Rihatama přečtené 742

Tichý zabiják 2018, Volker Kutscher

Po čase jsem se vrátila do meziválečné doby Výmarské republiky. Kulisy přesvědčivé, detektivní příběh z hereckého prostředí začínajícího zvukového filmu docela zajímavý, zpestřený o boční soukromou vyšetřovací linku, potenciál poválečného Německa však na můj vkus málo využitý. Vzhledem k dobovému zasazení by si román zasloužil propracovanější nacisticko-komunistický politický kontext. Kutscher se nicméně soustředí primárně na hlavního vyšetřovatele, ambiciózního a nekonformního mladého kriminálního vyšetřovala Ratha. Přestože mě úvodní díl série navnadil, Kutscher skončil u běžné detektivky balancující na vztazích mezi hereckou a filmovou komunitou a Rathem s jeho partnerkami, kterou povyšuje právě ten dobový kontext. Tichý zabiják málem zanechal další oběť.... celý text

Zlodějka příběhů 2009, Michaela Klevisová

Klevisová druhým případem Josefa Bergmana neomylně potvrdila svůj modus scrivendi. Rozehrála dějovou linku s řadou aktérů a se dvěma ohnisky, od kterých se odvíjí pátrání po vrahovi ženy, která stála každou nohou v jednom z oněch ohnisek. Nutno uznat, že obě linie příběhu jsou zajímavé - přátelství od dětství s pokrevní přísahou a tým produkující televizní seriály, kde prakticky každý má své tajemství a ideálně jde po místu svého výše postaveného kolegy, nebo se vůbec snaží udržet v týmu. Nebo si udržet svou prominentní pozici, jako hlavní hrdinka tohoto románu. Taková nekrvavá detektivka založená na vztahových peripetiích. Klevisová mě tak do Zlodějky příběhů i samotných vražd vtáhla ještě o něco méně než v Krocích vraha. Taky jsem doteď nepobrala důvody jednoho útěku, a stejně jako v minulém případu, se skutečný vrah v případu objeví téměř mimochodem. Čtenář, který tak nemá potřebné minimum dílků skládačky, nemá šanci uspět s logikou. S Klevisovou se nicméně neloučím. Jsem zvědavá, jestli se skutečně stylem psaní zakopala v zákopech a pojede podle sice čtenářsky poměrně líbivé šablony, nicméně s již patrnými šrámy.... celý text

Nejšťastnější muž na Zemi 2021, Eddie Jaku (p)

"Na světě je milion lidí, se kterými je lepší se hádat, než se svou maminkou." Němec, Belgičan, Australan, žid. Eddie nenapsal román, ale memento, memoáry a motivační příručku v jednom. Čtenář nahlíží do Eddieho vlastního života někdy téměř den po dni poté, co jej coby žida zbili a poslali do koncentračního tábora. Psal se listopad roku 1938, kdy v Evropě vzplanul hon na židy a vůbec na všechny, kterých se z nejrůznějších důvodu doba nabízela zbavit se a ideálně získat jejich majetky. Autobiografie Eddieho je prosycená smutkem, bolestí, ztrátami. Především ale nadějí. Zbývá však ještě nějaká, když je člověk zlomený na duši, na srdci i na těle a váží v dospělosti 28 kilo? Zjevně ano, jak dokládá 101 let, kterých se Eddie nakonec dožil. Nemá smyslu psát o nacistickém režimu, kolaborantství, zbabělosti, krutosti, zlu, bezectnosti nebo přetrvávajícím antisemitismu v člověku. Jedině snad jen proto, aby nám toto vědomí - nikoliv přímá vzpomínka - nevymizelo z mysli ani ze srdce. Má především smysl psát o odvaze a chuti žít a pracovat. O radosti z pomáhání druhým, méně šťastným. Ne, Eddie nečekal na pomoc od druhých. Sám vystudovaný strojař se naučil, jak opravovat a prodávat vozy, sám se naučil, jak prodávat nemovitosti a vždy jen se svou ženou úspěšně založil a rozhojnil. svou firmu. Od společnosti nežádal pomoc, jen lidství, respekt a příležitost. Co si půjčil, zase vrátil. Ty peníze pomohly jemu, přece mohou pomoci někomu dalšímu, potřebnému. Není divu, že židé odcházeli do zámoří, kde nacházeli záštitu, přesněji prostor k životu a pracovní příležitosti. Evropa byla, je a nejspíš vždycky bude zamořená antisemitismem. A vývoj ve stávajícím konfliktu na Blízkém východě k tomu bohužel ještě přispívá. Eddie tuto knihu vydal v roce 2020, v roce jeho stých narozenin. Ani jeho žena jej neopustila před jeho smrtí. Sama odešla ze světa v roce 2022 ve věku 98 let. Eddie zanechal světu mimořádný dar. Vedle jeho nebývalé osvětové činnosti, co se týče holokaustu, je taky zdrojem nebývalé inspirace k životu a především náhledu na život. Díky, příteli Eddie. "Pole je holé, ale když vynaložíš úsilí a něco vypěstuješ, budeš mít zahradu. A to je život. Něco do něj dáš, něco se ti vrátí. Nedáš do něj nic, nevrátí se ti nic."... celý text

