mirektrubak
přečtené 1126
Zlatá reneta
1964,
František Hrubín
"A v dálce za druhou řekou Lenka musela slyšet, jak mu tluče srdce, jako on slyšel tlouci její: zvednou-li oči, vidí nad hlavou tytéž hvězdy; jsou tak těsně u sebe, že bys mezi nimi neprotáhl ani mušelínový šátek; ale oba přitom cítí zoufalý tlak: vpáčily se mezi ně lesy k nepřejití. Už se znají půldruhého dne: Lenka dnes ráno odjela; zítra touhle dobou se budou znát dva a půl dne, a kdyby se už nikdy neměli vidět, budou se pořád znát, měsíc, rok, dvacet let, sto let." Ta dusivá atmosféra nenávratné ztráty byla tak zdrcující, že jsem to skoro nedokázal učíst. A přitom jsem neměl pocit, že by pro její vykouzlení používal František Hrubín nějakých zvláštních literárních triků. Ano, talent k lyrickému krasopsaní v sobě ani tady nezapře, ale největší sílu jeho výpovědi jsem nacházel spíš v prostotě a jisté všednodennosti téhle novely. Jan na své cestě zpět míří k definitivnímu zhroucení svého světa vcelku nevyhnutelně, happy end by v takto napsaném příběhu působil nevěrohodně, nepatřičně. Přesto bych mu přál nějaké nadějné vyústění, ale to by nesměl mít svůj pohled obrácen špatným směrem, zpět do minulosti, na všechno reálně poničené i smyšleně povznášející. Stíny minulosti v jeho přemýšlení a prožívání mu neodbytně pronikají do všeho, ale o stíny se nejde opřít, od stínů se nejde odrazit... Přes svoji tísnivou melancholičnost je v mých očích Zlatá reneta skvěle napsaný drobný poklad. Připomněla mi velmi intenzivně, jak bezútěšný život dokáže být, když člověk nezažívá zkušenost milujícího a milovaného (a ne, nemyslím tím nutně účast v nějakém partnerském vztahu). A jak nesnesitelně těžké břemeno nese ten, kdo nedokáže sám sobě odpustit. "Zmínka o tom, že knihy propil, byl první stupeň k mechanickému dvoření: pak mluvil o blátivé směsi: Je v ní aspoň jiskřička touhy po tvaru? Co myslíte? Stylizoval svou osamělost, svou ubohost a své neřesti, jistě je znala z klepů po domě, a natáčel je k ní hranou, jež se měla zaříznout do naivní duše, okoralé všední prací, a dát vytrysknout mateřskému soucitu. Ale už na tom byl tak bledě, že se při dalších setkáních jako stará nevěstka dojímal vlastním osudem a začal o něm snít jejím médiem a milovat v ní své okrášlené zoufalství, zalité aspikem její bezelstné něhy: touha, že ho jednou přece zachrání, rostla v jejím nitru jako houba."... celý text
Spiritualita a historie
2003,
Philip Sheldrake
Kniha má sice spiritualitu v názvu, ale v její značné části se píše o dějinném poznání obecně, o jeho možnostech, přínosech a limitech. Je to vlastně kniha věnována metodám průzkumu naší minulosti. To ale vůbec neříkám jako výtku! Ono to vůbec není samo o sobě nezajímavé, přemýšlet o tom, jak přemýšlíme o své minulosti, co přehlížíme a co zdůrazňujeme. Dojde zde k dobře vyargumentovanému zpochybnění příliš schematického pohledu na příběh historie a potřebě obezřetnosti v interpretaci proběhlých událostí. Což by ale nemělo vést k relativizaci hodnot nebo dokonce k rezignaci na proces poznávání. Potvrdil jsem si zde tedy své přesvědčení, že hledat co nejpravdivější poznání má svoji velkou cenu, i když nám dokonale přesná podoba pravdy zůstane nedostupná - a netýká se to pouze dějin spirituality, ani