Pink Martini
přečtené 387
Loučení
1980,
Valentin Rasputin
(Uwaga spoilery!) "Nedalo od Nižního Novgorodu je jezero Světlojar, uprostřed něj kdysi byl ostrov a na něm vesnice Kitěž. Když Rus ve svých dobách plenili Tataři, dostali se k Světlojaru. Než ale stihli doplout k ostrovu, stoupla hladina jezera a celý Kitěž zmizel pod vodní hladinou, aby byl ušetřen drancování. Je to svaté místo. Ruská Atlantida." vyprávěl nám na stáži uhrančivý Leonid B. Mlčely jsme. To on mi představil jméno Valetina Rasputina, který ve své povídce Loučení možná vychází z této legendy. Možná ne. Ale příběh je to stejně magický. Nejsme ve středověku, ale ve 20. století. Ne v Evropě, ale na Sibiři, kde se čas měří jenom ročními obdobími, kde je datace 60. léta 20. století relativní. Ostrov Maťora je ukotven kdesi uprostřed Angary, ale kvůli stavbě Bratské vodní elektrárny má být celý ostrov a na něm stojící vesnice zatopen a jeho obyvatelé přemístěni do blízkých měst. Zde začíná Rasputinovo drama. Přesto, že je kniha tak útlá, kombinuje v sobě desítky různých témat, z nichž je obtížné vybírat to hlavní. Je to ekologie, která bojuje proti zatopení úrodné půdy jen kvůli stavbě elektrárny k 50. výročí Rudého října? Konflikt mladých a starých? Zatímco starousedlíci, babuški a děduški, odmítají opustit místo, kde se narodili a z panelové zástavby mají strach, pro mladé je odchod do města snesitelný a nabízí jisté dobrodružství. Ke generačnímu boji a vzájemnému nepochopení Rasputin přidává otázky o smyslu života, lásce k vlasti a rodnému domu, nebojí se globálních problémů lidské existence, nebojí se ničeho. Hlavní rasputinovskou hrdinkou je napůl gramotná ruská stařenka, která nesleduje televizi a nemá ani rádio. Dře na poli, strará se o rodinu a přemýšlí jen nad tím, jak přežít. V Loučení toto vše ztělesňuje Darja Piniginová. Zatímco její vnuk už se těší, až bude konec okopávání brambor a Maťora jednou provždy zmizí v hlubině, Darja pečlivě bílí vnitřek své chalupy. V den zatopení zůstává s ostatními stařenkami v chalupě, nikdo ji nemůže odloučit od rodného ostrova. Ten den její syn Pavel marně hledá Maťoru i matku, zmizely. A já věřím tomu, že kdesi pod špinavou hladinou Angary se Darja za pár hodin probudí, pozdraví se s babkami v chalupě a bude žít dál. Skryta od světa progesu chrání ruskou duši a minulost na věčné časy. Rasputin se nestaví proti pokroku, chápe, že nevýznamní obyvatelé sibiřského zapadákova, kde chcíply i lišky při cestě dát dobrou noc musí ustoupit blahu národa žíznícího po elektrické energii. Darja Piniginová vidí, jak se člověk honbou a pokrokem změnil. Že stroje přestávají být sluhy a začínají být pány. Jak se tomu postavit, musíme vymyslet my. Mladá generace. V souvislosti se včerejší smrtí Valetina Rasputina doufám, že i u něj bude fungovat světlojarská legenda a bude psát kdesi v zemi za zrcadlem. Jeho knihy mě zcela uchvátily. 5/5... celý text
Lolita
2007,
Vladimir Nabokov
