Pozde
přečtené 274
Podzemní železnice
2018,
Colson Whitehead
Nevím, kdy jsem o podzemní železnici slyšela poprvé. Možná už během seminářů americké literatury (náš profesor měl černošskou literaturu obzvláště v lásce, tak jsme toho přečetli a probrali docela dost - asi počínaje Frederickem Douglasem a konče Richardem Wrightem a jeho románem Black Boy). Moc mě to tenkrát po pravdě nebralo. S tématem jsem se ale určitě znovu setkala u B. Swerlingové v její sérii o New Yorku, proto jsem si tuto knížku, když vyšla, koupila a chvíli ji nechala zrát v knihovně a teď i trochu v souvislosti s tím, co se děje ve světě, se k ní dostala, byť s určitými obavami. Bezpráví je na světě co jsou lidi lidma. Aneb Homo homini lupus, jak říkají staří latiníci. Otroctví je stará instituce a Amerika se s tím svým musí vypořádat. Afroameričané mají své otrokáře, my máme nacisty, Irové Angličany... Jsem ráda, že Whitehead (trefné jméno) se lacině neuchýlil k sebelítosti a štkaní nad osudem otroků. Bylo to špatné, hnusné, neomluvitelné, ale co se stalo už nejde vrátit. Jde o to to znovu nepřipustit. Cora je bojovnice; je silná, statečná, vytrvalá, samostatná. Neztrácí naději a schopnost dívat se dopředu. Komu byla ve finále nejméně ochotná odpustit něco z minulosti, byla její matka. Kdybych knížku četla znova, asi bych se na odlišnosti pasáží popisující mateřství (jak otrokyně nedobrovolně přicházely o své děti atd.) a otrokářství jako takového zaměřila více. Na toto téma mám ještě vyhlédnutou ságu Alexe Haleyho "Kořeny", tak jsem zvědavá, jestli půjde s Podzemní železnicí srovnat.... celý text
Ani později, ani jinde
2011,
Delphine de Vigan
Bylo to silné a jemné zároveň. Miluju autory, kteří umí do pár správně vybraných slov nacpat skoro celý svět. Téma opuštěnosti uprostřed davu je podáno velmi sugestivně. Šikana taky. Husí kůži mám doteď. Knížka mi námětem a mistrovským zpracováním trochu připomíná Sobotu od Iana McEwana, kterého považuji za špičku současné literatury. Toto byla první knížka od autorky a rozhodně ne poslední.... celý text
Walden aneb Život v lesích
2018,
Henry David Thoreau
Nakonec jsem se tím prokousala, ale byla to fuška. Asi by mi stačila poslední kapitola a krátký stručný výtah z těch předcházejících. Na můj vkus příliš patosu, rozvláčnosti a lelkování. Ne že bych s mnohým nesouhlasila, spíše naopak, ale celé mi to přišlo tak nějak zvláštně poslepované a hůře stravitelné.... celý text
Jan Masaryk - Poslední portrét
1991,
Marcia Davenport
Ke knížce jsem se dostala díky Chvále oportunismu a k té zase díky HHhH a Dva proti říši. Je to pro mě další kousek mozaiky k pochopení minulosti, ale čím víc vím nebo tuším, tím mě napadá více otázek. Muselo být vzrušující žít v době, kdy se dějiny tolikrát pohnuly. Trochu mě mrzí, že z původního díla se překladu do češtiny dočkala jen jeho část. Osobní vzpomínky ženy, která se pohybovala v blízkosti politických špiček měnícího se světa a vše pozorovala svojí nemalou inteligencí a sepsala čtivým jazykem bychom si zasloužili. Davenportové láska k Praze, Československu a Masarykovi jsou velice silné a krásně vyjádřené. Škoda, že to tenkrát nedopadlo jinak. A jak už to tak bývá, po přečtení této knížky mi jich zase pár přibylo na seznamu k dalšímu čtení. "Údolí rozhodnutí" mám už v knihovně a jsem moc zvědavá; Mosty do Tel Avivu (díky komentáři níže) na seznamu k pořízení či vypůjčení.... celý text
Pravidla zdvořilosti
2017,
Amor Towles
I když normálně dávám přednost přírodě před městem, je jedna výjimka - New York, respektive Manhattan. To místo má grády, které mu dávají lidé, jejich sny a naděje, ať už jsou jakékoliv. Je trochu děsivé i vzrušující zároveň, jaké zasunuté vzpomínky můžou vytáhnout na povrch čtvrt století staré fotografie. Když se z pohledu své padesátky kouknete zpět na své pětadvacetileté já. A projdete si znovu všechny průšvihy, ostudy, ale i úspěchy a rozhodnutí, díky kterým je váš současný život takový, jaký právě je. Tohle se, myslím, Towlesovi podařilo ohromně a vybraný časový rámec asi nemohl být lepší - od období po krizi a znovuoživení ekonomiky, swingu a těsně před oficiální vstupem USA do Druhé světové války až po roky 1966, respektive 1969, kdy Amerika přistáním na Měsíci vyhrála důležitou bitvu v dobývání vesmíru. Postavy mi byly sympatické se všemi svými klady i zápory. Nikdo není černý ani bílý, o překvapení nebyla nouze. Byť jsem měla v plánu po dočtení začít něco jiného, logickou volbou je Walden, který mi beztak leží v knihovně a čeká na přečtení už skoro rok. Jinak se hodně ztotožňuji s komentářem uživatelky Alizon níže, tak nebudu dále plýtvat místem... Za mě akorát s rozdílem pěti hvězd, už jen kvůli tomu Manhattanu.... celý text
