Pink Martini
přečtené 387
Z plamene a jasu
1978,
Michail Jurjevič Lermontov
(Uwaga spoilery!) Zúčastnila jsem se několika debatních bojů na téma, jestli je lepší Lermontov nebo Puškin. Můj názor je jako obvykle někde uprostřed. Jsou jako dvě strany mince, jedna bez druhé nemůže být. Lermontov je ryzí, radikálnější a buřičtější romantik než Puškin, vychovaný jako klasicista. V jakýchkoliv depresích je lékem Z plamene a jasu. Jen po ní šahám ve chvíli jako je tahle, protože v ní je všechno, co cítím. To v ní jsou slzy, který by se měly prolít, ale nejde to. Smutek, zlost, vztek, žal a utrpení, co by stálo za to vyventilovat, aby se líp dýchalo, ale ony se stále drží a nehodlají odejít. Všechny negativní emoce schovaný na dně duše. Kdybyste spočítali, jaké slovo se v Lermontovových básních objevuje nejčastěji, byla by to samota. V některých případech chtěná a dávající svobodu, ve většině ale stravující a přinášející jen utrpení. Lermontov dokonale, jedině a zkrátka dokonale, zachytil situaci, kdy člověk jde zpříma a srdce má otevřené všemu, ale štěstí jej nechává každý den s prázdnýma rukama a hraným úsměvem. "Už od dětství jsem míval rád stesk samoty a měl jsem pocit, že city musím ukrývat, bál jsem se cokoli dát znát, abych tím nevyvolal soucit." "Je bolestné, jak strašně sami, vláčíme pouta života: v radovánkách jsou všichni s námi, zármutku zbývá samota." "Dávno už nové vášně mám, jej však jsem nikdy nezavrh: tak pustý chrám - je stále chrám, svržené božstvo - stále bůh." Z plamene a jasu není jen můj současný výběr deprese popsané nádhernými slovy, je to sbírka plná lásky k vlasti, která není zcela pochopitelná, ostatně která láska je; vzpomínek na válku a Kavkaz, jistých okamžiků radosti, vášně a strachu. Ruská zádumčivost jako vyšitá: "Nezištný, skromný šumař nedočká se pochopení bezduchého davu, a přece struny hladí zlehoučka a volně sklání k balalajce hlavu." Děkuji, MJL, vaše básně léčí. Jen jeden poslední přípitek vodky na čistou esenci ruského romantismu, radikála, panslavistu, jehož největším snem bylo rozplynout se a srůst v jedno tělo s přírodou. Jak nedat 5/5? Jak se ovládnout a nepřepsat na ukázku ještě Epitaf, který dokáže v jedné chvíli zmrazit a spálit? Nezbývá, že odhodit plášť smutku do černa někam za sebe a jít po tý prašný ruský cestě do nikam zase někam dál. Možná do nikam, ale dál.. Выхожу один я на дорогу..... celý text
Vytváření národních identit v Evropě 18. až 20. století
2007,
Anne-Marie Thiesse
(Uwaga spoilery!) Vytváření národních identit je jednou z knih, o kterých můžu říct, že nebýt přání vyšších akademických titulů, nikdy na ně ani nešáhnu, ani nebudu uvažovat o tom, že si je přečtu. Nicméně titul je přece jen titul, takže nebylo úniku. Předtím, než čtenář začne polykat první řádky, je dobré zjistit, čím se živí a co vystudovala autorka knihy. Anne-Marie Thiessová je francouzská socioložka a literární historička, což se výrazně projevuje v zaměření její knihy. Soustřeďuje se především na oblast folklóru, tradic, kultury a umění, zejména pak literatury. Na problematiku viděnou očima desítek historiků studujících politické dějiny se tak dívá kulturním pohledem. Je pozitivní, že nám předkládá celou věc jinak, než byla doposud zpracována, ale je to jedna z mála věcí, které lze hodnotit kladně. Nemám nic proti národním literaturám, ale jejich rozpitvávání se velmi brzy stane celkem slušně ubíjející záležitostí. Je škoda, že bibliografie obsahuje jen nejnovější tituly, které autorka použila, a starší nejsou nikde uvedeny. Když má celá kniha kulturně-umělecký náhled, je zbytečné se ho na několika místech zkoušet proložit exkurzem do