Odpusť nám jejich viny 2004, Věra Fojtová

Mimořádná sonda do myslí lidí, povah a času krátce po konci první světové války. Věra Fojtová, sama z moravského pohraničí (Novosedly poměrně důvěrně znám), čtenářům odkrývá důsledky válečných časů a jejich dopady na duši člověka, stejnou měrou člověka jak českého, tak německého. Ano, doba nepochybně nahrála celé řadě prohnaných a vykutálených kreatur, ale osidlování pohraničí byla logickým důsledkem. Ne každý z ní ale vyšel se ctí. Věra Fojtová pochopila, že člověk, kterému se děje bezpráví, je pořád jenom člověk bez ohledu na to, na které straně války se ocitnul. Ne každý měl totiž možnost volby, ne každý chtěl válku a ponižovat ty z okupované strany. Podobný pohled zpracovala Kateřina Tučková v Gertě Schnirch, Fojtová je však uchopila méně krvavě a více psychologicky. Její postavy si nechtějí za každou cenu uzmout nějaký majetek po odsunutých Němcích. Chtějí dostat šanci lépe žít a tento způsob jim přišel legitimní. Proto jim vláda tuto nabídky učinila. Dokud nebyly donuceny žít po nějakou dobu s těmito válečnými nepřáteli, ve skutečnosti však jenom zemědělci a sedláky Moje babi s dědou původem z Valašska rovněž patřili mezi tzv. novo-osídlence moravského pohraničí. Okolnosti však naštěstí byly méně dramatické než Fojtové hrdinů. Dům byl již dávno opuštěný a původní obyvatelé v něm nenechali žádný dobytek ani nábytek. Nepřišli na Moravu zbohatnout. Babi dělala v JZD v kravíně, děda byl myslivcem. Pěstovali brambory, naučili se pěstovat víno, chovali pár králíků a slepice, a v chlívku se vykrmovalo prasátko, neb maso byla vzácnost. V žádném případě to nebyla nějaká selanka. Dost těžký život s celou kupou dětí, a ne všechny mohly vystudovat víc než základní školu. Bylo potřeba živit rodinu, a ne studovat. Fojtová možná trochu více tlačí na citovou strunu, ale není se čemu divit. Získala si tak mou plnou pozornost i pochopení pro zdánlivou euforii i tíživou realitu tehdejší doby plné smutku a bezpráví na všech stranách, které se hrubě otiskly do duší lidí. Snová katarze s touhou po očištění přináší letmé doteky magického realismu. Velmi, velmi dobrý román.... celý text

Tenkrát v Hollywoodu 2021, Quentin Tarantino

QT patří do okruhu mých nejoblíbenějších režisérů a viděla jsem už dost jeho filmů. Vyjma Tenkrát v Hollywoodu. A jsem tomu docela ráda. Neumím si moc představit, jak lze obsah knihy založený na popisu filmů, herců, jejich kariér přelévajíc se z fikce do reality a naopak překlopit na filmové plátno. Z mého pohledu knihu ocení hlavně fanoušci amerických filmů, zejména westernů. Za průvodce si QT zvolí vcelku průměrného herce, který začínal svou hereckou dráhu v 60. letech, a jeho dubléra, kaskadéra a vůbec holky pro všechno, kdysi válečného hrdiny. Který ovšem své zabijácké choutky nedokázal potlačit ani po válce... Taky se potkáváme s Romanem Polanskim a jeho ženou, Charlie Mansonem, slavným McQeenem a dalšími. Spoustu jmen upřímně ani neznám, což limitovalo mou schopnost rozlišit, kdy jsem četla fikci a kdy se nořila do životů skutečných hereckých postav. Je to pravdě americký román, který nepostrádá ani myšlenku amerického snu, tíhu slávy nebo neúspěchu. QT dokládá, že umí nejen točit filmy, ale i psát. Jen si myslím, že okruh čtenářů bude přece jen menší než okruh diváků. Já osobně poctivě přiznám, že líp se cítím ve druhé skupině.... celý text

