plejtvák
přečtené 54
Roky
2022,
Annie Ernaux
Od té doby, kdy jsem viděl filmové zpracování autorčiny knihy Událost z roku 2021, které je o tom, jak mladá Annie Ernauxová (tehdy Duchesnová) během studií podstoupila zakázaný potrat, tuto nositelku Nobelovi ceny se zájmem sleduji. Film je velmi dobře zpracovaný, ale doporučuji ho jen pro otrlejší povahy. V této knize se však autorka o potratu zmiňuje jen letmo, protože se mu věnuje v jiné knize (u nás v knize Mladík / Událost). Nicméně i tak zhlédnutí filmu hezky dokresluje autorčin život. Tuto knihu jsem poslouchal v audioverzi na Českém rozhlase (dostupná byla po omezenou dobu). Není to klasická biografie, jak jsme na ni zvyklí, ale spíš obrazy z jednotlivých období a úvahy o nich. Kniha nemá žádný děj. Jsou zde jen prožitky autorky, často sexuální, změny ve společnosti, změny v politice, nové technologie. Výborná studie pro ty, kdo se zajímají o mikrohistorii. Každý si ze čtení odnese něco jiného. Mě například zaujal popis toho, jak se francouzská společnost stávala s přibývajícími roky více a více konzumní. Annie Ernaux k tomu píše, že si lidé začali kupovat věci s myšlenkou, že z nich udělá jiného člověka. Je to zajímavá úvaha a takových jsou v knize mraky.... celý text
Srdcovka
2023,
Štěpánka Jislová
Na tuto novou, autobiografickou knihu od Štěpánky Jislové jsem byl velmi zvědavý. Líbí se mi její styl, který je inspirovaný také americkou knihou Pod dekou, a myslím, že grafická stránka knihy Bez vlasů se jí povedla. Tentokrát je vyprávěn její vlastní příběh, a jak napsala sama autorka, je to příběh o rozchodu. Asi o sobě můžu říct, že jsem stejná generace a vyrůstal jsem na podobném sídlišti jako autorka. Už jen kvůli tomu rozumím každému kulturnímu odkazu z daného období, který je do knihy vložený (např. zmínka o beybladech, s kterými jsme si hráli, když jsme byli malí). Proto by kniha mohla být klidně o obyčejném životě jedné ženy (případně muže) a stejně by mě bavil, protože to období ve mně vyvolává značnou nostalgii... Napsat a nakreslit o sobě takovouto knihu bez pochyby vyžaduje značnou dávku odvahy. Přesto mi to nedá, abych neřekl, že první část knihy pro mě byla lepší, než druhá, která se mi zdála poměrně uspěchaná. Jako celek je Srdcovka velmi dobrá. Co se ale týká hlavního tématu, nefungovalo pro mě tak dobře jako v knize Bez vlasů. V komiksu Bez vlasů vidíme, jak hlavní postava ztrácí svoje vlasy kvůli nemoci, zjišťuje příčinu a snaží se s tím vyrovnat. Na konci knihy se se svým nemilým stavem naučila žít. Srdcovka má podobnou strukturu, ale podle mě to v tomto případě není úplně dobře. Jednak vztahy fakticky nemají žádný konec, a zadruhé, pokud tomu dobře rozumím, vyprávěný příběh se nestal tak dávno, aby člověk dokázal říct, co v jeho životě bylo důležité. Jak se na tuto knihy bude dívat autorka a lidé, kteří jsou v něm zobrazeni (i když nejspíš pod pseudonymem), za 10 nebo 20 let? Nejde jen o určitou reflexi minulosti, ale i o to, že existuje něco jako ochrana osobnosti, takže autorka nemůže zobrazit všechno a všechny podle svých vzpomínek, i když by třeba chtěla. To je jen poznámka k zamyšlení. Mám ještě jednu výtku a to, že se postava jménem Michal objevuje v komiksu v různých obdobích autorčina života. Možná je to jen mojí nepozorností, ale když se v knize objevuje v pozdější části, nedokázal jsem si ho spojit, kdo to byl z autorčiny minulosti. Uvědomil jsem si to až někdy na konci knihy. Grafická stránka je výborná, celkově je to zábavné, ale i poučné čtení, které se bude nejspíš líbit především lidem z mladší generace. Budu rád, když Štěpánka Jislová napíše více knih z reálného prostředí.... celý text
