Pozde
přečtené 275
Den přizpůsobení
2018,
Chuck Palahniuk
Hodnotit tuto knížku není vůbec jednoduché. Je v ní tolik rovin, že by každá zasloužila odstavec, a to minimálně. Tak snad jen pár postřehů... 1. Nás cimrmanology určitě potěšil fakt, že ústřední Talbottův "manifest" vzniká stejně jako Cimrmanova hra "Přetržené dítě" - každý znalý mistrova díla ví, k jakým omylům došlo tím, že svoji hru diktoval nepříliš vzdělanému výminkáři Padevětovi - jeho románovým protějškem je samozřejmě příliš sjetý a frustrovaný Walter. To, že nám Chuck potom jenom podsune, která všechna stěžejní díla lidské historie takto asi vznikla - no comment :o)))). 2. Chuck má neskutečný záběr - jeho znalosti a vědomosti jsou snad bez hranic. Musela jsem hledat některá jména a odkazy, aby mi to dávalo větší smysl. Některé byly opravdu zajímavé (třeba to, že Ludwig Wittgenstein opravdu chodil do stejné školy v Linzi jako Adolf Hitler, byť jsa o šest dnů mladší, chodil o dvě třídy výše - tedy Ludwig; taky jsem nevěděla, že jeho (Ludwigova) maminka byla dcerou českého Žida, který vlastnil jakýsi podnik na výrobu oceli blízko Prahy a dokonce ho po své dceři Leopoldině pojmenoval - jen zkráceně jejím domáckým jménem Poldi. A dalo by se pokračovat. Některé věty a zmínky jsou spíše skryté hypertextové odkazy, když se tedy čtenáři chce. 3. Opravdu byl Mendel homosexuál a křížil hrách, protože mu nic jiného než věda nezbývalo? 4. Chuck se, myslím, neopakuje, ale cituje se a odkazuje sám na sebe! Čímž sebe sama staví vedle Plathové, Steinbecka, Bradburyho a mnoha dalších. To chce drzost a ta mu věru nechybí. 5. To, jak to natřel současným politikům - slušná práce! Suma sumárum - rozhodně to není ucelený rádoby líbivý příběh. Je to víc. Mnohem víc :o)))... celý text
Přemyslova krev
2017,
Jitka Svobodová
Knížka si pozornost rozhodně zaslouží. Líbilo se mi přehledné chronologické řazení, historické podrobnosti, popis pohanských rituálů a vzájemné prolnutí faktů a fikce. Bydlím blízko Velizu a o to to mělo pro mě větší náboj. Nicméně občas mi přišly některé postavy hruběji tesané a jejich vzájemné interakce a dialogy přitažené za vlasy a hůře uvěřitelné. Ale myslím, že autorka nám bude zrát jako víno (což ze srdce přeji nám i jí) a už teď se těším na další knížku - dala bych si v tomto stylu třeba střet svatého Václava, když ještě svatý nebyl, s bratrem Boleslavem - to by se mi moc líbilo :o).... celý text
Psohlavci
2014,
Alois Jirásek
Veliké a příjemné překvapení. Ze školy jsem si odnesla dojem, že to bude usedlá a stará historie psaná nudným a školometským způsobem. No, nemohla jsem se mýlit víc. Knížka je psaná krásnou češtinou; líčení smutných událostí mě fakt nenechalo chladnou a postavy ze stránek přímo vyskakovaly - tak byly hmotné. Překvapil mě i lehký nástin erotiky. Dialogy v chodském nářečí chvíli trápily, ale brzy jsem si zvykla. Určitě si přečtu další Jiráskovy knížky (bože, buď stárnu nebo moudřím nebo obojí :))))).... celý text
Na Chesilské pláži
2007,
Ian McEwan
Ian McEwan a jeho skvělý drobnohled. Obdivuji jeho schopnost pozorovat a přesně popsat situace, na které zaměří svoji pozornost. Styl, kterým nás provedl životem dvou mladých lidí v době, kdy sex byl tabu, byl opět dovedený k dokonalosti. Jeho maximalistický způsob popisu maličkostí, které dva mladé lidi formují a vedou k tomu, jak se zachovají v pro ně kritické a rozhodující chvíli je mistrovský. Člověk si uvědomí, jakými křižovatkami a zkušenostmi sám kdy prošel, jak nás měnily a ovlivnily naše další chování a konání.... celý text
Myslete na děti!
2015,
Ian McEwan
Ian McEwan je skvělý pozorovatel. A ještě k tomu to co vidí (a čeho si hodně lidí nepovšimne) umí trefně popsat. Jeho schopnost rozebrat situace, city, lidi na prvočinitele, podrobit je přesnému a často nemilosrdnému prozkoumání mě nikdy nepřestane uchvacovat. The Children Act je pro mě mimořádná v mnoha ohledech - případy řešené soudkyní Fionou by vydaly přinejmenším na esej. Ale asi nejpozoruhodnější a nejpravdivější jsou momenty, kdy vysoce postavená odbornice a vážená žena, která se svojí pracovitostí a sebezapřením dostala až na vrchol profesního a společenského žebříčku, zdánlivě (viděno jejím pohledem) prohrává ve chvílích, kdy neovládne svoje emoce. A přitom když se nechá náhodou a nekontrolovaně ovlivnit svými emocemi (na koncertě, kde hraje na klavír) je nejlepší. A zaslouží si za to ovace ve stoje. Minimálně dvakrát během příběhu se rozhoduje ne na základě své intuice, ale zvažuje "co by tomu řekli lidé"? Její přísná sebekontrola a sebekázeň je jí prostě občas na překážku. Jakoby se bála být člověkem, ženou, milenkou, matkou a stala se prostě "jenom" soudkyní, která stojí nade vším a nade všemi.... celý text
