Pink Martini
přečtené 387
Noc v Lisabonu
2001,
Erich Maria Remarque (p)
(Uwaga spoilery!) Noc v Lisabonu mi dlouho unikala. Byla jako očekávaná a spásná loď, která měla přirazit k portugalským břehům a vzít uprchlíky do Ameriky, jenomže jaksi nepřiplouvala. A pak jsem se po letech konečně dočkala. "Nechci tuhle noc zůstat sám." "Chcete, abychom ji strávili spolu?" "Ano. Až do zítřejšího rána." "To je všechno?" "To je všechno." "Víc nic?" "Víc nic." Ani my, čtenáři, nedostaneme víc. Jen jedinou noc v Portugalsku, během níž nám Josef Baumann/Schwarz odvypráví svůj příběh. Jsme jeho posluchači, zpočátku vyděšení a nervózní, kteří s tím neznámým člověkem odešli jen kvůli možnosti odjet pryč z Evropy, ale nakonec budeme překvapeni, jak mohla noc tak rychle skončit. Natolik je Schwarzův osud silný a přitáhne si pozornost k sobě jako lampa bloudící noční můry. Co se týče postav, jejich vykreslení a psychiky, je to klasický Remarque. Zbožnovaný. Zaslouží vyseknout poklonu na to, že seznámil generace s osudem mladých vojáků ve válce a hořkým údělem meziválečných emigrantů. Oceňuji i to, že představuje jednu z výjimek na poli klasiky, po níž šáhnou i junioři ctící jiné žánry. Je odrazovým můstkem pro vyšší levely četby. Jeho citáty jsou stálicí na všech databázích. Dokázal popsat nejtěžší období svého života tak, že je za ně tisícovkami čtenářů milován a oni je s radostí znovu a znovu prožívají s ním. Předává varování před událostmi minulosti, které by se neměly opakovat. "Možná, že budou naši dobu označovat za dobu ironie. Ovšem ne duchaplné ironie osmnáctého století, ale nedobrovolné a nejvýš zlovolné nebo hloupé ironie našeho neotesaného století technického pokroku a kulturní zaostalosti." Noc v Lisabonu připomíná stejně jako ostatní příběhy EMR ten malý kousek jantaru, co nový Schwarz objeví v dopisech a nechá si ho na památku. Neseme si část jejich obsahu s sebou jako připomínku minulých dob a jejich příběhů. Zůstanou v nás a nezaniknou. Předávají se dál, nezemřou. Josef Baumann nemusí mít obavy, jeho příběh je stále živý a nezapomnělo se. Asi nejde učinit jinak, než z fleku odkliknout 5/5. "Ačkoliv jsem byl v Lisabonu už týden, nezvykl jsem si dosud na bezstarostné osvětlení tohoto města. V zemích, odkud jsem přijel, byla města v noci černá jako uhelné doly a světélko v temnotě nebezpečnější než mor ve středověku. Přišel jsem z Evropy dvacátého století."... celý text
Říše snů / Gam
2008,
Erich Maria Remarque (p)
Autorovy prvotiny jsou na první pohled odlišné od pozdějších slavných románů. Ať už mírovým, místy až snovým prostředím, nebo básnickým patosem. V Gam je děj místy trochu trhaný a nenavazuje na sebe, řada otázek zůstává nevysvětlena. Ale za vylíčení bohémského bytu Fritze a mně blízké prostředí mladých umělců, vložené básně a lehce naivní patos začínajícího spisovatele jsou to jasné čtyři hvězdičky. Z obou příběhů dýchá chuť mládeže filozofovat a nabízí jejich nezkažený pohled na svět, do něhož už zralí autoři neproniknou. 4/5... celý text
Stíny v ráji
1992,
Erich Maria Remarque (p)