(Uwaga spoilery!) Před mým třináctým rokem života se kolem mě často manipulovalo se slovem lolita. V očích mého staršího bratra se to míhalo křehkými krasotinkami, které špulily na ulici jazyk, když oslintávaly lízátko. Když jsem se pak táhla já, odpadávaly ze mě sichrhajsky a placky s nápisy "Punk is not dead." Když jsem se pak o něco později seznámila se stručným obsahem knihy, pochopila jsem, že toto slovo a já se neshodujeme. Nechápala jsem, proč Lolitu číst a k čemu je to dobré. Starej chlápek s legračním jménem Humbert Humbert se zamiluje do třináctky, získá ji a pak jako co. Autor bude rejžovat na šokujícím tématu, z něhož by prudérní americký matky omdlévaly do apple pie, a to je asi všechno. Lolitu jsem si přečetla, až když mi bylo dvacet dva. A přehodnotila jsem své názory od píky. Lolita byla to, co jsem od ní nečekala. Všechny ty laciné popisy sexu, které jsme před deseti lety hltaly z Cosmopolitanu, když byla matka u holičky na trvalé, tam nebyly. Zhýralé oplzlosti, prasárničky jako od Donatiena a snaha co nejvíc šokovat, o kterou jsme se snažily o pár let potom, se rovněž nekonaly. Popis lásky Humberta Humberta je lidský a tragický smutný. Lo mě dostala do úzkých a zahanbila mě, protože jsem milovala všechny zoufalé výlevy neschopného HH a nenáviděla tu zakrslou vyděračskou bestii. Je to snad důkaz neskrývané geniality Nabokova, když vás přivede do situace, že zcela nepokrytě fandíte pedofilnímu čtyřicátníkovi a jeho mladinkou oběť nesnášíte? Za mě ano. Lolita, světlo mého života, žár mých slabin. Můj hřích, má duše. Lo-li-ta. Jeden ze začátků knih, na které nikdy nezapomenu. Už vím, co je to Lolita. Není to jen předčasně dospělá holka, které si zotročila staršího muže. Je v tom i utrpení jejího HH, jeho zoufalství, že všechny nymfičky jednou vyrostou, neustálý boj svědomí a chtíče, které mezi sebou bojují na život a na smrt v bitce o něco zakázaného. Zlo čpící z obou charakterů, znechucení, pohrdání a porozumění, to všechno vám dá Nabokov. Lolita je kniha, kterou byste si měli přečíst. Nestane se, že by ve vás nezanechala žádné emoce a nepřipravila závěrečné otázky k poslednímu zúčtování. A to je známka punku (kvality). 5/5... celý text
Moderní pastorále
1975,
Viktor Astafjev (p)
(Uwaga spoilery!) Viktor Petrovič Astafjev. Moderní pastorále. Nad touto úzkou knihou autor pracoval čtyři roky a po jejím vydání ji mnohokrát přepracoval. Když kniha vyšla, kritika byla šokována. Astafjev se zapsal do jejího podvědomí coby autor povídek kritizujících sociální poměry a nyní publikuje knihu s válečnou tématikou. Byl rok 1973. Při čtení úvodních scén z anonymního bitevního pole čtenáři okamžitě vyskočí, že autor je frontovik, účastník všech těchto krvavých scén, a to, o čem píše, je mu dokonale známé. Ale Moderní pastorále nejsou jen naturalistické líčení boje, mají i svou lyričtější stránku. Astafjev nerozlišuje mezi Němci a Rusy, pro něj je válka utrpením, v němž najdou smrt tisíce nevinných lidí z obou stran. Sledujeme osud Borise Kosťajeva, kterému není ještě ani dvacet. V podstatě banální příběh vojáka, co se zamiluje do holky z jakési vesnice, za pár dní musí odejít a umírá na drobné zranění někde uprostřed Ruska, kde není ani hřbitov. Astfajevovy pastorále nejsou těmi lakonickými výjevy z pláten od Poussina, kde žijí arkádští pastýři mezi nymfami a satyry boha Pana. "Za lázní leželi mrtví stařec a stařena. Pospíchali z domu k jámě, v níž se zřejmě už nejednou zachraňovali, a kde asi museli dlouho vysedávat, protože stařena s sebou vzala lýkovou kabelu s jídlem a klubko tlusté, doma stáčené pestré