Pink Martini
přečtené 387
Do chladného kraje
1960,
Eduard Vilde
(Uwaga spoilery!) Jak popsat něco, co už bylo dokonale popsáno o příspěvek výše? Nebýt neodbytné touhy komentovat, stačilo by dodat jen: "a kde se to podepisuje?" Podobně, jako byly Dainavské pověsti prvním střípkem z litevské literatury v mé knihovně, Eduard Vilde byl můj první Estonec. Pokud nepočítáme prodavače pražených mandlí na jedné z tallinnských ulic, do něhož jsem se nespěšně zamilovala v roce 2007. A stejně jako s knihou Krėvė-Mickevičiuse, i tady jsem objevila pobaltskou Ameriku, které se nebudu chtít hned tak vzdát. Do chladného kraje jsem hodila na vrch krosny, abych měla ponurého společníka po toulkách Vysočinou, a zadařilo se. Depresivnější čtení by si člověk vymýšlel jen stěží. Estonský venkov v druhé polovině 19. století byl místem, kde byste určitě žít nechtěli, protože chleba místních venkovanů byl nechutně hořký do takové míry, že by vám i absint připadal roztomile sladký. Hlavním chodem byla tvrdá práce od nevidím do nevidím, ze které jste se stejně nenajedli a nic si za ni nekoupili, ale kdyby to člověk nezkusil, mohl by si to hodit rovnou na nejbližší zkroucený borovici. Každej den se vláčet na poli, rvát neduživou pšenku z ruk severskýho klimatu a mít kapsy stejně prázdný. V tomto ráji žije i Jaan Vapper, před něhož hlad a bída hodily na stůl návrh. Pokradeš, budeš se mít dobře. Nepokradeš, budeš trpět hlady. Načež obě sledovaly, jak se chudý poddruh smaží ve vlastním svědomí a tráví ho horečky jako Rodiona Raskolnikova. Podobně jako geroj FMD se i hrdina Vildeho dostává na hranu zákona, chvíli balancuje na jeho ostří a nakonec přepadává přes okraj propasti zla. Je tu ovšem Anni Vadiová, bohatá dcera statkáře, která Jaana hluboce miluje a aby ho zachránila, spáchá sama zločin a je jí jedno, že jí otec vyhodí z domu, sestry zavrhnou a lidi z vesnice se rádi přijdou podívat, jak se nejlákavější nevěsta okolí brodí sama blátem a posluhuje. Přes to všechno, bolest, špínu, zimu, sociální problémy (se kterými se Vilde ani trochu nemazlí) je tu naděje a konec knihy přináší záblesk světla. V té edici Světové četby ale vycházejí poklady. 5/5... celý text
Žij a nezapomínej
1978,
Valentin Rasputin
(Uwaga spoilery!) Dvakrát první místo pro Žij a pamatuj. Byla to první kniha, kterou jsem četla v ruštině, takže doufám, že jsem snad pochopila, o čem je. Zadruhé je to kniha, která v roce 1974 šokovala sovětskou kritiku stejným způsobem, jako kdyby odněkud vykopali Hitlera a poslali ho v růžovém tanku na armádní přehlídku do Moskvy. Rasputin si dovolil přestavit posvátnou Velkou vlasteneckou pohledem špinavého zrádce, kterému na konci roku 1944 došla trpělivost, a bez vší pompy pláchl. Tedy nikoliv očima tradičního statečného hrdiny, jehož obraz už trochu pošramotil zajatec Andrej Sokolov Michaila Šolochova, ale obyčejný dezertér Andrej Guskov zcela dokonal dílo zkázy hrdinného sovětského vojáka, jemuž se stavěly betonové pomníky slávy. Po těžkém zranění a dlouhém pobytu v nemocnici se Andrej Guskov domnívá, že si svoje odbojoval a jeho místo zastoupí jiní. Ovšem jeho nadřízeným je Andrejův názor naprosto šumák a vrací ho zpátky na frontu. Tehdy v něm uzraje rozhodnutí, že tuhle válku už s ním nevyhrajou a je čas se vrátit domů, kde čeká Nastěna a rodiče Michejič a Semjonovna. Když to nejde po dobrém, jde to po zlém. Přes půl roku se Andrej ukrývá v lesích kolem své sibiřské vesnice Atamanovky. Neví o něm živá duše, kromě Nastěny, která se o něj tajně stará