Pink Martini
přečtené 387
Démon
2012,
Michail Jurjevič Lermontov
Jsem ten, jenž pouhým zrakem zničí květ rodící se naděje, jejž nemiluje srdce ničí a každý ho jen prokleje. *** Mám ráj i peklo v očích tvých. Já nadpozemsky miluji tě láskou, již nemůžeš ty znát. Jsou touhy vášnivé v mých citech i síla, kterou jsem kdy vlád. Jsem ryzí romantik a Lermontova mám spolu s Puškinem z ruských autorů nejraději. Na pozadí nádherného Kavkazu, který dokáže stejně dobře ublížit jako vyléčit, se padlý anděl, nyní Démon, zamiluje do krásné Tamary. Bez výčitek zažene jejího ženicha do záhuby a dnem i nocí jí namlouvá, aby zapomněla. Nevzdá se jí ani poté, co se Tamara schová za zdmi kláštera. Že mu nakonec podlehne, je zřejmé. Odolat tak vášnivým veršům se slovními hříčkami, kontrastem a hloubkou citu zkrátka není možné. I když láska Démona přináší jen smrt a zkázu. Nejsmutnější není ani tak Tamařina smrt a konec lásky, jako spíš to, že Démon se znovu vzdává myšlenek na konání dobra. Jeho touha narazí na hradbu principu, řádu, který z něj učinil zdroj zla.. *** Věř, ve své lásce jako v zlobě jsem stejně velký, Tamaro.... celý text
Dva bratři
1954,
Michail Jurjevič Lermontov
Dva bratři jsou jedním z několika Lermontovových dramat a leží zcela ve stínu známější a slavnější Maškarády. Ale leží tam oprávněně? Když jsem po knížce sáhla, vůbec jsem netušila, co přesně beru domů. Po přečtení jsem si řekla, že na Dva bratry se zapomíná neoprávněně a je to škoda. Hlavními hrdiny jsou Alexandr a Jurij Radinové, dva mladí šlechtici, kteří žijí se svým otcem na osamělém panství. Oba mají mnoho společného. Jsou svobodomyslní, hrdí, odvážní, impulzivní a udělají všechno pro lásku. Problém nastane, když se na scéně objeví Jurijova žena, kněžna Věra Ligovská. Kromě manžela ji totiž miluje i Alexandr. Právě láska ke stejně ženě dokáže naplno odhalit, že bratři mají řadu stejných vlastností, ale jejich povahy jsou v jádru úplně jiné. Jurij je naivní, čestný a důvěřivý. Alexandr je možná na pohled zdrženlivější a opatrnější, svá zklamání však řeší se vší krutostí a mstivostí, jaké je schopen. Je trochu jako Pečorin. Zaškrtil v sobě všechny kousky dobrých vlastností, zůstal mu cynismus, šarm a talent pro nádherné verše. Zůstává otázka, co na to všechno kněžna Věra. Dva bratři jsou spojením řady Lermontovových děl: jsou mladším bratrem Maškarády, hlavní hrdina Alexandr může být klidně bráchou Pečorina s kouskem Démona v těle a jméno Ligovský je nám také dobře známé z Hrdiny naší doby. Hlavní námět příběhu Lermontov vybral se svého života, když se setkal se svou dívkou poté, co se provdala za někoho jiného. 5/5. U ruského romantismu to u mě ani jinak nejde. A snad ještě bonus za dobrý pocit, že jsem znovuobjevila skvělou knížku, o které se toho u nás ještě moc neví, nebo se na to raději zapomenulo.... celý text
Bílá loď
1972,
Čingiz Ajtmatov
