• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nová kniha

Různé podoby české trinitární teologie a pneumatologie 1800-2010 - Ctirad Václav Pospíšil

Detailní komentovaná bibliografie české trojiční teologie a pneumatologie z let 1800 až 2010 s rozborem vybraných textů katolických autorů od národního obrození... detail knihy

Nové komentáře u knih Ctirad Václav Pospíšil

Utrpení Páně podle Jana

„Kniha mě oslovila svou hloubkou, s jakou autor dokázal zpracovat známý biblický text. Už od prvních stránek je patrné, že nejde jen o teologickou analýzu, ale o opravdovou duchovní cestu, která nás vede skrze utrpení až ke světlu vzkříšení. Velmi se mi líbila strukturovanost a členění pro přehlednost, hluboký teologický vhled, ale též historický a jejich propojení pro dnešního čtenáře. Autor nevysvětluje pouze jednotlivé scény janovských pašijí, ale zve nás do živého dialogu s textem. Ukazuje, že Ježíš v Janově evangeliu není pasivní obětí, ale svobodným Darem, který se vydává z lásky k člověku. Třikrát slova „Já jsem“ zde nejsou jen odpovědí na otázku vojáků, ale vyznáním Božské identity a moci, která přemáhá temnotu. Velmi silně na mě zapůsobila pasáž o Ježíšově sebevydání v Getsemanské zahradě. Jeho odvaha, klid a vědomí vlastního poslání jsou pro mě silným poselstvím do osobních zápasů. Myšlenka, že utrpení není jen pasivním snášením kříže, ale může se stát vědomým sebedarováním, je nesmírně osvobozující. Kapitola o Petrově zapření byla pro mě bolestně pravdivá. Autor trefně ukazuje, jak snadno člověk ztratí sám sebe, když se nechá ovládnout strachem. Zároveň je v tom ale naděje – i Petrovo selhání je nakonec překonáno milostí. Nejhlubší dojem na mě zanechalo Ježíšovo „Dokonáno jest“. Pospíšil nám připomíná, že nejde jen o poslední slova umírajícího muže, ale o vyvrcholení celého Božího plánu spásy. Je to okamžik, kdy se všechno naplňuje, kdy se temnota hroutí před světlem Boží lásky. Kniha není lehkým čtením – vyžaduje soustředění, čas a ochotu nechat se textem proměnit. Ale právě to je její síla. Nejde o povrchní rozjímání, ale o hluboký ponor do tajemství Kristova utrpení a oslavení. „Tohle všechno je užitečné uchovávat v srdci a odpovídat na to s vděčností i důvěrou v to, že v Kristu může být naše slabost přetavována v sílu.“ (s. 74)“... celý text
— Hedvikasm

---

Maria - Mateřská tvář Nejvyššího

„Úloha Panny Marie v díle spásy je v knize srozumitelnou formou popsaná. Posláním Marie z Nazareta byl dát lidský život Božímu Synu - Ježíši Kristu, který přijal lidské tělo kvůli naší spáse. Přijímá poselství a stává se Matkou Ježíše. Maria spolupracuje na díle spásy, jako jeho lidská posila a pomoc. Ponese s ním životní úděl až k obětí na Golgotě, kde se naplní Kristovo jeho poslání, přislíbené po prvním hříchu lidí. V citaci autora je vyjádřeno poslání Marie: "Jen první osoba Trojice a Maria z Nazarea mohou říci Ježíši z Nazareta: "Ty jsi můj Syn.“ Ve vysvětlivkách autor uvádí: „“Posléze oba, Otec i svatá Matka – a pouze oni- se mohou v síle základního a věčného otcovství a mateřství, jež je darem milosti, uštědřeným v plnosti času (srov. Gal. 4,4), obrátit na Ježíše a říci: „Ty jsi můj milovaný Syn!“( srov. Lk3,22; 2,49) Proto byla Maria z Nazareta jako jediný člověk uchráněna dědičného hříchu, aby byla důstojným příbytkem pro dar života Božímu Synu, který i jí přinesl spásu... Pod křížem ji Ježíš svěřil úkol, aby byla Matkou nám všem.“... celý text
— Jana512

---

Utrpení Páně podle Jana

„Knihu jsem začala číst před Velikonocemi, kdy se v kostelích čtou Pašije sv. Jana. Tato publikace osvětluje řadu míst tak, že vysvětluje její židovské kořeny, ze kterých křesťanství vzešlo. Bylo několik míst která mě oslovila. Např. pro naše povzbuzení píše autor, že Jan jako jediný z evangelistů popisuje skloněnou hlavu po Ježíšově smrti. Uvažuje, že „apoštol Jan nám dává vícero způsoby najevo, že na kříži umírá vtělené Slovo a není tedy vyloučeno, že nakloněnÍ hlavy by mohlo být symbolem naklonění sluchu vtěleného Slova k našim prosbám a modlitbám." Kdykoliv pohlédnu na kříž, tak si to nějak víc uvědomuji, že na něm Otec z lásky k nám dává Syna a ten nejen nás učil, jak žít a trpět. Ale i naslouchá našim prosbám, nářkům, bolestem, které poznal- jako člověk- v nejvyšší míře. Toto lidství přijal z lásky k nám a pro nás, jak o tom zpíváme o Vánocích: "Nám, nám, narodil se" Ale na kříži Ježíš nekončí. - Třetího dne se ukazuje ženám, apoštolům a dalším, aby nás ujistil, že smrt nemá poslední slovo.“... celý text
— Jana512