(Uwaga spoilery!) Zbožňuji Remarqua, zbožňuji a zbožňuji. Jeho popisy prostředí, postavy, jejich psychologii a chování, všechno. Nevím, co by se muselo stát, abych někdy přestala. Stíny v ráji vyšly v roce 1971, rok po jeho smrti. Poslední kniha románového mistra, který řadu zatvrzelců přivedl do náruče klasiky a přesvědčil je, že u čtení nemusí trpět jako mladý Werther (sorry, ctitelé Goetha). To prostě musíte mít! Na konci druhé světové přijíždějí do Států stovky uprchlíků z potápějící se Evropy. Prchají jako krysy před utrpením, zničení válkou a vězením. Vstupují do ráje, kde není ani fašismus, ani koncentráky. Ve spásných myšlenkách jim musely Státy připadat jako ráj a oni do něj vcházejí coby zničené lidské stíny. Jedním z uprchlíků je i Robert Ross, německý novinář, který dobře zná chuť lágru a smrti. Jeho prostřednictvím se nám ukazuje tvář New Yorku 40. a 50. let. Učíme se chápat, že Země svobody není tak ideální jako ve snech běženců. Jak přežít svobodu? Někteří se pomalu upíjejí, další propadají hrubosti a beznaději, kterou ukončují sebevraždou. Amerika není ráj. Když Robert ochutná pozlátko Hollywoodu a filmových stár, pochopí, že válečným uprchlíkům nikdo neporozumí. Honba za slávou až na prvním místě. A kdo ze zlatokopů pochopí, že oni přišli z pekla? Nefunguje nic. Nedá se pracovat, natož milovat. Sen všech, že až to jednou skončí, oni se budou moci vrátit domů, přinese Robertovi jen další utrpení. Po návratu do Německa zjišťuje, že válku lidé stále nosí v srdci a fašismus nevymizel. "Největším zklamáním byl návrat, byl to návrat do cizoty, návrat do lhostejnosti, skryté nenávisti a zbabělosti. Nikdo už si nevzpomínal, že by byl patřil ke straně barbarů. Nikdo nenesl odpovědnost za to, co napáchal." Remarque byl znalcem emigrantské duše. Věděl, že uprchnout válce a přežít na bojišti neznamená zvítězit. Následný návrat je mnohem těžší. Je stále nějaké kam? Před válkou se utéct dá, před sebou ne. Jaký je zhruba pocit a první myšlenky po přečtení? Remarqueovými slovy: "Nikdo se nemůže vracet, nic nezůstává bez proměny, ani člověk sám, ani ten druhý. A tak jediné, co zbylo, je čas od času večer plný zádumčivosti, té zádumčivosti, jakou cítí každý člověk nad tím, že všechno pomíjí a že on je jediným živým tvorem, který to ví a který rovněž ví, že je to útěcha, i když ji nechápe." PS: Koho by nepotěšilo, že v knize najde milovaného Ravica? Stíny minulosti jsou všude. I v ráji. 5/5.... celý text
Vítězný oblouk
1987,
Erich Maria Remarque (p)
(Uwaga spoilery!) Jednou z nejhorších věcí pro mě je možnost výběru (ještě horší je, když dojde čaj). Vybrat si jednu knihu? Téměř nemožné, raději pustý ostrov bez knihy, než nechat ostatní miláčky doma. I když, asi se najde jedna kniha, pro kterou tu výjimku udělám a vyberu si. Vítězný oblouk (dřív vydávaný i jako Brána vítězství) je jednou z knih, díky níž si dokážu bezpečně vysnít Paříž v libovolném ročním období i denní době, i když jsem tam zatím nebyla. Umím si naprosto přesně představit, jak vypadá sychravý listopad na Pont de l’Alma, kde dostala Joan od Ravica alžírský cigáro. Stejně jako dusný horko a mraky snášející se na Vítězný oblouk v předvečer německého vpádu do Francie. I po letech mě fascinuje mnohovrstevnatost (jak příšerné slovo) Vítězného oblouku. Při každém přečtení v něm nacházím nové věci a promítám do něj vlastní zkušenosti. Z prvního čtení zůstal silný antimilitaristický a antifašistický dojem spolu s myšlenkami na strašný život ztracené generace po konci války. Po několika letech a zážitcích jsem byla ve vleku lásky Ravica s Joan. Jejich vztah byl sice odsouzen k tragickému konci od první skleničky calvadosu, ale vzal to čert. Přesto, že každý čekal, kdy nastane konec, stejně to bylo bolestné a smutné. A jejich poslední rozhovor říznutý jazykovou bariérou? Kam se v tuhle chvíli hrabe Byronova lyrika. Hloubka citu tryská z té podivné směsky italštiny s němčinou a nepotřebuje k tomu ani jeden fígl jazykových trop a figur, dokonce ani zvukomalebné hrátky. Koho tahle scéna nedostane, je u mě bezcitnej bastard. Nevěřte kecům, že Remarque píše pouze o válce, že