V hladině jezera Issyk-kul se odráží okolní pětitisícovky, vysoké stromy a legendy dávných časů. Z vesmíru vypadá jako velké tmavomodré oko a s jeho pomocí můžeme nahlédnout do Kyrgyzstánu a vidět ho před sebou skoro takový, jakým byl, když o něm psal Ajtmatov. Hlavním hrdinům Bílé lodi je sedmiletý chlapec. Jeho matka jej opustila sotva se narodil, stejně jako otec, který býval námořníkem na Issyk-kulu. Žije v malé horské vesnici, kde nejsou žádné děti, nemá si s kým hrát, s kým vyrůstat a jediný, kdo mu zůstal, je dědeček Momun. Jen díky němu se chlapec dostane do školy, dostane svoji první aktovku v životě a přežívá v krutém prostředí, kde o něj nikdo nestojí. Pro babičku je přítěží, protože její jedinou starostí je dcera Bekej, která nedala svému muži žádné dítě a alkoholik Oroskul ji bije, aby si vylil vztek. Dědeček chlapci vypráví napůl zapomenuté pohádky a vymyslí spolu příběh, kdy se chlapec promění v rybu, dopluje do Issyk-kulu a na bílé lodi uvidí ztraceného otce. Jednou z legend je i příběh o moudré sobí pramáti – opatrovnici a matce jejich rodu. Jednoho dne se v okolním lese objeví tři sobi. Chlapec je šťastný, že se vrátila sobí pramáti a bude nad ním bdít. Když jednou večer nachází muže z vesnice, jak tančí kolem ohně a chystají hostinu z ulovených sobů, zmocňuje se ho nekonečný smutek a vztek. Ve chvíli, kdy najde i Momuna, jak popíjí vodku a těší se na sobí pečínku, ztrácí poslední kousek štěstí, který na světě měl. Skáče do řeky, aby se stal rybou a odplul od světa, který se mu hnusí, ale utopí se. Ajtmatov popsal svou domovinu jako nelidsky krásnou, ale neobyčejně krutou. Kyrgyzstán jsou vysoké hory, divočina, nádherný Issyk-kul a tajemné příběhy. Je to země, kde legendy stále žijí s lidmi a děti můžou věřit tomu, že jejich rod pochází od moudré sobice. Ajtmatov ale zachytil i neutěšenou situaci v zemi, hlad, chudobu a všeobecný alkoholový démon. Proti sobě stojí svět legend a smutná pravda, dobro chlapce a zlo okolního světa. Ještě dlouho po dočtení mi bylo smutno, že jsem ani nedočetla celou sbírku a teprve se sbírám. 5/5 .. Tys však odplul. Věděl jsi, že se nikdy neproměníš v rybu? Že nedopluješ do Issyk-kulu, nespatříš bílou loď a neřekneš jí: "Buď zdráva, bílá lodi, to jsem já." Но ты уплыл. Знал ли ты, что никогда не превратишься в рыбу. Что не доплывешь до Иссык-Куля, не увидишь белый пароход и не скажешь ему: "Здравствуй, белый пароход, это я!"... celý text
Labutě nad Issyk Kulem
1976,
Čingiz Ajtmatov
Magický realismus jsem měla od začátku v rovnítku s Jižní Amerikou, patřilo to k sobě. Gabriel García Márquez rovná se Kolumbie a Kolumbie rovná se kafe. Proto jsem byla hodně zvědavá, jak půjde tenhle bláznivý, ale milovaný styl naroubovat na prostřední severního Kyrgyzstánu. Světe div se, naroubovat šel. A ďábelsky skvěle. Labutě nad Issyk Kulem jsou jednou z povídkových sbírek Čingize Ajtmatova, obsahují i jeho nejznámější milostnou novelu Džamila. Ajtmatov ve sbírce vzdává hold své rodné zemi, Kyrgyzstánu. Je to hornatá a někdy nehostinná země. Vysoká pohoří, neúrodné stepi a odlehlé, malé vesnice s kolchozním hospodářstvím. Je to země, kde dívky chodí v tátových vysokých holínkách a vojenském saku; kde je škola to poslední místo, kam by děti rády šly; kde je možné se prohánět týdny prázdnou stepí na koni, aniž by člověk někomu chyběl; kde je tvrdá práce nutností k přežití a kde se stále věří na dávné legendy a přírodní božstva. Ale i do země, v níž se hory téměř dotýkají nebes, a slunce se každé ráno koupe ve vodě modrého Issyk Kulu, přišla válka a převrátila zdejší svět naruby, aniž by se jí kdo zeptal. Na vesnicích zůstaly jen ženy a děti a čekaly ve strachu, co