mirektrubak
přečtené 1126
Křesťanská spiritualita v katolické tradici
2000,
Jordan Aumann
"Bludné učení nevyroste samo do plné výšky bez předchozí přípravy v myslích těch, kdo je přijmou. Obvykle začíná důrazem na některý jednotlivý článek křesťanské nauky nebo na některý aspekt křesťanského života, a pak pomalu dosahuje bodu, kdy tato nauka přeroste náležitou míru. I nejsvatější a nejoddanější osoby se mohou stát neúmyslnými propagátory heterodoxního učení. Ve své horlivosti nevidí, že se dopouštějí nadsázky a že jsou slepí vůči logickým důsledkům svých počátečních tvrzení. Mimoto se heretické nauky a heretická hnutí často rodí v reakci na nějaké učení či praxi, jež se pokládají za přehnané. Předráždění a nezkrocená horlivost mohou snadno vést k porušení víry a k její konečné ztrátě." Tohle je velmi zajímavá a užitečná kniha, myslím. A to přesto, že je to spíš učebnice dílčí teologické disciplíny než čtenářsky přívětivě vyprávěný příběh růstu spirituality v průběhu dvou křesťanských tisíciletí. Ano, těch jmen a názvů děl mohlo být méně, na zasazení do kontextu obecných, náboženských a teologických dějin mohl být dán trochu větší důraz. Takhle to asi předpokádalo čtenáře, který se orientuje v osobách a obsazení všech těch teologických proudů a teorií, které udávaly směr křesťanské spiritualitě. A taky čtenáře, který seká latinu, alespoň podle toho, že latinské citace jsou zde uvedeny bez českého znění. :-) (Jasně, mám google překladač po ruce, dohledal jsem si, co jsem potřeboval, ale o tom, jak autor pečuje o uživatelský komfort čtenáře to něco vypovídá). Kniha postupuje víceméně chronologicky, hezky tím ilustruje, jak se jednotlivé proudy, vlny a impulsy ve spiritualitě ovlivňovaly, jak na sebe vzájemně reagovaly, inspirací nebo naopak vymezením se. Dává to dějinám spirituality celistvost, ukazuje to, jak komunikace rozdílných duchovních obdarování společně pracuje. Jaký užitek mohou mít i zdánlivě slepé cesty. A také - a to mi přišlo zvlášť zajímavé -, že katolická spiritualita není dílem jednotlivců, ale působením inspirace Ducha v celku církve. V tomto smyslu mi přišlo symbolické a velmi vhodné, že závěrečná slova knihy nepatří žádnému konkrétnímu učenci, ale konstituci Lumen gentium, které je výsledkem společné práce koncilních otců a která právě spirituální různorodost oceňuje: "Každý však má podle vlastních darů a úkolů bez váhání postupovat cestou živé víry, která vzbuzuje naději a je činná láskou." "Bůh ví, co je mé největší štěstí, ale já to nevím. Neexistuje žádné pravidlo pro to, co dává štěstí a co je dobré. Co je vhodné pro jednoho nehodí se pro druhého, a cesty, jak dosáhnout dokonalosti, jsou velmi různé. Léky našim duším se od sebe navzájem liší. Bůh nás tedy vede zvláštními cestami. Víme, že si přeje naše štěstí, ale nevíme, co je naše štěstí, ani neznáme tu cestu... Svěřme se tedy do jeho rukou a nelekejme se, když nás povede divnou cestou... Mějme jistotu, že nás vede správně, že nás dovede k tomu, co je nejlepší, ne co my si myslíme, že je nejlepší, nebo co je nejlepší pro druhého, ale k tomu, co je nejlepší pro nás." (John Henry Newman)... celý text
Hordubal (Čapek)
2022,
Ilona Smejkalová
Nejdřív jsem si říkal, že je to nějaká kravina. Hamlet bez Hamleta už tady přece byl, takže Hordubal bez Hordubala bude nějaký pokus o opakovaný vtip, který na prknech Národního nemůže vyznít než trapně, ne? Ale ono to smysl dávalo, překvapivě. Dobře to navazovalo na Čapkova románového Hordubala, alespoň jak jsem ho v jeho vícevýznamovém textu četl já. Juraj Hordubal je skládán postupně, ze vzpomínek ostatních. Z toho, co se o něm říká, i z toho, co se o něm mlčí. A není to zrovna radostná zkušenost. Je to naopak docela děsivé: rovnou na pohřbu člověka, který byl ještě nedávno manželem, bratrem, přítelem nebo sousedem dochází k deformaci jeho obrazu podle obrazu jiných. A nejen vinou nezbytně nutného zkreslení poznání, které nikdo nemůže nemít, ale také jako nástroj