vlny. Leželi zakrývajíce jeden druhého.. Od obyvatel se dozvěděli, že ti dva staří sem přišli v hladovém roce z Povolží. Pásli tu kolchozní stádo. Pastýř a pastýřka." Idyla tradiční pastorále dostává s přídomkem moderní hořkou pachuť. Prostí lidé jsou ubiti, zničeni, a s nimi i jejich láska. Ostatně není to fyzická rána, která by Borise zabila. Zranění je nepatrné a zdraví neohrožující. Je to stesk po Ljusje, který ho zbavuje života. Díky válce trpí i příroda a vše kolem ní. Válka je chaos a apokalypsa ničící vše. Symbol zabitého pastýře a pastýřky je jedním z nejsilnějších motivů nesmyslnosti a následků války, na jaký jsem kdy narazila. Myslím, že jen otázkou času, kdy zvednu z 4/5 na 5/5. Musím si to nechat projít hlavou a všechno vstřebat.... celý text
Poslední lhůta/Loučení
1981,
Valentin Rasputin
(Uwaga spoilery!) Povídce Loučení jsem se již věnovala v samostatném vydání, takže mi po porci menšího alibismu dovolte se věnovat pouze Poslední lhůtě, protože ona si to plně zasluhuje. Podobně jako v Loučení a dalších Rasputinových dílech, i tady je hlavní hrdinkou prostá ruská stařenka, která nemá ve svém domě ani jednu moderní vymoženost typu rádia nebo televize, ale plně zasvětila svůj život péči o statek a výchově své četných potomků. Žije obyčejně, prostě a bohabojně. Potrpí si na tradice a udržování rodinného krbu, jako to dělaly její matka a babička. Hlavní postava Poslední lhůty je babuška Anna, která podvědomě cítí, že její život se blíží ke konci a chce vidět všechny svoje děti, ještě naposledy. Po jejich příjezdu Anna ožívá, dokonce se jí podaří se posadit na posteli, na což je zvlášť hrdá. Ale její děti to bůhvíjak nezajímá. Nechápou, co mají dělat, když jejich matka stále vzdoruje smrti a nachází se někdy mezi oběma světy. Neshody, které mezi sebou Michail, Varvara, Ljusja a Ilja mají, vyplouvají v chalupě na povrch. Někteří je řeší alkoholem v staré lázni, jiní hádkou. Stařenka vše mlčky sleduje a trpí, čeká na příjezd poslední, nejmladší dcery Táni a rekapituluje svůj tvrdý a těžký život. Je to její poslední lhůta žití, kterou dostala od smrti, počkat na Táňuru a zemřít. Tána však stále nejede. Anniny děti nakonec odjíždějí. Věří, že matka bude žít ještě dlouho a mizí za svou prací, městským životem, kterému stařenka nerozumí a nechápe, že nemůžou ještě počkat. S odjezdem dětí ztrácí Anna svou sílu a její lhůta vyprchává bez setkání s dcerou. Rasputin mistrně demonstruje střet starého světa vesnické ženy s nastupujícím stylem jejích dětí z města, pro něž je dřina v chalupě již něco neznámého. Svět rasputinovských babušek je pohlcován a ničen a my to můžeme jenom sledovat. Stav mezi životem a smrtí zachytil tak přesně, že by se mu klaněl i Tolstoj ve Vojně a míru. Je to smutné čtení, o to smutnější, že je plně reálné. Téma stáří a vypořádávání se se stárnoucími rodiči je dnes aktuální jako nikdy. Kruci, ten chlap fakt uměl. 5/5... celý text
Paříž
2014,
Edward Rutherfurd (p)
