Pink Martini
přečtené 387
Idiot
2004,
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Mistrovské dílo geniálního autora. Idiota jsem zhltla za dva dny, ale budu se často vracet. Brilantní analýza jednotlivých postav, Dostojevskému dobře známá epilepsie, dokonalý popis ruské společnosti. Krása a jedinečnost, tolik oceňovaná na počátku, je posledními stránkami roztrhána na kusy, zhanobena a zničena. Čím víc Dostojevského děl jsem přečetla, tím víc jsem přesvědčena, že zkrátka nemohl napsat špatnou knihu. 5/5... celý text
Něžná
1999,
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
(Uwaga spoilery!) "Co budu dělat, až ji zítra odnesou?" Je úžasné, co všechno Dostojevskij dokáže vytvořit z krátkého milostného příběhu dvou postav beze jména. Něžná je trochu jako Mocca. Malá, ale silná. Косность! О, природа! Люди на земле одни - вот беда! "Есть ли в поле жив человек?" - кричит русский богатырь. Кричу и я, не богатырь, и никто не откликается. Говорят, солнце живит вселенную. Взойдет солнце и - посмотрите на него, разве оно не мертвец? Всё мертво, и всюду мертвецы. Одни только люди, а кругом них молчание - вот земля! "Люди, любите друг друга" - кто это сказал? чей это завет? Стучит маятник бесчувственно, противно. Два часа ночи. Ботиночки ее стоят у кроватки, точно ждут ее... Нет, серьезно, когда ее завтра унесут, что ж я буду?... celý text
Měděný jezdec
1938,
Alexandr Sergejevič Puškin
Petro Primo Catharina Secunda.. Tenhle nápis stojí na jezdecké soše nejslavnějšího ruského cara Petra I. na Senátním náměstí v jeho milovaném Pitěru, který založil v neúrodných močálech roku 1703. Sochu dala vyrobit carevna Kateřina II., dnes ji nejvíce známe pod jménem Měděný jezdec. Název se ujal po vlně úspěchu Puškinovy poémy z roku 1833. Měděného jezdce bůh ruské poezie napsal v Borodinu, toto dílko mnohými považováno za jeho nejlepší poému, nesmělo několik let vyjít, protože neprošlo cenzurou Mikuláše I.. Až po Puškinově smrti v roce 1837 se objevil první výtisk upravený cenzory. Hlavní hrdina Jevgenij je jedním z tisíců obyčejných obyvatel Petrohradu, dá se říct, že se ničím neliší od ostatních. Miluje Parašu, která je dcerou vdovy a žije v domě blízko řeky. Během záplav v roce 1824 část města spláchla rozvodněná Něva a odnesla i dům, v němž žila Paraša. Jevgenij se přes její smrt nedokázal přenést, spílal soše Petra I. a vinil jej za ztrátu své dívky. Od této chvíle se nezbavil pocitu, že jej jezdec pronásleduje na každém kroku, až z toho všeho přišel o rozum a po pár měsících zemřel. Poéma je brilantním mixem žánrů, střídají se v ní oslavné části o Petru I. a jeho městě připomínající ódu plnou patosu a hrdosti s prozaickým vyprávěním Jevgenije. Za příběhem lásky stojí mnohem vážnější konflikt: mezi mocným světem cara-imperátora a životem obyčejného člověka-nicky. Pokud nemáme náladu na politiku, je Měděný jezdec tragickým příběhem v nádherných verších, hlubší podtext mu však ještě přidává na kvalitě a hodnotě. Puškin věděl, jak vtisknout do příběhu vážnou otázku. Jak to ten chlap dělal? Geniální. 5/5... celý text
Piková dáma
1955,
Alexandr Sergejevič Puškin