pro utišení svědomí nebo překřičení vlastní viny. Nebo, což je ještě horší, jako prostředek pro ovládnutí situace, pro vlastní prospěch... V divadelní adaptaci je potlačena Čapkova baladická poetičnost, důraz je položen na realismus dialogů a vztahů, takže z toho vlastně vyšla taková vesnická detektivka. Mě ale víc než hledání Jurajova vraha upoutávalo, stejně jako v případě původního románu, hledání Juraje samotného. Ve společnosti téhle dramatizace to bylo z mnoha různých důvodů hledání zajímavé. Ještě tři věty k divadelnímu programu jako takovému. Jak je tomu v Národním divadle velmi dobrým zvykem, nejsou zde jen praktické informace a pár fotek a zajímavostí. Nesamozřejmou samozřejmostí je text celé hry (jinak bych zde ani nekomentoval obsah), ale navíc podnětné texty o Čapkovi, o Rusínech, o dřívějších filmových inscenacích Hordubala, nebo třeba o kulturácích jako prostoru společenského života. Nejen doprovodný produkt k představení, ale sborník, který obstojí sám o sobě.... celý text
Julius Caesar
2017,
William Shakespeare
Julius Caesar nepatří k nejoceňovanějším Shakespearovým hrám. Je to vcelku pochopitelné, myslím. Na první pohled se opravdu zdá, že tady něco chybí. Hloubka Hamleta, mrazivá atmosféra Macbetha, beznadějná osudovost Leara nebo veronských milenců. Nenarazíme ani na precizní monology Richarda III. A humorná scéna byla v celé hře jen jedna, hned na začátku (ale to nereklamuji, vůbec ne, Shakespeare je v mých očí tím lepší, čím méně chce být vtipný). Přesto má hra co nabídnout, rozhodně. Protože je sice historická, ale přitom není. Ani ne tak proto, že si mistr William historická fakta pozměňuje ve prospěch toho, co nám chce vyprávět, na to už jsme si o něj zvykli. Je to víc proto, že jeho hlavní téma je výsostně aktuální: manipulace prostřednictvím řeči. Nejprve Cassius přivede pomocí vhodné kombinace argumentů a lichotek na stranu spiklenců Bruta. Později (a zde jsem vnímal hru jako nejvíc působivou) dokážou nejprve Brutus a po něm Antonius pomocí veřejných promluv ovládnout lid a tím změnit politické směřování Říma. A platí, že největší dopad mají ty nejvíc cynické lži, no prostě populismus jak ho dobře známe i dnes, jakkoli bychom ho raději neznali vůbec. Ke kladům hry patří i to, že nám divákům nepředkládá přehledný konflikt zla a dobra. Nejsou zde sprostí vrazi dobrého krále, ale ani hrdinní ochránci republikánských ideálů bránicí milovanou otčinu před nástupem diktátora. Své motivace sice muži s dýkami popisuje vzletně a šlechetně, ale je snadné vidět, jak si lžou do kapsy - zde je opět na scéně manipulace jako hlavní téma. Tentokrát ta, kterou se tribunové snaží obalamutit sami sebe. Personálně jsou v centru hry Brutus a Antonius (atentát se odehraje relativně krátce po začátku, takže je to nakonec takový Caesar bez Caesara :-), ale i zde nemáme jako diváci jasno, komu vlastně "fandit". Brutus je sice zrádce, ale jeho důvody vypadají částečně ušlechtile, je to mladý muž se zdravým jádrem, jen trochu (trochu hodně) ztracený sám v sobě (podle pana Hilského je to předobraz a předchůdce Hamleta, ale já tam podobnost moc neviděl). Antonius je sympatický svojí věrností mrtvému příteli, ale jeho lži lidem jsou cynicky nehorázné, v cynismu a účelovosti manipulace Bruta hravě trumfne! Jak to u Shakespeara bývá, nenechá nás v klidu ani potom, když spadne opona. Nechá nás přemýšlet o odpovědnosti za věci veřejné. O síle loajality k obci, k manželce, k příteli a o jejich vzájemném vyvažování. A zejména záměrně nechává otevřenou otázku, za jakých okolností je násilný akt ospravedlněný. Klasické morální teorie sice říkají (shodne se na tom Kant s Katechismem katolické církve, třeba), že cíl neospravedlňuje prostředky a skutek zůstává špatný, i když sleduje dobrý cíl. Sv. Tomáš Akvinský tvrdí, že skutek je dobrý, když je dobrý v každém aspektu a je špatný, když je cokoli v něm špatného. A vražda navíc patří do kategorie intrinsece mala, tedy skutků, které jsou "vždy a nutně špatné". No jo, jenže také všichni víme, že z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem, že? V mých očích se Caesarovi vrazi neospravedlnili, ale na obecnější rovině, v jiné historické situaci... No, jak už jsem říkal před chvilkou, Shakespearova dramata nás v klidu nenechávají, mluví přes ta staletí přímo do našich současných dilemat.... celý text