(Uwaga spoilery!) "Paříž je především román. Až na historické – od panovníků a ministrů až po Clauda Moneta a Ernesta Hemingwaye – jsou všechny postavy, které na jeho stránkách vystupují, naprosto smyšlené." stojí v poděkování. Ne. Je to kec. Paříž mě do sebe vtáhla tak silně, že jsem naprosto pevně přesvědčena, že kdysi po Giverny chodila úžasná Marie Blanchardová, společnosti jí dělal bouřlivák Frank Hadley, po špinavých pařížských stokách se ve středověku brodil zabíječ koček Le Sourd, andělem a ďáblem podsvětí byl Luc Gascon a za blaho matky Francie se sráželi pod různými praporci de Cygneové. Četla jsem od Ruthefurda zatím jen Russku a domnívala se, že nic lepšího nemůže být, potom jsem narazila na Paříž. 700 stran dokonalosti Ruthefurda navždy připoutalo do mého seznamu spisovatelských bohů. S metropolí Francie prožijeme několik dlouhých staletí, od středověkého marastu po vpád armády křiklouna z Braunau am Inn. Scénář je klasický jako u ostatních knih E. R. Do gobelínu zobrazujícího dějiny jednoho města šijí hlavní linie panovníci a vojevůdci, své drobné příběhy do něj připojuje i šest rodin, které celou tu dobu sledujeme. Blanchardovi, Jacobovi, Renardovi, Le Sourdovi, de Cygneovi a Gasconovi. Z různých prostředí, společenských vrstev a s různými cíli. Dohromady vytvářejí úžasnou mozaiku světla i utrpení. Z krás a hnusů Paříže se před námi neutají nic. Jedinou věc, která mi na Paříži nebyla úplně po chuti, zmiňuje v komentáři i HelaF – a to návraty v čase. Zatímco Russka postupuje chronologicky, město nad Seinou skáče z pádu Bastily do roku 1968, aby se následně vrátilo do doby krále Slunce. Způsobí vám to menší zmatky a přehledný rodokmen v přední části knihy se stane vaším věrným společníkem do posledních stran. Ovšem strhnout za to i desetinu hvězdičky by bylo hříchem. Paříž je úžasná a nemůžu se jí nabažit. Fin. 5/5... celý text
Moskva - Petuški zpáteční
2005,
Venedikt Vasiljevič Jerofejev
(Uwaga spoilery!) Pokud ukradnu kolegyni Koce výraz "totální literární eintopf" (to by mohlo projít, ostatně právě jí jsem věnovala tuhle pidirecenzi), Moskva-Petuški jsou nefalšovaná literární soljanka s čerstvým koprem. Koncentrovaná šleha Ruska vražená profesionálním vrhačem nožů přímo do srdce. Přišpendlí vás na stěnu silou ranního piva Ochota - mužčiny panimajut, omrazí vám tváře inverzním charakterem listopadového počasí a oněmí vás do doby, než se zmocníte flašky prvního alkoholu v okruhu sta metrů. Četla jsem z ruské literatury kde co, sbratřila jsem se s FMD, LNT, zamilovala se do Lermontova a Jesenina a začíná mě zajímat Dovlatov. Ovšem Moskva-Petuški, to se nedá srovnat s ničím. Unikátní kniha. To takhle vezmete utrpení, které je vpáleno do ruské duše od pradávna, přidáte do skleničky jejich skučnou melancholii, smysl pro utrácení a zároveň osobní bídu, přilejete trochu bodrosti a vášně pro alkohol a pustíte shaker. Získáte tak Veněčku Jerofejeva - diskutujícího bytí a nebytí s litry etanolu, jehož porce by porazila celý český vagon, ale on stále cítí žal na duši. Nevíte, jestli je to, co čtete, jen snůška opileckých kydů sentimentálního ožraly nebo promyšlený text vytříbeného génia se sklenkou Polibku bez lásky (později nazývaných Naděžda Krupská) v ruce. Nelidsky depresivní čtení, které vás rozbije a zbylé kousky poskládá jinak. Už nikdy nebudete Rusko vidět stejně. Doporučuji. Jednoznačně. Nebude se vám to líbit, ale to není podstatné. Veškerá tragika největší země na světě v útlé pidiknize. 5/5 A vůbec, zvu vás všechny kolem na Čubčí pajšl (Сучий потрох). Nápoj, který zastíní vše. Pište si: - Pivo Žigulovskoje – 100ml - Šampon Sadko-Bohatý kupec – 30ml - Želé proti lupům – 70ml - Lepidlo BF – 15ml - Brzdová kapalina – 30 ml - Insekticid na hubení drobnému hmyzu – 30 ml "V tomto roztoku týdne luhujeme listy tabáku cigaretových sort a podáváme. To už ani není nápoj, to je hudba sfér. Už po dvou sklenicích tohoto koktejlu se člověk stává natolik oduševnělým, že mu můžete celou půlhodinu ze vzdálenosti půldruhého metru pliva do ksichtu a on na to nic."... celý text