a krade pro něj jídlo. V obraze Nastěny Rasputin představil tragédii ruské ženy. Dokáže milovat jako žádná jiná a stejně tak i trpět. Nastěnina muka prohloubí nemilé zjištění, že čeká dítě. Manželovo. Může se snažit říct cokoliv, ale každá odpověď znamená chybu a nebezpečí. Když válka skončí, vracejí se skromné počty atamanovských mužů. Jen Nastěna ví, že Andrej mezi nimi nebude. Když se provalí její těhotenství a vesnicí se začnou šířit drby, že Andrej dezertoval, nachází Nastěna ze svého postavení jediné východisko. Žij a nezapomínej (v originále Žij a pamatuj) je literární memento, které nám Rasputin předává. Přeje si, aby se na podobné lidi jako Nastěna a Andrej nikdy nezapomnělo a jejich odkaz přetrval coby vzpomínka na odstrašující hrůzy války všech válek, utrpení, kterému byli bojující vojáci vystaveni a na stejně silné a hluboké neštěstí jejich žen. Andrejův zločin není autorem nijak odsouzen, byla to jen snaha uprchnout a žít se svými blízkými. Jenom žít. Oni zemřeli, ale my žijeme a měli bychom na ně pamatovat. Já budu. 5/5 "Čtvrtého dne Angara vyvrhla Nastěnu ke břehu nedaleko od Kardy. Poslali zprávu do Atamanovky, ale Michejič pracoval k smrti, a tak pro ni poslali nádeníká Míšu. Přivezl ji v loďce zpátky do vsi, a když ji přivezl, rozšafně se chystal pohřbít ji mezi utopence. Ženské to nedovolily.Odevzdaly Nastěnu zemi mezi své blízké, jenže hned zkraje, u nachýleného plotu. Po pohřbu se ženské sešlu u Naďky, aby prostě uctily památku a poplakaly si. Bylo jim Nastěny líto."... celý text
Scarlett
1996,
Alexandra Ripley
(Uwaga spoilery!) "Jé, to je druhý díl Jihu proti severu!" napadlo mě před mnoha lety, když jsem se prohrabávala knihovnou, stejný design obálky, stejné ilustrace od Borna, stejné písmo. Ale jiná Scarlett a jiný Rhett. Ne, tohle není přisnědlý pirát z Charlestonu s širokým kloboukem panama a drzá poloviční Irka, se kterými jsme zažili roky občanské války. Jsou to nějaké cizí, nelogicky jednající postavy, které se chovají tak, že by jim Margaret Mitchellová nafackovala. Nemám ráda ani jeden díl Scarlett. Možná kdyby Alexandra Ripleyová nepsala pokračování románu, se kterým mě pojí mnohaletý vztah a znám ho jak svý cigára, brala bych Scarlett jako ničím nevybočující růžový pahnus, který vysává ženám mozkové buňky a zanechává idealistické holčičky v domnění, že opálený skotský vikomt v rozervané košili je již na cestě k nim. S přihlédnutím na tvorbu MM je toto dvojdílko prostě jenom šunt. Nepoznávala jsem tu starou nezdolnou Scarlett, ze které se stala nějaká radikální bezděložní bojovnice za nenošení korzetu, nejlepší přítelkyně jakési potrhlé banshee a matka pofidérní Kočičky. Scarlett vnucující se nafrněným Rhettovým příbuzným? Rhett znovu ženatý s klonem Melanie Hamiltonové? Apokalypsa? Ano, pokud se dostanete ke kýčovitému konci, kde se naše dvojice a střelená Kočička zachraňují ve staré věži, zatímco zbytek Irska hoří jako politý smůlou. Wtf? 2/5. Hvězdičku za odvahu psát pokračování něčeho skončeného a druhou za prvních pár kapitol, které jsou ještě cítit starými časy. Další díly Odváto větrem by napsala jenom MM, ale když už tu není, je na každém z nás, aby ve své fantazii nachystal pro Katie Scarlett konec, jaký si zasluhuje. Dílo Alexandry Ripleyové nemá s původním kusem společného skoro nic, je to parodie žonglující se jmény známých postav. Komu to stačí, dobře, ale pro mě je to málo. Do Rhetta Butlera se nepustím, jsem ortodoxní konzerva a uznávám jen tu Scarlett, která s trucovitým pohledem háže svůj snubák do košíku Reného Picarda.... celý text
