Pink Martini
přečtené 387
Sbohem živote
1968,
Čingiz Ajtmatov
(Uwaga spoilery!) Když vyšla v roce 1966 Ajtmatovova povídka Sbohem, živote (v originále Sbohem, Gülsary), kritika byla u vytržení. Všechny recenze hovořily o tom, že tohle je autorův Olymp, jehož dokonalosti se dá dosáhnout jen jedenkrát. Navzdory tradici, že to, co kritika opěvuje orfeovskou melodií, nestojí obvykle ani za šluk špatnýho cíga, u Ajtmatova tohle neplatí. Co my víme o jeho Kyrgyzstánu? Je to země, kde z vrcholů sedmitisícovek Ťan-Šanu shlíží strašlivá božstva, je tam bída stejná jako před padesáti lety, pasáčci koz zpívají zvláštním hlubokým hrdelním zpěvem písně o minulosti a svobodě, kterým nerozumíme a skrze Issyl-kul lze nahlédnout do středu země. Po roce 1945 se do tohoto světa vrací z frontového pekla Tanabaj Bekasov a na radu svého přítele odchází do hor ke stádům koní. A tam potkal Gülsaryho. Plavého hřebečka kulatého jako míč, pro něhož by se zkušení koňáci nechali rádi rozsápat při buzkaši. Mimochodníka, který chodil tak rovně, že kdyby na něho postavili vědro vody a nechali ho jít, neukápla by ani kapka. Nikdo kromě Tanabaje nesměl na Gülsarym jezdit. Dokud nepřišel nový předseda kolchozu a nechtěl mimochodníka pro sebe. Kůň byl soudružsky zabaven a stárnoucí muž osiřel. Měl ženu i děti, ale část života odcválala na hřbetu Gülsaryho někam do dáli. I koni se stýskalo po jeho jediném pánovi a utíkal zpátky. Peklo kolektivizace, nesmyslnost a absurdita režimu, podle něhož by na hrušních měla růst jablka, byly příliš tvrdým chlebem i pro silné muže, jako byl Tanabaj. Mlýnek doby semlel starého muže i zlatého mimochodníka a nechal na nich jen kostru. "Minul podzim a Tanabaj přijel k předsedovi kolchozu. Náčelník mu povídá: Vybrali jsme ti, starouši, koně. Už má to nejlepší za sebou, ale na tvoji práci se chodí. A tak Tanabaj znovu uviděl mimochodníka a srdce se mu žalem otřáslo. Vidíš, znovu jsme se setkali, znovu jdeme spolu." Cestou domů Tanabaj pochopí, že Gülsary je tak vyčerpaný, že nedojde a vrací se k časům mládí a štěstí. "Byl jsi veliký kůň, Gülsary. Byl jsi mým přítelem, Gülsary. S tebou odchází má nejkrásnější léta, Gülsary." Ajtmatov byl kritický k zemi, v níž žil a ukázal, že uměla ničit lidi jako žádná jiná. Ničila lidi, které my dnes házíme do jednoho pytle jako Sověty. Přinesl hluboký příběh muže a koně, nejlepších přátel běžících na vstříc svobodě. Stejně jako Popraviště, Stanice Bouřná a jiné ajtmatovky má i tato kniha neskutečný mýtický podtón. Jako by to byla stará legenda. Smrt Gülsaryho není jen smrtí zvířete, bere s sebou mládí, štěstí a naději. Odešel ten nejlepší, který kdysi znamenal světlo i tmu. Nebylo to jen tak nějaké na shledanou, ale poslední sbohem někomu, koho už nikdy neuvidíme a kdo měl celou naši duši. Bez naděje na další setkání. Možná v nebi nebo pekle, pokud vůbec jsou. Nezapomenu. Nezapomenu, H. A ty buď sbohem, zlatý mimochodníku. Sbohem, živote. Sbohem, Gülsary. Прощай. 5/5 Dneska to nešlo stručněji, i když jsem chtěla. Adresováno H. na druhou stranu republiky. Nevěřím, že se ještě potkáme. A když ano, nebudeme si mít co říct.... celý text
Anna Sněgina
1972,
Sergej Alexandrovič Jesenin