Třetí přání 2004, Robert Fulghum

Robert Fulghum, označovaný za umělce života, v Třetím přání předvádí vysokou formu sociálně-psychologického inženýrství. Čtenáře přivádí do nitra třech velmi osobitých postav, které propojuje, jak jinak, velmi osobitými vazbami. Nebo možná prostě jenom vzájemnou přitažlivosti maskovanou originálními projevy. Ano, celou první půli cca jsem byla nadšená. Bavily mě dialogy, charaktery, filozofické podtexty, životní moudra, loajalita, originalita, a taky věrnost. Nemálo jsem ocenila hloubkové vhledy do japonské či kyperské kultury nebo života Claude Moneta. Než se Fulghum nezadržitelně zřítí do hlubin nepochopitelného patosu, do kterého spadne nejstarší z této vztahové trojice, britský nestor kyperského původu, a to tak, že i krevní přísaha a lojalita jde zcela stranou. Prvotní vazba navázaná z tzv. svědectví/sledování životů toho druhého, je přitom vážně zajímavý experiment. Závěrečná scéna je, přiznávám překvapivá, což mám ráda. Na druhou stranu ale taky potvrzuje z mého pohledu patologické chování zmíněného kyperského Brita. Rovněž příběhem prolínající se nesporně zajímavá mystika se naneštěstí rozplývá v následných vysvětlovacích pasážích. A já jsem nucena přiznat, že netuším, co tímto dílem básník chce říct. Román je přitom vysoce kreativní a informativní co do různých kultur či fenoménů a nepostrádá filozofický rozměr. Obávám se, že při vší úctě k autorovi musím tentokrát konstatovat, že ono zamýšlené osudové přátelství antických rozměrů se v mých očích rozpadlo v prach, a to z naprosto banální příčiny. I závěrečný překvapivý moment byl pro mě spíše nepochopitelný než zajímavý. Škoda. "Milostný románek je záležitost jednoduchá, láska je náročná." "Sex může být bezpečný, láska je nebezpečná vždycky." "Není se třeba bát mužů nebo žen, pouze lidí, jež dobře známe."... celý text

Moudrost šamanů - Jak nás mohou dávní mistři poučit o lásce a životě 2019, Don Jose Ruiz

Kniha mexického šamana alias čaroděje či medicinmana žijícího v Americe, nabízí vhled do života toltéckých šamanů - naguálů - "lidí probuzených". Zajímavé na Ruizově výkladu je přesvědčení, že všichni jsme, resp. můžeme být šamany. Abych byla přesná, všichni jsme naguály, šamany pak ti z nás, kteří si tuto svou stránku uvědomují, berou s otevřenýma očima na vědomí. Žila jsem téměř 4 a půl roku v severovýchodní Asii, odkud podle Ruize šamani původně pochází, a tam se šamanství nejčastěji dědí, přičemž proces zrození šamanky/šamana provází iniciační rituály nebo změněné stavy vědomí. Skutečně ale nemusí být člověk nutně ani příslušníkem etnika, z něhož nejčastěji pocházejí (např. ze sibiřské oblasti SV Asie - Cátani). Zajímavé je Ruizovo vnímání role šamanů ve společnosti - kombinace filozofa, spirituálního vůdce, lékaře, psychologa, přítele, mudrce, který zprostředkovává moudrost lásky a života. Opět se musím vrátit do Asie, kde se šamani dělili na ty praktikující černou a/nebo bílou magií. Určitě ne pouze "učitelé" lásky a života. Moudrost šamanů vlastně představuje jakousi osobní, motivační příručku, jak se probudit, hledat pravdu, moudrost a lásku. Šaman se podle Joseho stává jakýmsi poslem pravdy. Přitom vlastně prožíváme sny - sen osobní, kdy vedeme život dle svých představ, a sen kolektivní, který tvoří všechny sny dohromady. Jen ten, kdo procitne, nebo má touhu ze snu procitnout, se může stát šamanem, nalézt osobní svobodu, dojít k poznání, kým je. Mimochodem, Jose je synem Dona Miguela Ruize, autora Čtyř (celkem pěti) dohod, o nichž se Jose rovněž v knize zmiňuje. Právě tyto dohody tvoří proces odnaučení se všeho negativního, co člověk předtím přijal do svého snu (rozuměj života). Negativity se můžeme zbavit např. odpuštěním. Zajímavá pro mě byla část k totemovým zvířatům, kdy si člověk má vybrat tři zvířata - podle jejich vlastností - a svá totemová zvířata vyvolávat podle jejich síly, kterou v dané chvíli potřebujeme. Já měla za to, že totemová zvířata jsou nám dána, že si člověka samy vybírají. Jose si totemová zvířata vybírá sám :-). Krom řady dalších návodů a postupů se čtenáři dostávají např. návod k vytvoření mantry záměru (jak se chovat ve stresových situacích, čeho chci dosáhnout, kým chci být...). Nezbytnou součástí šamana jsou rituály a taky dohody, kterých Jose nabízí 7. Nad rámec známých 5 dohod hovoří o (6) smrti, která je naším největším učitelem a (7) životě, které se podle Joseho nejvíce. bojíme. Jenom nahazuji, nechci rozkrývat, co která dohoda nabízí, k tomu si třeba přečíst knihu, nebo aspoň prolistovat nejzajímavější části. Nemyslím ale, že je nutné chtít dosáhnout stavu a vnímání šamana, abychom knihu vzali do ruky. Pro mě je tato kniha, jako jiné jí podobné, zdroj informací, zprostředkovaných zkušeností a inspirace; vždy mě něco zaujme.... celý text