stačí přečíst Na západní frontě klid a hra skončila. Dohráno není ani zdaleka. Téma války je samozřejmě stále přítomno, ale nedá se tomu divit. Chtít příběh člověka, kterého by se v té době nedotkla válka, by svádělo maximálně ke čtení poznatků o životě Eskymáků. Poslední věcí, o které se ještě chci zmínit, je epické množství geniálních citátů. Dá se říct, že na každé stránce je aspoň jeden. Tři pro ochutnávku a prémie. - Lásku nemáme špinit přátelstvím. Konec je konec. - To je nejstarší otázka lidstva, Joan. Proč: otázka, o kterou se do dneška rozbíjí všechna logika, všechna filosofie, všechno vědění. - Jsi cynik jako každý, kdo pracuje v noci. - Nikdo nám nemůže být cizejší než ten, kterého jsme kdysi milovali. Vzít si jednu knihu kamkoliv, od pekla po pustý ostrov, vezmu si Vítězný oblouk. Vydání Našeho vojska bez obrázků, s velkými a úplně obyčejnými písmeny na přebalu, co z něho četla ještě máti. Pro atmosféru Paříže, pro všechny citáty, pro milovanou Francii a pro všechny vzpomínky, jejichž seznam by po to všem už zůstal neúplný. Suverénně nejbližší a nejsilnější Remarque. 5/5 .. Vůz projel avenue Wagram a zahnul na Place de l’Étoile. Nikde nesvítilo jediné světlo. Náměstí bylo moře tmy. Takové tmy, že nebylo vidět ani Vítězný oblouk.... celý text
Harém
2008,
Colin Falconer (p)
(Uwaga spoilery!) Základní poučení z Harému zní: neštvěte baby. Prostě to nedělejte. Zatímco mírumilovná Pink Martini pouze vyhazovala z okna kartáčky na zuby a s jeho svetrem utírala podlahu se zvláště sveřepým výrazem, Hürrem byla poněkud radikálnější. Z tepla masážního stolu se smíchem sledovala, jak synu muže, kterého chtěla, a ženy, kterou nenáviděla, nesou otrávené pomeranče. A dobře se bavila. Někteří mají Colinovi za zlé, že z Hürrem vytvořil mocichtivou intrikánku. A proč ne? Stejně o té holce nic nevíme. Jak se jmenovala, jaké byla národnosti, ani kde, kdy a komu se narodila. Ukrajinka, Rusínka, Polka? Vem to čert. Nebyla nic do doby, než ji zajali krymští Tataři a dovlekli ji Sulejmanovi do harému, kde si získala jeho pozornost a putovala do ložnice. Po krátké době vyvrátila fakt, že je jen krásná cetka sloužící pro okrasu a začala se zdatně míchat do osmanské politiky. Tehdy vstoupila do dějin. Postavila ubytovnu pro chudé, mešitu a nemocnici a psala dopisy evropským panovníkům. Plus přinutila Sulejmana II., aby si ji vzal a porušil tak zavedený sultánský zvyk neženit se. Not bad. Co Colina jako vždycky šlechtí, je jeho oddanost historickým faktům. Drží se jich pevně jako Prométheus svý skály na Kavkaze. Do kostry dat, jmen a událostí už zasadil svůj vlastní příběh. Na to má spisovatel právo. Nikdo z nás tam nebyl a nemůže posoudit, jaká Hürrem byla a co vyplňovalo čas mezi hlavními událostmi. Vedlejší linie Benátčanky Julie Gonzagy a koneckonců i samotné Hürrem vám z hlavy spolehlivě vymlátí veškeré romantické představy made by Angelika a sultán. Z harému vás nevytáhne ani dvacet pajdavých Rescatorů a odolávat sultánovi v jeho vlastní posteli není zrovna dobrej nápad. Bez delšího uvažování hodnotím 5/5. Colin vytáhl fantastický příběh dvacet let předtím, než ho zpopularizovala jistá turecká telenovela, kde je méně herectví než ve východoněmeckým pornu. Přinesl svůj pohled na celou věc a nenaplival historii do očí. Pro Falconerovce hotová coliňolada (po vzoru slastné Piňa Colady). Jak stručně vystihuje nápis na přebalu: byla to tisíc a jedna noc. Ale bez jediný pohádky.... celý text
Hedvábná stezka
2003,
Colin Falconer (p)