Peníze pro Marii
1974,
Valentin Rasputin
(Uwaga spoilery!) Peníze pro Marii. Další kousek z Rasputinovy Svaté čtveřice a jedna z ikon vesnické ruské prózy 20. století, která spisovatelům od časů Chruščova umožňovala uniknout z nemilované náruče socialistického realismu. Peníze pro Marii. Jeden trn z pomyslné trnové koruny neštěstí ruského venkovana, kterou musel proti své vůli nosit každý den, protože mu ji navlékli lidé kdesi v Moskvě, aniž by s ním prohodili jediné slovo. 'Kuzma si pomyslel na sníh, že k ránu jistě začne sněžit, a sníh bude padat a padat, podobný milosrdenství. Potom znova ulehl vedle Marie a usnul. Zdálo se mu, že jede právě tím automobilem, který ho probudil. Reflektory nesvítí a auto uhání v naprosté tmě. Potom se však najednou rozžíhají a osvětlují dům, u něhož automobil zastavuje. Kuzma vystupuje z kabiny a klepe na okno. 'Co chcete?' ptá se kdosi zevnitř. 'Peníze pro Marii.' odpovídá Kuzma.' Valentin Rasputin píše o lidech naprosto obyčejných. Jeho hrdinové nejsou andělsky krásní aristokrati hovořící sedmi světovými jazyky, kteří po nocích utíkají ze svého sídla a zachraňují plavé dámy s mírami 90-60-90 a hodnotou IQ hluboko nad 130. Ani za děravý groš ne. I když ani tohle nadsazené čtení pro romantiky má něco do sebe. Rasputinovi lidé jsou chudáci. Žijí v prostém domě, jehož jedinou kladnou vlastností je, že je někdy čistý. Peníze si vydělají, ale je jich tak málo, že nestačí vlastně na nic a jen podráždí fantazii. Mají rodinu a děti, ale jejich rodinné vztahy jsou pokřivené, nešťastné a oni sami žijí, protože nějak musí. Takový je i Kuzma, chudý traktorista z malé vesnice, který kdysi jako jeden z miliónů chtěl (či nechtěl) porazit Hitlera. Jeho žena Marie je prostá venkovská žena, která ke své živnosti, vedení obchůdku, přišla jako slepý k houslím. Přesto se jim daří přežívat. Dokud se nezjistí, že Marie má v pokladně manko, nepředstavitelnou sumu tisíc rublů, aniž by si pro sebe ukradla jedinou kopějku. Kuzma zahajuje boj za to, aby jeho žena neskončila ve vězení a shání peníze. Peníze pro Marii. ' 'Může jít před soud..' řekl Jevgenij Nikolajevič. 'Proto sháním peníze, aby nešla.' 'Stejně ji mohou odsoudit. Zpronevěra je zpronevěra.' 'Ne, nemohou. Ona odtamtud nic nebrala, vím to. Marie má manko, protože jí chybí vzdělání, nic jiného v tom není.' Peníze pro Marii jsou Rasputinovým listem Žaluji! Svým typickým prostým, nepřikrášleným stylem s hrubostí a soucitem kritizuje společnost, v níž sám na Sibiři žil. Protestuje proti velkohubým prohlášením politiků, která nikomu nepomohou, bojuje za lepší vzdělání a život svých Sibiřanů. Ukazuje jejich tvrdý život, který oni přece s relativní lehkostí snášejí. A apeluje na nás, kteří vidíme všechno s odstupem. Chce v nás probudit dobré já. Jeho příběh nemá pevný konec, zanechává Kuzmu stojícího u domu bohatšího bratra, jak zvoní na zvonek a někdo mu jde otevřít. Možná jeho bratr, možná my. Je na našem lidství a dobru, abychom mu ty dveře otevřeli. 5/5, jako vždycky.... celý text
Dainavské pověsti
1960,
Vincas Krėvė-Mickevičius