politických dějin. Pak se dostáváme do situací, kdy italská armáda okupuje Albánii o deset let dříve, než by měla, Maďaři projdou bouřlivým národním obrozením, aby se jim stále říkalo Uhři jako za starého dobrého Zikmunda atd. Tyto nepovedené expedice docela kazí dojem. Ale některé myšlenky stojí za to vypíchnout. Poslední část o Evropské unii a problému integrace obsahuje zajímavý názor o tom, proč stále krachuje myšlenka panevropského svazu. Může být společná ekonomika, hospodářství, zahraniční politika, měna, armáda a bla bla, ale protože chybí sjednocující národní identita, zůstane EU jen nesplnitelným snem a my budeme stále Češi a až kdesi daleko Evropané. Celkově 3/5. Kulturní pohled na věc jistě neškodí, ale když už, tak už komplet. Pokud má být celá kniha brána jako seriózní zdroj, nemůže ve výčtu zemí bojujících ve válkách na Balkáně chybět Černá Hora. Nebýt těchto omylů, na hvězdičkách bych určitě nešetřila.... celý text
Strýček Váňa
2013,
Iva Klestilová
(Uwaga spoilery!) Čechov to nemá na Databázi knih lehké. Možná je nepochopen. Možná ho čtenáři nikdy neviděli v divadle nebo se jim špatně čtou dramata. Modré okýnko je k jeho hrám přecejen poněkud nespravedlivé. Čechov si ho prostě nezaslouží. Chápu, že číst Strýčka Váňu není lehké, ono číst jakékoliv drama je obtížné, ale v Čechovovi se navenek nic neděje, což může být odrazující. Chybí mu nějaká akce a impulzivnost, která přiměla Antigonu zakopat tělo bratra a Julii se probodnout. Hrdinové Strýčka Váni se v podstatě jen nudí na venkovském sídle, kde není do čeho rýpnout, a zmírají dusným letním vedrem. Přitom uvnitř jsou stejně rozdrásaní, trpící, nestálí a mučící se neopětovanou láskou jako jiné postavy. Jen tempo hry je natolik povlovné, že je nechává se pouze vnitřně smažit a trpět, aniž by o tom kdokoliv věděl. Zůstávají nepochopeni, nemají sílu jednat a pohnout se vpřed, nechají se vláčet osudem. Chtějí utéct, žít a milovat, ale nejde jim to. Neumí to. O tom, jací jsou, se dozvídáme od třetích osob, z jemných náznaků. Jejich rozhovory začínají společným dialogem, ale rozpadají se na jednotlivé hořekující monology. Stačí jedna zkušenost s Čechovovou hrou a Strýček Váňa pro vás bude její variací. Sdílí marnost s Třemi sestrami, které chtějí také utéct do města z ubíjejícího venkova, neschopnost ruské šlechty cokoliv dělat a přestat žít v minulosti, jak to umí jenom Ljubov Raněvská. Dodá vám kapku ruské zamilovanosti, která má mimořádně nešťastnou ruku. Kdo viděl Mášu s Veršininem, musí od první chvíle odhadnout, jak skončí Jelena a Astrov. Potlačením citů a vnitřním stravováním se. Jak čechovovské. Takže, až budete někdy příště číst Čechova, nechtějte po něm nic akčního. Kde se jiné postavy potřebují vyžvykovat v podobě třístránkového monologu nebo musí odkráglovat pár lidí v jednom aktu, hrdinům Strýčka Váni se stačí posadit ke klavíru a všechen zármutek představit v jediném pohledu. Jsou v nich tytéž city a emoce, ale z jejich skrytosti a intenzity mrazí. 5/5... celý text
Večery na dědince nedaleko Dikaňky
1955,
Nikolaj Vasiljevič Gogol
(Uwaga spoilery!) Do Gogola jsem marně pokoušela nahlédnut několik let, ze všech stran a snad i s pomocí zrcadla, a pořád nic. Nerozuměla jsem mu a rozčiloval mě, prohlédnutí přišlo mnohem později. Důvody, které mě tolik rozčilovaly, jsou právě ony schopnosti, pro niž je Mykola Hohol veleben a byly to ty a žádné jiné rysy, jež měly stát za slavným výrokem FMD: "Všichni jsme vyšli z Gogolova Pláště." Večery na samotě u Dikaňky představují Gogolovo entrée do světové literatury. A jaké že to bylo entrée. Přinesl exotiku nevídanou a neslyšenou, Ukrajinu. Jakkoliv nám to