Coline, máš u mě další pětihvězdičkový zářez. Naprosto nechápu, kde ses dostal k tomuhle úžasnému námětu, ale to je vedlejší. Hedvábná stezka nás zavádí do míst, kde to ve středověku pěkně žilo a kam by se normálně myslící člověk vydal nejvýš jen ve snu. Naštěstí se našel jeden fanatický kněz a jeden lehce bláznivý templář, který je sice křesťan, ale je mu to ve většině případů úplně jedno. Potom zde máme jednu dobře vychovanou, vzdělanou princeznu a jednu rozdivočelou Tatarku, kterou nebaví nic tolik jako nakopávat zadky chlapům, kteří si ji náhodou chtějí vzít. A to už stačí na skvělý příběh, zvlášť když přidáme orientální kulturu, frajerské Tatary, co se s ničím nepářou a nečekanou lovestory. I ten nudný kněz ze dokáže zamilovat do křehké princezny, spát s ní a zapříčinit její smrt. Tatarku Chutlun přejdou myšlenky na prohánění mužů, když se zamiluje do templáře. Spletitá situace kolem křížových výprav, souboje mezi tatarskými kmenovými vůdci a vůně koriandru na tržišti jsou jen kořením toho všeho. Možná si Colin zase něco vymyslel, což by mě mělo jako studenta historie slavné MU aspoň trochu štvát, ale je mi to jedno. Jsi bourák, Coline. A budu to tvrdit i u souhrnné zkoušky ze středověku. 5/5... celý text
Lovci perel
2007,
Colin Falconer (p)
O perlách jsem toho předtím moc nevěděla, snad kromě toho, že se šňůrka perel skvěle hodí ke stylu 20. let minulého století a k malým černým. Díky této knížce je mi jasné, že cesta, kterou perly urazí, než se ocitnou na krku neznámé dámy, je dlouhá a sakra nebezpečná. Hledat mušle na mořském dně nebyla žádná sranda, ani pro borce, jakým byl Cameron McKenzie, zvlášť když kolem rejdili žraloci a otec jeho vyvolené s nožem v ruce. V Broome, docela malém městečku na západním pobřeží Austrálie, byl život pevně provázaný s perlami. Pro perly se lhalo, kradlo i vraždilo. Nepokoje vyvolávaly i střety mezi místní čínskou, japonskou, filipínskou, bělošskou a kdovíjakou další menšinou. Takže místní chlapi se v neděli odpoledne nenudili. Hon za perlami a pohádkovým ziskem Camerona odtrhne od jeho lásky Kate, přivede ho do vězení, odkud jen zázrakem unikne před smrtí a nakonec umírá kvůli perlám i jeho manželka Rose. Řekněme to takhle: jedna hvězda za všechna fakta o perlách, druhá za prostředí a nápad, třetí za drsňáka Camerona a čtvrtá za falconerovský styl. Ale něco tomu chybí, aspoň podle mě. Sice pořád lepší než to, o co se pokoušejí ostatní tvůrci tohoto žánru, ale na pět to prostě není. Umíš i líp, Coline. Příště víc přísloví, rčení a filosofie jako dřív. Ale neber si to osobně, stejně tě furt žeru. 4/5... celý text
Má krásná špionka
2006,
Colin Falconer (p)
(Uwaga spoilery!) "Miniaturní růžová zahrada s jedinou žmarlikou, jíž se říkalo Jidášův strom. Prý se právě na tomhle stromě oběsil Jidáš poté, co dostal třicet stříbrných za zradu Krista. Další chudák, který neodkázal žít s následky činu, který mu kdysi připadal jako dobrý nápad." Jeden z mých nejmilejších Colinových románů. Napsaný uprostřed zlaté Falconerovské éry, kdy chrlil knihu za knihou a jednu lepší než druhou. Kdeže jsou ty časy. Jsou asi definitivně v čoudu jako doba, kdy se Bukurešti přezdívalo Malá Paříž a v buticích na hlavní třídě prodávali nejnovější kolekci Coco Chanel. Musela to být krásná doba. Dokud jednou nepřišla místo očekávané nové kolekce dávka poněkud jiného stylu. Kožichy a perly vystřídala nová móda upjatých černých uniforem Schutzstaffel a dalších složek aparátu Reichu. Kavárny, cukrárny a prodejny parfémů musely zavřít a připravit se na pobyt německých jednotek. Stejně jako britské, francouzské a turecké tajné služby. Děj knihy se odehrává v krušných časech druhé světové v Rumunsku