bude s jejich blízkými. Ajtmatov si nic neidealizoval, napsal všechno tak, jak si to pamatoval z dětství a z vyprávění rodičů. Vykreslil svůj Kyrgyzstán krásný i krutý, strhaný prací a veselý zpěvem. Přes veškeré útrapy, které by život v této zemi nabídl našinci, po přečtení jsem měla chuť se sbalit a odjet pryč. Vlastně ještě pořád mám..Vidět bílé labutě, jak zjara přelétají nad temně modrým Issyk Kulem, mít na hlavě červený šátek s vyšíváním a na chvíli na všechno zapomenout..... celý text
Džamila
1979,
Čingiz Ajtmatov
Dílem, kterým kyrgyzský Márquez Čingiz Ajtmatov udělal díru do knižního světa, byla novela Džamila. Ta knížka, o níž Louis Aragon prohlásil: "Oui, pour moi, c'est la plus belle histoire d'amour du monde,", tedy že pro něj je to nejkrásnější příběh lásky na světě. Je to otázka vkusu, ale za sebe říkám, že by mohl mít docela pravdu. Dost bylo Romea a Julie (Wille, promiň!), protože na naivitu a utopii sedá leda prach a muži se bůhví proč nechtějí stávat Romey. Vraždění se po pár dnech známosti a recitace náctiletých pod balkónem vyšlo rovněž z módy. Džamila je méně okázalá, možná o to silnější a uvěřitelnější. Severní Kyrgyzstán, autorova domovina a místo děje Džamily, není zrovna ideálním místem pro lásku. Už tak těžká práce na polích je pro místní ještě ztížena po odchodu mužů do války. Zůstaly jen ženy, děti a staří lidé, kteří museli najednou zastat práce za dva. Zůstal i mladý chlapec Seit, který rád maluje a chtěl by se stát malířem. Má rád svou švagrovou Džamilu, manželku staršího bratra Sadyka. Džamila je krásná a hrdá, ráda by byla dobrou ženou, ale trápí ji, že v Sadykových dopisech domů je o ní zmínka až na konci. To ji nechává pozdravovat až na posledním místě, po všech vzdálených příbuzných a div ne domácích mazlíčcích. Při práci na poli, kam Džamila jezdí se Seitem, se oba seznámí s Danijarem - mladým samotářským mužem, kterého zmrzačila válka. Zamlklého Danijara postupně Džamilina veselost a přímost probudí a začnou si spolu zpívat pokaždé, když se vrací z pole. I Seit po čase pozná, že Džamila miluje Danijara a on ji. Je šťastný za ně za oba, je rád, když si Danijar zpívá a Džamila konečně našla lásku, po níž toužila. Namaluje podle nich i obrázek. Sovětská vláda nebyla zrovna spokojena, protože se Džamila nechová jako vzorná sovětská žena a podvádí bojujícího muže-hrdinu. Propagandě se snadno kritizuje, ale která z nás by po ní házela kamenem.. Když se vrací po letech Sadyk domů z války, Džamila se rozhodne s Danijarem utéct. Odcházejí do stepi jen s uzlíkem přes rameno, ani neví, kam jdou, snad jen někam do dálky. Sadyk objeví Seitův obrázek, pozná v něm svou ženu a bratra začne považovat za zrádce, který o všem věděl, ale nikomu neřekl pravdu. Vyhrožuje, že se pomstí Danijarovi i nevěrné manželce, ale Seit mlčí. Nelituje, že podle bratra zradil rodinu a je rád, že Džamila je daleko a nechytí ji. Když po letech kreslí závěrečné dílo na malířské akademii, vrací se zpět k motivu Džamily a Danijara a vzpomíná na minulost. Je mu jedno, přes jaké útrapy musel projít, kolik tradic muselo být zlomeno, pokud mohli spolu být dva lidé, kteří se milují. 5/5, znáte mě. .. Nechť v každém tahu štětce zní píseň Danijarova! Nechť v každém tahu štětce bije srdce Džamilino!... celý text