Antropologie: teorie, koncepty a osobnosti
2019,
Martin Soukup
"Na počátku zrodu oboru jsme jako antropologové měli spoustu velkých otázek, ale neměli jsme metodiku, jak na ně dát spolehlivou odpověď. Nyní se dostáváme do doby, kdy máme výpočetní kapacitu a nebývalé možnosti, ale jak se zdá, nezbývá nám čas a odvaha na velké otázky."... celý text
Dějiny lidí
2022,
Martin Rychlík
Výborná kniha o tom, co nás spojuje a co nás rozděluje, ať už jde o Inuity (Eskymáky) nebo Masaje, Chamurappiho nebo Elona Muska. Text je čtivý, nicméně napsaný odborně a všechny prameny jsou řádně ozdrojovány. Kniha je rozdělena do 73 kapitol, v nichž se každá zabývá jedním druhem kulturních univerzálií (jevů vyskytujících se v každé společnosti) a záleží na čtenáři, jak bude kapitoly procházet. Kapitoly jsou poměrně krátké, přesto však doplněné o mnoho fotografií. Stojí za zmínku, že stránky jsou vytištěné na kvalitním papíře, což je také plus. Jak je napsáno v závěru, o každém tématu by se dala napsat samostatná kniha. A pro zájemce je v každé kapitole odkaz na několik autorů, kteří se tématem už zabývali. Jedinou nevýhodou publikace je, že jde o skutečně rozměrnou a těžkou knihu. Doporučuji tedy jen pro domácí čtení.... celý text
Sto roků samoty
2006,
Gabriel García Márquez
Od té doby, co jsem četl Lásku za časů cholery od Márqueze, jsem měl tohoto spisovatele rád. Ke Stům roků samoty jsem se dostal potom, co jsem zjistil, že jde o jednu z nejpřekládanějších knih všech dob. Byl jsem na ni velmi zvědavý. Tato kniha tedy spolu s Alchymistou od Coelha patří mezi nejznámější literární díla Latinské Ameriky. Jak už bylo v komentářích několikrát řečeno, děj se nesleduje snadno. Je to proto, že se toho děje hodně, vystupuje zde spousta postav, které se jmenují podobně, a nakonec je to veskrze smutný příběh. Sám jsem často hledal motivace, proč ve čtení pokračovat. Zvládl jsem tak knihu přečíst přesně do poloviny. Potom jsem objevil audioknihu, kterou jsem začal poslouchat od začátku. A když jsem věděl, co se bude dít, víc se soustředil, jak je to řečeno a kdo je která postava, mnohem více jsem knihu oceňoval. Márquez nedostal Nobelovu cenu pro nic za nic a dokáže psát jako nikdo jiný. Tím myslím, že má specifický styl. Jednak je to všude zmiňovaný magický realismus, který přispívá k tomu, že nikdy vlastně úplně nevíte, co bude následovat. Osobně v jeho psaní vidím také jistý nadhled a ironii, která člověka povznáší nad všemi útrapami lidí, a některé scény jsou vyloženě komické. Každý ze členů Buendíů trpí nějakým hříchem a nemyslím tím povahovou vadu, ale skutečným hříchem, jako vraždou nebo cizoložstvím. Stále je tu ale místo pro určitou naději... Knihu lze bezpochyby označit za mistrovské dílo.... celý text