a Turecku, které jsou k nám sice blíž než kdejaký El-Alamejn, ale stejně toho o nich víme jen poskrovnu. Jedním z vážných témat je situace početné židovské komunity v Bukurešti, která je pod nestabilní vládou systematicky vyhlazována. Stejnou pozornost zaslouží i složitá politická situace v obou oficiálně neutrálních zemích ztížená vnitřními spory a šachovými partiemi, jež bez výčitek rozehrály hlavní velmoci a neptaly se přitom nikoho. Zatímco Francie, SSSR a Británie hrály partie o velkých událostech, v ulicích Istanbulu a Bukurešti dostávají jejich figurky své tváře. Jedna patří Nickovi, jenž pod zástěrkou práce na britském konzulátu úspěšně buduje síť špiclů. Druhá Siggimu Maierovi, který na německé straně dělá v podstatě totéž. Oba krále spojuje postavička Daniely, rumunské Židovky. Oba ví, že by jí neměli věřit a dělat si plané naděje, ale stejně to dělají. Nick její lásce obětuje všechno. Aspoň té domnělé. Dvojitý agent Daniela lže častěji, než říká pravdu. Odliší je ještě vůbec od sebe? Ve válce není čas na románky, nikomu se nemá věřit, nadřízený vás s ledovým klidem obětuje a přeběhne na druhou stranu, a z nejhorších nepřátel se mohou stát přátelé. Nejde jenom o milostný trojúhelník a nejde jen o válku. Colin obě roviny zapracoval dohromady s grácií sobě vlastní. K některým kapitolám se ráda zpětně vracím. Hlavně k těm s Maxem Kingem, jehož průpovídky jsou učebnicí pro každého cynika. Na jeho adresu jenom toto:„Zpravodaj Reuters byl opilý, vlastně poslední dva dny vůbec nevystřízlivěl.“ Ani vy ze Špionky hned tak nevystřízlivíte. Tohle je celkem jasných 5/5, Coline. Jó, to byly časy. Musíš zase psát takhle..... celý text
Ostrovy přízraků
2009,
Colin Falconer (p)
Po mírném roztrpčení, které mi přinesly Perly nebes, musím po Ostrovech přízraků zkonstatovat, že tohle je ten starý, dobrý Colin. Náš chlap ušatá je zase zpátky s novou dávkou falconerovské drogy. Tentokrát se děj příběhu odehrává na lodi, a to ne ledajaké. Na vlajkové lodi Batavia, kterou stavěli z baltských dubů a která je chloubou všemocné holandské mořeplavby. Na cestu do tropických kolonií (za sluníčkem, diamanty, dobrodružstvím nebo nemocemi) se v jejích útrobách vydávají Falconerovi hrdinové. Ctná Lukrécie, po níž touží všichni muži na palubě, ale jí je to v podstatě úplně fuk; komandér François Pelsaert a kapitán Araian Jacobsz, kteří oba bláznivě milují Lukrécii a ještě bláznivěji se navzájem nenávidí, predikant Gijsbert Bastaiens, který zaprodá i vlastní dceru vrahovi, jen aby se zachránil; a především náš Jeronimus, bývalý lékárník z Haarlemu, který ale dobře ví, že jeho životním posláním není prodávat rybí tuk nemocným. Má svou vlastní vizi, jak by měl svět fungovat. Když Batavia (ponechme stranou, čí vina to byla) najede po měsících plavby na útes a lidé jsou odvezeni na několik pustých ostrůvků, kde se bojí růst i květiny, nastává pomalu čas na naplnění Jeronimova snu. Kapitán s komandérem odjíždějí hledat pomoc a Jeronimus vytváří na ostrovech své zvrácené království. Je přesvědčený, že právě jeho si vyvolil Bůh. Podle nového řádu patří ženy a víno všem, a každý, kdo by se odvážil ceknout nebo se zle na Jeronima podívat, skončí rozcupovaný na kousky meči jeho poskoků. Zvrácenost a brutalita Jeronimova režimu skvěle ukazují, čeho všeho je člověk schopen se vzdát, aby si zachránil krk. Zabít manželku, zabít dítě nebo vyvraždit stan nemocných... Když na konci připlouvá záchranná loď, nabírá na palubu lidské trosky, v nichž ale nezůstalo nic lidského. Kromě zoufalé chuti žít, která přebila záchvěvy morálky. Během soudu s Jeronimem a jeho společníky se těžko určuje, kdo už překročil hranici a stihne ho trest. Na každém ulpěl kus viny. A Hieronymus Bosch by tomu všemu zcela jistě zatleskal.. Luxusní čtení.. 5/5... celý text
