Pink Martini
přečtené 387
Maškaráda
1963,
Michail Jurjevič Lermontov
Když Lermontov v roce 1835 napsal první verzi Maškárady, tehdejší cenzura mu ji vrátila se slovy, že vzbuzuje příliš silné vášně. Tss, to přece my, čtenáři, chceme. Chceme vášně, chceme srdcervoucí verše, oceán emocí a zoufalství, beznaděj, oněginovské muže a slabost pro hazard. Proto čteme ruský romantismus. Buď jak buď, já Jevgenije Arbenina opravdu můžu. Bývalý hazardní hráč, který kouzlil s kartami jako houslový virtuóz, ale pak přestal hrát, protože vyhrávat v kuse bylo zkrátka příliš nudné. Fešák, miláček smetánky, který má peníze, hezkou ženu a nic mu v podstatě nechybí. Nebyl by to ovšem nějaký vzdálený kámoš Oněgina s Pečorinem, aby mohl žít klidný život. Oslepený žárlivostí a vášní, poté, co uvěřil pomluvám, otráví nevinnou ženu Ninu zmrzlinou. Slyšel, že ho podvádí, našel její šperk u jiného muže. Neptal se proč a jak, jednal hned. Brání svou (v uvozovkách) čest a nakonec zabije jediného člověka, který ho opravdu miluje. Když Arbenin krátce po Ninině smrti zešílí, je vám ho skoro líto. Má v sobě tolik protikladů, je natolik složitou osobností, že prosté odsouzení ho jako vraha by nebylo správné. Nikdy nebyl v jádru zlý člověk, neuctíval zlo. Arbenin je produktem tehdejší doby. Ruská šlechta zakrývá svou degenerovanost, pokryteckost a zhýralost za krásnými maskami, aristokrati hrají každý den svůj soukromý maškarní bál, lžou a nedávají najevo své city. Ne, Arbenina to neomlouvá a zůstává vrahem, ale není to jenom on, kdo nese vinu. Sám sice přinesl Nině otrávenou zmrzlinu, ale byla to ruka společnosti, která mu ji podala.. Klasika: 5/5... celý text
Anna Karenina
2008,
Lev Nikolajevič Tolstoj
(Uwaga spoilery!) Stojím před osobním dramatem, jak popsat všechno, co chci, a zároveň nenapsat druhý díl Anny Kareninové. Tolstého psychologický a sociologický román rozhodně stojí za přečtení, i když vám nikdo neřekne, že se čte příjemně a lehce. Naopak. LNT vytvořil obraz Ruska 60. a 70. let, které trouchniví před očima společnosti, která se nemá k činu a přikládá si v zoufalství kapesník před obličej. Ikona petrohradské společnosti, ta něžná Anna, se zahodila s mladým mužem a snad ani nepostřehla, že si tím s plnou pompou vykopala hrob. Dejte ji ukamenovat na Senátním náměstí. Ukazují se nám dva světy, dvě podoby lásky. Čistá a duchovní láska Levina a Kitty, jejich přemýšlení, nejistota a obavy, která vede oba ke spáse. Fyzická, vášnivá láska Anny a Vronského směřuje přímo k zatracení. Každá Tolstého postava má svůj kruh, v němž se pohybuje. Vronskij je ze své společnosti vyrván bláznivou láskou k Anně, najednou nemá nikoho než ji, což jej brzy uvede do zoufalství a nudy. Začne si připadat vykořeněný a bez citu. Anna, která kromě něj nic jiného nemá, se neovládá a žárlí. Je to logické, nemá na světě už nic, a když má pocit, že jediné, co jí zbylo, ztrácí, nechce o to přijít. Její žárlivost se mění v nenávist, touhu si k sobě druhého připoutat navždy, i za cenu vlastní smrti. Že je žárlivá koketa, jak čtu tady? Ale kdeže. To jen filosofický LNT láme hůl nad vášní. Anna zemřít musela. Byla k tomu odsouzena. Vronského potkala ve vlaku a pod koly jiného umírá. Její kruh je uzavřen. Nicméně Tolstoj ji nekritizuje, nepokládá ji za ryze zápornou postavu. Jestli