pouze dějin. Popsaný přístup otec Sheldrake aplikuje na vývoj spirituální teologie. Označuje mužskou řeholní spiritualitu jako privilegovanou prostě proto, že po bratrech opatech nám zde zůstaly spisy a řeholní pravidla. A vyvažuje to větším důrazem na laickou a ženskou spiritualitu (ta mě zaujala nejvíc: hlavně bekyně, ale nejen ty), zaznamenává vliv heretických (a různých jiných okrajových) skupin na ortodoxní přemýšlení, kdy vnějškově docházelo k potlačení, ale spirituálně spíš k absorpci. Výsledný obrázek dějin křesťanské duchovní praxe možná není útěšně přehledný, ale ve své různorodosti zřejmě pravdivější. A právě důraz na variabilitu spiritualit v dějinách je milou nadějí i pro náš současný katolický svět - tím, že nám ukazuje, že spiritualitě sluší pestrost a že plnost naší duchovní reality může (musí?) být mozaikou sestavenou z různobarevných kamínků.... celý text
Republika
2020,
David Zábranský
Lehkým perem poutavě napsaný román, který obsahuje ve správném poměru všechny ty ingredience, které má kniha mít, když má ambice zaujmout publikum - skrytá zákoutí politiky, násilí, vztahy, trochu pikantností... Významná specifika Republiky jsou dvě. Nejprve absence kladného hrdiny. Nemáme tady boj dobra a zla, tomu se pan Zábranský vyhýbá. Nezávislé novináře neukazuje jako odhodlané bojovníky za pravdu a dobro, spíš jako odhodlané bojovníky za svoji vlastní slávu a prestiž, málo chytré, trochu směšné, hodně sebestředné. Druhou zvláštností je zasazení do reálných kulis slovenské politického a žurnalistického prostředí: Fico, Čaputová, Denník N a Respekt: není problém tam ty aktéry rozpoznat i pro někoho jako jsem já, kdo se orientuje jen velmi povšechně. Insideři si všech těch "podobností čistě záměrných" užijí jistě mnohem více. Je docela fajn, že před nás autor nestaví černobílé pojetí boje o podobu Slovenska. Takový příběh by měl jistě tendence být patetický a lacině dojímavý. Takových příběhů je dvanáct do tuctu. Jenže se s tím vypořádal příliš jednoduše, řekl bych. Reakcí na "není jen temné zlo a jasné dobro" by přece měla být snaha přesněji dobro a zlo popisovat, ne vše hodit postmoderně do jednoho pytle s implicitním závěrem, že pravdu vlastně hledat netřeba, že angažovaným odporem proti mocným jsme akorát tak naletěli někomu, kdo beztak není o nic lepší. Pro tenhle sarkasticky se šklebící a rádoby-vědoucí přístup nemám zrovna sympatie.... celý text
Big Mac
2011,
Serhij Žadan
"Mám rád města během několika prvních hodin po příjezdu. To ještě skrývají spoustu různých překvapení a má představa o nich je čistá jako hotelové prádlo nebo papír do tiskárny; za každým rohem může začít COKOLIV, a to COKOLIV je mnohem důležitější a lákavější než všechny topografické znalosti." Líbilo se mi, jak se ve sbírce v různých podobách opakuje motiv cesty. Vypravěč je poutníkem na mnoho způsobů. Občas je to obvyklý pohyb odněkud někam, občas se pohybuje svojí pamětí, občas běhá v zaseklé životní situaci nebo jako křeček v kolečku vlastních myšlenek. Pocit autenticity pomáhá vytvářet jak vyprávění v první osobě, tak zejména věrohodnost (ještě nejsem tak starej, abych si to nepamatoval :-) popisu života dobrovolných outsiderů, kteří trochu žijí mimo kulturní a společenské standardy, ale