Málo věcí (čestná výjimka čaji Darjeeling, irské hudbě, blond kavalírům a norským biatlonistům) má nade mnou tak zdrcující moc jako ruská lyrika. I v době, kdy mi zbývá asi osmačtyřicet hodin do prvního zápočtu. Anna Sněgina je jedno z nejslavnějších děl ruského básníka a lamače srdcí Sergeje Alexandroviče Jesenina, jež napsal rok před smrtí - v lednu 1925. Inspiraci hledá ve svých vzpomínkách, vrací se ke kraji kolem Rjazaně, který mu přinesl tolik radosti a krásy, a vrací se též ke své dávné lásce Lidii Kašinové. Do poémy vnesl svoje rodné Konstantinovo pod názvem Radovo a milou Lidii coby Annu Sněginovou. Hlavní téma je samozřejmě lyrické. Příběh lásky dvou lidí, hlavního hrdiny -básníka Serguši (Jesenina) - a jeho od dětství milované Anny na ruském venkově. Milostná linka by Jeseninovi bohatě stačila na vytvoření nádherného díla, ale Anna Sněginová je mnohem víc. Příběh se totiž odehrává za krizových let 1917-18, kdy v Rusku dochází k revoluci, která zasáhne i zapadlé vesnice a bude převracet životy místních naruby. Už samotné jméno hrdinky připomíná sníh. Bílý, čistý a nevinný. Jako bílé květy hrušní, které ale nevydrží navždy, mizí jako ztracené mládí a nikdy se už nevrátí. Nešťastná láska je vylíčena jen v náznacích jako na impresionistické malbě, ve vzpomínkách na zamilované mládí. Rázný je až konec, kdy Anna odjíždí do Anglie. A básník Serguša? Odchází zpátky do města, pít a hrát karty, nadávat na svět, na ztrátu lásky a konec starých časů. Nová doba nestála o lyrické básníky. Ale nádherné verše zůstaly. Naštěstí, pro všechny mně podobně sentimentální blázny. 5/5, a rozhodně neváhám. А дочь их замужняя Анна Спросила: — Не тот ли, поэт? — Ну да, — говорю, — он самый. — Блондин? — Ну, конечно, блондин. — С кудрявыми волосами? — Забавный такой господин. — Когда он приехал? — Недавно. — Ах, мамочка, это он!... celý text
Oheň jeřabin
1975,
Sergej Alexandrovič Jesenin
Odhalila jsem nový lék na nečekanou vztahovou krizi. Není to jenom tequila s citrónem a solí na hradbách, ale i Jeseninova lyrika. Oheň jeřabin jsem četla už několikrát, ale nikdy jsem si neuvědomila krásu a hloubku veršů tak jako v současném stádiu deprese. Rusové Jesenina milují a není se jim co divit. Má slupku chuligána, který večer co večer vymetá moskevské knajpy, setkává se s pochybnými lidmi a řadou ztracených existencí, kocovina je jeho nejvěrnější přítel a balíček karet si už našel druhý domov v jedné z kapes kabátu. Kašle na všechno, rád pije, štěstí mu utíká před očima a mu už je to nějak jedno. Pod touhle slupkou je ale něco, co má v sobě každý Rus. Nesmírná láska k vlasti a jejím krásám. Z depresí Jesenin utíká na ruský venkov, do malých vesnic kolem Rjazaně, kde vyrostl. Žal ze ztracených lásek spláchne vzpomínka na domov s modrými okenicemi, vůně posečené trávy a kvetoucí trnky nahradí kus zničeného mládí. Ať už je Rusko jakékoli, má ho nadevše rád. Vedle oddílu lyriky v Ohni jeřabin najdeme i několik básní určených Leninovi a novému řádu. Počáteční nadšení, jaké Jesenin pro revoluci měl, brzy zhořklo. Tak jako u většiny. Spusť, harmoniko, spusť, ty tesklivá… Ať vlny prstů klapky přemnou! Ty zpívej se mnou, saze prašivá, zpívej se mnou! .... Spusť, harmoniko! Tuhle a žádnou jinou, a ty, štětko, zpívej! Líp by mi bylo s tamtou chcíplotinou, aspoň hloupější je. .... Po krk vás, děvky. A kdo váhá… Co víc? Co míň? Koukni, já pláču.. pláču, drahá… Promiň.. promiň.. A já? Не жалею, не зову, не плачу.. Какая красота, Серёга... 5/5... celý text
Hrbáč
2008,
Paul Féval