(Uwaga spoilery!) "Mnoho je v naší vlasti pěkných a krásných míst, mnoho krajů, které prosluly činy dávných předků, ale mezi nimi je nejkrásnější a nejslavnější dainavský kraj – svými vysokými kopci i hlubokými údolími, svými temnými hvozdy i velkými houštinami; ani člověk jimi neprojde, ani zvěř neproleze, jen malí ptáčci zpěváčci proletí, jen strakaté žežulky a slavíci tam časně z rána i pozdě večer pějí a ponurý les obveselují. Ale hlasitěji než malí ptáčci zpěváčci, než slavíci zpívají tam mladé sestřičky, sličné dainavské dívčiny… Časně ráno i pozdě večer znějí jejich písně - i ve hvozdech temných, i na lučinách zelených, když seno prohrabují, i na polích širých, kde žitko dívčiny žnou, i v zeleném třešňovém sadu, kde se jim po junáku stýská." Tak začínají Dainavské pověsti, ztracený klenot romantické literatury, který vypadl z truhlice cenností Byrona, Shelleyho, Puškina, Petőfiho a Heina, kam se zavíraly ty nejkrásnější šperky, a zůstal ležet na zemi, odkud se už asi nikdy nedostane nazpět. Přesto, že je Litva stejně daleko jako Francie, je nám nesmírně vzdálená a její kultura včetně literatury naprosto cizí a neznámá. Jaká to škoda. Myslím, že každý, kdo si tuto sbírku přečte, bude bojovat za to, aby se stala něčím víc než jen 249. svazkem světové četby Odeonu. Dainavské pověsti jsou jímavé a krásné, dojmou a rozpláčou tím opačným způsobem než sms na rozloučenou od vašeho posledního ex, používají slovosled, který se dneska už nenosí, učí nás znát Litvu a připomínají časy, co už jsou dávno pryč. Každý by si měl najít svůj výtisk Dainavských pověstí a přečíst si ho. Je jich u nás 6500. Přinášejí kouzelnou atmosféru středověkých bájí a něčeho strašně dávného, přesto, že jsou dílem počátku 20. století a mají imitovat litevský národní epos probouzející v Litevcích hrdost jako v Němcích jejich Písně o Nibelunzích. Jen hned tak ale nepřestanu litovat, že není více vydání a dílo Krėvė-Mickevičiuse není o něco známější. Jeho Meilužé je setrou Taťány Larinové, Šviedrys bratrem Jindřicha z Ofterdingenu a celá sbírka snese srovnání s Lorelei a Kainem. Vzhledem k nepříznivým podmínkám lze jen obdivovat talent K-M, že v litevské tmě našel světlo. Jeho malá brož nesmí vedle zlatých kalichů ostatních autorů zaniknout. Přeji vám štěstí při hledání. Hledejte a naleznete. Do té doby 5/5... celý text
Tichý Don I.
1979,
Michail Alexandrovič Šolochov
(Uwaga spoilery!) Hola, chystám se spáchat stý komentář. Proto mi dovolte v rámci tohoto mimořádného jubilea vybrat po čertech mimořádnou knihu - Tichý Don a vytvořit mimořádně dlouhý komentář. Tichý Don drží několik primátů v rámci mé četby. Je to suverénně nejdelší kniha, kterou jsem četla. Na jejích 1549 stran bezezbytku pasuje dnešní obrat ‚to je tlustý jak kráva, vole‘. Zároveň je to první bichle, na jejímž konci jsem uronila slzu. Cesta k tomuto výjimečnému kousku světové literatury nebyla z nejlehčích. Z gymnázia mi utkvělo pouze pěkné jméno Axiňja, které jsem zařadila do kolekce vhodných jmen pro budoucí potomky, z fildy nezapomenu na cynické: 'V seznamu ke státnicím máte Tichý Don. Jaká škoda, že pro začátek čtení bylo pozdě už na základní škole.' Strašil mě ve snech jako tisícistránková apoteóza nudy a čtenářova utrpení. Řekla jsem si, že čtení přelstím filmem (jenom šestihodinový). V polovině první hodiny jsem byla natolik zasažena, že ještě ten den jsem měla doma všechny čtyři díly. Tak se začal můj román s Tichým Donem. Je mi buřt, kolik kapitol napsal Šolochov a kolik někdo jiný, jestli to Šolochov vůbec napsal, to je mi všechno fuk, ta kniha by byla neskutečná i z pera Danielle Steel. Šolochov (nebo XY) vytvořil nezapomenutelné charaktery, které jsou neuvěřitelně lidské. Ať už čtenář podporuje jakoukoliv stranu, autor mu demonstruje, že obě mají rub i líc. Všechny postavy jsou úžasně hluboké a představují paletu šedých odstínů, ani jedna z nich není ani za mák černobílá. Ani jednou nemůžete ryze pohrdat. Miška Koševoj nenáviděný, vrah Petra Melechova, ten zbabělec a práskač. - Miška Koševoj trpící malárií tvořící dětské hrabičky pro malého Mišatku. Jevgenij Listnicki svádějící utýranou Axiňju zničenou smrtí dcery. – Jevgenij Listnicki páchající sebevraždu poté, co se jeho žena zapletla s generálem. Za ty týdny čtení se sžijete se všemi postavami a připadáte si, že skoro sedíte vedle starýho Pantěleje a sledujete, jak řve na ženu: ‚Aby tě husa kopla!