zároveň se proti světu pořádku a pravidel nevymezují nekompromisně. Život po svém. Život vědomě na okraji, ani pořádně tady, ani pořádně tam. Život ve vlastním tempu... Líbil se mi také styl Žadanových povídek, bylo to svižně čtivé, s dobrými dialogy. A že se v nich nic moc neděje a nic zásadního nevyjadřuje? No, nemyslím si to. To, že se tady chytré myšlenky nevystavují jak ve výloze cukrárny ještě neznamená, že si je tam pozorný čtenář nenajde. "Vyjeli jsme z Charkova asi ve dvě v noci a už k ránu jsme zapadli do mlhy, ve které se skrývala všechna průmyslová infrastruktura a ležel všechen industriál: mrtvý, živý i nenarozený, celý Donbas se svým tisícem příměstských nádraží a tisícem zatopených štol, se svými živelnými trhy, na nichž se prodávají průmyslová tajemství, s motely, kde spí mrtví řidiči, se svými řekami, z nichž svítí kal: černý a lesklý jako arabská nafta, se svými maloměstskými dvorky, co do srpna zarostou suchou travou, marxistický Klondike, kde uhlí leží v úrovni hrobů, co je kope pohřební služba, takže z pohřbu nesou domů v rakvích kvalitní uhlí, a kde lehké drogy stojí tolik, co coca-cola, třebaže coca-colu tu na rozdíl od lehkých drog nikdo nekupuje, neboť je zdraví škodlivá."... celý text
Arturův ostrov
2022,
Elsa Morante
Vypadalo to na první pohled na takový ten příjemně čtivý typ románu o hledání sebe samého v mladém lidském životě. S velmi citlivým chlapcem ve velmi citlivém věku, ve kterém se něco v člověku láme, něco nevinného cenného definitivně odchází, ale něco zásadního se zase rodí - něco, co nasměruje a zformuje člověka do jeho dalšího žití. Všichni jsme ten čas zažili a většinou na něj vzpomínáme s nostalgií, byť někdy docela rozpačitou, protože kombinace velkých emocí a malé zkušenosti pravidelně vede k tomu, že se člověk často chová jako megatrdlo. Ale projít tím je třeba a literárně to sledovat z bezpečného odstupu je lákavé. Navíc v malebném a pro nás exotickém ostrovním prostředí jižní Itálie. Ale tohle čtení není takové. Není to utěšující "sice nám chybí máma a trochu se proto ve všem plácáme, ale máme se rádi a máme zdravé jádro, a tak všechno zvládneme". Úplně naopak, řekl bych. Pro mě byl tenhle bildungsromán svědectvím o tom, jak deformovaná vychází lidská osobnost z prostředí, ve kterém chybí láska a porozumění (což nemusí nutně přímo souviset s nekompletní rodinou), jak z toho pak vyrůstá někdo, kdo sám sebou kontaminuje své okolí a jako špatně izolovaný elektrický drát zraňuje kohokoli, kdo se ho dotkne. A jak je těžké z toho vyrůst a proměnit se, dokonce i v románovém příběhu. Arturo sice svá telecí léta za sebou přečká, ale loučíme se s ním jako s dospělou osobou, která se smířila a odpustila, druhým i sobě? Nebo jen na konci učiní další viditelné a okázalé gesto, ve snaze nějak překrýt ten nepořádek, který má na svědomí (aby se zapomnělo, aby sám zapomněl)? Arturův román stojí za to číst i pro způsob, jakým je napsán. Popisný a přísně realistický styl zvláštně kontrastuje s mysticky alegorickou atmosférou děje - ostrov Procida na mapě Neapolska existuje, ale zároveň působí velmi symbolicky, jaksi magicky (vzpomněl jsem na Shakespearovu Bouři). Stejně tak by se příběh dal přiřadit ke konkrétnímu letopočtu, ale nemohl jsem se ubránit pocitu, že se pohybujeme v jakémsi bezčasí. Měl jsem pocit, jaký často mívám, když čtu něco od Ladislava Fukse: jako bych se díval na dobře známý obraz, cítil, že je v něm něco jinak, ale nemohl přijít na to, co vlastně.... celý text