Promluvy o posledních věcech
2014,
Charles Journet
"Vidíte, že realitu poznáváme tápavě a matně, skrze víru, a potřebujeme k tomu myšlenky a věty. Ale stává se, že na cestě, kterou nám otevřela víra, se dál než víra dostane láska. Když jdeme po této cestě dál, láska jakoby instinktivně nachází nevyslovitelné, absolutní. Má zavázané oči, protože ještě nenastal čas blaženého patření, ale i přes šátek na očích tuší, že jsou věci větší a pravdivější, než o jakých dokáže vypovědět víra. Proto svatý Tomáš vyslovuje tento úžasný výrok: Na zemi je lepší Boha milovat než znát." Charles Journet dokáže podat radostně dokonce i tak zdánlivě pochmurný teologický obor, jakým je eschatologie, nauka o posledních věcech člověka. V jeho podání to totiž není o strachu ze smrti, pekla, posledního soudu... Je mnohem víc průvodce krajinou křesťanské naděje. (Aniž by však ztratil cokoli z teologické přesnosti a přísnosti, žádné lacině zbožné rozněžnělosti!). Je průvodce putováním, na kterém nás neopustí pohled bohočlověka Ježíše Krista, kterého křesťané zrakem víry rozpoznávají jako toho, kdo přemůže bolesti a trápení světa a přivede lidstvo tam, kde bude stvořeno vše nové. Slovy biblické Apokalypsy: "Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo." Eschatologie je v tomto pojetí (jak ostatně musí být každý teologický obor) christocentrická. A také současná a neodbytně aktuální, vždyť eschatologické události jsou nejen záležitostí budoucího naplnění času, ale i probíhají právě teď v konkrétních křesťanských životech a společenstvích. Cením si také toho, že otec Journet dokázal ve svém výkladu představit velmi imaginární otázky způsobem, který je srozumitelný a má vnitřní logiku a soudržnost - jak mezi dílčími tématy v rámci eschatologie, tak i ve vztahu k dalším teologickým disciplínám. Aby to čtenář vnímal takto, musí s autorem sdílet křesťanské paradigma, samozřejmě, to je nezbytnost, protože předmět eschatologického bádání je neověřitelný jaksi ze své podstaty. Ovšem v Journetově podání sice není ověřitelný, ale zdá se mi uvěřitelný. "Být milován někým, kdo je nám roven, je již samo o sobě velmi krásné. Ale cítit se milován někým, ke komu bychom se ani neodvážili přiblížit pro vzdálenost, jež mezi námi panuje, je ohromující! Tu obrovskou lásku, s níž nám Bůh vychází v ústrety, nemůžeme vůbec nijak vyjádřit. Co tedy s nepřekročitelnou propastí mezi Bohem a dušemi, které stvořil? V nebi budeme milováni někým natolik jiným a takovou měrou, že naše srdce dokonale roztají..."... celý text
O některých aktuálních otázkách eschatologie
2008,
neznámý - neuveden
Dokument Mezinárodní teologické komise promlouvá do světa, který seriózní zpracování tématu smrti vytlačuje z veřejného prostoru a činí z něj svým způsobem téma společensky nepatřičné. Křesťané na tom nejsou o mnoho lépe. Jednak proto, že podléhají stejným celospolečenským tendencím, ale i v rámci své věrouky jsou eschatologická témata spíš těmi, o kterých se příliš nepřemýšlí a příliš nediskutuje. A která se nepovažují za zásadní a závazné. Peklo? Ale prosím vás... Vatikánští teologové své čtenáře nechtějí strašit peklem. Texty podporuji naši víru a naději, že Bůh, který je nekonečná láska, nemůže mít žádné hranice, že láska je silnější smrt a Bůh je skrze Krista pánem i nad říší mrtvých. A my, lidé, když jsme Bohem voláni, jsme proto zásadním způsobem voláni k životu, který neskončí rozpadem naší biologické existence. A to nikoli jako jednotlivci, ale jako Boží lid - tento komunitní rozměr spásy (který je skvěle rozpracován v encyklice papeže Benedikta XVI. Spe