Truchlivý Bůh 2000, Jiří Kratochvil

Duch a mysl člověka jsou úžasné věci. Jiří Kratochvil je toho živoucím důkazem, protože ani komunistický režim ani dělnické profese (nic proti nim, ale když si člověk práci nezvolí...) neumenšily jeho intelekt ani spisovatelský potenciál a nezlomily ducha. Skrze Truchlivého Boha jsem se přenesla do doby dávno nedávno minulé. Krom toho, že jsem se vrátila do Brna, které zůstává mým srdečním městem, mi Jiří Kratochvil připomněl sílu člověka. Člověka stmeleného do rodinného klanu či spíše mafiánské rodinky, který umí semlít své okolí, ale má i sílu onomu mlýnskému kameni se postavit a nenechat se připravit o důstojnost a lidství. Úspěch, bohatství a krásný život nebo cesty rozhrkanými vlaky, podzemní kanceláře a svěží vzduch a svoboda? Volba nikdy nebyla a nebude snadná, tehdy ani nyní. Dušičky/kmotři byli a budou. Zase a jenom záleží na člověku samotném. I když Bůh mu rozhodování nijak zvlášť neusnadňuje. Spíš naopak. Proč by taky měl... a tak člověka zkouší až do samotného konce, až ten sám se nakonec stává Bohem, i když nechce být nikým. A co udělá Bůh? Je smrt řešením? Je tohle inspirace nebo varování? Nejsem zvláštním milovníkem Kundery, Borghese zatím ještě moc neznám, ale Kratochvíl mě nesporně zaujal.... celý text

Hrabě Monte Cristo 2015, Alexandre Dumas, st.

Edmond Dantes, Mercedes, lodní účetní Danglars, krejčí Caderousse, bratránek Fernand Mondego, královský prokurátor Villefort a v neposlední řadě Abbé Faria, sedm proslulých hlavních postav jednoho z nejznámějších děl Alexandra Dumase st. z poloviny 19. století. Navázala jsem shodou okolností na jiné dílo z téže doby, nedávno přečtenou Bílou velrybu od Hermana Melvilla, jenže Dumas je jen jeden a výsledek srovnání je neúprosný... Ani jeho vlastní syn jej nepředčil. Famózní dílo, s jehož postavami jsem strávila téměř 3 úžasné týdny. I tady se čtenář potkává s námořníky, životem na moři nebo obchodem realizovaným námořními cestami. Příběh je však mnohem propracovanější než Bílá velryba, nádavkem pak obsahuje věrohodný historický otisk doby po pádu císaře Napoleona. Vlastně jsem se nemohla dočkat, až v příběhu nastane čas msty Monte Crista. I když minimálně Caderousse byl původně jen obětí své vlastní chamtivosti, a nikoliv nenávisti k mladému, úspěšnému Edmondovi. Dumas pak mj. precizně vykreslil povahy Italů a Francouzů. Je tak krásně vidět, že ani staletí s jejich mentalitou nic neudělala. Dumas stvořil poutavý, dramatický příběh postavený na námořníku Dantesovi, vězni pevnosti If, alias Lordu Wilmoreovi, Sindibádu námořníkovi, hraběti Monte Christo nebo Abbé Busonim. Příběh strašné pomsty však není samoúčelný. Dumas nám odkázal hluboké filozofické pojednání o zločinu, vině a morálce postavené na přesvědčení v boží spravedlnost. Tu na zemi reprezentuje anděl zla, vyzbrojený hlubokými znalostmi, vědomostmi a pohádkovým bohatstvím, to vše díky abbé Fariovi, který je současně zbaven naděje a víry v lidskou lásku a dobrotu. A tak Edmont Dantes zemřel, aby se mohl narodit hrabě Monte Cristo. Opět jedno z mála děl, jehož hrdiny jsem nechtěla opustit. A mnohem, mnohem lepší než filmové zpracování. Jediná vada na kráse tohoto nádherného díla jde za českým překladem, resp. komolením italských jmen a názvů římských ulic a památek.... celý text