---

---

Utrpení Páně podle Jana

„Je blahodárné si tuto stručnou knihu přečíst na vyvážení Vermesova Umučení...“
— Dudák1979

---

Masaryk iritující a fascinující

„"Osobností, která znamenala nejvíc v té době pro národ i pro jeho náboženský život byl T. G. Masaryk. Jako věřící člověk byl výjimkou mezi tehdejšími vídeňskými a pražskými liberály nebo nevěřícími profesory. Bylo tragédií, že nenašel v katolické církvi rovnocenného partnera pro dialog, takže došlo ke vzájemnému nepochopení a polemikám; bylo také chybou katolické církve, že se zatvrdila proti Masarykovým kritikám, někdy správným, jindy v zápalu boje přehnaným." (Josef Zvěřina) Mně přijde příběh prezidenta Masaryka neskutečný, skoro pohádkový! Vidět to někde v kině jako film, zdálo by se mi to až přepálené, přitažené za vlasy. Z velmi neprivilegované pozice chudého venkovského chlapce se propracoval do postavení prezidenta-osvoboditele, národem milované ikonické postavy. A povedlo se mu to bez podbízení se veřejnosti, ba právě naopak! Neúhybnost, se kterou se pouštěl do svých bojů za právo a pravdu proti většinovému mínění z něj dělají opravdového hrdinu, byť mimořádně nepravděpodobného! Ale tahle kniha není Masarykovým životopisem (respektive: v té své části, ve které byla, pro mě ztrácela na atraktivitě), to by bylo nošení dříví do lesa. Není ani tak úplně jeho duchovním portrétem, to už tady také bylo. Její unikátnost je v tom, že popisuje vztah Masaryka ke katolickému křesťanství. A tady to pro mě bylo zvlášť zajímavé, protože to přestávalo být o Masarykovi, ale začalo to být o nás, katolících! Masarykův náboženský portrét je zajímavý. Byl autenticky zbožný, Otčenáš se modlil každý den a v hovorech s Čapkem řekl, že ateistou nebyl ve svém životě ani na okamžik. Přesto odmítal katolickou církev, a to nejen v podobě, v jaké se s ní potkával, ale odmítal ji jako instituci, v jejím principu. Vlastně odmítal institucionalizované náboženství jako takové. Mohli bychom z tohoto nesouladu obviňovat Masaryka a měli bychom částečně pravdu: protože identifikovat komunálnost církevního společenství s jeho konkrétní dějinnou podobou je podstatná teologická nedomyšlenost, objektivně. Mohli bychom z tohoto nesouladu obviňovat katolickou církev tehdejší doby a našli bychom ještě větší část pravdy: církev o sobě tvrdila, že je dokonalá (societas perfecta), že mimo ni není spásy a že demokratizace a modernizace není slučitelná s Božím plánem pro svět. Do takového spolku lze sotva vkládat nějaké naděje. Prezident Masaryk tento zmíněný rozpor nedokázal překonat, nějak ho v sobě integrovat. Ano, setkával se s církví, která se pyšně tvářila, že je majitelkou pravdy a intelektuální lenost a neochotu čelit otázkám maskovala neměnností pravd, případně falešným mysticismem a poukazováním na Boží tajemství. To Masaryk nemohl nevidět a nemohl nekritizovat. Co ale vidět mohl a neviděl? Že zmíněná dobová situace s klérem neznamená automaticky, že každá teologie a každá mystika je špatná. Já si při čtení studie o Masarykovi uvědomoval, že mi v ní o Masaryka vlastně tolik nejde. Náš první prezident totiž může sloužit jako velmi dobrá případová studie konfliktu svobodomyslné mysli a poslušnosti náboženské autoritě. A tím přesahuje konkrétní jeden osud v konkrétní době. Klade nám, církevním katolíkům, otázku, jak by asi vnímal Masaryk dnešní církev? A jestli kolem nás nejsou nějací dnešní "masarykové", citliví lidé s autentickou vírou, které prostě odradíme, zaženeme, zahradíme jim svým špatným příkladem cestu k Bohu? Z takové představy mi není dobře... Je mi sympatické, že otec Pospíšil z pozice kněze a teologa není jen katolickým apologetou. Dokonce přirovnává TGM ke starozákonním prorokům, kteří byli Hospodinem povoláni k tomu, být hlasem tepajícím vlažně a formálně věřící lid. To mi přijde trochu přehnané. Ale považuji za důležité vidět, že lidé, kteří nás katolíky upozorňují na problematická místa naší nauky a zahanbující způsob našeho působení ve světě, nejsou naši nepřátelé, ale že nám naopak výrazně pomáhají svými pohledy z odlišných pozic. Kéž bychom byli všichni ke svým kritikům podobně vstřícní jako jezuita Adolf Kajpr právě v hodnocení TGM: "Svou nemilosrdnou kritikou katolicismu nutil však věřící katolíky k poctivější práci intelektuální i mravní, a tím se vlastně stal dobrodincem katolicismu"“... celý text
— mirektrubak