Isabela: Neohrožená královna
2014,
Colin Falconer (p)
(Uwaga spoilery!) "Koupila jsem ti k svátku nového Falconera, raduj se!" No, ehm. Jak je všeobecně známo, Colinovy knihy mají sestupnou tendenci a já sama jsem se před rokem zařekla, že po Stigmatech si nekoupím už žádnou, ale teď nebylo zbytí. Ani totální přežrání dvaceti vanilkovými rohlíčky nedokázalo obměkčit mozek natolik, abych v Isabele viděla něco jiného než průměrný brak. Námět je přitom jako vždycky skvělý. Isabela Francouzská, jediná přeživší dcérenka Filipa Sličnýho se provdala za anglického krále Eduarda II. a na jeho studeným dvoře rozehrává diplomatickou partii. Je chytrá, politicky zdatná a hezká. Falconerova Isabela je sice pořád dcera Železnýho kingoše, ale její jediným přáním je získat srdce svého manžela a konečně se s ním vyspat. Charaktery jsou tak zoufale ploché, že stěny Toweru najednou vypadají jako zdobené filigránem. Jednání většiny postav mi přijde tak iracionální a nepochopitelné, že prostě nevím, co tím Colin sledoval. Dostane do rukou perfektní námět a zprasí ho. Přísloví a citáty, který se valily z Anastázie a Hedvábné stezky, v Isabele nejsou. Nerozumím tomu. Falconerovi evidentně nemají peníze a každý rok potřebují vydat novou knihu, ať je to cokoliv. Uspořádejme pro ně finanční sbírku. Které z Colinových dětí Isabelu psalo? (Po přečtení doslovu se domnívám, že nejspíš pes.) Ach, Coline. Za tuto knihu by tě duch Francouzské vlčice měl pár dní strašit po nocích. Pokud vás příběh Isabely zajímá, Falconer vás nejspíš nenadchne. Pokud vám není deset. 2/5. Za to, že se to aspoň docela dobře čte a čtení odsýpá a první kapitola je povedená jako za starých časů. Tohle je konec mezi námi dvěma. A teď Coline hupky šupky do Paříže leštit vlastní čepicí boty (či spíše už náhrobek) Maurice Druona za jeho dokonalé Prokleté krále.... celý text
Podzim středověku
1999,
Johan Huizinga
(Uwaga spoilery!) Nejhorší zkouška studia. Nejoblíbenější zkoušející. Neodbytný pocit, že nic nevíte a vědomí, že to není jen pocit, ale vysmívající se realita. Váš zavařený mozek se v třicetistupňovém hicu snaží odpovědět na prostou otázku: "Četla jste Podzim středověku?" ".. Em.. Em.. Mm.. ne." "Řekněte mi, o čem ta kniha je. Co byste čekala, že obsahuje. Přemýšlejte, vymyslíte to." "Když myslíte." (Hm, haha, tak určitě.) Když jsem se o pár hodin později naprosto otřesená vypotácela v zeleným saku ven z našeho ústavu s cílem zapadnout po hlavě do první knajpy a dva dny nevylézt, nechápala jsem, jak jsem tu zkoušku mohla udělat. Mluvila jsem o knize, kterou jsem nikdy nedržela v ruce. Slíbila jsem si: "Jednou spolu zúčtujeme." Rok poté jsem naznala, že je čas ověřit, o čem Podzim středověku je. "Každá doba touží po krásnějším světě. Čím je zoufalství a bolest ze