Bílá velryba 1956, Herman Melville

Příběh vorvaně Mobi Dicka vnímám jako námořnickou elegii dokonale odrážející dobu svého vzniku, polovinu 19. století, a to jak mluvou, tak charaktery hlavních postav, které dnes působí nepřirozeně až naivně. Samotná cesta k proslulé bílé velrybě je velmi pozvolná, přičemž na samotné finále, proslulé drama známé z filmu, si čtenář musí trpělivě počkat. A tak se seznamuje s každodenním životem rybářů a je mu průběžně servírována kapitánova posedlost bílou velrybou. Vzhledem k předobrazu Mobi Dicka a s ním související námořní tragédie román musel ve své době vyvolat velký zájem, a to i s ohledem na tehdy ještě asi málo informací o mořském světě. Dnes ale působí poměrně archaicky, vč. onoho závěrečného dramatu – souboje člověka s živlem a živočišným monstrem – pro čtenáře zkaženého thrillery naplněnými krvavými orgiemi, a jako selanka. Sama neprahnu po krvi a násilí, jenže tady mou věčně hladovou dušičku neuspokojila ani literární nebo myšlenková stránka díla. Myslím, že Hermana Melvilla už nechám odpočívat v pokoji.... celý text

Apollo 13: Boj o přežití 2018, Tod Olson

Program Apollo měl v roce 1970 raketu Apollo 13 ze svého projektu a priori vyřadit. Do vínku dostala dva protichůdné osudové signály - šťastnou sedmičku (7. let programu Apollo) a nešťastnou 13 :-). Nebyli by to ale Američané, aby tento neúspěšný let Apolla 13 na Měsíc, který se po velkém úsilí samotné osádky raketoplánu i odborníků NASA vrátil po 6 dnech na Zemi, neoznačili za jeden velký úspěch. Ano, americká vláda tehdy vzkázala všem Američanům, že záleží na lidech, a to na lidech na celém světě (důvod, proč USA vojensky zasahuje všude, kde to pokládá za nutné, zpravidla však ne primárně z důvodu humánních ale strategických), nezáleží na astronomicky nákladné technice stamilionech dolarů pro cesty do vesmíru, ne na vesmírných objevech, ani na geopolitickém válčení, kdo dřív odhalí tajemství vesmíru. Možná že to není pravda, ale v rozhodující chvíli to tak alespoň vypadá. Ukončen byl i samotný program Apollo, přestože měl v plánu ještě dalších 7 letů. Říká se, že Rusové a Američané jsou jedni za 18 a druzí bez dvou za 20. Ale upřímně, kde byste raději žili...? Film s Tomem Hanksem je samozřejmě jedinečný, ale ani Olsonova kniha mě nezklamala. Autor poměrně vyváženým přístupem zkombinoval osobní život astronautů, zejm. kapitána Lovella, přípravu na start raketoplánu i průběh jeho letu, dramatické momenty samotného výbuchu i projekci katastrofických vizí, obtíže astronautů s nedostatek energie, kyslíku a potažmo jídla. Pro mě tam bylo možná příliš málo informací odborné povahy, vesmír, kosmonautika, lety do vesmíru.. to vše je přece tak zajímavé a tady se navíc odehrálo skutečné drama. Ale k tomu si budu asi muset sehnat Lovellovu knihu. P.S.: Jim Lovell, pilot Apolla 13, má po matce české kořeny, a příští měsíc již dosáhne na 96. rok svého života.... celý text

Zimní lidé 2017, Jennifer McMahon

McMahon stvořila dílo plné mýtů, tajemství a legend, v jejichž centru stojí statek ve West Hallu v americkém Vermontu. Příběhy hlavních postav autorka umístila do dvou různých časových rovin vzdálených téměř 1000 let. To je opravdu hodně dlouhá doba pro propojení dvou linií, k protnutí nicméně dochází a ve finále do sebe zuby kola času spolehlivě zapadnou a dva světy se potkají. Přeci jenom je však s podivem, že celou tuto dobu beze změny přestál onen statek. Právě tam se totiž sbíhají všechny dějové linky, tam se propojí osudy všech postav. Přesuny v čase a přeskakování z příběhu do příběhu mě zpočátku mátly, stejně jako střídané role vypravěčů. Když se s postavami dostatečně sblížíte, je pak již snadné nechat se vtáhnout do hlubin duchařského a nutno podotknout že taky nápaditého příběhu. Zimní lidé neboli náměsíčníci představují tu kategorii nemrtvých, s nimiž se nechcete potkat, natož je vyvolat/stvořit. Kdo ví, zdali McMahon chtěla napsat "pouze" napínavý, temný duchařský příběh – což se jí povedlo, nebo třeba i vyslat varovný signál. Varovný ve smyslu dávejte si pozor, co si přejete. Nikdy nevíte, co vám ve skutečnosti vaše splněné přání může přinést. A za jakou cenu. Ono vůbec s černou magií si lépe nezahrávat, ať už je záměr sebebohulibější.... celý text

