Pink Martini
přečtené 387
Matrionina chalupa
2003,
Alexandr Isajevič Solženicyn
(Uwaga spoilery!) "V létě roku 1956 jsem se vracel z prašné, vyprahlé pustiny nazdařbůh – prostě do Ruska. Nikde v celé zemi na mě nikdo nečekal, nikdo mě tam nezval – dal jsem si totiž s návratem načas, zhruba deset let. Táhlo mě to do středního pásma, někam, kde není horko a kde v lesích šumí listí. Toužil jsem zalézt a ztratit se někde až docela v srdci Ruska – jestli něco takového doopravdy existuje." Jo, takhle se píše o Rusku. V rozlehlé travnaté pustině od nikam do nikam je duše Ruska. Kdo jiný by takhle dokázal psát než Rus? Matrjonina chalupa vyšla v roce 1963 v časopise Nový svět jako druhá ze Solženicynových krátkých próz. Podle expertů se jedná o jeho nejčtenější novelu. Ne vždy je nejčtenější dílo tím nejlepším, ale mě Matrjonina chalupa zkrátka sebrala. Učitel matematiky a bývalý vězeň gulagu Ignatič se snaží začlenit zpátky do normálního života. Vystupuje v jednom ze zapadákovů podél železnice Moskva-Murom s kouzelně drásavým jménem Rašelinoprodukt. Chce učit někde daleko od lidí. Při shánění ubytování se dostane do chalupy staré Matrjony Vasiljevny Grigorjevové, která žije mezi čtyřmi vratkými stěnami s chromou kočkou, pavouky a šváby. Během dní v jedné společné místnosti Ignatič poznává její život. Poslouchá, že Matrjonin muž Jefim na ni byl hodný a nebil ji. Narodilo se jí šest dětí a všechny krátce po sobě pochovala. Měla si vzít Jefimova bratra Fadděje, ale když se dlouho z první světové války nevracel, vzala si Jefima. Až několik let po konci války se Fadděj vrací. Jen proto, že je Jefim jeho bratr, je oba sekyrou nezabil. Vzal si jinou Matrjonu, jen pro to prokletý jméno. Po Matrjonině tragické smrti Ignatič přemýšlí. O ženě, která pomáhala všem s těžkou zemědělskou prací a nikdy za to nic nechtěla. Neuměla utrácet za drahé oblečení a výbavu do domácnosti. Nepochopily ji její sestry, manžel a lidi z vesnice, byla pro ně nepořádná a hloupá špindíra. Ona zůstala stále přátelská a laskavá. Hned nabídla Ignatiči střechu nad hlavou. Když Ignatič dochází ke svému závěru, je vám skoro do pláče: "Všichni jsme žili vedle ní, a nikdo z nás nepoznal, že to ona byla ten spravedlivý, bez něhož, jak praví přísloví, nestojí dědina. Ani město. Ani celá naše zem." Kratičká novela silná jako ruský cigáro, jako papirosa Bělomorkanál, kterou dnes kouří maximálně chudí pracovníci na nekonečných železničních tratích. Ale v tom je to pravé, nepřikrášlené Rusko. 5/5... celý text
Potopa II.
2005,
Henryk Sienkiewicz
(Uwaga spoilery!) Po přečtení celé Trilogie můžu klidně říct: Potopa je nejlepší díl série. I když druhé díly většinou bývají spojovacím můstkem mezi jedničkou, kterou vás naladí, a trojkou, kde se všechno vyřeší. Sienkiewicz hrál vyšší level a to nejlepší nacpal doprostřed. Název Potopa není zvolen náhodně. Když švédská armáda Karla X. Gustava se spojenci začala v roce 1655 s porcováním již značně rozloženého chodu jménem Polsko, říkalo se tomuto období Potopa. Jak uznáte, moc gut doba na lovestory. Nicméně když vám odkážou pár slušně velkých pozemků a hezkou ženu k tomu, nenecháte to být. Ondra Kmiciců byl téhož názoru. A o tom je Potopa. Budete milovat Ondru Kmicice. Protože není černobílý ani co by se za nehet vešlo jako chudák pan Jiří Michal v Panu Wolodyjowském. Nemůžu si nerýpnout. Během dvou dílů se změní z floutka, který miluje střílet (zvlášť do portrétů předků své vyvolené Olenky po popití většího množství vína), v uvědomělého vlastence, jehož jediným cílem není plný žaludek a pěkná baba v posteli, ale spíš věčné blaho Polska. A budete zbožňovat i Olenku Billewiczownu, která si umí postavit hlavu a zachovat klid, i když jí v domě v noci pobíhají cizí chlapi a hledají Kmicice, aby ho mohli přinejmenším napíchnout na kůl. Nakonec vám i těch 1000 stran bude připadat málo, tak výborně se kniha čte a tak sympatičtí jsou hlavní hrdinové. Zkrátka perfektní čtení. Ještě dokonalejší v společnosti ukrajinské čokolády značky Olenka. A filmový Kmicic stojí taky za to. Niech żyje Polska. Ale furt mi není jasný, jak mohla být Olenka blondýna s tmavým obočím. To prostě nechápu. Nicméně to není důvod ke snížení bodového hodnocení ani o jednu setinu. Jasných 5/5.... celý text