zmateného dneška hlubší, tím je tato touha niternější. Koncem středověku je základním tónem života hořká trudomyslnost." Už samotným názvem Huizinga připravuje své čtenáře na pompézní alegorický rej, v němž data, jména a události tančí bláznivý tanec s kulturou a vytvářejí vír dokonale promyšleného chaosu. Podzim středověku není primárně suchopárnou knihou, z níž student historie nasává telefonní seznam událostí, je to umělecké dílo, kronika lásky, rytířských ctností, nesplněných přání a utrpení. Huizinga svojí expresivní freskou oživuje poslední desetiletí vadnoucího středověku. Miluje je a nijak to nezastírá. S neobjektivitou, zaujetím a vášní pro věc líčí život lidí, kteří propadali mnohatýdennímu smutku po smrti panovníka, jehož nikdy nespatřili, a byli schopni vraždy, když jejich protivník podváděl v šachu. Kam se vysmívání vlastnímu životu z Podzimu středověku dostalo, líčí dokonale Michail Bachtin v Lidové kultuře středověku a renesance. Podzim středověku nelze nedoporučit, ovšem je dobré mít předtím něco načteno. Coby první kniha o středověku by mohl nejednomu čtenáři prudce zamotat hlavu a zavést ho jako bludička do temného lesa středověku a nechat ho bloudit. 5/5 Kniha o umění a myšlení středověku, která je sama uměleckým dílem. Co víc si člověk může přát?... celý text
Désirée
1991,
Annemarie Selinko
(Uwaga spoilery!) Můj mozek se stále nacházel v jakémsi myšlenkovém vakuu, které do něj vnesli Bratři Karamazovi, a úporně jsem hledala nějakou knihu, u níž se mi nebude točit hlava přívalem nových otázek vedoucích k pochybnostem o vlastní existenci. Kolem Désirée jsem prošla třikrát se slovy, že čtení ženských románů je signál upadající mysli, ale napočtvrté jsem ji odnesla do vany, že to zkusím. Když jsem se o hodinu později nahlas smála u scény, kdy Désirée poprvé potká Jeana-Baptista Bernardotta, změnila jsem názor. " 'Promiňte, občane,' řekla jsem, protože obr zděšeně ustoupil, když jsem do něho vrazila. 'Promiňte, ale já bych ráda patřila k vám.' 'Co byste ráda?' zeptal se obr vyjeveně. 'Já – já bych ráda na okamžik patřila k vám. Dámy totiž smějí do domu madame Tallienové jen v doprovodu kavalírů. A já musím dovnitř, já musím – a nemám žádného kavalíra.' Přeměřil mě pohledem odshora dolů a vypadalo to, že není zrovna nadšen. Pak mi v náhlém rozhodnutí nabídl rámě a řekl: 'Pojďte, občanko.' " Jsou ženské romány a ženské romány. Ze jména Lenky Lanczové mi bylo zle už ve čtrnácti, ale Annemarie Selinková se mnou dokázala téměř nemožné. Désirée je dárek od ženy pro ženy. Román s jemným, inteligentním humorem, napsaný vyzrálou dámou, která mu dala veškerou svou noblesu a nadhled. Sepsala příběh dívky, která vyrostla z mladé zamilované holčičky, co hodila sklenici šampaňského pod nohy Josefíny Beauharnaisové, po znalou ženu se švédskou korunou na hlavě. Do konce života zůstala hrdou malou Claryovou, dcerou obchodníka s hedvábí v Marseille. Politika pro ni neznamenala nic, ale běda, pokud měla její sestra Julie nakřivo korunu! Nestála o velký svět, dostala se do něj proti své vůli, ale vypořádala se s tím bravurně. Krásné a velmi čtivé odpočinkové letní čtení. (Fuj, čtyři přívlastky za sebou a nevím, kde jsou čárky. Sakra!) V každé je kousek romantického citu. Nelze číst pořád Bratry Karamazovy. V rámci svého oboru dosáhla Annemarie Selinková stejně kvalitního výkonu jako FMD a zaslouží stejné uznání. Bez začervenání 5/5. " 'Nemáš nový kožich, Désirée?' 