Hrbáči, můj Hrbáči. Před zkouškou z ruské morfologie mě nenapadlo nic chytřejšího, než koukat v noci na filmovou verzi z roku 1997, která mě vrátila zpátky ke knižní předloze, jednomu z největších trháků mého dětství a zdroji nevyčerpatelných fantazií. Hrbáč je mladším bráchou Tří mušketýrů, ale jejich slávy zatím nedosahuje. A já ho mám možná i raději. Stačila zmínka o příběhu Tří Filipů, aby moje romantická dušička zachvěla a zhltla naráz celou knížku. A nehrozilo, že se budu nutit do posledních dílů, jak tomu bylo u Tří mušketýrů. Le Bossu má totiž jenom jeden. Francie roku 1697 byla geniální zemí. Nejenom pro krásné šatičky a bohaté plesy, ale i pro božské šermíře, z nichž nejrychlejší ruku měl lotrinský vévoda Filip de Nevers. Pohádkově bohatý a pekelně fešný. Ach. Navíc umí super fintu, kterou efektně probodne prostředek čela nepřítele. Ještě jednou ach. Druhým ze Tří Filipů je Filip Orléanský, pozdější králův regent, ale ten není tak důležitý. Protože máme třetího Filipa. Gonzague je ukázkový záporák, zrádce, italská mrcha s ďábelsky černýma očima, který si předsevzal, že krásná Aurora de Caylus bude jeho ženou. Jenže Aurora miluje Neverse a má s ním dokonce dceru. Gonzague zabije Neverse, ale s jeho dcerou Aurorou unikne do bezpečí rytířský všeuměl Jindra de Lagardère. Vychová z Aurory milou babu a do toho se stíhá mstít všem, kteří mají podíl na smrt Neverse a likviduje je samozřejmě jeho fintou. V epickém finále propíchne čelo knížete Gonzagua a Aurora se stává madam Lagardèrovou. Všechno se stane tak rychle, že máte sotva čas popadnout kapesník a oplakat Gonzagua, kterej je sice prevít, zrádce a vrah-filosof, ale jeho bláznivá láska k Auroře a penězům mu dodává jisté kouzlo, jemuž nelze odolat. Zvlášť, když se navrch přidá pár černých očí a spousta penízků. Hrbáč má jistých 5/5. Já prostě žeru sladkobolné příběhy s francouzskými šermíři, tajemnými hrady, zradami a fešáckými intrikány končící kýčovitými happy endy. Nikdo mi je nevymluví. Sice nevím, jestli fakt funguje Neversova finta a mezi očima je lebka tenká natolik, aby ji dobře živený kordík propíchl, ale asi tomu Filipovi věřím. Hrbáči, kurňa, vždyť já mám pozítří tu morfologii! V nejhorším aplikuju Neversovu fintu. Septima, odbod, kvarta, sek na předloktí, otočit si tu zrádnou bestii a bod.. Sakra, Hrbáči, zase jsi mě dostal..... celý text
Láska za časů cholery
2008,
Gabriel García Márquez
Přiznávám se, že mě touhle knihou Márquez překvapil, či spíš úplně ohromil. I když, překvapování čtenářů je asi jeho oblíbená zábava. Na rozdíl od ostatních knih, které jsem od něj zatím četla, mi Láska za časů cholery přišla úplně jiná, mnohem osobnější, niternější a o to krásnější. Příběh lásky, která začala jako mnohé jiné. Po prudkém vzplanutí nenásledoval klasický scénář pomalého vyhasnutí, zahořklosti a zapomenutí v objetí jiných. Florentino si svůj cit dokázal uchovat a čekal, jestli dostane od osudu další příležitost. Jedenapadesát let, devět měsíců a čtyři dny než mohl Fermině znovu vyznat lásku. Nádherný příběh o lásce v exotickém prostředí promíchaný s magickým realismem, který mě zanechal v sentimentálním doufání, že je něco takového opravdu možné. A budu takto doufat klidně i těch jednapadesát let, devět měsíců a čtyři dny.. 5/5... celý text
Mandolína kapitána Corelliho
2002,
Louis De Bernières
Dočetla jsem před několika hodinami. Na konci jsem nevěděla, jestli se mám smát, nebo se rozbrečet. Když jsem poprvé viděla film, nemohla jsem uvěřit, jak mohli být čtenáři nespokojení. Teď už tomu rozumím. Film byl nádherný, ale kniha ho ještě překonává. Do puntíku trefná a cynická při sledu myšlenek mocichtivého a zbabělého Duce; bez servítek líčící utrpení a hnus války při tažení v Albánii, které vidíme pohledem Carla; rozmařilá a veselá jako Řecko, když se seznamujeme s hlavními postavami ostrova, doktorem Jannisem a jeho