‘. Všechno prožíváte s nimi, jen vám pořád nejde na mozek, jak dokážou snést tolik utrpení a neštěstí, kterého v nich je asi tolik co vody v Donu. Na konci knihy jsou stejně vyprahlé jako řeka bez vody, nezůstalo v nich už skoro nic. 'Tatíčku, náš slavný tichý Done, živiteli, Done Ivanyči, o tobě to zpívá píseň slavná slavná píseň dobrá zpívá slova..' Tichý Don = Tragédie národa, tragédie člověka. Devastace Ruska, kozáků a lidských životů přelomu dvacátých a třicátých let. Rozervání země a vztahů na kusy, zničení dosavadních jistot a starého způsobu života, po němž zůstane jen vypálená step. Hlavní hrdina Grigorij Melechov je jako doktor Živago. Hledá svoji pravdu a životní cíl, doba, v níž musí žít, je mu protivná, ale nemůže z ní uniknout nijakým způsobem. Končí naprosto zdevastován a tato dutá lidská troska ničím nepřipomíná mladého energického Gríšu z prvního dílu. Své hlavní neštěstí si Melechov sumíruje sám: 'Čert ví proč, ale takovým, jako byl mladý Listnicki nebo náš Koševoj, jsem vždycky záviděl. Jim bylo hned od začátku všecko jasné, ale mně je až doteďka všecko nejasné. Oba mají své přímé cesty, své cíle, já od sedmnácti let tápu jako bludná ovce, motám se jako opilý. Od bílých jsem utekl, k rudým nepřilnul, a tak jsem pořád jak ten nahý v trní.' Pokud chcete vidět, jak válka vysaje z člověka poslední kapku krve, čtěte Tichý Don. Jestli vás zajímá, jak žijí kozáci a co je to vlastně za sebranku, čtěte. Chcete-li příběh silných a hrdých žen (Axiňja, Natalja, Duňa, Iljinična), které se nebojí riskovat a obětovat všechno pro svou lásku a rodinu, čtěte. Zajímá vás láska Grigorije a Axiňji Astachovové, která je tak silná, že ji nezlomí nic? Čtěte. A jestli chcete číst o mužích, bílých a rudých, trpících válkou, kterou nechápou a zmítají se někde na pomezí, berte Tichý Don. Tam najdete cokoliv budete chtít. Ta kniha je hořká jako život. Velkolepá freska. Za tohle se dává Nobelovka. 5/5 'Dlaněmi pečlivě upěchoval na hrobě vlhkou žlutou hlínu a dlouho klečel u hrobu se skloněnou hlavou, lehce se kolébající jako stéblo. Nyní už neměl, proč by spěchal. Všemu byl konec. V modravé mlze za šelestu ranního suchého vánku vycházelo nad srázem slunce. Jeho paprsky stříbřily husté šedé vlasy na nepokryté Grigorijově hlavě a klouzaly po bledém a ve své nehybnosti strašném obličeji. Jako by se probudil z těžkého spánku – zvedl hlavu a spatřil nad sebou černou oblohu a oslnivě zářící černý kotouč slunce.' PS: ten film z roku 1956-58 je vynikající.... celý text
Uražení a ponížení
1925,
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