(Uwaga spoilery!) Nejspíš ani veliký Bůh Puškin netušil, jakou senzaci způsobí příběh, který mu jednou vyprávěl mladý kníže Golicyn. Karbaník Golicyn úspěšně odehrál dluh, když k údivu všech vsadil na tři karty, jejichž kombinaci mu kdysi poradila babička, dvorní dáma Natalja Golicynová. Po Pikové dámě, která pro Natalju znamenala věčný život na papírových stránkách, lačně skočili zahraniční autoři. Zamiloval si ji bouřlivák André Gide i Prosper Mérimée. Co se nepovedlo žádnému jinému předcházejícímu dílu, dokázala Puškinova novela v roce 1834. O Rusku se začalo mluvit a jeho literatura překládat. Ruští šlechtici začali houfně sázet na magickou kombinaci Anny Fedotovny. Co kdyby oni měli to štěstí? Puškin si nadšeně zapsal: "O moji Pikovou dámu je zájem!" Piková dáma chutná po klasicismu. Je uhlazená, klidná, i zoufalý Heřmanův pokus vyděsit starou hraběnku je líčen naprosto neutrálně. Je úsporná, ale plně zasycující ve své nahotě. Žádné odbočky k nedůležitým dějům, postavám, které jen proběhnou jedním odstavcem. Linka příběhu je dokonale přímá. Otvírá sérii ruských klasik na téma zločinu a trestu. Hlavní hrdinové se začínají pohybovat kvůli vidině zisku po šikmé ploše, která je přinutí přejít hranici a dopustit se zločinu. Kýžené peníze jim osud vyrve i se zdravým rozumem. Je už jedno, jestli končí opakující "Trojka, sedma, eso. Trojka, sedma, dáma!" nebo "Všechno bude dovoleno." Osud je pro tyto ruské Rastignacy velmi hořký. Zaslouženě? Vždycky mě trochu zamrazí, když vypadne z balíčku piková dáma. Raději mariáš. Puškinova próza je stejně úchvatná jako poezie. Nevím, jak to dokázal. Ale je to tak. Kolik je hodin? Bez pěti minut sedma. 5/5.... celý text
Ruslan a Ludmila
1937,
Alexandr Sergejevič Puškin
Co dodat, tohle je Puškin. Dobu Kyjevské Rusi v poslední době znám spíš kvůli psaní esejí o vlivu Normanů ve východní Evropě, takže jsem někde uprostřed labyrintu, který na mě ušila souhrnná zkouška z dějin středověku, ale tohle je ryzí krása. Puškinův pohled je samozřejmě mnohem romantičtější, velkolepější a poetičtější než to, čeho byli ti severští burani, co založili Rus, schopni, ale i kdybych se někdy přiblížila k diplomu, nemůžu Puškinovi zazlívat, že si skoro všechno pořádně přibarvil. Prostě to nejde. Ruslan a Ludmila je první poéma, kterou Puškin napsal. Své vyprávění založil na ruských pohádkách a lovil v bezedné studnici jejich folklóru. Aneb Baba Jaga, chaloupka na muřích nožkách, überzlosyn Černomor (asi známý Kostěje Nesmrtelného), drakobijec-hrdina Ruslan a krásná Ludmila v nádherné ruské krajině. O ruku Ludmily bojují vedle Ruslana tři muži (jako ve všech pohádkách), hlavní hrdina je vzkříšen živou vodou, jen on dokáže princeznu probudit z jejího spánku a za zlobou i toho nejzlejšího čaroděje je zlomené srdce a ztracená láska. Ruské pohádky jsou překrásné, ale i nepředstavitelně kruté. Je proto mimořádně zajímavé proniknout do ruské kultury skrze lidová vyprávění převedená do Puškinových veršů. Jen máloco nám poskytne tak cenný exkurs do jejich duše jako pohádky. V mírně stresovém období půlky semestru perfektní chvíle klidu a snění. O tom, že i rané verše velkého Puškina mají sílu a krásu, se nepochybuje. 5/5. Tohle jsou všechny ruské pohádky v jedné, čirá esence ruství.... celý text