Chvála oportunismu
2016,
Marek Toman
Velice hutný a po všech stránkách kvalitní text. Materiálu tam bylo tolik, že by to stačilo i na více knih. Bohatost a kultivovanost jazyka mě dostávala na vrcholy literárního gurmánství. Je pozoruhodné, jak lze lidové "kdyby tak tyhle stěny uměly mluvit" pojmout. Obzvláště když ty stěny tvoří Černínský palác. Líbilo se mi osobité Černínovo vyprávění, jeho loajalita k jeho obyvatelům, byť často reprezentovali obrácené póly a jejich antagonismus je nepopiratelný. Prvky šermířství, čestného boje, úcty k pravidlům, kavalírství a kurtoasie byly poučné a hodné zamyšlení. Taky se mi líbilo, že "vypravěč" se na Čechy dívá střízlivě a kriticky, nesnaží se podkuřovat a chválit za každou cenu. Za mě - skvělá kniha nejen o české historii (i když jsem třeba nechápala, proč o dni, kdy byl spáchán atentát na Heydricha se několikrát píše jako o "červnovém dnu", když byl proveden 27. května; to mě trochu vyvádělo z míry); podnět k dalšímu čtení (např. Marcii Davenportovou mám v hledáčku už delší dobu) a rozhodně pobídka k větší bojovnosti, rozhodnosti a v neposlední řadě studiu.... celý text
Výpověď
2020,
Whitney G. (p)
Bezpečné a legální mírné afrodiziakum. Bezvadně jsem si u čtení odpočinula a vypnula.
HHhH
2010,
Laurent Binet
Znáte to - sedíte v kině nebo v divadle, je konec a všichni ještě pár vzácných vteřin sedí ve strnulém úžase se zatajeným dechem a s vědomím, že právě prožili něco výjimečného. Stejný pocit jsem měla, když jsem dočetla poslední kapitolu. Taky mi vystydlo kafe, protože jsem na něj úplně zapomněla (a to se mi nestává skoro nikdy). Někteří spisovatelé píší literaturu, někteří publikují čtivo. Každé má svoje místo a účel, ale tohle byla teda zatraceně TA LITERATURA. Cítila jsem tu neodbytnost myšlenek, které vás nenechají ani vyspat a řídí skoro celý váš život, vaše rozhodování, váš čas. Tu oddanost tématu a opravdovost. Žádný trapný business. Téma je zpracováno skvěle a poctivě. Dnes je 23. května a mám narozeniny. Je mi mnohem víc, než bylo těm klukům a jejich mnoha pomocníkům, když jim bylo odebráno právo na další (a) svobodný život. Za čtyři dny bude výročí atentátu na Heydricha. Mám pocit velkého vděku a zodpovědnosti k tomu, co nám tu naši předci zanechali (a ano - také čeho nebo koho nás zbavili). Ještě ke všemu jsem se narodila v Pardubicích v ulici pojmenované po jednom z výsadkářů a asi kilometr od místa, kde má památník a kam jsme si se školkou chodili hrát... No a jako obvykle u takto výjimečných knížek - díky odkazům a zmínkám v knize jsem opět neodolala a rozšířila svoji knihovnu o další tituly a potvrdila si svoji teorii o linearitě literatury - čím více čtu, tím více vím, co jsem ještě nečetla a mám potřebu to přečíst. Pořád čekám, že se ta nekonečná přímka jednou začne někde zaoblovat či zakřivovat (omlouvám se, ve fyzice a matice plavu) a jednoho dne se spojí v jeden obrovský kruh nebo aspoň tu zatracenou spirálu. Zatím teda nic :o).... celý text
Gentleman v Moskvě
2018,
Amor Towles
Noblesa, elegance, jemný inteligentní humor. Nečekaný zážitek, který mě naprosto ovládl. Knížka se četla jedním dechem. Kromě spousty postřehů z ní odcházím i s poměrně dlouhým seznamem další četby. Autorův vkus mi mimořádně sedl, ráda si od něj nechám poradit.... celý text
David Copperfield
2015,
Charles Dickens
Asi jako mnozí jsem po knížce sáhla s cílem hlavně zalátat nějaké ty trhliny a mezery z dob středoškolských. Ve zkratce bych to celé shrnula asi takto: sáhla - zasedla - začetla - hltala - plakala. Dickensovy postavy mi nestoudně vlezly do života. Rostla jsem s Davym, obdivovala Agnes, chtěla mít doma pana Peggotyho a Peggotku, bála jsem se a zároveň jsem milovala tetičku Betsy. Pan Joram mi ukázal, jak stárnout a nezbláznit se z toho, Murdstonovým a Heepovi jsem přála peklo nejpeklovatější. Jakože víc jak sto padesát let stará knížka? Ani náhodou. Nesmrtelná knížka a u těch věk nehraje roli. Jdu v dohledné době na dalšího Dickense nebo další resty z povinné četby, ledy byly prolomeny :o).... celý text