Zmizelá osada
2008,
Karel Klostermann
Moje první setkání s Klostermannem mi přineslo zážitek hodně osobitý. Mnoho různých pocitů. Velmi různých, velmi rozporných. Hlavním aktérem příběhu nejspíš byla drsná šumavská příroda. Prostředí, které neodpouští chybná rozhodnutí a nepodporuje prázdná gesta. Prostor, ve kterém se ukáže, kdo je kdo, ve kterém fundament lidských povah nemůže zůstat neodhalen. Tady nejde vlastním životem jen tak nějak proplouvat, lavírovat, ničeho a nikoho se nedotýkat... Docela dlouho jsem měl při poslechu knihy pocit, že drsnost životních podmínek aktérům prostě nedovolí v sobě rozvíjet citlivost a lidskost. A že tedy máme být rádi, že žijeme v tom blahobytu, ve kterém žijeme, protože nám to dává luxus pěstovat ctnosti. Jenže ... takhle jednoduše nám to takhle Karel Klostermann nepodává a takhle jednoduché to není ani v reálných životech. A tak vlastně nevím. Je spravedlnost ukryta v "samoočistných" procesech lidí tam žijících? Nebo v nějakém mystickém "duchu Šumavy", který dohlíží nad řádem světa a uvádí ho do souladu s mravností a morálkou? Protože o náhodný sled událostí se tady přece nejednalo, ne? Každopádně mám na tímhle krásným jazykem napsaným šumavským Zločinem a trestem o čem přemýšlet. A vyřknout odsudek nad kteroukoli z postav? Váhám. Ano, lidský život je svatý a vražda je vražda. Ale...... celý text
Žena ať v církvi promluví
2022,
Zdeněk Jančařík
"Nezáleží jen na tom, že by ženy měly stát u oltáře, předsedat liturgii a kázat. Nejde prostě o to, aby převzaly úlohu kněží. Mnohem víc jde o otevření možnosti sdílení odpovědnosti a klíčových rozhodnutí při pastoračních procesech, aniž by byly řeholnice a laické pracovnice degradovány na vykonavatele farářových přání. Vybřednout z klerikální mentality a konečně pochopit, že muž i žena mají v církvi totéž křestní zasvěcení a tutéž důstojnost synů a dcer Božích, kteří mají podíl na stejných Ježíšových zaslíbeních a mají účast na stejné evangelijní milosti. (...) A navíc, nedostatek kněžských povolání není ta nejlepší motivace pro to, aby byly ordinovány ženy. Především by bylo předtím třeba po staletích diskriminace přiznat v církvi ženám jejich hodnotu" (Laura Valtorta, řeholní sestra z institutu Misionářek Vzkříšeného) Bez váhání bych podepsal postřehy svých předřečnic o roztříštěnosti a nesourodosti naťuknutých motivů. Opravdu to vypadalo, jako by otec Jančařík otočil vzhůru nohama šuplík se svými poznámkami k tématu a pak neudělal víc, než je víceméně chronologicky seřadil. A protože chce zahrnout dobu od počátku monoteismu po současnost, tak není skoro na nic pořádně prostor, skoro nic se hlouběji nepromýšlí. Zůstává tak pouze inventura otevřených otázek (ženy v synodním procesu, ženy ve farním životě, zneužívání fyzické i psychické...) doplněná o portréty silných ženských osobností v dějinách lidského vztahování se k Bohu. Nehodilo by se to víc jako podklad pro sérii článků do nějakého křesťanského periodika nebo podcastu? Zvláštní byl i způsob, jakým se autor za