i svoje klady, a proto si ho vybrala a proto s ním je. Jakožto osoba, která často s oblibou před kamarádkami přehání prohřešky vlastního partnera i ty své, čekala bych více shovívavosti, vlídnosti a zmínek o tom, čím je kritik (kromě pěkné figury, pevné brady a pěstěných rukou) pro svoji Ženu výjimečný a proč s ním i nadále setrvává, když jeho světu zatvrzele nerozumí. V knihovně jsem si rovnou zapůjčila i druhý díl a přestože je jeho úvod opakovanou skrytou reklamou na vydanou knihu, bavím se u víc. Jen se divím, že po všech naprosto explicitních zmínkách je identita autorky stále tajná. Nikdy mne nenapadlo přemýšlet nad tím, kolik doopravdy měří Kamil Fila?... celý text