uštěpačnými poznámkami, kterými mě vždycky rozesmál, prostořekou Pelagií a jejich starostmi s kozlem a kunou; něžná jako melodie mandolíny při sledování rozvíjení a prohlubování lásky mezi Antoniem a Pelagií; a mrazivá na kost, když sleduje zradu vykoupenou smrtí italských vojáků a Mandrasův přerod ve slepě věřícího komunistu. Trochu se mi zdálo, že je příběh podobný Lásce za časů cholery. Setkání po letech mě citově rozbilo. Ať už naplněním dohody o novém kozlu, projížďkou na motorce, kde měl Antonio tu vyšívanou vestičku, ke starému domu i přečtením Carlova rozloučení. Brečela jsem, když se Antonio po válce vrátil a našel Pelagii s dítětem. Smála jsem se, když spolu později poslouchali z walkmana nahrávky koncertů. Sladkokyselý pocit jako z láku okurek... Jisté je, že jsem se do Mandolíny bláznivě zamilovala.... celý text
Partyzánova dcera
2008,
Louis De Bernières
Louisi, dík. Jsi jedna z mála jistot v těchhle zvláštních dnech. Nikdy jsi neměl blbý kecy k tomu, jaká jsem a jaká bych měla být, a když šáhnu po některý z tvých knih, vím přesně, co od ní chci, a to taky dostanu. A tak jsem si v době, kdy s občasnou slzou vysávám z ložnice zatraceně dlouhý blond vlasy a jediná hudba, kterou jsem schopná poslouchat, jsou ty nejhorší ruský srdcerváky a Jarkovo Ještě mi scházíš, vybrala jako dárek k svátku tuhle tvoji knihu. A nedokázala jsem se odtrhnout na pár hodin do chvíle, než jsem včera v noci v poslední kapitole pochopila, co a proč. Už samotné setkání obou hlavních hrdinů mě přesvědčilo, že jsem vybrala dobře. Kdo jiný by dokázal uvěřitelně popsat okamžik, kdy jeden britský čtyřicátník seznámí s dívkou tak, že si ji splete s prostitutkou a celá tato lehce tragikomická chvíle skončí pozváním na kafe. Jenom Louis. Chris je v mnohém typický prototyp Angličana. Navenek a většinou i zevnitř je zdrženlivý, kapku citově vyprahlý, žije klidný a nudný život s manželkou, o níž tvrdí, že je Velkou knedlíkovou šiškou. Dívkou, kterou považoval za prostitutku, je naprosto okouzlen. Je jí kolem dvaceti, jmenuje se Roza, je dcerou jugoslávského partyzána a prožila za svůj krátký život tolik zvratů, událostí a porážek, že by součet životů půlky těch typicky suchopárných ostrovanů nestačil ani na desetinu toho jejího. Od prvního setkání u kafe začíná Roza Chrisovi vyprávět příběh o svém dětství v Jugoslávii, o životě nenáviděné Srbky na univerzitě v Záhřebu, odkud utekla coby kuchařka na jachtě, a konečně o jejím pobytu v Anglii, kde začínala jako společnice v Kočičím baru. V jejích příbězích si Louis naplno užil magický realismus. Nechybí sex s otcem před tím, než Roza odjíždí studovat, příběhy všech jejich milenců a zvláštní vzpomínky na rodinu a především na otce. Chris okouzleně naslouchá příběhům téhle balkánské Šahrazád a touží po ní stále víc. Roza si však chce jenom povídat. Přestane sice kouřit a pít kafe, ale jenom vypráví. Jednou to Chris po pár panácích už nevydrží a dá jí obálku s pětistovkou liber. Roza mu kdysi řekla, že tolik si účtovala, ale jeho nabídku s pláčem odmítá. Když k ní jde za týden potom, je pryč. Nechala mu jenom lístek bez adresy. Louisi, ale nádherně jsi vykreslil, jak se člověk dokáže nadchnout vyprávěním, prožít něčí vzpomínky, jako by byly jeho, a uchovává si ještě mnoho let potom, co přátelství nebo láska pominou. Jak pomalu vzniká vztah mezi Chrisem a Rozou, který ale bohužel nabere jiný spád. Jak lze promarnit příležitost i spadnout do kanálu a jít zase dál. Jak si lze vymýšlet, aby byl člověk zajímavější. I o tom, že někdy