sebe opatrně (ne)vyjadřuje k problémům církve. Matematicka to tady označila za klad knihy (nikoho nenaštve) a když nad tím tak přemýšlím, tak má nejspíš pravdu. Přesto jsem nad větami typu "Protest asi není cesta ke změně smýšlení v církvi, i když ho někdy i církev potřebuje jako prase drbání" s úsměvem kroutil hlavou. :-) Největším přínosem knihy je tak v mých očích její prostá existence. Je dobré mít ženy v církvi před očima jako samostatné téma a tohle téma zasazovat do historických souvislostí. Je dobré ženy v církvi oceňovat, je dobré nechat zaznít jejich hlas. Setkání s nimi pro mě ve většině případů bylo opakováním známého (zde bude zřejmě v jiné roli čtenář, který o Etty, sestře Vojtěše nebo profesorce Ryškové dosud neslyšel, tomu může kniha posloužit jako výchozí bod k dalšímu poznávání - což byl možná nakonec záměr?), ale to neznamená, že by to byla menší potěšení a menší inspirace. Nejlíp mi bylo v kapitole o Etty, pan Jančařík má u mě velké plus, že zrovna na ni nezapomněl! Protože ona je prostě úžasná, úžasná, úžasná!! "Pane, až přijdeš ve své slávě, nepamatuj pouze na lidi dobré vůle, vzpomeň si také na lidi zlé vůle. Ale nevzpomínej na jejich krutost, surové zacházení a násilí. Vzpomeň na všechny plody, které jsme přinesli díky tomu, co nám dělali. Vzpomeň na trpělivost a odvahu těch druhých, na kamarádství, pokoru, velkodušnost, věrnost, kterou v nás probudili. A učiň, Pane, aby plody, které jsme přinesli, byly jednou jejich vykoupením. Amen." (Etty Hillesum)... celý text
Za církev sloužící a chudou
1995,
Yves Maria J. Congar
"Jsou formy 'ctihodnosti', formy svatozáře nebo tajemství kolem nás, které mají dnes opačný účinek, než jaký bychom si přáli. Nevzdalují jenom lidi od nás, ale nás drží ve vzdálenosti od nich, protože nám morálně znepřístupňují jejich skutečný svět a život. Proto už nepotkáváme lidi tam, kde jsou nejvíc sami sebou, a kde se svobodně projevují, kde prožívají své nejskutečnější trampoty a radosti, kde narážejí na své pravé problémy. Hrozí nám, že budeme žít uprostřed nich odděleni od nich kruhem přeludů." Drobná knížka je vlastně sbírkou tří přednášek, jejichž tématem je chudá a pokorná církev. Kardinál Congar se vyhýbá kritice okázalého kléru, ani nevyostřuje dualitu mezi církví vezoucí se v kočáře a kráčející po bosých nohách. Přesto nijak neskrývá, že jeho srdce tluče právě pro skromnou tvář církve. Dělá to poctivým pohledem do historie katolického společenství, ve kterém nachází jako klíčová místa nejprve konstantinovský obrat (kdy se po výnosu císaře Konstantina stalo křesťanství preferovaným náboženstvím a biskupům začaly náležet stejné pocty jako civilní nobilitě) a později gregoriánskou reformu (ve které měli ambiciózní papežové chuť získat nadvládu nad světskou mocí, což chtěli podpořit přebíráním císařským ceremonií a také centralizovanou jurisdikcí). Obojí přineslo jistě mnoho dobrého, ale chce-li církev hledat své kořeny a svoji evangelitu, nesmí vidět tuto okázalou a okázale vládnoucí podobu církve jako jedinou možnou. Ne, církev jako "societas perfecta" vyžadující hierarchickou poslušnost už nedokáže být modelem ani přitažlivým, ani plně funkčním. Pohled otce Congara se mi jeví obdivuhodný. Nejen v tom, že poukazuje na fundament