může znít směšně, a u Gogola zní směšně kde co, byla pro tehdejší čtenáře Ukrajina a její lidová kultura neznámá. Gogolovi se stačilo rozhlédnout kolem svého domu v Soročincích a rázem měl plnou kapsu námětů. V rámci čerpání z lidové kultury nemohl neopomenout lidové pověry a folklor. Ukrajinské čarodějnice, které si místo košťat osedlávají místní muže a čerty s prasečím ksichtem. Všechny tyto postavy nechává ožívat ve svých povídkách. Udržuje nás v permanentním napětí. Je to čarodějnice? Není to čarodějnice? Stalo se to, viděl cestou z krčmy čerta nebo byl nalitej jako slíva a fantazie mu vykreslila lživý obraz? Pohybuje se na hraně reality a mytologie tak mistrovsky, že by stačil krok vedle, a už by dílo ztratilo své kouzlo. Gogol si se svým čtenářem hraje, nechává ho topit se v nejistotě, promyšleně ho mučí malými narážkami a pravdu mu před nosem zahalí kouskem mlhy. Je to génius balancování na hraně ostrého nože. Jeho slanosladké povídky pod mottem Smích skrze slzy se vryjí pod kůži. Přinesou nám do dnešních dní kus staré Ukrajiny, její zdivočelosti i sentimentu. Za tu kombinaci lyričnosti, melodramatičnost, duchařiny a satiry po konečném prozření 5/5.... celý text
Sanatorium na věčnosti & Fragmenty
1999,
Bruno Schulz
(Uwaga spoilery!) Zatímco ostatní historici chodili v průběhu loňského podzimu do knihovny sedávat nad Velkými dějinami zemí Koruny české, já tam chodila na odpolední posezení se Sanatoriem na věčnosti. Druhá část knihy si počkala na konec semestru, takže závěrečný souhrn přichází až teď. "Seděl jsem na psacím stole a sledoval se zaujetím klikyháky podpisu, spletité a vířivé jako trylky koloraturního zpěváka. Na tapetách pučely úsměvy, proklubávaly se oči, žerty metaly kozelce. Otec pouštěl do duhového prostoru mýdlové bubliny z dlouhého stébla, aby mě pobavil. Narážely na stěny, praskaly a zanechávaly ve vzduchu své barvy." Takhle nějak mi bylo, když jsem četla Bruna Schulze. Jako by mi někdo strčil před obličej obrovské plátno s některým z děl Kandinského a nechal mě se ztrácet a znovu nacházet v té záplavě tvarů. V čarovné Kandinského směsi barev je všechno. Schulz jenom nahradil jeho tahy písmeny. Maluje do vzduchu. Vyfukuje vám do obličeje barevné bubliny se slovy, která jste slyšeli naposledy před mnoha lety, s dalšími, jež musíte vyhledat ve slovníku a poslední vlnou tak neobyčejných slovních spojení, že vůbec nechápete, jak je možné natolik nesourodá slova spojit dohromady, a proč zní tak fantasticky. Sanatorium na věčnosti jsou orgie. Myšlenkové, vizuální, jazykové. Karneval slov a jazykových hrátek, která jsou osvobozena od všech pravidel a tančí si, jak se jim chce. Nikoho se neptají. "Obyčejné knihy jsou jako meteory, každá z nich má svou chvíli, jeden takový moment, kdy s křikem vzlétá jako fénix a její stránky hoří. Pro tu jedinou chvíli, pro ten jediný moment, je milujeme, ačkoli jsou již jen pouhým popelem." Neumím přesně popsat, jak na mě působí jeho styl psaní. Střídavě nechápu a vychutnávám si. Ale dám jen 4/5. Skořicové krámy se mi zkrátka líbily o něco víc. Možná není můj mozek na rej Schulzových próz ještě plně připraven. Zkuste ten váš. Nebudete zklamáni.... celý text
Přes řeku a do lesů
1958,
Ernest Hemingway