'Ano, představ si – císařův dárek na rozloučenou. Poslal ho za mnou kurýrem do Nyborgu v Dánsku. Zvláštní, že?' 'Domnívám se, že jsi ho nemohla odmítnout.' 'Jeane-Baptiste, taková žena se ještě nenarodila, aby odmítla sobolí kožich!' " PS: Díky za tip, že šampaňské nechává fleky na šatech. Dobré vědět. Může se to hodit. Proč mi tyhle praktické rady zatajili?... celý text
Kriminalita a každodennost v raném novověku
2008,
Jaroslav Čechura
(Uwaga spoilery!) Půl hodiny po smluveném srazu, na nějž se S. stále neuráčila dorazit, jsem zaplula do jedné uličky horního patra knihovny FF a vrátila se na čekací místo s Kriminalitou a každodenností. Neměla jsem žádná očekávání a už vůbec jsem nedoufala, že se zabavím. K výběru mě vedlo smutné pomyšlení, že mě na podzim čeká souhrnná zkouška z dějin raného novověku a mé znalosti tohoto období jsou veskrze tragické, zvláště to platí o českých dějinách. Nahlas jsem se smála už ve chvíli, kdy jsem nalistovala první kapitolu s názvem ‚Polib ty mě, lehkomyslná, tuto v prdel‘. Naproti sedící borec sebral naštvaně Illiadu v originále a odešel pryč. Pravděpodobně mě zařadil do kolonky ‚krásný úsměv, zato úplně blbá‘. Čechuru jsem okamžitě táhla domů a zanořila se do jižních Čech 1650 - 1770. Ve vynikajícně zpracované studii je do detailů rozebrána problematika kriminálních činů páchaných našimi předky, kteří byli stejně zkažení jako my, ať jsme tím jakkoliv nadšeni. Kromě toho, že repertoár jejich trestných činů by obstál i dnes, nedá se jim upřít, že uměli klít. Díky autentickým ukázkám z dochovaných listin je K a K osvěžující sprškou staré, košaté češtiny. Najdete takové perly jako 'ty sakramentská prach tupl kurvo!' či 'ty kurvo vojenská francouzovitejch!' Jak příjemné zpestření! Lze jej aplikovat na libovolnou společenskou vrstvu. Od 'kurvy kněžské‘ po 'kurvu městskou‘. Můj slovník rázem nabobtnal o desítky úžasných výrazů, které musím pravidelně využívat a oblažovat jimi své kolegy. Přehledné uspořádání jedna kapitola = jeden tip zločinu je během čtení velice příjemné. Humorné průpovídky už všechno jen dokořeňují. Jediný malý problém pro mě byl to, že mikrohistorická sonda páně Čechury je namířena do oblasti, ke které mi chybí jakékoliv rodinné vazby (číst si o vlastních praprapředcích by přecejen bylo o chlup zajímavější, ale člověk nemůže mít všechno), ale i přes tento drobný nedostatek je Kriminalita a každodennost zajímavá i osazenstvo jiného než soběslavského panství. Jen se modlím, aby mi někde neuklouzlo 'Ty kurvo kantorská!'. Do tý doby 5/5 a dík za první knihu z českého novověku, která si mě zcela získala.... celý text
Bratři Karamazovi
2004,
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
