Pink Martini
přečtené 387
Strakatý pes na břehu moře
1978,
Čingiz Ajtmatov
(Uwaga spoilery!) Razím nepříliš složitou teorii, že spisovatel píše nejlépe o své rodné zemi, kterou zná ze všech nejvíc. Že se Ajtmatov umí skvěle vypořádat s prostředím Kyrgyzstánu dokázal mistrně v Džamile nebo Labutích nad Issyk Kulem. Strakatý pes na břehu moře je situován tisíce kilometrů daleko od domoviny, ale Ajtmatov si s ním poradil znamenitě. Na břehu Ochotského moře, tam, kde končí Rusko a začíná království oceánu, žijí Nivchové. Jejich jazyk je snem pro jazykovědce, nepodobá se žádnému jinému a sami lingvisti jsou při jeho klasifikaci naprosto bezradní. Při slavnostní příležitosti od nich dostanete například mos: směs lesních bobulí s odškrabky z rybích kůží zalitou v tulením tuku. Žijí život chudý na peníze a majetky, ale bohatý na legendy a lidový folklór. Kde jinde by děti mohly věřit této pověsti o vzniku světa: kdysi dávno nebyla souš, všude jen nekonečné moře. Kachna Luvr zoufale létala nad vlnami a nevěděla, kam snést vajíčko. Nakonec si vytrhla několik pírek a z nich postavila hnízdo. A tak vznikla pevnina. Jednoho dne vyráží poprvé na moře lovit jedenáctiletý chlapec Kirisk s třemi muži. Otcem Emrajinem, strýcem Mylgunem a dědečkem Organem. Uloví tuleně a zbývá jim se vrátit domů k útesu, kterému se říká Strakatý pes. Nebe nad kajakem však ovládne mlha, která přijde po bouři. Skrze ni nejsou vidět hvězdy sloužící jako opěrný orientační bod a v naprostém bezvětří se vesluje jen těžko. Pitné vody pro čtyři je příliš málo. Aby zvýšili šanci na přežití aspoň jednoho z nich, končí muži postupně svůj život skokem do ledového moře. Do vesnice se po dnech utrpení a žízně vrací Kirisk sám. Jestli je Strakatý pes klasifikován jako četba pro mládež, pak je plnohodnotná i pro dospělé. Obsahuje několik příběhů z neznámé nivšské mytologie, sleduje marný boj lidí s přírodou, řeší konflikt v boji o přežití - uspěje právo silnějšího nebo moudrost předků, láska a lidskost? a konečně nadhazuje otázku, jak přistupovat ke smrti. Starý Organ před smrtí dlouze přemýšlí o světě a nakonec se klidně a důstojně vrhá vstříc své mořské panně. Mylgun se nedokáže smířit s bezvýchodnou situací, ze zoufalství se napije slané vody, spílá všem kolem sebe, než vzteky skočí do vln. Emrajin váhá. Smrtí by mohl syna zachránit, ale bojí se ho opustit a nechat samotného. Myslí na to, co všechno znamená být otcem. Citlivější jedinci nachystat kapesník a připravit se na depresivní čtení, filosofové vytáhnout poznámkový blok na vlastní názory. Kromě Námluv v Ke-vo je to jedno z mála dostupných děl o národu Nivchů v češtině. Nečekaně silné a působivé. Ajtmatov prostě uměl. 5/5... celý text
Žluté lásky
1959,
Tristan Corbière
(Uwaga spoilery!) "Přečti si Corbièra. Byl to magor. Bude se ti to líbit." Když dostanete takovéto doporučení, nemůžete odolat. Výběr byl jednoduchý, Tristan Corbière vydal za svůj ani ne třicetiletý život jedinou sbírku. Jmenuje se Žluté lásky. Můj první dojem po přečtení: byl to masakr. První věc, u které je třeba se zastavit: název. Les Amours jaunes. Český překlad doslovně kopíruje francouzský originál. Proč žluté? Jako žluté růže žárlivosti a nevěry, co dáváme lidem, které jsme už přestali milovat nebo oni už přestali milovat nás? Žlutá coby barva zrady a znamení nevěstek? Veselá žlutá pampelišek a slunečnic? Citronový úsvit nad Bretaní nebo bledničková, vyblitá žlutá na tváří nemocného? V Corbièrovi je těžké se vyznat. Nejspíš i on sám měl problém se pochopit. Hlavní Corbièrovou láskou je moře. Pěnící, zuřící, hřmící masa slané vody, která naráží na bretaňské útesy den co den a přináší obživu i zkázu. To jemu, moři, věnoval většinu básní. Nebyl námořník, kořala a karetní hráč s ženskou v každém přístavu, jak by se mohlo zdát z jeho básní. Hubený a nevyrovnaný mladík miloval jedinou ženu, italskou herečku, kterou si vydržoval jistý vlivný hrabě. Trpěl tuberkulózou, na níž i zemřel, a sám si připadal odporný. Nesetkala jsem se doposud s ničím, co připomínalo řeč Les Amours jaunes. Často se zadrhávají, nenacházejí vhodná slova, opakují se, vynechávají části věty, křičí vykřičníky a mlčí třemi tečkami uprostřed věty. Věty holé jako větve stromů v listopadu se střídají s dlouhými, rozvláčnými verši. Úplně beze smyslu a bez logiky. Čekání na smrt, které se objevuje v řadě básní, se míchá s erotickými motivy a krásou Bretaně. Corbièrovi bylo asi všecko fuk. Vymýšlel si data a místa, kde měly být básně napsány, aby mátl čtenáře. Sám