Dokonalý policejní stát 2022, Geoffrey Cain

"Miluj prezidenta Si Ťin-pchinga" Tento nápis stojí na průčelí vstupu do jedné z budov tzv. převýchovného zařízení pro nařízenou intenzivní výuku občanských povinnosti. První a poslední "laskavá" slova a projev v tomto koncentračním táboře hrubě násilné "převýchovy". Vítejte v Sin-ťiangu! Čínská tzv. autonomní oblast, kde všichni mají podle prezidenta vysokou životní úroveň. Jenže. Jste-li žena, tak pravidelně každý den musíte brát antikoncepční pilulku. Ale to máte vlastně štěstí, protože jinak taky musíte podstoupit sterilizaci, protože počet menšin je potřeba zredukovat. Po četných denních policejních kontrolách a dozorem kolegů (prásknutím svého kolegy si lze vysloužit vyšší hodnocení) pak doma nesmíte zpochybňovat slova svých dětí. Opakují třeba jen svého učitele, který jim taky řekl, že své rodiče musí nahlásit, když s nimi nebudou souhlasit. A když už si chtějí v klidu posedět u TV, tak to je možné pouze pod slídivým okem kamery nainstalované úřady do rohu obývacího pokoje. Jo a v posteli na ženu čeká cizí muž - ten její byl někam odeslán, zmizel. Cizí muž dohlíží na správné chování. Nejen to. Takhle nějak vypadá den v životě Ujgurů a jiných členů národnostních menšin v Sin-ťiangu. Teda já věděla už dost, ale tohle mě stejně mírně řečeno znechutilo. Autor přitom úvodem obšírně vysvětluje, jakým způsobem si ověřoval veškeré informace, které získal. Tři kroky k vytvoření dokonalého policejního státu: 1. určit nepřátele (příslušníky menšin, přistěhovalce, židy, muslimy) a obvinit je z vašich problémů, 2. ovládnout technické prostředky (kamery vč. k rozpoznávání obličejů, sociální sítě) ke sledování "nepřátel" a 3. vytvořit ze země panoptikon (vězení uspořádané na kruhovém půdorysu, kde dozorce vše sleduje ze strážní věže, ale vězni jej nevidí). Každý si tak myslí, že je sledován, ale nikdo přesně neví kdy nebo kde. A co s těmi, byť jen domněle neposlušnými? Třeba za to, žen šli na večeři se sociálně nevhodnou osobou? Šup s nimi do převýchovných táborů. Korunu tomu daly nadnárodní společnosti jako Microsoft, Google nebo Yahoo, které na počátku tisíciletí podepsaly s čínskou vládu dohodu o filtrování informací ve svých programech a platformách. Velkou čínskou zeď nahradila jiná, velký čínský firewall. Vítejte v zemi George Orwella. Jenže jak lze žít, když nevíte, kdo je váš přítel nebo nepřítel? Je možné mít vůbec přítele v takovém systému? Ujgurská muslimská menšina, přesněji její mužská část, se po násilném potlačení policií jejich úsilí za osamostatnění a vznik samostatného ujgurského státu začala učit v Afghánistánu nebo Uzbekistánu teroristickým metodám, jak škodit vládě. Tím si podepsali ortel smrti. Nejenom sobě, ale i svým rodinám, ženám a dětem. Ujguři přišli o veškeré svobody a práva, počínaje svobodou vyznání své muslimské víry a svobodou a právem na soukromí konče. Čínská komunistická strana snahy o samostatnou existenci a vlastní uvažování nejenom nedopouští, ale taky neodpouští. Kniha svou výpovědní hodnotu dokládá tím, že nevytváří paranoidní teorie, nešíří emocionální děs (což s oblibou činí čínská garnitura, ale ani ta nemá na severokorejskou), fakta jsou ověřitelná. A v závěru knihy je extenzivní rejstřík.... celý text