Ohněm a mečem
1986,
Henryk Sienkiewicz
(Uwaga spoilery!) Je docela pravděpodobné, že dějepisné učebnice budou hlásat jiná data sjednocení Polska, ale ženy mají jasno. Polsko sjednotil Bohun v roce 1999. V tom roce byl vpuštěn do oběhu film Jerzyho Hoffmana Ohněm a mečem. Tisíce polských panen a paní utrousily suché "Pche," na adresu jinak glorifikovaného Skrzetuského, bylo jim zcela ukradené národní cítění, vytáhly na filmová fóra pod heslem "Bohun only" a rozšířily do okolních zemí kult kozácké papachy a černých očí. Skrzetuski byl zhanoben a popliván, Helena označena za prvotřídní slepici. Nejinak tomu bylo u nás. K tomu, abych se vrhla na Sienkiewiczovu Trilogii, mě tedy vedl pouze Bohun. (A filmový Ketling s rezavou parukou.) Quo vadis jsem protrpěla, katolický živel mi k srdci nepřirostl a ke všemu nemám ráda Poláky. Obávala jsem se možné nudy, ale pro Bohuna všechno. Když jsem pokořila 790 stran i s epilogem, zmohla jsem se na jediné: Fantazie. Sienkiewicz mě dostal. Drtivý úspěch na všech frontách: lovestory, válka, politika. Všechno bylo geniální a naměřené v přesných dávkách, aby byli všichni spokojeni. Máme správné množství vyprávění o polských dějinách, jejichž komplikovanost (zvlášť v 17. století) děsí nejednoho historika. Rovněž veselé chvilky s panem Zaglobou jsou pečlivě střídány smutnými konci okřídlených husarů utopených v bahně. Proč si vybrala Helena Skrzetuského je některým dodnes záhadou (patriotka jedna lašská..), ale při čtení byl i ten mdlý filmový pan Jan sympaťák a člověk mu zcela samozřejmě fandil. Sypu tam 5/5. I přes ten věhlasný polský nacionalismus. Kapku mi sice pohaněli rodný rusínský a ukrajinský živel, ale vem to čert. Odpuštěno. K polské literatuře to pasuje. Jdu pro žebřík a sundám si z vršku knihovny první díl Potopy. Možná si párkrát zaskřípu zuby, až zas nakopou kozáky, ale klobouk dole. Palec hore. Przepiękne. Czarowne.... celý text
Tělo ve středověké kultuře
2006,
Jacques Le Goff
(Uwaga spoilery!) Středověk je božský a Jacques Le Goff je jeho prorok (tedy ještě s Georgesem Dubym in memoriam). Přesně tohle nejspíš dostanete z každého, kdo složil na našem ústavu jistou velmi problémovou zkoušku a nepotřeboval kvůli tomu prodlužovat studium minimálně o semestr. Středověk je božský, ó ano. Tělo ve středověké kultuře má jednu obrovskou výhodu, a to je, že se výborně a snadno čte. Jak jsem mlátila hlavou do stolu, že ani za zlatý prase nikdy nepochopím určité pasáže Věku katedrál, na Těle jsem si přímo smlsla. Další z výhod je neotřelost zpracovávaného tématu. Ze středověké kultury už se prošlo kde co, o sporu Bernarda z Clairvaux a opata Sugera o gotiku jsem četla už asi čtyřikrát, ale i tělo, ten flák masa a kostí, má své dějiny. Na jednu stranu je tělo zatracováno a odsuzováno, ale na druhé je tělo Ježíše glorifikováno a oslavováno. Na podobných kontrastech a napětí mezi protiklady stojí středověká kultura. Přečtete si kapitolu o smíchu, slzách, snech, krvi, obžerství a na závěr si přidáte část o středověkých metaforách, které obsahují slovo tělo. No řekněte, napadlo vás někdy, že smích nebyl ve středověku přípustný i z toho důvodu, že Ježíš