Jih proti Severu 1
2008,
Margaret Mitchell
(Uwaga spoilery!) Jih proti severu byl přesně tou knihou, kterou jsem dostala na prahu puberty, abych přestala oxidovat, že mě mají za divnou intelektuálku, protože jsem nosila na hodiny Ságu rodu Forsytů a bavila se o ní s pěkným učitelem výtvarky. Začátek čtení si pamatuju naprosto přesně: - "Scarlett O’Harová nebyla krásná.." Krátký pohled do zrcadla, výborně, konečně to není jedna z těch prvoplánových krasotinek, které každé pubertální holce připomínaly, že ony hrají jinou ligu a nikdy, nikdy se nevdají. - "Oči měla světle zelené beze stopy hnědi." Druhý pohled do zrcadla. Oči jsou zelené beze stopy hnědi. Začíná se mi to líbit. Je jako já! - "Proč musí být dívka hloupá husa, aby ulovila ženicha?" Zbožňuju ji, má rozum! - "Nejútlejší pas – pouhých 53 centimetrů!" Hm, tak tohle se nepovedlo. Přesto jsem kvůli zklamání z nadbytečných centimetrů vytrvala a pustila Jih proti severu mezi svoje nejoblíbenější knihy. Vzhledem k mé slabosti pro podivné charaktery jsem okamžitě milovala sprostou Scarlett i drzýho Rhetta a naopak mačkala papír ve chvíli, kdy Ashley vyrukoval s dalším popisem amerického Götterdämerungu post 1865 či při pletacích seancích u křehký Melanie, která přesně odpovídala glorifikovanému ideálu ženy, do něhož jsem brutálně nezapadala a bylo mi to jedno. Scarlett byla ženou, o níž se dá říct, že je přinejmenším skandální a ještě lepší by bylo si odplivnout na chodníku. Chtěla myslet, tak myslela a bylo jí fuk, že žena nemá vědět, co je to půjčka. Chtěla mít obchod a říkat si, co chtěla, tak to dělala, i když tetka Pitty se šla za večer už podesáté napít z omdlívací flašky, protože Scarlett vmetla Rhettovi do tváře, že kašle na to být jeho milenkou, protože jediné, co dostane, je kupa harantů. Je nemateřská, odmlouvavá, drzá a krutá, ale umí bojovat a používat rozum. Řeší ženská dramata, že ty, kteří ji milují, nemůže ani cítit, a ten jediný, kterého má upřímně ráda, o ni nestojí a absolutně se k ní nehodí. Naprostá klasika. A Rhett? Scarlett v kalhotách. Margaret Mitchellová ovšem napsala víc, než je jen příběh nekonvenční irské obchodnice. Vytvořila řadu nezapomenutelných charakterů, v nichž každý najde svůj idol. Popsala přelomové a nehezké období amerických dějin a ukázala, jaký mělo vliv na život obyčejných lidí. Válku liberálů a otrokářů, kterou nám popisují vždy jako boj dobra a zla, vylíčila ze strany zla tak, že chcete hned tančit ke Dvanácti dubům a hodit něco po Yankeeích. 5/5. Za setkání Scarlett a Rhetta poté, co vyfackovala panáka Ashleyho, za scénu mezi ní a Ashleym u štípání planěk, za snahu vymámit peníze na Taru v šatech z Elleniných závěsů , za Rhettovu nabídku k tanci za 150 dolarů ve zlatě a za Frankly, my dear, I don't give a damn. "Nekazte jim to setkání," napomenul ji tiše. "Pusťte mě blázne! Pusťte mě! Vždyť je tu Ashley!" Will nepovolil stisk. "Je přece její manžel,ne?" zeptal se klidně a Scarlett, která k němu sklonila hlavu, částečně z radosti a částečně z bezmocného vzteku, spatřila v klidných hlubinách jeho očí pochopení a soucit."... celý text