církve, která má být sloužící, naslouchající a sebedarující. V potaz beru i to, že tyto texty psal v šedesátých letech minulého století, kdy byla katolická církev mnohem víc hierarchicky formální, vnitřně i vnějškově. A on v tomto čase pomohl udat církvi směr, který byl následně potvrzen na druhém vatikánském koncilu a který vede až k dnešnímu tak sympaticky civilnímu papežství Františkovu. Snaha vybudovat církev chudou a sloužící je závazek i pro současné katolické křesťany, není to svědectví o již dříve vyhrané bitvě, to zdaleka ne. I proto se mi líbil autorův důraz na to, že je to úkolem církve jako celku, každého z nás. "Celá církev nese kněžství těch, kdo jsou v ní povoláni k službě. Celá je plně odpovědná za to, jakou představu budou mít hierarchičtí služebníci o povaze své autority a jakým způsobem ji budou uplatňovat. Zachází-li s nimi jako s mocnáři, budou ze sebe dělat mocnáře. Chová-li se k nim servilně, nebude jim zatěžko zprznit svůj život panovačností, která je stále živá v pohanském člověku, existujícím v každém z nás."... celý text
Malá Terezie - Terezie z Lisieux Světice ,,malé cesty''
1990,
Jean François Six
"Vidět v Bohu bytost, která trestá, věřit v silného, násilí užívajícího Boha znamená považovat ho za odpovědného za všechno, co mezi lidmi nefunguje, za někoho, kdo je srozuměn ze všemi nespravedlnostmi. Každé násilí na zemi je vyvoláno takovým Bohem. Terezie se chce vzdát tohoto pohledu na Boha, a tím i každé oběti a násilí. Řádové sestry v jejím okolí se příliš drží této myšlenky, chtějí být 'obětmi' za hříšníky, přejí si Boha, který vyžaduje oběti. Terezie chce napodobovat Ježíše, který namísto oběti hlásal lásku, lásku k bližnímu tak, jak je, a ne ve smyslu moci nad druhými." Tahle počtem stran velmi krátká biografie (nevystačila ani na jeden celý let v hranicích západní Evropy :-) se zásadním způsobem vymyká z obvyklého způsobného a krotkého psaní o Terezce a všem, co Terezku obklopovalo! Otec Six totiž patřil k lidem, kteří měli možnost studovat Terezčiny prameny zbavené cenzurních zásahů a retuší jejich (rodných a zároveň řádových) sester a dostal tak příležitost vidět Terezku tak, jak ji můžeme znát teď (pokud tedy máme zájem proniknout pod její zbožně sladkou skořápku a nejen ji obdivovat, ale také ji promýšlet :-). Terezčiny sestry jakožto strážkyně jejího odkazu jistě nedeformovaly její myšlenky se zlým úmyslem, ale jejich snaha Terezku vysvětlovat a jaksi uhlazovat (tedy: činit ji víc svatou podle svých představ) docela redukovala Terezku na sladkoněžné děvčátko, a tím ochudila Terezčino dílo o mnoho silných barev a tónů! Proti těmto tendencím autor bojuje: naznačuje nezdravě zbožné prostředí v rodině Martinových, komplikovanost povahy sestry Pavlíny (později sestry Anežky, představené Karmelu), spory na Karmelu mezi sestrami i nesouladnost Tereziina přístupu k dobově obvyklé spiritualitě karmelitek v Lisieux a z toho plynoucí možné napětí v komunitě. Dělá to někdy možná až příliš rázně, otec Timotheus Vodička v doslovu cítí potřebu ho korigovat a do polemiky s ním se pustil i slavný teolog von Balthasar. Ale přesto se mi autorova snaha jeví jako velmi záslužná, místo "Terezky, jakou si přejeme mít" portrétuje "Terezii, jaká opravdu je", s jejími pochybnostmi a temnotami, ale také s její velkou hloubkou a neokázalou duchovní originalitou. "Terezie si je jasně vědoma novosti své cesty, která staví lásku do středu každého skutku. Je to cesta oddanosti, s jakou se ten, kdo opravdu miluje, vrhá do náruče milovaného. 