Perly nebes
2008,
Colin Falconer (p)
Mňo, Coline, tak tohle byla rána trochu mimo terč. Samozřejmě, jakmile vyšla nová kniha, musela jsem ji mít. Doufám, že Perly nebes byly výplodem nějakého ne zrovna povedeného tvůrčího období nebo naléhavé potřeby peněz, protože za starým dobrým "Falkoušem" (podle mě) knížka docela zaostává. Jo, je pravda, že mě zajímalo, jestli se Kate aspoň na chvíli zase vrátí ke Cameronovi a komu všemu Cam ještě rozbije pusu. Aby čtenář vytušil už na začátku, že Elvie to táhne k Jamiemu a naopak, nepotřeboval umět číst myšlenky a věštit z křišťálové koule. Hlavní linie příběhu je tak v čoudu už po prvních desítkách stran. Drahý rebel Cameron se utopí, ale jeho smrt s vysněnou perlou v ruce byla z kategorie těch těžších kýčů. U prvního dílu jsem dala hvězdu za nápad, hvězdu za fakta o perlách, hvězdu za Cama a hvězdu za to, že píše bůh Colin. Hvězda za falconerovský styl zůstává. Fakta o perlách byla vyčerpána už dřív, takže nebylo co nového nabídnout. Hvězda za Cama sice zůstane, ale po polovině knihy zhasne. Další hvězdu dám za to, že konečně vím, jak to dopadlo se všemi hrdiny, ale žádná další nebude. Snad to bylo jen něco přechodného a další knížky budou lepší. Protože jestli má toto být úsvit nového Falconera, tak hodně zvážím, jestli půjdu automaticky kupovat další kousky. Byla to jen slabá chvilka, viď, Coline? 3/5... celý text
Soumrak bohů: Román o Kleopatře
2008,
Colin Falconer (p)
(Uwaga spoilery!) O starověkém trojúhelníku Caesar-Kleopatra-Marcus Antonius se toho napsalo a natočilo už hodně. Jenom z románů by se dala postavit pyramida slušných rozměrů, že by se neztratila ani v Gíze. A že do té hromady vhodil svůj příspěvek i Colin, je jenom dobře. Jestli máte pocit, že už jste četli všechno, vězte, že náš drahý Falkouš má k tématu co říct. Pustil se do toho se stylem vpravdě falconerovským. Všichni víme, o co mezi třemi hlavními postavami jde a kdo jsou. Kleopatra je mladá egyptská faraónka, patřičně drzá, rafinovaná, rychle uvažující a jednající. Caesar není žádný salát, ale legionář velící snad i legiím složeným z římských bohů. A Marcus Antonius, který Caesara nahradil nejenom v Kleopatřině ložnici? Říkejte si, co chcete, snad všechny jsme chtěly Marca Antonia. Plus Oktavián. Dostatečně slizký a politicky obratný úhoř. Postavy bychom měli. V hlavní roli politika. Ze strany Římanů i Egypťanů (pokud se o Ptolemaiovcích dá vůbec mluvit jako o Egypťanech). Všem jde v první řadě o politiku a diplomatické vztahy přinášející peníze, obilí, vojáky a vybavení pro armádu. Ale za hlavním politickým cílem jsou lidské city. Colin u toho nebyl, stejně jako nikdo z nás. Nicméně když Kleopatra nechce opustit umírajícího Marca Antonia, její pomocník si pomyslí, že mu lhala, když tvrdila, že jde jen o politiku a toho Římana ale vůbec nemiluje. V téhle chvíli si myslím, že Colin tam byl. Možná se zamaskoval jako jedna z královských kober. Nebo se schoval někde za pozlaceným trůnem a závěrečné chvíle Kleopatřina života sledoval zpovzdálí. Viděl zuřícího Oktaviána, jenž chtěl Egypt i jeho vladařku, kterou nedostal. Ať nikdo netvrdí, že v tom byla jenom politika. Omnia vincit amor, že, Coline? 5/5, starej brachu.... celý text
Běsi
2008,