sice v Bibli třikrát zapláče, ale nikdy se nahlas nesměje? A víte, o co prosil a za co modlil Ludvík IX. Svatý? Ten ideál středověkého panovníka, který umřel během zpackaný křížový výpravy někde v Tunisku? Něco, co drtivá většina z nás má a dost často s tím plýtvá. Že nevíte? Tak mazat do knihovny pro Tělo. Prostě musím dát 5/5 knize, ve které jsem si přečetla o definování tří řádů pomocí jejich vztahu k tělu, což ze mě udělalo u oné krizové zkoušky brutálního znalce. Perfektní počtení! Nechť žije věčně středověk a jeho velký prorok. Amen.... celý text
Mistr a Markétka
1969,
Michail Bulgakov
(Uwaga spoilery!) Dočítala jsem Mistra a Markétku, s výrazem znalce degustovala Earl Grey a přemýšlela nad tím, že vlivem Bulgakova mi přestává připadat divné si číst o tom, jak si vrabec sedne na okraj kalamáře, vykoná do něj svou ptačí potřebu a pokojně uletí. S ledovým klidem, jako by to byl Angličan. A potom na půlnoční ulici úděsně zavřeštěla kočka. Nebo kocour. Toporně jsem se postavila, vykoukla z okna a roztřeseným hlasem kníkla: "K.. Kk.. Kňoure?" To byla poslední kapka, která naplnila pohárek dokonalosti Bulgakovova románu. Na začátku to měl Bulgakov se mnou složité. Už dopředu jsem se obávala hodiny, kdy se bude probírat. Zase se budou opakovat ta šílená jména Woland, Azazelo a Ješua Ha-Nocri, budou následovat klasické kecy o prolínání rovin Moskvy 30. let a biblického příběhu, pak přijde Pilát a bláznivej kocour a nakonec zase nic nepochopím. Nechápala jsem, co mohlo někoho na této knize zaujmout a měli troufalost ji zařadit mezi top ruská díla. Až pár let poté jsem se rozhodla, že si ten pochybný blábol přečtu. Kdyby mi chrstli do ksichtu hrnec ledové vody, nebylo by to lepší procitnutí. Po první kapitole jsem byla totálně na plech. Jak už zaznělo v několika komentářích, je Mistr a Markétka literární směskou natolik fenomenální, že se jeden nemůže rozhodnout, či je to dílo více božské, nebo ďábelské. Geniální, anebo šílené? Obojí? Je vůbec možné, aby platilo obojí? Fantastický příběh je popsán tak klidně, že jsem se sama ptala, co je sakra divného na tom, aby se Markétka jedné noci vznesla do vzduchu a rozmlátila kladivem okna v bytě muže, který pomáhal zničit jejího Mistra. Prostě čapla kladivo a rozflákala je. A co jako. Spolkla jsem příběh Piláta, Ježíše a Jidáše bez váhání, jako by tam Bulgakov byl a jen zapsal, co viděl. Je celkem jisté, že jsem spoustu věcí nepochopila, vyložila si je špatně, nebo je během čtení ani neobjevila. V druhém kole mě nepochybně zaujmou jiné věci, najdu něco nového a naopak mě překvapí, co mě to vlastně upoutalo minule. Už dlouho jsem nenarazila na knihu, která by u mě vyvolala podobný dojem. Pokud jsem vůbec kdy četla něco srovnatelného. Tento stav se nedá popsat slovy, Mistr a Markétka se musí přečíst. A možná ani to nebude stačit. Myslíte si, že Kňour je pořád tam venku a kouká, co sem píšu? Kdyby tam byl, vůbec bych se tomu nedivila. 5/5, Мастер Булгаков.... celý text
Stanice Bouřná
1982,
Čingiz Ajtmatov
(Uwaga spoilery!) "Aby někdo vydržel na sary-ozeckých železničních výhybnách, musí na to mít náturu, jinak tu zajde. Step je obrovská a člověk maličký. Step je lhostejná, té je všechno jedno, ať je ti zle nebo dobře, musíš ji brát takovou jaká je, ale člověku není jedno, co a jak se ve světě děje, trápí se, souží, myslí si, že někde jinde, mezi jinými lidmi by mu bylo líp a tady je jen z vůle osudu." Těmito slovy vám Čingiz Ajtmatov otvírá oči a představuje prostředí, do něhož umístil děj románu Den delší než století. Za výstižnější považuji název, pod kterým vyšlo vydání z roku 1982: Stanice Bouřná. Na malou osadu se v každém ročním období valí pohromy. V zimě sníh a metelice, v