(Uwaga spoilery!) "Nejdůležitější autor současnosti, mimořádný spisovatel, jakého jsme neměli od smrti Shakespeara, vydal novou knihu!" versus "Děj je statický. Cantwell příliš připomíná Nicka Adamse a chová se příliš zahořkle." Kde je pravda? Uprostřed? K Přes řeku do stínu stromů/a do lesů jsem se dostala náhodně: vydavatel knihu zařadil do sebraných spisů jako předkrm před Pohyblivý svátek a bylo mi blbé ji přeskočit. Tak se ke mně dostal retrospektivní příběh padesátiletého plukovníka Richarda Cantwella, který během lovu na kachny v okolí Trestu vzpomíná na minulost a na devatenáctiletou italskou dívku Renatu. Jejich láska je samozřejmě poněkud neperspektivní, čehož si jsou oba vědomi, ale stejně si chtějí užít těch pár společných okamžiků naplno. Pohled do minulosti, na obě světové války, a do budoucnosti, kde je prázdno, příliš bolí. V mysli je jenom přítomnost. "Zaplaťpánbů, nejsou Othello s Desdemonou, i když jsou v témže města a ta dívka je rozhodně hezčí než ta shakespearovská postava, a i když plukovník bojoval ve stejném, nebo možná i ve větším počtu bitev než ten užvaněný Maur." Můj názor částečně vyjadřuje prohlášení Tennesseeho Williamse z New York Times: "Kritici ji možná roztrhají ... ale úžasný popis vyjádření lidského srdce, které poprvé sděluje přímo, co si myslí, z knihy činí, pro mě, to nejlepší dílo, jaké Hemingway napsal." Pro mě není Přes řeku do stínu stromů to nejlepší, co Hemingway napsal, ale se zbytkem plně souhlasím. Velmi dobré a velmi smutné. Depresivní. Blízkost smrti si neuvědomuje jenom Cantwell, ale i jeho stvořitel. A nevyhýbá se ničemu, ani mořským obludkám. Aneb: " 'Langusta,' řekl gran maestro. Langusta byla impozantní. Byla dvakrát větší, než má langusta být, a její nepřívětivost při vaření zmizela, takže teď se svýma vystouplýma očima a delikátními, daleko vystrčenými tykadly, která má proto, aby poznala, co její poněkud hloupé oči nemohou prozradit, vypadala jako pomník svého mrtvého já." Na čtyři hvězdičky. Lepší čtyři. Ale možná už chápu, proč po tomto románu následuje Pohyblivý svátek. Na zlepšení nálady po syrové benátské depresi, bez které by ale život nebyl životem.... celý text
Petrohradské povídky
1970,
Nikolaj Vasiljevič Gogol
(Uwaga spoilery!) Petrohradské povídky jsou svébytným kouskem ruské literatury a jednou z prvních přihlášek k manifestu revolučních demokratů, kteří chtěli, aby ruská literatura jednou provždy opustila Maškarádu a začala být reálná. Gogola vytáhl do přízně kritiky i čtenářů Vissarion Petrovič Bělinskij, který v něm viděl ideálního spisovatele, jakého nastínil ve svých statích. Petrohradské povídky můžou zdatně konkurovat i mnohem tlustším Mrtvým duším. Není divu, že je miloval i Dostojevskij a značně se v nich inspiroval. Dá se říct, že kdyby nebylo Gogolových povídek, nemusela by vzniknout veledíla velkého Fjodora Michailoviče. Tam, kde Gogol při líčení šílenství a ztrácení rozumu ještě potřebuje dvě osoby a další pomůcky, Dostojevskij tento proces už dokáže ztvárnit uvnitř hlavy jediného člověka. Výsledky práce s podvědomím pak udivují v Dvojníkovi nebo Běsech. Ale na počátku byl Gogol. A teď si představte, že název, jaký dnes kniha má, jí nedal sám autor, ale získala ho až mnohem později při snaze uspořádat Gogolovy spisy. A dokonce tyto povídky nikdy nevyšly jako celek, ale vstupovaly mezi čtenáře jednotlivě a nezávisle na sobě. Že by jedno z prvních tajemství a vtipů ukrajinského mistra? Povídky nejsou jen ikonický Plášť, který je snad ve všech čítankách, ale i fantastický Nos, Bláznovy zápisky (údajně Dostojevského osobní favorit), Podobizna o životě dvou malířů, Kočár a Něvský prospekt, legendární místo, jež nemůže chybět v žádném popisu Pitěru. Kór ne, když Něva zamrzá a nábřeží se ztrácí ve studené mlze. V Petrohradských povídkách mohl Gogol naplno zužitkovat zkušenosti s úřednickou prací, jíž se krátce živil, ale nedařila se mu. Jako všechna ostatní zaměstnání. Prodává dokonalou znalost města v detailních popisech a přiřazuje společenským vrstvám odpovídající jazyk. Věc nevídaná. S hurónským smíchem nastavuje ruské společnosti zrcadlo, aby viděla všechno své chvastounství, zaslepenost a neochotu pomáhat. Rozhodně kniha, která stojí za přečtení. 5/5 PS: "Na zrcadlo se zlobí ten, kdo má křivou hubu."... celý text