prohlašuje, že nezná umění a umění nezná jeho. Ve své poezii rezignuje na harmonii a romantiku, vaří s cynismem, hořkostí, patosem a vášní. Žil v masce námořníka, pro niž se jeho křehký organismus nehodil. Jeho sbírka napoprvé zcela propadla, světu ji vrátil až Paul Verlaine, když Tristana Corbièra zařadil mezi Prokleté básníky. Naštěstí, jinak bychom přišli o tenhle francouzský unikát, solitéra a osobitého umělce. Jen několik ukázek: O humoru: A v klobouku mi luna prosvítá děrami. Blbá jak dvoukoruna. O lyrice a zvukomalbě: Ty růže-lásky z prádla padlá a nikdy zvadlá jemná růžová k tobě jde, ó pakvěte. Ctný kavalíre, na kolena! Já, opěšalý, s palašem, hned líbám uprášenou zem, kde šlépěj Tvá je otištěna. O lásce: Láska je souboj. Díky – zasažen. Už víc než čtrnáct hodin bije… To slzy jsou… Jdi, k pláči ti je, mé srdce!... Zpívej… Lépe nesčítat. Je to tak. Corbière byl magor. A mně se to zatraceně líbilo. Plný zásah. Nechci si zatím domyslet, jakou sílu bude mít originál. Jednou se do něj pustím. Zatím, i tak 5/5. Směšná vybitá pistole! .. či seď a ke dnu život pij, když víc už není na stole.... celý text
Osud člověka
1960,
Michail Alexandrovič Šolochov
(Uwaga spoilery!) Ke čtení Osudu člověka jsem přistoupila zcela prozaicky. Nasypala jsem do hrnce hrst makarónů, zapla sporák a pustila se do toho. Školní zápisky o jméně Šolochov prozrazovaly, že se zabývá především problematikou ruské občanské války v oblasti Donu. Řada jeho knih je poplatná době a obsahuje větší množství politické omáčky, aby mohla vyjít. Výjimkou je útlá knížečka Osud člověka. Vtáhne vás do děje a nepustí déle než pár sekund, to aby člověk očíhnul, jestli mu těstoviny nezdrhly z hrnce. Kapku bolševistické příchuti sice najít můžeme: hlavní hrdina je z dělnické třídy, je věrný zemi a straně, ale o tom Osud člověka z mého pohledu není. Je úplně fuk, kdo knihu napsal a jaké je národnosti. Hlavní hrdina se nemusel jmenovat Andrej Sokolov, mohl to být Hans Krüger nebo William Jones. Nejde o jeho šarži, vyznání a rodinný původ. (Necháme být otázku, jestli by někdo jiný než Rus dokázal vypít tolik vodky a přežít.) Ten, kdo si přisvojil opuštěného chlapce, byl v první řadě člověk. Obyčejný člověk, jehož hlavní zbraní je lidství. Přes všechno utrpení, smrt ženy a malých dětí, zastřelení syna v poslední den války a strádání v zajetí Sokolov nepřestal být člověkem a k adopci Váni ho vedla čistě lidská pohnutka. Makaróny jsem kapku rozvařila a rozhodně nebyly al dente. Ale nelitovala jsem. Je mi jasné, že se v rámci povinné masáže všeho made by CCCP četly knihy, jejichž hodnota byla nulová. Ale Osud člověka mezi ně nepatří. Nevidím na něm nic, z čeho by se měla dělat legrace. Za mě má Šolochov absolutorium. 5/5... celý text
Russka
2002,
Edward Rutherfurd (p)
(Uwaga spoilery!) Popsat Rusko? Ozřejmit jeho mentalitu a podniknout exkurs do historie? Uhm, cíle značně vysoké. Dokáže psát věrohodně o Rusku někdo, komu chybí slovanská duše? Byla jsem překvapená, že je to docela dobře možné a množství mých výhrad bylo naprosto miniaturní. Russka kopíruje klasický standart Rutherfurdových knih. Kolem tisíce stran, několik rodin, jejichž osudy se proplétají. Ovlivňují se jednak navzájem a do jejich životů rovněž zasahují výrazné osobnosti a zvraty dané historické epochy. První kapitola připomíná počátky ruské historie – příchod slovanských kmenů, nájezdy Alanů a pohanské legendy. Příběh se uzavírá na konci 20. století v komunitě ruských exulantů ve Spojených státech. Kniha je hutná jako zakysaná smetana přidaná na talíř k varenikům plněným kyselými višněmi. Nedá se přečíst a vstřebat hned, musí si zkrátka nějakou dobu poležet v žaludku. Co oceňuji především, je velmi čtivá forma (kdyby tak chtěli psát historikové!) a promyšleně schované narážky na různá literární díla. V básníku Sergejovi je ukryt kousek giganta Puškina; v Piněginovi, který nešťastného Sergeje zastřelí v souboji, je zase poznat zbytečný člověk Oněgin; jistá Taťána píše dopis muži, kterého miluje a název kapitoly Otcové a děti odkazuje na Turgěneva. Pár jsem jich nechala pro vás, k soukromému odhalení. Sice se na některých stránkách projevila notorická choroba ze studií a nervně jsem opakovala, ať Rutherfurd hned vybalí prameny, ze kterých čerpal, ale byla jsem spokojená. Bylo příjemné si ruskou historii vychutnat jinak, přesto stále uceleně a poutavě. A bylo přímo skvělé, že si s tím tak dobře poradil rodák ze Salisbury. Поклон вам, Эдвард. Za tu ďábelskou odvahu 5/5.... celý text