Ke Spasitelovi jsem se tak jako asi většina čtenářů dostal přes Marťana. U mě to byla filmová verze od Ridleyho Scotta, kterou jsem si patřičně užil. Po dočtení Spasitele jsem byl však celkem rozpačitý. Andy Weir rozhodně vyniká po vědecké stránce. Ať už jde o cestování vesmírem, gravitaci, technologie nebo život mimo naši planetu, vše je napsáno bravurně a uvěřitelně, a navíc text člověka nutí zamyslet se, jak fungují některé fyzikální zákony. Co mi osobně tolik nesedlo je, že hlavní hrdina nebere věci skoro vůbec vážně navzdory tomu, že nejde o nic menšího než o záchranu lidstva. S některými dialogy jsem měl také problém v tom, že se mi nezdály příliš přirozené. A nakonec se mi některé momenty v ději zdály příliš naivní. Když pominu jmenované výtky, tak je celkově kniha dobrá, vypráví zajímavý příběh a doporučil bych ji všem fanouškům hard sci-fi. P. S.: Jsem zvědavý na filmovou adaptaci.... celý text
Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování
2015,
Haruki Murakami
Bezbarvý Cukuru Tazaki je příběh o tom, jak lidé dospívají, jak se v průběhu života mění, ale také o tom jak vnímáme sami sebe a jak na nás pohlížejí ostatní. Kromě toho je tématem knihy opuštěnost a pocit prázdnoty v současném světě. Ne každému tyto témata sednou. Kniha se řadí do Murakamiho děl s převážně realistickým příběhem. Je napsaná jednoduchým, nicméně téměř poetickým jazykem. Podobně jako v jiných Murakamiho románech obsahují jména osob znaky s významy různých barev. To v příběhu představuje jistou symboliku. Nejinak je tomu také v tomto románu. Hlavní postava Tazaki byl na střední škole v Nagoji součástí pětičlenné party. Každý z Tazakiho party má tedy ve svém jméně určitou barvu: červenou, modrou, bílou a černou. Jediný, jehož jméno nenese žádnou barvu, je sám Tazaki. Od toho je také odvozen název knihy.... celý text
Kokoro
2020,
Sóseki Nacume
Kokoro (japonsky こころ) je neobvyklý román o Japonsku na konci 19. století. Neobvyklý je jak samotný děj, který plyne pomalu jako skutečný život, tak i dělení kapitol. Kniha je rozdělena do 3 částí a každá část do kapitol po pouhých 2 až 3 stranách. První část knihy je psána z pohledu vypravěče, kterým je bezejmenný student na univerzitě. Ten na svém letním pobytu potká muže, kterého později začne nazývat profesor (sensei), a ihned ho zaujme, přestože vlastně nic nedělá. Obě postavy se spřátelí, vypravěč také pozná profesorovu ženu a spolu s profesorem vedou hovory o každodenním životě. Postupně však začne být jasné, že profesor skrývá nějaké tajemství. V druhé části je představena rodina studenta a jeho nelehký vztah ke svým rodičům a hledání cesty životem. V poslední části profesor studentovi prozradí strašlivé tajemství, které profesora provázelo celý jeho život, čímž mu jako jediné osobě ve svém životě otevřel naplno svoje srdce. Jedná se o realistický román, a proto zaujme popisem tehdejšího Japonska, který v knize dost převažuje. Z toho také vyplývá, že ve většině výše zmíněných kratičkých kapitol se neodehrává nic, co by děj nějak posunovalo, což může mnohé dnešní čtenáře při čtení odradit, aby pokračovali na další kapitoly. Nicméně v nejedné kapitole jsem nacházel nepopsatelnou moudrost, díky které jsem sice nezažíval radost z děje, ale zažíval jsem ji z meditativního způsobu psaní. Zajímavé také je, že některé detaily čtenáři nejsou nikdy odhaleny, jako například jména jednotlivých postav nebo obor, který student na univerzitě studuje. To ostatně vytváří prostor pro různé interpretace. Díky tomu, jak je děj pomalý, měl jsem na konci knihy pocit, že každou z postav důvěrně znám a cítím veškerou jejich bolest, která se jim v životě udála.... celý text