je v mottu psáno: "Mně patří pomsta, já odplatím," jsou to podle listu Římanům slova boží a jen on má právo soudit. My nejsme povoláni, abychom soudili druhé. Vlak, symbol moderního Ruska, pod sebou drtí krásy starého včetně lidí typu Anny Kareninové. Oběti svého vlastního systému. To systém je vinen. Anna Kareninová vám nabídne jemnou psychoanalýzu všech malých lidí prostřednicím jejich vnitřních monologů umně vsazených do epicky široké, momunentální fresky okolního světa. Spojuje miniatury s věčným světem, ale odmítá je přitom soudit. Přesto, že raději čtu Dostojevského než LNT a netajím se tím, za tento majstrštyk musím dát 5/5. Na bezkonečné mapě vtehdejšího Ruska dostal každý puntík duši. Kapku mě zamrazilo vědomí, že dávám přednost životu Anny před Kittyiným, ale na posouzení života každého z nás je tu někdo jiný. Doufám.... celý text
Sevastopolské povídky
2010,
Lev Nikolajevič Tolstoj
Velmi působivý popis obleženého Sevastopolu. Je poznat, že touto knihou Tolstoj teprve začínal a k vypsanému stylu Anny Kareniny to je ještě daleká cesta, ale co by někteří dnešní autoři dali za to, aby psali alespoň trochu jako Tolstoj v sedmadvaceti..... celý text
Fiesta
2000,
Ernest Hemingway
Sakrapes, Ernie. Ty dobře víš, že tvoje knihy, ruskej rock a černočerný kafe jsou moje droga, která mě vysvobodila už z řádky životních krizí. Ani Fiesta není a nebyla výjimkou. Mým úkolem v patnácti nebylo hltat Lenku Lanczovou, ale milovat Hemingwaye. Nelituju. Fiesta je příběh dvou lidí, kteří chtěli, ale nemohli být spolu. Zanechá spoustu smutku v duši a divnou tíseň. Brett a Jake. Parádní dvojice. On od války neschopný mít sex se ženou, kterou miloval, i se všemi ostatními, a ona – zhýralá alkoholička, kterou chlast už nedokázal pustit a díky němu nebyla schopná začít nový život.. Člověk nepotřebuje být jako Brett nebo Jake. Není nutné trávit koridu v rozdivočelé Pamploně nebo léto ve vždy elegantní Paříži. Nikde kolem nebude běhat ďábelsky mužný Pedro Romero a jeho červenej šátek, ale ničemu to vadit nebude. (kromě pěkného pokoukání pro dámy). Každý pozná, že tohle je kniha ze života a každý den se někde na světě odehrává jedna z miliard variací Fiesty. Hrdinové a doba jiná, osud stejný. Chvíle, kdy člověk chce a nemůže, je nesmírně krutá a depresivní, protože se s ní nedá nic dělat. *** Brett: "Ach, Jaku. Jak jsme si to mohli my dva spolu zatraceně užít." Jake: "Viď. Není to aspoň pěkná představa?" *** Jó, Ernie, tohle jsi napsal opravdu krutě. Ale pravdivě. A to je možná to nejkrutější.. 5/5, jako obvykle... celý text
Pátá kolona
1964,
Ernest Hemingway
(Uwaga spoilery!) Díky, Ernie. Jsi jedna z mála jistot v těchhle divnejch dnech. Nikdy si mě nezradil, nikdy jsi nezklamal, a když šáhnu po některý z tvých knih, vím přesně, co od ní chci, a to taky dostanu. Bez zbytečnejch keců, jen se skleničkou calvadosu a kubánským doutníkem k tomu. Guantanamera! Pátá kolona je hemingwayovské unikum. Skoro nikdo ji nečetl, přesto, že je to jediné drama, které Hemingway dotáhl do zdárného konce. U publika propadla. Ani kritika neměla potřebu se k ní nějak přehnaně vyjadřovat a hodnotit ji. Zůstala jen přídavkem k 49 povídkám, na nichž se dodnes ve školách rozpitvává metoda ledovce. Ale co tedy s Pátou kolonou? Stojí za přečtení? Stojí. Hemingway se