(Uwaga spoilery!) Ponížení a uražení. Uražení a ponížení. Jedna z posledních knih, které mi zbývají, abych naplnila svůj cíl přečíst celého FMD. Strávily jsme spolu několik černých nocí v nemocničním pokoji a nehledě na astronomický začátek léta mě regulérně mrazilo. FMD píše 'jeden z těch ponurých a bolestných příběhů, které se tak často a přitom nepostižitelně, skoro tajemně dějí pod olověnou oblohou, ve skrytých zákoutích velkoměsta, uprostřed ztřeštěného životního kvasu, tupého egoismu, rozporných zájmů, chmurné neřesti, tajných zločinů..' To je náš Dostojevskij, proto ho čteme, proto ho tak milujeme. Jeho postavy jako by vystoupily z listopadového dne v Pitěru. Jsou zamlklé, mrtvolně bledé až nažloutlé, bloudí v horečkách špinavými ulicemi, nad nimiž se smrákají olověná mračna nacucaná deštěm, chodí místy, kde se honí krysy, od Něvy táhne smrad, chlad a hrůza, ony nemají potuchy, jestli jsou tak ožralý nebo už blouzní v nemoci a zažívají příběhy, které můžou být stejně dobře halucinacemi jako pravdou. V Ponížených a uražených je všechno, proč miluju FMD. Dostojevského ženy. Hrdé hysterky, které chcípají hlady, ale v záchvatu šílenství mrští všechny peníze svému przniteli do očí a vysmějí se mu. Jeho muži. Pokašlávající chudé socky, které píší básně nestojící ani za oharek cíga, v jejichž hlavách bublají fantastické plány měnící svět x zvrhlíci s plnýma kapsama peněz, hříšní milovníci žen a luxusu, kteří už se odřekli Boha a je jim to všechno už fakt jedno. Jeho jazyk. Příběhy přerušené náhlým odskokem do doby před padesáti lety, postavy, jejichž dialogy nikdy neskončí anebo zůstávají navždy nevyřčeny, nesouvisející historky, které prostě musejí být sděleny teď a tady. Jeho popisy duše. Lidské dno, hnus, odpornost, podlézání, sebetrýznění a touha po absolutní destrukci sebe sama konaná s takovou vášní, až se tají dech. Vše líčeno s cynismem a soustrastí. Takový je i příběh Ponížených a uražených, Váni, Nataši, Alexeje, Nelly a Ichmeňevových. Pokud parafrázuju Něžnou, co budu dělat, až dočtu poslední Dostojevského knihu? Kdo mi ho nahradí? Ne vážně, co budu sakra dělat? 5/5... celý text
Bílé hejno
1931,
Anna Achmatova (p)
(Uwaga spoilery!) Anna Achmatovová měla v ruce tři trumfy, kterými mě mohla zcela očarovat, ale ke kýženému okouzlení nedošlo. - I) Vysoká na pohled chladná žena s lákavou vizitkou od režimu by CCCP, který o ní prohlašoval, že je to napůl jeptiška a napůl děvka. - II) Osobní život a rodinné štěstí se jí už zdálky vysmálo do očí a odešlo pryč s cynickým řehotem a její milovaná země, pro niž by obětovala všechno, jí nechala pronásledovat a zakázala tisknout její knihy. Achmatovová tudíž velmi dobře věděla, jaké jsou láska s životem utrpení a nemusela si na nic hrát. - III) Uvědomila jsem si, že jsem nikdy nečetla poezii napsanou ženou a pohled na lásku ve verších jsem doposud vnímala jenom z mužského náhledu na věc. Nebylo by vůbec špatné se podívat, jak píší o tomtéž ženy. Navíc Rusky. Tak jsem vytáhla z knihovního skladu Bílé hejno. Tato sbírka plně nekoresponduje s originálním Bílým hejnem, básněmi o bělogvardějcích, ale obsahuje i básně z dalších sbírek Anny Achmatovové, ať už je to Večer, Jitrocel, Anno Domini MCMXXI, Jíva nebo Růženec. Díky tomu můžeme nakrásně sledovat, jak se její básnický styl vyvíjí a postupně těžkne, hořkne a je dušen prostředím. S přestálým utrpením a pronásledováním se Achmatovová mění od naivky: 'Hrstku bílých fial nesu domů. pro toho skryt tajný oheň v nich, kdo se dotkne teplé mojí dlaně, vezme květy z rukou nesmělých.' Až ke konečnému: 'Buď proklet. – Tvé duše se netknu už stonem jediným, zaklínám se ti peklem i rájem, i obrazem posvátným, i nocí našich plamenným žárem, že k tobě se nevrátím.' Co se týče směru, je Anna Achmatovová ryzí akméistka. Akméismus stojící v opozici proti ruskému symbolismu požaduje jasné pojmenování věci, minimum jinotajů a srozumitelnost všech veršů. Bílé hejno je toho důkazem. Pochopíte všechno, co čtete. Není třeba myslet na to, co chtěl básník říci modrými záclonami. Byly prostě modré. Přesto, že je to problém většiny básnických sbírek, až už Bílého hejna mi začalo vadit, jak je celá kniha lidově na jedno brdo a dvacátá variace na nešťastnou lásku, s níž se žena smíří a ukazuje muži, že jí to už nijak zvlášť nepálí, prostě nudila. Přesto, že jazyk Achmatovové i překladatelky Marie Marčanové je vynikající. Za některé básně 5/5, za zbytek 3/5. 