salvi) je mi zvlášť blízký. Zadarmo to ale není. Člověk je stvořen jako svobodný a má svobodu Boží lásku odmítnout a na místo Boha si dosadit cokoli jiného. Majetek, kariéru, sebe... To samozřejmě věci spásy komplikuje, no ale beznadějné to s člověkem není ani tak. :-) Z uvedené perspektivy se v dokumentu vychází do konkrétních otázek, jedná se vlastně o sborník církevních vyjádření k aktuálním problémům a nejasnostem. Polarita duše a těla, dvojí soud, vzkříšení těla, už zmíněné společenství všech v církvi, problematika reinkarnace... Ne všechno jsem si četl se stejným zájmem, ale jako celek mi byl tento útlý průvodce problematickými místy eschatologie užitečný a přinesl mi cenné impulsy k přemýšlení.... celý text
Pražští arcibiskupové moderního věku: Čeští primasové od Lva Skrbenského po Jana Graubnera
2022,
Marek Šmíd
Podivuhodný příběh Henryho Sugara a jiné povídky
2008,
Roald Dahl
„Když si toho někteří lidé vytrpí příliš, když dostoupí hranice svých možností, sesypou se a vzdají. Existuje ale i jiný druh lidí, a není jich mnoho, kteří jsou z nějakého důvodu neporazitelní. Potkáte je ve válce, ale i v míru. Mají neporazitelného ducha a nic, ani mučení ani hrozba smrti, je nedonutí se vzdát... Četl jsem na doporučení přítele a byl jsem velmi příjemně překvapen. Bylo to moje vůbec první seznámení s Dahlovou tvorbou pro dospělé a já koukal, jak dobře píše i v tomto žánru, jak vtahující a chytlavé to je. Přestože styl byl ve velké většině případů na pohled strohý a věcný, nebyl pro mě problém vcítit se do života postav a prožívat i promýšlet jejich situace s nimi. A bylo co prožívat i co promýšlet: situace reálné i na hranici reality (nebo bych měl raději napsat: na hranici mého chápání reality? :-). Obojí mě bavilo. Ze sedmičky povídek ke mně ale jedna promlouvala mimořádně výrazně a doslova mě chytla za srdce. Labuť. Příběh vyvolával pocity beznaděje plynoucí ze setkání s nesporným faktem, tedy že lidé křehcí a empatičtí jsou vystaveni brutalitě svého drsného okolí a že nemají žádné prostředky k obraně. Chlapec Peter dvojici svých trýznitelů jasně převyšoval, nejen morálně, ale i chytrostí, odvahou a vlastně i chladnokrevností (dlouho zvládal všechno tak statečně!) Jediné, v čem jim nemohl konkurovat byla fyzická síla a bezohlednost. A jen tím je odsouzen k týrání a ponižování? To je přece tak nespravedlivé, když někdo trpí za to, že z prostřednosti svého okolí vystupuje svojí mírumilovností a něhou! Proč mají být lidé za tohle trestáni, v mnoha různých variantách pořád dokola?! Snad jako kompenzaci za pocity rozrušení, které mi sledování Peterova šikanování přinášelo, jsem nakonec dostal pořádnou porci naděje, když se v závěru povídky objevil motiv nadpřirozeného zásahu! Nedokázal jsem tu situaci nečíst nábožensky. To je možná i proti autorskému záměru, já vím, ale já si prostě nedokážu pomoct a nedokážu nevnímat Petera jako představitele toho, čemu se říká Christ figure. Je to přehnané? Ale vždyť Peter musí dojít až na samou hranici svého ponížení, do pozice, ze které už nemá kam uhnout (fyzicky i symbolicky) a právě v ten moment je jeho situace proměněna a on je obdarován něčím tak nečekaně úžasným. Jako by se nám tím chtělo říct, že si musíme sáhnout až na dno a zažít pocity beznaděje a neztratit při tom svoji nevinnost, aby se pak naše žití mohlo proměnit v něco duchovně pozdviženého. „... Malý Peter Watson patřil mezi ně. Jak se snažil něčeho zachytit, aby nespadl dolů, najednou si uvědomil, že vyhraje. Vzhlédl a viděl, jak na jezero svítí slunce s takovou krásou a jasem, že od hladiny nemohl odtrhnout oči. Světlo ho vábilo, kynulo mu a on se k němu spustil a roztáhl křídla.“... celý text
Masaryk iritující a fascinující
2018,
Ctirad Václav Pospíšil