Neznámá společnost: Pohledy na současné Česko
2021,
Pavel Pospěch
Knihu považuji za jednu z mála publikací, které pojednávají o aktuálních tématech společnosti, které se týkají přímo mě nebo lidí v mém okolí. U mnoha témat jsem byl velmi rád, že je konečně někdo zmiňuje. Je poznat, že se autor dívá na českou společnost očima člověka, který delší dobu žil v zahraničí. Když tedy Pospěch ne úplně lichotivě píše o "přechytračování systému", o kterém všichni víme a do jisté míry si ho i hýčkáme, o politické korektnosti, bezdomovcích, obchodních centrech a stěhováním z měst na předměstí, klimatické změně nebo "pravdě" o covidu, buď často souhlasně přikyvuji anebo se nad věcí alespoň zamýšlím. Neznámou společnost řadím k povedeným publikacím z oboru aplikované sociologie hned vedle Slepých skvrn od Daniela Prokopa (na něhož je mimo jiné také v knize odkazováno).... celý text
Svědectví o životě v KLDR
2020,
Nina Špitálníková
NINA: ... Je pro vás důležitější Kim Il-sŏng, nebo Bůh? O MI-RAN: Na to nedokážu odpovědět. Kim Il-sŏng byl jen jeden, Ježíš Kristus je také jen jeden. Mají toho ale hodně společného. Oba dávají naději v těžkých časech. Svědectví o životě v Korejské lidově demokratické republice je kniha, které se dobře čte, a to i díky přepisu rozhovorů formou dialogů jako v dramatu. Špatně se může někomu číst kvůli brutalitě, která je v ní popisována. Na knize se mi líbil akademický přístup autorky, která se snaží nesoudit, i když je zřejmé, že na ni každý rozhovor měl velký emocionální dopad. Jako plus uvádím také design knihy doplněné o několik kreslených obrázků v moderním stylu.... celý text
Ztracená v Galábii
2020,
Marie Formáčková
Zajímavá kniha, která mě přiměla k zamyšlení nad mnoha věcmi. O soužití českých žen s arabskými muži jsem toho mnoho nevěděl a o únosech jejich dětí už vůbec ne. O islámu toho ledacos vím, takže mě ani tak nepřekvapuje poddajnost, kterou Arabové očekávají od svých žen, ani chudoba v jaké žijí, jako to, jak galantní podle popisu Arabové jsou, když se ženě dvoří. (Upřímně mě tahle informace jako mladého muže z celé knihy zaujala nejvíc. Rady, jak se zalíbit ženám, jsem tedy našel v knize, v které bych to nikdy nečekal.) Příběh se čte lehce, autorka je evidentně dobrou pozorovatelkou, a i když jde často o vážné věci, celá kniha je vyprávěna s nadhledem, díky kterému jsem se musel některým situacím také pousmát. Alespoň z počátku se zdá autorka být důvěřivou, obětavou a v každé situaci praktickou ženou. Její příběh je pozoruhodný už z toho důvodu, že ukazuje, jak se život člověka může radikálně změnit i ve středních letech. Už jen to, že se autorka dokázala naučit arabsky, žít v Egyptě a přežít tam je obdivuhodné. Problém jsem měl jen s poslední částí, kde se některá sdělení opakují, což vlastně přiznává i autorka. Co mi však ve vyprávění chybělo, i když rozumím, že je autorka omezena vlastní zkušeností, je, jak to je se soužitím arabských muslimek s českými muži. Celou dobu, co jsem knihu četl jsem přemýšlel nad jednou věcí. Předmluvu napsal Hynek Kmoníček, bývalý náměstek ministra zahraničí. Když autorka neustále zmiňuje toho dobrého šéfa, který jí varoval před manželstvím s Arabem, který je cynik a umí arabsky, nebyl to právě on?... celý text