4/5 je fér, ne? Třeba ještě vyrostu k plnému počtu. Bůh ví. Byla to ale zajímavá zastávka v ruské poezii 20. století, i když jsem od toho čekala víc. 'A pod zelenou lampou S neživým úsměvem Druh zašeptal: "Popelko má, Cos divného v hlase tvém." ' .. 'A v srdci je hořko věřit, A smířit se s tím dnem Kdy střevíček můj bílý On začne zkoušet všem.'... celý text
Do politiky prý žena nesmí – proč?: Vzdělání a postavení žen v české společnosti v 19. a na počátku 20. století
2005,
Jana Malínská
Zpověď a jiné nepříjemnosti
1985,
Michail Michajlovič Zoščenko
(Uwaga spoilery!) Dvacátému století jsem nikdy příliš neholdovala, nicméně všechny exkurzy do ruské literatury této doby dopadly úspěšně. Objevila jsem Bunina, Rasputina, Ajtmatova. Přičichla jsem k žánrům, které obvykle nečtu, a nadchly mě. Jenom jednou jsem přestřelila, a to u Zoščenka. My dva jsme si prostě nějak nesedli, i když uznávám, že to je částečně i moje vina. Zoščenko píše přesně ten typ knihy, který nemusím. Ve své době byl Michal Zoščenko nesmírně populární a četli ho v SSSR skoro všichni. Kritizoval poválečnou společnost, hamižnost sovětského lidu, který nečetl, nezajímal se okolní dění, chtěl vlastně jen peníze, a když rozdávali intelekt, šel si znovu stoupnout do řady na vodku. Lidi se smáli a netušili, že čtou o sobě. Cizí žárlivost, hloupost, omezenost a oblomovská lenora jim přišly tak zábavné, ale u sebe je vidět nechtěli. Zoščenko jim nastavil gigantické zrcadlo, ovšem jeho satira má daleko k výsměchu Gogola. Neudeří hřebíček na palici a mine i okolní zeď. Je prostá, obyčejná, veselá. Zpověď je kniha, u které se nejspíš budete smát. To jo. Všechny krátké příběhy jsou snadno pochopitelné, jejich pointu ovšem velice rychle odhalíte a pak už se budete jenom nudit na vlnách nablblého smíchu jako z Neváhej a toč. 3/5 Někdy je příjemný u knihy pobavit, odpočinout si a nemít chuť přemýšlet nad jejím obsahem, který umí člověka přivést až k pochybnostem o smyslu jeho vlastního žití, ale k úplnému štěstí to nestačí. Chápu, že se Zoščenko snažil společnosti vysmát a ukázat jí její chyby, ale čtenář se spíš pobaví na cizí účet a jde si dál dělat svoje. Měnit se? A proč. Jestli kritika, tak gogolovská. Pěkně vyostřená a nabroušená, pochmurná a zkaženě hnusná. Zoščenkova satira vás nijak neobohatí, usmějete se, ale nic víc. Na Zoščenkovu obranu je třeba dodat, že jsem už značně zmlsaná jinými knihami, ale tohle je slabý čajíček vhodný leda pro kámoše, kteří měli problém pochopit cokoliv jiného než text rapové písně. Sorry, sovětská klasiko, ale umíš mnohem líp.... celý text
Temné aleje
1962,
Ivan Alexejevič Bunin