žena potřebuje vyprávět a nakolik má toto vyprávění léčivou moc. Možná větší než nějaká terapie. No nic, Partyzánovu dceru jsem dočetla, nastavila automatické opakování Jarka a budu se těšit, až se s Ním potkám na další zkoušce. Kurnik, co a komu to tady povídám? Louisi, ty ďáble! Ne, není to taková epochální knížka jako Mandolína nebo Ptáci bez křídel. Ale vzhledem k tomu, že jsem se přistihla, že do recenze ventiluju svoje osobní pocity a sděluju je cizím lidem úplně stejně jako Roza Chrisovi, tak ti tam tu pátou hvězdičku prostě dát musím. Ty víš. 5/5 ... Mislila sam da me voliš..... celý text
Ptáci bez křídel
2005,
Louis De Bernières
Louisi, jsi démon. Myslela jsem si, že po Mandolíně už nic lepšího nenapíšeš, protože to nejde. A ty jsi napsal Ptáky bez křídel. Je to monumentální, nejen počtem stran, historický opus, který pokrývá pro nás exotické a tajemné prostředí. Velkolepá freska si v ničem nezadá s Vojnou a Mírem. Desítky postav, jejichž osudy se proplétají jako v bludišti. Ptáci bez křídel jsou lyričtí, ohromující, s humorem i patosem představující různé podoby lásky. Mezi mužem a ženou (pasáček koz Ibrahim a krásná Filothea), mezi přáteli (Karatavuk a Mehmetçik) i mezi těmi, kdo se narodili jako nepřátelé. Všude vládne náboženská tolerance a vzájemná pomoc. Křesťanka Polyxeni pomáhá své muslimské přítelkyni, když její synové odejdou do války. Ibrahim je muslim, přesto miluje víc než cokoli křesťanku Filotheu. Arménský, židovský, turecký a řecký živel tvoří jeden celek. Vidíme, jak se lidské osudy mění díky válce a sledujeme události z fronty prostřednictvím vyprávění Karatavuka. Všechno je protkáno příslovími, která vymýšlí hrnčíř Iskander. Některé příběhy mě osobně zaujaly víc než jiné. Dojalo mě přátelství mezi Karatavukem a Mehmetçikem, muslimem a křesťanem, kteří se stali přáteli na život a na smrt. Nejvíc mě zaujal příběh bohatého a váženého Rüstema, který přistihne svou manželku Tamaru s cizím mužem. Zabije ho a ženu nechá ukamenovat na náměstí. Tamara je se štěstím zachráněna a po uzdravení se živí jako prostitutka. Přesto, že Rüstem si kupuje placenou společnici Leylu, s níž mu nic nechybí, na Tamaru nezapomene. Chvíle, kdy ji navštíví v jejím obydlí nemocnou a opovrhovanou a navzájem zjistí, co k sobě cítí, je úchvatná. Bohužel je pro oba příliš pozdě. Sledujeme i příběh Mustafy Kemala, velkého Atatürka a otce všech Turků. S některými postavami se setkáme i v Mandolíně, například s ošklivou a dobromyslnou Drosulou, nejlepší kamarádkou překrásné ale marnivé Filotheji. Kniha vrcholí v okamžiku, kdy je řecká menšina nucena odejít z Turecka do Řecka, aniž by Řecko pořádně znali. Na oplátku do Turecka přichází v Řecku žijící Turci. V této chvíli Filothea váhá, co má dělat. Nechce opustit Ibrahima. Její volba nakonec končí smrtí, kterou neúmyslně zapříčinil právě Ibrahim. Po Filotheině smrti pro něj nezbylo na světě nic, zbláznil se. Jako všichni lidé, když přestali respektovat druhé a nechali se ovládnout nacionalismem. Ze starého světa turecké vesničky zbyla hromada suti. Krása Filothey neznamenala všechno, štěstí jí nepřinesla. Dnešní svět se marně pokouší oživit dávno zaniklý tolerantní svět. Osudy hrdinů Ptáků bez křídel spojuje hlavně smutek. Jak řekl Iskander v úvodu knihy: "Člověk je pták bez křídel a pták je člověk beze smutku." Bernières napsal úžasné dílo. Přesto, že se mi některé příběhy až tak nelíbily, je to monumentální historická mozaika, z nichž bychom si měli vzít ponaučení. A taky pět hvězdiček.... celý text