(Uwaga spoilery!) "Jestli udělám zkoušku z klasický literatury, přečtu Karamazovce, na férovku." Tak zněl slib učiněný před kabinetem. 29. června je splněno. Bratry Karamazovy jsem se před tímto slibem pokoušela číst několikrát a pokaždé marně, předcházející pokus skočil mrštěním prvního dílu proti stěně a následným záchvatem, že nikdy neprozřu. Možná existují fajnšmekři, kteří zvládnou tento kousek coby první knihu od FMD, ale já to nejsem. Doporučuji naprostý opak. Pročíst se. Přes Idiota, Zločin a trest, pár povídek, a jestli projdou Běsi, je člověk zralý sáhnout po posledním románu, nejtěžším, nejtemnějším a nejhutnějším, který psychicky vyčerpá a zaseje do všech kousek pochybnosti. Zásadní ponaučení o všech postavách: "Chlípnost byla dána hmyzu. Já jsem právě ten hmyz, bratře, a je to řečeno zvlášť o mně. A my všichni Karamazovi jsme takový hmyz, i v tobě, ačkoliv jsi anděl, žije ten hmyz a rozpoutává v tvé krvi bouře. Jsou to bouře, protože chlípnost je bouře a ještě víc." I čistý Aljoša je až v první řadě Karamazov. Literární a především duševní sadomaso. Některé části nejen utkvějí v paměti, ale přímo se vpálí do masa, aby tam zůstaly navždy jako memento. Bratři Karamazovi jsou dílo, jehož velikost nelze popsat slovy. Ty stovky otázek, co na každé straně vyvstávají odněkud zevnitř duše, znepokojují, trápí a děsí. Kam až se vyvinula Dostojevského vzpomínka na vraždu otce, lékaře Michaila Andrejeviče roku 1839. Ten démonický přízrak otcovraždy.. Je mi nějaká zima. "Pistole však všechno srovná, pistole je jediné východisko, jiné nezbývá – a potom – nevím, zda Karamazov v tu chvíli přemýšlel, co bude tam, a může-li Karamazov vůbec hamletovsky uvažovat, co tam bude. Ne, páni porotci, jinde mají Hamlety, ale my zatím máme jen Karamazovy." Závěrečná otázka: "Je v Sodomě krása?" Jdu si dát panáka a cigáro. (5/5)... celý text
Renesanční člověk a jeho svět
2003,
Eugenio Garin
(Uwaga spoilery!) V rámci historických knih ze seznamu literatury, kterou by měl každý oduševnělý historik nastudovat ke státnicím, člověk narazí na řadu kousků napsaných těmi nejfundovanějšími odborníky, které jsou ale tak zoufalé nudné, že bych je použila jenom jako podložku křivého štokrlete. Naštěstí se mezi nimi najdou knihy, jež obohatí vaši duši a uspokojí tužbu po nových znalostech a zároveň zajistí, že nezačnete pošilhávat, jestli nějaký kus nábytku nepotřebuje nutně podložit. Jedním z těchto příjemných zastavení je Renesanční člověk a jeho svět. V předmluvě editor Eugenio Garin vysvětluje, že úkolem nebylo popsat každého člověka, který se kdy prošel ulicemi Florencie cca. 1500 AD, ale jednalo se o pokus zachytit osobnosti pro renesanci typické. V rámci devíti kapitol je představeno osm mužských povolání, devátá řeší život renesanční ženy. Protože je každý oddíl psán jiným autorem, dá se na nich dobře vypozorovat, jaký má kdo styl a jakými způsoby je možné s historií pracovat. Příznivce esejů, s ničím si nezadajících s Michelem de Montaigne, potěší Dvořan vždy dokonalého Petera Burka a Renesanční žena neméně skvělé Margaret Kingové. Na filosofickou notu zahraje sám Eugenio Garin. Výsledkem práce devíti historiků je plastický obraz renesančního člověka s jeho schopnostmi i slabostmi, které má jako každý jiný člověk v jakémkoliv dějinném období. Přesto, že renesance trvala v porovnání se středověkem velmi krátce, stihla dějiny minimálně stejně obohatit. A jaký byl její člověk, centrum zájmu tehdejší filosofie a vědění, komplexně a ve čtivé podobě vystihuje tato kniha. Takže za mě 5/5. PS: Ve stejném stylu je zpracován Barokní člověk a jeho svět a Středověký člověk a jeho svět. Suum cuique.... celý text