"Osobností, která znamenala nejvíc v té době pro národ i pro jeho náboženský život byl T. G. Masaryk. Jako věřící člověk byl výjimkou mezi tehdejšími vídeňskými a pražskými liberály nebo nevěřícími profesory. Bylo tragédií, že nenašel v katolické církvi rovnocenného partnera pro dialog, takže došlo ke vzájemnému nepochopení a polemikám; bylo také chybou katolické církve, že se zatvrdila proti Masarykovým kritikám, někdy správným, jindy v zápalu boje přehnaným." (Josef Zvěřina) Mně přijde příběh prezidenta Masaryka neskutečný, skoro pohádkový! Vidět to někde v kině jako film, zdálo by se mi to až přepálené, přitažené za vlasy. Z velmi neprivilegované pozice chudého venkovského chlapce se propracoval do postavení prezidenta-osvoboditele, národem milované ikonické postavy. A povedlo se mu to bez podbízení se veřejnosti, ba právě naopak! Neúhybnost, se kterou se pouštěl do svých bojů za právo a pravdu proti většinovému mínění z něj dělají opravdového hrdinu, byť mimořádně nepravděpodobného! Ale tahle kniha není Masarykovým životopisem (respektive: v té své části, ve které byla, pro mě ztrácela na atraktivitě), to by bylo nošení dříví do lesa. Není ani tak úplně jeho duchovním portrétem, to už tady také bylo. Její unikátnost je v tom, že popisuje vztah Masaryka ke katolickému křesťanství. A tady to pro mě bylo zvlášť zajímavé, protože to přestávalo být o Masarykovi, ale začalo to být o nás, katolících! Masarykův náboženský portrét je zajímavý. Byl autenticky zbožný, Otčenáš se modlil každý den a v hovorech s Čapkem řekl, že ateistou nebyl ve svém životě ani na okamžik. Přesto odmítal katolickou církev, a to nejen v podobě, v jaké se s ní potkával, ale odmítal ji jako instituci, v jejím principu. Vlastně odmítal institucionalizované náboženství jako takové. Mohli bychom z tohoto nesouladu obviňovat Masaryka a měli bychom částečně pravdu: protože identifikovat komunálnost církevního společenství s jeho konkrétní dějinnou podobou je podstatná teologická nedomyšlenost, objektivně. Mohli bychom z tohoto nesouladu obviňovat katolickou církev tehdejší doby a našli bychom ještě větší část pravdy: církev o sobě tvrdila, že je dokonalá (societas perfecta), že mimo ni není spásy a že demokratizace a modernizace není slučitelná s Božím plánem pro svět. Do takového spolku lze sotva vkládat nějaké naděje. Prezident Masaryk tento zmíněný rozpor nedokázal překonat, nějak ho v sobě integrovat. Ano, setkával se s církví, která se pyšně tvářila, že je majitelkou pravdy a intelektuální lenost a neochotu čelit otázkám maskovala neměnností pravd, případně falešným mysticismem a poukazováním na Boží tajemství. To Masaryk nemohl nevidět a nemohl nekritizovat. Co ale vidět mohl a neviděl? Že zmíněná dobová situace s klérem neznamená automaticky, že každá teologie a každá mystika je špatná. Já si při čtení studie o Masarykovi uvědomoval, že mi v ní o Masaryka vlastně tolik nejde. Náš první prezident totiž může sloužit jako velmi dobrá případová studie konfliktu svobodomyslné mysli a poslušnosti náboženské autoritě. A tím přesahuje konkrétní jeden osud v konkrétní době. Klade nám, církevním katolíkům, otázku, jak by asi vnímal Masaryk dnešní církev? A jestli kolem nás nejsou nějací dnešní "masarykové", citliví lidé s autentickou vírou, které prostě odradíme, zaženeme, zahradíme jim svým špatným příkladem cestu k Bohu? Z takové představy mi není dobře... Je mi sympatické, že otec Pospíšil z pozice kněze a teologa není jen katolickým apologetou. Dokonce přirovnává TGM ke starozákonním prorokům, kteří byli Hospodinem povoláni k tomu, být hlasem tepajícím vlažně a formálně věřící lid. To mi přijde trochu přehnané. Ale považuji za důležité vidět, že lidé, kteří nás katolíky upozorňují na problematická místa naší nauky a zahanbující způsob našeho působení ve světě, nejsou naši nepřátelé, ale že nám naopak výrazně pomáhají svými pohledy z odlišných pozic. Kéž bychom byli všichni ke svým kritikům podobně vstřícní jako jezuita Adolf Kajpr právě v hodnocení TGM: "Svou nemilosrdnou kritikou katolicismu nutil však věřící katolíky k poctivější práci intelektuální i mravní, a tím se vlastně stal dobrodincem katolicismu"... celý text
