Jordan Aumann

Přidat do oblíbených Koupit knihy

anglická, 1916

Nové komentáře u autorových knih

Křesťanská spiritualita v katolické tradici Křesťanská spiritualita v katolické tradici

„"Bludné učení nevyroste samo do plné výšky bez předchozí přípravy v myslích těch, kdo je přijmou. Obvykle začíná důrazem na některý jednotlivý článek křesťanské nauky nebo na některý aspekt křesťanského života, a pak pomalu dosahuje bodu, kdy tato nauka přeroste náležitou míru. I nejsvatější a nejoddanější osoby se mohou stát neúmyslnými propagátory heterodoxního učení. Ve své horlivosti nevidí, že se dopouštějí nadsázky a že jsou slepí vůči logickým důsledkům svých počátečních tvrzení. Mimoto se heretické nauky a heretická hnutí často rodí v reakci na nějaké učení či praxi, jež se pokládají za přehnané. Předráždění a nezkrocená horlivost mohou snadno vést k porušení víry a k její konečné ztrátě." Tohle je velmi zajímavá a užitečná kniha, myslím. A to přesto, že je to spíš učebnice dílčí teologické disciplíny než čtenářsky přívětivě vyprávěný příběh růstu spirituality v průběhu dvou křesťanských tisíciletí. Ano, těch jmen a názvů děl mohlo být méně, na zasazení do kontextu obecných, náboženských a teologických dějin mohl být dán trochu větší důraz. Takhle to asi předpokádalo čtenáře, který se orientuje v osobách a obsazení všech těch teologických proudů a teorií, které udávaly směr křesťanské spiritualitě. A taky čtenáře, který seká latinu, alespoň podle toho, že latinské citace jsou zde uvedeny bez českého znění. :-) (Jasně, mám google překladač po ruce, dohledal jsem si, co jsem potřeboval, ale o tom, jak autor pečuje o uživatelský komfort čtenáře to něco vypovídá). Kniha postupuje víceméně chronologicky, hezky tím ilustruje, jak se jednotlivé proudy, vlny a impulsy ve spiritualitě ovlivňovaly, jak na sebe vzájemně reagovaly, inspirací nebo naopak vymezením se. Dává to dějinám spirituality celistvost, ukazuje to, jak komunikace rozdílných duchovních obdarování společně pracuje. Jaký užitek mohou mít i zdánlivě slepé cesty. A také - a to mi přišlo zvlášť zajímavé -, že katolická spiritualita není dílem jednotlivců, ale působením inspirace Ducha v celku církve. V tomto smyslu mi přišlo symbolické a velmi vhodné, že závěrečná slova knihy nepatří žádnému konkrétnímu učenci, ale konstituci Lumen gentium, které je výsledkem společné práce koncilních otců a která právě spirituální různorodost oceňuje: "Každý však má podle vlastních darů a úkolů bez váhání postupovat cestou živé víry, která vzbuzuje naději a je činná láskou." "Bůh ví, co je mé největší štěstí, ale já to nevím. Neexistuje žádné pravidlo pro to, co dává štěstí a co je dobré. Co je vhodné pro jednoho nehodí se pro druhého, a cesty, jak dosáhnout dokonalosti, jsou velmi různé. Léky našim duším se od sebe navzájem liší. Bůh nás tedy vede zvláštními cestami. Víme, že si přeje naše štěstí, ale nevíme, co je naše štěstí, ani neznáme tu cestu... Svěřme se tedy do jeho rukou a nelekejme se, když nás povede divnou cestou... Mějme jistotu, že nás vede správně, že nás dovede k tomu, co je nejlepší, ne co my si myslíme, že je nejlepší, nebo co je nejlepší pro druhého, ale k tomu, co je nejlepší pro nás." (John Henry Newman)“... celý text
— mirektrubak

Přejít na knížky autora