několikrát pokoušel stát Jamesem Bondem a špionit pro kohokoliv, u čehož zcela objektivně totálně pohořel, ale naštěstí mu psaní šlo lépe než špionáž. Děj Páté kolony mohl sám ochutnat více než plnými doušky. Když coby válečný korespondent deníku Alliance pobýval za občanské války v Madridu, uchýlil se do hotelu Florida a hlavně do jeho baru Chicote's. Tam umístil i děj Páté kolony. Hemingway je přítomen na každé stránce, ve všech promluvách hlavního hrdiny Philipa Rawlingse i ve všech vysvětlujících komentářích vypravěče Edwina Henryho (to lišácké E. H.!). Poznáte ho. Pátá kolona zkušeně balancuje mezi poznámkami protřelého žurnalisty a přidanými zápletkami pro větší čtivost a dobrodružství. Někdy ani nepoznáte, co je ještě pravda a co už fikce. Chvílemi vám bude občanská válka připadat jako splněný klukovský sen, takže vlastně srandička, ale zároveň si budete s hořkostí uvědomovat, že válka je taky peklo. Hlavně peklo. S Ernieho břitkým humorem a nehalením mnohdy hnusné pravdy do hábitů krásy a vymazlených slov. Zase jiný a přece stejný Hemingway. 5/5... celý text
Pohyblivý svátek
1966,
Ernest Hemingway
(Uwaga spoilery!) Michelangelo řekl, že nemusel vytvářet žádnou sochu, protože všechny už žily v bloku carrarského mramoru a bylo pouze třeba je osvobodit. Nějak podobně mohl vzniknout Pohyblivý svátek. Hemingway posbíral slova, která roznesl vítr po Paříži. Přitom nechybělo mnoho a nikdy bychom si v Svátku nepočetli. V listopadu 1956 Hemingway objevil kufr a v něm zapomenuté poznámky z pobytu ve Francii. V posledním období tvorby je různě přepracovával a přepisoval. V roce 1964, již po jeho smrti, je vydala jeho čtvrtá manželka Mary Welshová. Pohyblivý svátek se vydal mezi čtenáře. "Jestliže má člověk to štěstí, že mohl žít v mládí v Paříži, pak ať odejde kamkoli, je Paříž až do konce života s ním. Protože Paříž je pohyblivý svátek." Komu by se tahle kniha nelíbila? I kovaní Hemingwayovci bývají někdy znuděni Povídkami či popisem dvanáctého uloveného kudu, ale tato sladká bichlička nemůže urazit a zhnusit. Pohyblivý svátek je vzdušným popisem bohémské Paříže, kde bylo nejtěžším úkolem ráno vstát před dvanáctou. Její atmosféra má daleko do dusna Vítězného oblouku. Hemingway, tehdy ještě s první ženou Hadley, ochutnával kafe na sériových pochůzkách pařížskými ulicemi, potkal plejádu spisovatelů Jamesem Joycem počínaje a autorem Velkého Gatsbyho konče a celkem bezuzdně se flákal. Žádné město nemůže být romantičtější, bohémštější a proměnlivější než ten štatl nad Seinou. Svátek se čte lehounce a zanechá milý pocit. Plyne jako druhej waltz Šostakoviče. 5/5 té čisté kráse. Ať žije navždycky jako vzpomínka na lehkovážný časy. "Ale Paříž je věčná a vzpomínky každého člověka, který tam žil, se liší od vzpomínek všech ostatních. Vraceli jsme se do ní znova a znova, ať jsme byli, kdo jsme byli, a ať se měnila, jak chtěla, či ať bylo těžší nebo lehčí se tam dostat. Paříž vždycky stála za to a člověku se vždycky všechno, co do ní dal, vrátilo."... celý text
Čas žít, čas umírat
2006,
Erich Maria Remarque (p)
Remarqua mám opravdu ráda. I tahle knížka je povedená. Je docela zajímavé ji srovnat s Na západní frontě klid, kdy měl hlavní hrdina kolem sebe přátele, ale jeho "nástupce" ve druhé světové válce je už na všechno sám. 5/5... celý text