Stigmata
2013,
Colin Falconer (p)
(Uwaga spoilery!) Můj milý Coline, hořce jsi mě zklamal. Signál, že vyšla nová kniha velkého borce Falkouše, kterého stále žeru i po těch několika méně povedených knihách, plus pozitivní recenze na goodreads způsobily, že jsem se vrhla do dlouhé fronty v knihkupectví, protože jsem Stigmata musela bezpodmínečně mít. Hned. A potom.. Je pravda, že Colin už jednou psal o zrzavé zelenooké dceři jihofrancouzského kameníka, která má zvláštní znamení – stigmata na rukou a na nohou, ale to mě nerozhodilo. Ovšem zjištění, že čtvrtina knihy jako by z oka vypadla Soucitu s ďáblem, bylo velmi hořké. Ona trapná záležitost začíná už tím, že mistr kameník se zase jmenuje Anselm (Všichni kameníci jsou Anselmové, viď, Coline?), jeho jediná dcerka chce vstoupit do kláštera a kněz, který jí má od tohoto svatého rozhodnutí odradit, se s ní vesele vychrápe u nich doma. (Církev je prohnilá, ale co je moc, to je moc.) Všechno je stejné, rodina opět zdrhá do Saint Ybars (Bejt inkvizitorem, už tu vesnici vypálím. Evidentně se kacíři nikam jinam nestahují.), dialogy se od Soucitu nezměnily a jen tu a tam se objeví věta navíc. Jednou na stěně nevisely česneky ale sušený jabka. Paráda, Coline. Skoro sto stran jsi okopčil. Proč? A ještě se k jednou popsaným věcem drze vracíš v závěru knihy a párkrát v jejím průběhu. No, aspoň jsi Madeleine de Peyrolles přejmenoval na Fabricii a kněze Bernarda jsi překřtil na Simona. Hosana, velkej kluku. Přitom Stigmata mají skvělou zápletku a byla by to zcela jistě žůžo kniha. Falkouš už se vyhrabal z nepovedené série o lovcích perel a ještě vybrousil styl argentinské brutality ve Zmizelých. Jenže.. Nedá se nic dělat, zlaté časy Anastázie, Hedvábné stezky nebo Soucitu s ďáblem jsou už definitivně v kelu. Paráda. Prostě nevím, jak Stigmata hodnotit. Pro někoho, kdo zatím nečetl Soucit, je to zcela nový a zajímavý příběh na pět hvězdiček. Zklamání z toho, že se Colin sám vykradl, mě přivádí na myšlenku nuly. Průměrově jsou to baj voko tři, ale tři hvězdičky mají Perly nebes, který byly dost hrozný. Takže ve výsledku čtyři, ale jsem z toho zklamaná a smutná. Milej Falkouši, bohu mých náctiletých let: nevím, co měla ta eskapáda s opisováním znamenat. Nemáš to zapotřebí. Pořád umíš psát skvěle a nápady v mozku na poutavý příběhy ti taky nechybí. Nebo jestli ti vlezly prachy až moc do hlavy a každý dva roky naprosto nutně musíš vydat knihu, i kdyby to byla kdovíjaká sračka, tak už nejsi ten Falkouš, kterýho jsem znala předtím. Sorry, koťáku.... celý text
François Rabelais a lidová kultura středověku a renesance
2007,
Michail Michajlovič Bachtin
(Uwaga spoilery!) Jednou za čas si chci přečíst opravdu úděsnou knihu, kterou všichni v okolí nesnáší a nikdo ji nechce číst. Jsem totiž příležitostný literární sadista. Všechny recenze na Bachtina slibovaly hotové inferno a recenzenti ho četli, protože jim byl zadán vyššími akademickými tituly. Jinak by na něj nešáhli ani v rukavici. Takže jsem si prostě musela přečíst Bachtina. Zcela dobrovolně. Vnitřní sadista zůstal nenakrmen, bo Bachtin byl boží a jsem z něj upřímně nadšená. I v CCCP žili autoři, kterým režim a jeho ideologie nevoněla a vytvářeli hodnotné věci. Kniha odráží pestrou škálu povolání autora, který byl stejně dobře historikem jako literárním teoretikem a kritikem. Výsledné dílo tak není čistě historické, ale je znalecky říznuté lingvistikou, což je v moři