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Když jsem narazila u babi v knihovně na vydání Běsů z roku 1930 z Melantrichu, zdivočela jsem a vlekla jsem je hned přes půlku Brna domů. Musela jsem je mít pokud možno okamžitě. O době, kterou Běsi popisují, jsem četla mnohokrát z historického hlediska. Druhá polovina 19. století se pojí se zakládáním teroristických hnutí a snahou zničit carství. Většina osob v Běsech má svůj reálný základ: Šatov, Verchovenskij, Stavrogin... Všechny tři díly jsem zhltla během pár dní. Více než 50 stran se během jednoho zátahu přečíst nedalo. Přečíst kousek, vstřebat, pochopit, pokračovat dál. Dostojevskij dodal všem revolucionářům, o kterých jsem četla jenom jako o bestiích, lidský rozměr, rozebral jejich činy a myšlenky tak detailně, že jejich jednání je rázem jasné a pochopitelné. O stylu psaní se netřeba vyjadřovat, Dostojevskij v ryzí podobě se vším, co mám na jeho psaní nejraději. Jenom jednu věc Dostojevskému neodpustím hned tak: nechal zavraždit mého oblíbeného Šatušku. I když, i prototyp Šatova nedopadl líp. Jedním slovem: Mistrovské dílo, díky němuž dostala všechna jména ruského podsvětí lidskou tvář. 5/5... celý text
Chudí lidé
1954,
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
(Uwaga spoilery!) Svým prvním románem, který FMD začal psát ještě před tím, než ho málem zastřelili za členství v revolučním hnutí Petraševců, položil první kámen na cestě k velkému převratu v ruské realistické literatuře. Do roku 1846, kdy Chudí lidé vyšli, ruští spisovatelé nábožně dodržovali nepsanou Gogolovu doktrínu o ubohém malém človíčku, který se den co den pachtí nad spisy a nakonec anonymně vypouští duši poté, co ho okradou i o jeho jediný plášť. Gogolovský trend nemyslícího, zoufalého chudáka, kterého vykořisťují i krysy v jeho nuzným bytečku, FMD razantně mění. Makaru Děvuškinovi, svému prvnímu úředníčkovi a příbuznému Akakije Botičkina, dává sílu sebereflexe. Děvuškin je schopen o sobě přemýšlet, dokáže realisticky uvažovat o svém životě a uvědomuje si svoji nicotu. Na rozdíl od Botičkina z Pláště má i jisté zájmy, rád čte a fantazíruje o dramatických osudech knižních hrdinů, které jsou tak vzdálený jeho stereotypní nudě v tuberáckým Pitěru. FMD dokonce dává svému hrdinovi i jisté rodinné zázemí, v podobě sousedky přes ulici – Váreňky Dobroselovové, s níž si Děvuškin pravidelně dopisuje. S rostoucím číslem přečetených knih FMD si člověk uvědomí, že Chudí lidé jsou opravdu jen začátek něčeho velkého, ale mají svoji sílu sdělení a umí strhnout pozornost, nejenom stále řešenou otázkou o tom, jaký je vztah mezi Děvuškinem, jehož jméno bychom mohli přeložit jako Holkař, a mladou Váreňkou, která by mohla být jeho dcerou. Jejich vztah je sice hlavně v linii otec-dcera, ale nebyl by to FMD, aby nepřidal kapku pedofilní creepy atmosféry. Kniha v mnohém ještě žije z doby Gogola, ale přejímá už jisté psychologicko-dušeřezající rysy, pro něž je FMD tak milován svými vyšinutými čtenáři. Děvuškin stál na počátku antropogeneze Ivana Karamazova nebo Ivana Šatova. Jeho hlava je pečorinská, hrdinná a odvážná, ale tělo stále zůstalo zaseklé v nevýznamném úředníkovi z Pláště. Jeho schopnost racionálně ohodnotit život je naplno vidět v okamžiku, kdy dostane od Váreňky na přečtení Puškina a Gogola. Romantický Puškin je pro Děvuškina hrdina, ale čtení příběhu Akakije Botičkina je pro našeho úředníka jako pohled do zrcadla na vlastní bídu a nemožnost zažít velké osudy lidí, kteří určovali chod dějin. Osudem lidí Děvuškinova typu bylo navždycky hnít v některém úřadě a modlit se v zázračné povýšení do hodnosti slibující šlechtický titul. Za mě 4/5, možná časem 5/5. Dostojevského literární entrée se uchytilo a začalo žít vlastním životem.... celý text