létě písek z pouští. Proto se jmenuje Boranly-Bouřná. Boranly kazašsky, Bouřná rusky. Podobně jako slavné Popraviště má Bouřná tři hlavní roviny, které se prolínají. Příběh o budoucnosti zprostředkují kosmické pokusy CCCP a komunikace posádky rakety s civilizací na jiné planetě. Nejspíš díky tomu, že jsem měla v době čtení ještě trochu bordel v hlavě kvůli Zamjatinovým My, nijak zvlášť mě tato část příběhu neoslnila. Což se nedá říct o druhých dvou. Na začátku knihy přichází Ukubala říct manželovi, Bouřnému Edygejovi, že zemřel Kazangap – stařík, který s Edygejem pracoval na železnici a v Bouřné dřel přes čtyřicet let. Edygej začne připravovat jeho pohřeb a cestou na pohřebiště Ana-Bejit, kam míří na svém velbloudu Bouřném Karanarovi, začíná vzpomínat na svůj život. Vrací se k rodině Kuttybajevových, učitelům Abutalipovi a Zaripě a jejich dvěma synům. Kvůli boji mezi jugoslávskými partyzány v druhé světové je Abutalip popotahován sovětskými politruky, později je odvezen do vězení, kde i zemře. Edygej věnuje veškerou péči Zaripě a dětem, které má snad raději než vlastní. Časem zjistí, že se Zaripou nedokáže vycházet jenom jako přítel. Zároveň nechce opustit věrnou ženu, která s ním za ta léta zažila svoje. Situaci nakonec řeší radikálně sama Zaripa, když se během Edygejovy nepřítomnosti sebere a odjede se syny pryč. Navždycky. Edygejova reakce na rozhovor s komisařem o 'nepřátelských vzpomínkách' na Jugoslávii v deníku Abutalipa: "Z toho, co řekl, jedna myšlenka udivila Edygeje svou nelogičností, jakousi neslýchanou rozporností: jak je možné někoho obviňovat z nepřátelských vzpomínek? Copak vzpomínky člověka můžou být nepřátelské nebo přátelské, vždyť vzpomínky – to je to, co se stalo kdysi v minulosti, co už je dávno pryč, o čem se dá mluvit v minulém čase." Co je skutečně mimořádné, jsou legendy, které sesbíral Abutalip pro své děti. Slyšeli jste tu o mankurtech? Zajatci po strašné proceduře, kdy byli ponecháni ve stepi se smrskávající se čerstvou velbloudí kůží kolem hlavy, zcela ztratili paměť a začali slepě následovat rozkazy pána. "Je možné vzít půdu, je možné vzít bohatství, možné je vzít i život, ale kdo si vymyslel, kdo si dovolil vztáhnout ruku na paměť člověka?" pláče Najman-Ana pro svého syna Žolamana, z něhož se stal mankurt. Šla ho hledat, našla jej, ale on ji nepoznal a podle rozkazu zabil. Drásavý je příběh starého zpěváka Rajmaly-agy, který když zpíval, málem zastavil svět. Všichni stáli a poslouchali, jak zpívá. Jako starý muž se zamiluje do mladé dívky Begimaj, ale rodina a především bratr mu ji nepřejí. Rajmaly-aga je zabit a dívka se ho už nedočká. "Když jsi přišla z dálky velké, aby ses napila z pramene vody čisté, jak vítr vanoucí vstříc tě doběhnu a k tvým nohám padnu, Begimaj. I kdyby mi osud určil dnešní den jako poslední, neumřu dnes, Begimaj, a neumřu nikdy, Begimaj. Ožiju a budu znovu žít, Begimaj.." Z Bouřné se stala tutová srdcovka, kterou chci mít doma a jen obtížně se mi bude vracet zpátky do filďácké knihovny. Dotkla se mě víc než známější Popraviště. 5/5 větších než sary-ozecká step, vyšších než cesta do nebe a delších než vzdálenost z Bouřné kamkoliv jinam. Z temných hor až bude sestupovat národ kočovný, já nebudu na tržišti, Begimaj. Z modrých hor až bude sestupovat národ kočovný, nečekej mě na tržišti, Begimaj. Nebudeme spolu zpívat na tržišti, kůň můj nepřikluše a já nepřijedu. Z temných hor až bude sestupovat národ kočovný, z modrých hor až bude sestupovat národ kočovný, nečekej mě na tržišti, Begimaj..... celý text
My
1989,
Jevgenij Ivanovič Zamjatin