Zákeřná Ebola 1996, Richard Preston

"Ebola je vůbec nejnebezpečnějším organismem mezi viry. Zabíjí lidi s neúprosnou účinností a ničivým rozsahem důsledků. Jak se Ebola šíří uvnitř lidského těla, začíná se hroutit celý imunitní systém. Ebola zvládne za deset dní to, k čemu AIDS potřebuje deset let." Přírodovědec Richard Preston sepsal působivou výpověď k vysoce nakažlivému viru Ebola (Ebola Zaire, Súdán nebo Ebola Reston), která je děsivá dnes, natož v roce 1994, v době téměř informačního vakua ve srovnání s dneškem. Je zřejmé, že Preston ví, o čem mluví. Jeho barvité, dramatické popisy degradace opičí nebo lidské tkáně napadané filovirem snese srovnání s nejbrutálnějšími thrillery. Jenže tady je řeč o literatuře faktu, tentokrát ale napsané jako populárně naučný text, quasi fact-fiction, vzhledem k tomu, jak osobitě jsou popsány příběhy jednotlivých postav, ať již lékařů, chovatelů nebo vojenských expertů. Co začne v domorodých chatrčích Africké džungle, se záhy přenese do rozvinutých civilizací za oceánem. Ebola, stejně jako jiné filoviry a viry, totiž umí úžasně cestovat, nejdříve po silnici (Kinshasa highway) a posléze letecky se svými nositeli. Chce to dle mého hodně, ale opravdu hodně osobní odvahy pracovat s infekčními materiály, zvířaty nebo lidmi. Kupodivu ne každý vir se ve svém nositeli usadí, ne každý zabije. Ale spoléhejte na to. Matka příroda projevila potměšilý smysl pro humor při stvoření člověka a jeho povahy, který až velmi často a rád hraje ruletu. Tak proč si nezahrát ruletu s životy lidí? Nikdo nikdy proto neví, kdy mu padne červená. "Jakmile se biologická aktivita buňky jednou zastaví, její činnost se již nikdy neobnoví. Kaskádovitý úpadek jednotlivých funkci vede k rozpadu její celistvosti. S viry je tomu ale jinak. Dokážou se "vypnout" a přestanou pracovat. Když se ale poté dostanou do kontaktu s jiným živoucím systémem, znovu se "zapnou" a začnou se množit.... celý text

Vetřelec: Probuzení 2015, Tim Lebbon

Po Lebbonově Vetřelci jsem sáhla s nemalými obavami. Ridley Scott se společně se Sigourney Weaver nesmazatelně vryli do mé paměti, resp. vzpomínky na tento film si začaly žít svým životem, a proto právě sentiment stál za touto dnešní volbou. Jenže chyba lávky. Tim Lebbon navázal na Scottův příběh s lehkostí tanečního kroku a já s napětím sledovala novou linku příběhu Ripleyové po desítkách let hibernace vedoucí její kroky na těžební loď Marion. Naštěstí nejenom Vetřelec je takřka nezničitelný. S kým by taky koneckonců bojoval? Trochu mě zamrzela ta další smršť lidských obětí, přeci jen by si Ripleyová zasloužila jinou budoucnost. Lebbon však zjevně nechtěl filmového velikána nijak přepisovat, pouze mu tak nějak složit poklonu. Naštěstí zdaleka neřekl poslední slovo a já se můžu těšit na další setkání s tímto vesmírným parazitem.... celý text

Stín noci 2013, Deborah Harkness

Čarodějnice, upíři, démoni, faráři a teplokrevníci... historička Deborah Harknessová svou milovanou historii opentlila tajuplnými bytostmi. Tentokrát Dianu a Mathewa provází časem napříč dějinami mytologické Evropy a na pěknou chvíli se příběh pátrání po knize života odehrává i v Rudolfově době, v Praze magické a alchymické. Harknessová umí psát, o tom není pochyb. I tento příběh byl zajímavý a dobrodružný, počínaje setkáním Mathewa s dávno mrtvým otcem Filipem a dalšími členy rodiny de Clermontů. Rovněž Diana prochází procesem proměny vedoucí k uvědomění si vlastních čarodějných sil a objevení v sobě tkadleny čarokouzel. Autorka se tentokrát výrazněji soustředí na hlavní dvojici a Stín noci tak postrádá onen silný náboj překvapení, napětí a mytických tajemství jako v první knize, ale stále je to ten dobrý příběh, do které jsem se začetla poprvé. Navíc kniha se čte úplně sama.... celý text

Hovor se smrtí 2017, Chris Carter

Carter má široké pole inspirace, protože zločin je věčný, Carter je navíc dobrý pozorovatel a spisovatel. Sociální sítě a smartphony tady sehrají klíčovou roli a přiznávám, že i titul je přiléhavý. Carter přibližuje zajímavý fenomén trestu a viny, přičemž čerpá z běžné lidské přirozenosti a lidských slabostí. Civilizace člověku život usnadňuje, ale taky urychluje a svým způsobem otupuje. Carter přitom rozvíjí více rovin tohoto případu. Závěr je moc povedený. Pan "Džej" není jen tak samoúčelná boční postava... a Robert Hunter je stále stejně skvělý policajt a psycholog. I tentokrát musím dát Carterovi plný počet hvězd, protože mě k příběhu tohoto masového vraha spolehlivě přišpendlil. A ukázal, že i vrah může někdy, přes veškeré pečlivé plány, při volbě své oběti tzv. narazit. Mimochodem, kolika svých přátel nebo rodinných příslušníků znáte zpaměti telefonní číslo?... celý text