(Uwaga spoilery!) Nedávno jsem si uvědomila, že až na letmé setkání s Šolochovem jsem okázale ignorovala ruské nositele Nobelovy ceny, což je pro nejednoho slavistu přímo hanebné. V rámci osvěty mého literárního já a díky slabosti pro chronologii jsem na první randevů pozvala Ivana Bunina a jeho Temné aleje, knihu, o které jsem slyšela už dávno, ale nikdy jsem neměla tu čest. Po přečtení mě jako první šokoval počet čtenářů. 15? Ne 150? Já naivka se domnívala, že Temné aleje jsou něco jako Bratři Karamazovi, kteří atakují hranici tří set. Zahajuji tímto tažení Temných alejí za dvaceti čtenáři. Když sáhnu do krabičky poznámek Leonida Jurjeviče, jsou Temné aleje skandální sbírkou, která přináší nový pohled na lásku a svého času byly považovány za těžký porno. Mottem této sbírky je, že krátká intenzivní láska, s vášní a utrpením, může být víc než dlouhodobý unylý vztah, kde jediné emoce ještě vzbuzuje stojící prkýnko na hajzlu. Buninovi hrdinové sedmatřicetkrát zažívají nečekané vzplanutí, rvou si srdce na kusy, aby nakonec svou lásku tragicky ztratili a nezůstalo jim víc než prázdná duše. Chtějí žít, tonout v emocích a bouřlivých citech. Ruská variace na 'better to burn out, than to fade away'. To chceš. Buninův styl je velice čtivý a srozumitelný, nejde tudíž o jednoho z těch Nobelistů, jejichž tvorba běžnému mozku zcela uniká. Naservíruje vám vlnu tragiky, ale její hrdinové nelitují ničeho, co provedli. Milovali a ztratili, to je druhá nejlepší možnost, a vždycky byla. Na krátkých, často dvoustránkových povídkách, Bunin vytváří skoro čtyřicet variací na jedno téma, které ale není nikdy stejné a hned tak se neomrzí. Nenudí, zaujme a dotkne se. Láska sice rozdává úsměvy a štěstí, když chodí každý den po světě, ale někdy musí projít svými temnými alejemi. Tak už to je. Za mě jasných 5/5.... celý text
Červená kalina a jiné povídky (6 povídek)
1987,
Vasilij Makarovič Šukšin
(Uwaga spoilery!) Je pravda, že Vasilij Šukšin nezapadá do mé aktuální snahy přečíst jedno dílo od všech nositelů Nobelovy ceny z Rasíji, ale tvorba tohoto autora by neměla ujít ničí pozornosti bez ohledu na to, kolik cen získala. K povídce Červená kalina (ten věčně ve mně přítomný rusista stále šeptá Kalina krasnaja a trvá na tom) mě přivedl název. Krásný a symbolizující něco ruského. Chytila jsem se na něj stejně jako sám autor, když mu jeho budoucí žena Lidija na první schůze zazpívala ruskou lidovou písničku stejného jména. Červená kalina, zralá jak malina, pověz mi, vlaštovko, jak milej vzpomíná. Leonid Jurjevič Červenou kalinu označil jako krutou romanci. Jegor Prokudin, kterému nejenom tak ze srandy říkají Trápení, vychází na jaře z basy. Rozhodne se navštívit Ljubu, se kterou si během pobytu v lágru dopisoval. Postupně se zapojuje do života v její vesnici. Nachází to, co neměl. Zázemí, práci, přátele, rodinu a lásku. Jenže štěstí se v kolektivu zlodějů neodpouští. Jegorova snaha žít normální život končí krvavými stopami na kmenech v březovým háji. Trápení končí život, aniž by ho začal žít. Šuškinův hrdina je „čudik“. Je čudný, podivný. Jeho jedinou jistotou je, že žádnou nemá. Je vytržen z běžného koloběhu žití, pohybuje se z místa na místo, pochybuje, nachází a ztrácí. Jeho charakter se vyvíjí jako jarní potok, někam směřuje, ale neví, kam. Přesto se snaží konat dobro, nebojí se tvrdě pracovat. Není to tak trochu národní črta všech Rusů? Jegorova snaha být dobrým je zmařena, přesto, že se ji snažil vykřesat z naprostého dna sebe samého. Život bez kriminálního podtextu je vykoupen cenou nejvyšší. Slušnost a dobrota se zkrátka dobývají, ať je cenou cokoliv. I vlastní krk. Tak jsem pochopila Šukšina. Byla to cenná zkušenost a náhled na ruský charakter. Červená kalina ve své originální podobě -красная- je krásná i rudá po krvi. Takové je i Šukšinovo Rusko. 5/5 Калина красная, Калина вызрела... Я у залеточки Характер вызнала.... celý text