leckdy ubíjejících historiografických knih osvěžující jako studená limonáda v parným létě. Bachtin podrobně analyzuje Rabelaisův román Gargantua a Pantagruel a vysvětluje, proč lidi v deseti případech z deseti budou raději číst Krále Leara než Rabelaise. Rabelais lidi nebaví a štve, protože ho nechápou. V jeho románu je schován skrytý fenomén – lidová smíchová kultura, kterou vědci ignorovali několik staletí a proto nikdy nemohli přijít Rabelaisovi na chuť. Přehlédli ohromující sílu lidského smíchu, chuť se bavit a dělat si legraci ze všeho, co bylo svaté upjatému středověkému myšlení. Každý církevní svátek, kterými byl tehdejší kalendář slušně nacvakaný, přinášel i jarmarky a karneval, dobu, kdy bylo všechno dovoleno. Kdy padla veškerá církevní a společenská hierarchie, kdy pánem všeho byl všech bláznů král a v kostelích se vykuřovalo dobytčím trusem. (Cítíte v tom taky kousek karamazovštiny?) Tento svět zachytil Rabelais ve svém slavném románu a Bachtin jej znovu vytahuje na světlo. Využívá literární dílo jako historický pramen a obrací pozornost k do té doby opovrhovaným vrstvám společnosti, tedy k jejímu naprostému dnu. Strhující kniha, která rozhodně stojí za přečtení, i když je časově a myšlenkově náročné. I já jsem do přečtení Bachtina okázale nesnášela Rabelaise, ale už chápu proč a věřím, že už ho dokážu přečíst a snad i něco pochopit. 5/5 Jo, a kdyby náhodou někdo objevil podobné obraty, jako v recenzi, kterou v listopadu odevzdávám a budu doufat v připuštění ke zkoušce, inspirovala jsem se sama sebou. Jenom tady mám hezčí fotku než tu, co je v informačním systému, kde vypadám jako těžce zkouřená trávou. J’y suis! J’y suis!... celý text
Pan Wolodyjowski
1995,
Henryk Sienkiewicz
(Uwaga spoilery!) Čin, kterého se právě hodlám dopustit, je zradou na polském národu a je to facka do tváře klasiky, ale staniž se. Pan Wolodyjowski mě nudil. Od prvních stránek Ohněm a mečem jsem se těšila na třetí díl, na epické finále pod taktovkou rezavé paruky filmového slaďáka Ketlinga a prásk. Nuda. Což o to, historická část je stejně hutná a výživná jako v předcházejících dílech. Po kozácích a Švédech jsou to tentokrát Turci, kteří mají chuť na vnitřně hnijící Polsko. Závěrečný boj o Kamenec je rovněž velmi zdařilý. Z vlastní cestovatelské zkušenosti musím přiznat, že dobýt tu nádhernou pevnost s dvanácti věžemi bylo téměř nemožné. Můj relativně chladný postoj k lovestory bude nejspíš v tom, že nemám ráda pana Wolodyjowského. Být Baškou, tak si ho nejenže nikdy nevezmu, ale když už by k tomu smutnému okamžiku došlo, tak s největší radostí zdrhám s Azjou do Divokých polí a mávám malému rytíři šavličkou na znak adieu. A nezdrhla bych jen proto, že Daniel Olbrychski hrál jinou ligu než Tadeusz Łomnicki. Pan Wolodyjowski je moc dokonalý a proto nudný. Předtím byl zábavný svou permanentní zamilovaností do různých krasavic, ale ve třetím díle je na mě až příliš černobílý. Díky bože za pana Zaglobu, který stále dokáže řádit jako za starejch časů, kdy s Halškou prchali před celým kozáckým vojskem. Díky za džentlase Ketlinga a jeho filosofování o lásce a díky i za mladou, nevycválanou Bašku, která má provokativně krátký vlasy. Nedá se říct, že by byl Pan Wolodyjowski špatná kniha, to ani náhodou, ale přecházející dva díly (hlavně Potopa) mi přišly lepší. Fajn je, že příběh je dočtený do konce, nastal end of the story. Některé postavy mi budou určitě chybět. Budu přemýšlet nad příčinami protiwolodyjowských hnutí mysli a omlouvám se všem polonistům (rusisti byli vždycky zkažení) za hodnocení slabšími čtyřmi hvězdičkami. Milovnice pana Wolodyjowského připočíst pátou hvězdu.... celý text