Sto roků samoty 2006, Gabriel García Márquez

Sto roků samoty mě uvrhlo do stavu nikoli osamocenosti či melancholie, ale beznaděje. Magický realismus, kterému právě Latinská Amerika je připisována coby místo zrodu, je můj oblíbený umělecký směr. Jenže sám o sobě zjevně nestačí. Márquez vytvořil smyšlené městečko Macondo, aby si mohl sepsat rodinnou pseudokroniku. Členy rodiny Buendiů zdá se však stíhá takřka pohroma za pohromou, ať životní, pracovní nebo válečná, nadto jsou provázání incestními vztahy, dále pak zatíženi jmény svých předků. Márquez ale nezatížil jen osudy nositelů jmen, ale i čtenáře tohoto jeho osobního opus magnum, protože odlišit jednoho Buendiu od druhého Buendia bylo nad mé síly. Sedmi generací bych se dopočítala těžko. V představách (vzpomínkách) Márqueze přitom dominuje sexuální soužití, sexuální hrátky či naopak jejich absence a z toho plynoucí sexuální frustrace či úchylky v rodině Buendiů. Márquez se nadto vyhýbá pohledu do hlav a srdcí svých postav, a soustředí se na popisy jejich jednání a průběh životů. A důsledky. Prasečí ocásky, válka, samota, smrt.... celý text

Vražedná pomsta 2010, Suzanne Collins

Katniss Everdeenová, dívka v plamenech, zažehne spalující požár Vražedná pomsta Suzanne Collins je založena na emocích. Románu dominují snad až příliš. Oproti minulému dílu, kdy si člověk zvykl na akční reality show a neustálý boj o život v Aréně smrti, se Collins ponoří hluboko do nitra Katniss, která tak přespříliš rozebírá své nitro a postoje ke svým hned dvěma partnerům. Peeta coby partner „herecký“ přitom nijak nezaostává za Hurikánem, partnerem srdečním, který naopak ustupuje ze scény. Katniss to fakt nemá lehké. A čtenář taky ne. Dlouho očekávaného dramatu Vražedné pomsty se dočká až v závěru knihy. Mám však na paměti, že jde o YA literaturu, nejsem tedy primární adresát a čtenáři YA možná právě takové zpracování příběhu vítají. A přece jsem se ráda vrátila do Panem a Dvanáctého kraje v období postapo v Severní Americe ovládané krutovládou Kapitolu. Navíc jsem teď zvědavá, co bude dál s Kapitolem a jestli někde existuje Třináctý kraj.... celý text

Český bůh: Hovory o historii, víře a ateismu 2023, Stanislav Balík

Víra, nevíra, ateismus, něcismus českého člověk... to vše v kontextu dějinného vývoje nebo spíš milníků české historie jako husitství, jezuitství, světové války, osmašedesátý, devadesátky nebo válka na Ukrajině, která vedla k nebývalému rozšíření české populace o pár set tisíc lidí. Určujícím faktorem je, že rozhovor, který formuje obsah knihy, vedou tři vzdělaní katolíci - salesián a dva laici & historici. Rozhovor tak není zcela nestranný a objektivní z hlediska víry jako takové, nadto se odvíjí od informovanosti a sečtělosti jeho účastníků. Sami tak vylučují obsah svého rozhovoru z okruhu zájmu jak běžného věřícího, tak běžného ateisty nebo onoho něcisty. Zajímavých myšlenek zazní nicméně celá řada, byť některé jen letem světem. Diskutující potvrzují, že právě Evropa je tou ateismem, vzdorem vůči Bohu a v lepším případě něcismem "nejpostiženější" částí světa. Ve srovnání s tzv. "svatými" válkami - ta poslední nesoucí toto označení od ruského patriarchy Kirilla se nám odehrává za zády - mám ale jasno v tom, čemu dát přednost. Nikterak to nicméně nesnižuje vinu komunistů a jejich přisluhovačů, kteří svým typicky brutálně silovým, agresivním, povýšeneckým a dehonestujícím způsobem přispěli k oné vysoké míře ateismu v Česku provázené bohužel i hlubokou devastací morálky. Složitý a ne právě dobře zvládnutý úkol pak čekal na katolickou církev - která se sama dostala v době komunismu do role područího a přisluhovače režimu - po jeho pádu pak propásla svou jedinečnou příležitost. Hledajících se totiž objevilo v éře českého národa snad nejvíce v jeho historii. A tak se vyvinul široce rozšířený něcismus. Závěr knihy, jak ostatně poukazuje níže Atanone, je možná tím nejčtenějším neb nejosobnějším, co autoři mohli nabídnout. "Něcismus. Je to prý víra v něco nadpřirozeného, co však není křesťanským, ani jiným bohem.... Něcista věří, že je "něco" nad námi, ale nehlásí se k žádné církvi, ani se nezúčastní bohoslužeb."... celý text