(Uwaga spoilery!) "Ať se stane cokoliv, nesmíš to srovnávat s 1984. Je to jasné?" Svoji vnitřní poučku jsem samozřejmě porušila už v předmluvě. Nemohla jsem přestat myslet na 1984 a až do konce knihy jsem tu Orwellovu bichli nepustila z hlavy. Autor My (Nás?) pocházel z Lebeďaně. Z města v tambovských polích, k němuž obdivně vzhlíželi Tolstoj i Turgeněv, a odkud údajně pochází ta nejpeprnější ruština a nejlepší ruské nadávky (osobně zatím nepotvrzeno). Své nejslavnější dílo Zamjatin napsal roku 1920. Některé Zamjatinovy myšlenky byly značně mrazivé. Na rozdíl od 1984 své hrdiny okrádá i o jména, nedílnou součást naší identity. Winston a Julie jsou v propadlišti dějin a místo nich přichází D-503 s I-330. Kódové označení pomocí písmen a čísel už nemá daleko k robotickým strojům, kdysi snad lidem. Prosklené domy, skrze jejichž stěny je všechno vidět, jsou slušné psycho. Když k tomu připočteme stejnou hodinu, kdy všichni snídají, má shodné mechanické krájení chleba v stovkách domácností nádech bezduchého světa robotů. Brutální je i růžový pejpr nutný pro partnerské návštěvy a glejt opravňující zplodit dítě. Na rodiče dítěte narozeného bez tohoto oprávnění čeká trest smrti. Duše a city jsou brány jako ztraceně vážná nemoc a proces individualizace, kdy hlavní hrdina opouští božské My a stává se ďábelskou jednotkou Já, je jasným porušením rozkazů Dobroditele. Docela maso, viďte? Bylo mi jedno, že za pochopení některých inženýrských lahůdek vděčím bývalému, velkému absolventu ČVUT. Když vezmeme dobu, kdy Zamjatin svou knihu napsal, je to opravdu brutální čtení a s Orwellem si celkem slušně pohrál. O téměř třicet let dřív. Ale stejně to jsou čtyři hvězdy. Ani to neumím přesně zdůvodnit, ale třeba samotný důvod, proč D-503 píše, mi uniká. Není to ono, něco tomu chybí. 4/5, i když by tam měla objektivně být pětka. Ale subjektivně ne.... celý text
Kreutzerova sonáta
1974,
Lev Nikolajevič Tolstoj
(Uwaga spoilery!) Tolstého uctívám. Do přečtení Kreutzerovy sonáty bych napsala, že vždycky. Ale tímhle dílem si mě velikán ruského realismu prostě nezískal. Upustila jsem od původního plánu super nízkého počtu hvězdiček a zkusila se nad tím vším znovu zamyslet. Asi to není kniha pro mě. Určitě to není kniha pro mě. Jsem jako ta ženská z vlaku, která o názorech Pozdnyševa prohlašuje, že zamrzly před pár staletími v době, kdy za Ivana IV. vyšel Domostroj. No, co už. Sonátu jsem četla dohromady s Rodinným štěstím. Větší kontrasty by si člověk představil jen těžko. Rodinné štěstí je romantickým dílkem nezkaženého mladíka, Sonátu psal zahořklý stařec zklamaný životem. Manželství se Sofií v některých chvílích celkem pravděpodobně připomínalo Kreutzerovu sonátu. S požadavkem střídmosti a čistoty si úplně nerozumím, ale respektuji to. Sice mám někdy chování uřvané feministky, ale zrovna se mi nelíbí, že sám Tolstoj ženě ukázal těsně před svatbou deník se sexuálními zážitky se služebnictvem (tento motiv je kromě Sonáty i v Anně Kareninové), nicméně požaduje striktní abstinenci po všech ostatních. První léta manželství byl stejně vášnivý jako Vronskij, pak mu dle mého kapku hráblo, což vyvrcholilo jeho podivným útěkem z domu. Skoro jako hrdinovi Sonáty, když probodl ženu kinžálem. Některé myšlenky jsou přitom velice zajímavé. Například ta, že by bylo více košér věnovat peníze do prevence syfilidy než do jejího léčení. Myšlenky o totálním podřízení ženy muži nejsou můj šálek čaje. Sonáta někoho určitě zaujme. Musím se smířit s tím, že nejsem Tolstého ideální hrdinka a nikdy se do jeho pozdních děl nevcítím. Nemám na to. Napadá mě právě teď bůhvíproč Zkrocení zlé ženy. Na světě je spousta typů Bianka-Lucentio, jejichž kurtoazní vztah by se možná velkému spisovateli zalíbil. Ale kruci, já nějak raději ty petrucciovské buřiče. Team Kateřina! Kdo jde se mnou? (3/5)... celý text