'Je snadné líbit se Ježíši, nadchnout jeho srdce! Stačí, když člověk miluje, aniž se dívá na sebe, a aniž příliš přesně zkoumá vlastní chyby.' Dát se a nebránit Ježíši, aby jednal. Terezie vsadila celý svůj život na lásku."... celý text
Trans-Atlantik
2007,
Witold Gombrowicz
"Ó Milosrdný Bože, ó Dobrotivý Kriste Spravedlivý, ó Nejsvětější Panno, já jdu a jdu a Jdu po cestě svého života, v potu tváře, výš a výš v tom svém lese. A tak jdu a jdu a Jdu a nevím, co tam na konci u svého Cíle Učiním, jenže Něco Učiniti musím. Ale proč tam vlastně Jdu? Jdu však a Jdu, jiní také Jdou, a tak se na ten Souboj jako Ovce, jako Telata navzájem vedeme. Marné Plány, marné Úmysly, marná Rozhodnutí, když člověk, jsa jinými lidmi donucen, bloudí v lidech jako v temném Lese. A tak Jdeš, avšak Bloudíš, zdá se ti, že dle vlastní vůle jednáš, avšak Bloudíš, Bloudíš, něco říkáš, něco děláš, ale bloudíš v Lese v Noci, bloudíš." Nejsem znalec polské historie, obecné ani literární. Nejsem ani znalec polských reálií. A tak jsem si anotací slibované množství narážek, postřehů a štulců do ukrývaných komplexů a neuralgických bodů Polského národa neužil. Gombrowiczův román jsem si prostě nějak přečetl, místy s úsměvem, místy s únavou. Často s obdivem k autorově kreativitě a divoké energii, se kterou své postavy hnal dějem před sebou. Ale pohříchu nic víc. Autor o přijetí knihy se zjevnou lítostí píše: "Čtenáři ho nějak spolkli. Nikdo ty šprýmy nebral příliš vážně. Dynamit nebyl nalezen." Bohužel to musím potvrdit, stal jsem se tváří v tvář jeho Trans-Atlantiku dalším z řady čtenářů, které si asi přeje spíš nemít. "Když se Země a Nebe ve vražedném zápase chroptíce střetnou, zní Rány a Ryk, Matek pláč a Mužů Boj, skřek a třesk, Rakve a Hroby pukají, a v poslední vzpouře Přírody blíží se Porážka, zánik a Zmar. Neboť se koná poslední soud nad vším, co je živé."... celý text
Poslední pokušení
1987,
Nikos Kazantzakis
"Ne, peklo a démoni nejsou někde v útrobách země, ale v prsou člověka, i toho nejctnostnějšího. Bůh je propast, člověk je propast." Vědomí, že Ježíš Nazaretský byl Boží syn, a tedy sám Bůh, může ve věřících lidech trochu zastiňovat Ježíšovo lidství - nevědomě a neúmyslně, ale nevyhnutelně. Vždyť Ježíš je přece Bůh, tolik odlišný od nás lidí, tolik nás přesahující! Jenže Ježíš je nejen celý Bůh, ale také celý člověk, a tak ani evangelia nezakrývají jeho lidské vlastnosti - hněv, smutek, pochybnosti. Strach. Lidskýma rukama pracoval, lidskou myslí přemýšlel, lidskou vůlí jednal, lidským srdcem miloval, píšou o Ježíšovi krásně otcové posledního koncilu. Není to Ježíšova slabina, není to nic, co bychom jako křesťané o Ježíšovi raději neměli říkat. Naopak, Ježíšovo plné lidství nám přináší plnost spásy ("Co není přijato Slovem, nemůže být spaseno" a "Co bylo přijato Slovem může být spaseno.") a také nám ho to přibližuje. Slovy autora listu Židům: "Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu." Právě napětí mezi Ježíšem (tesařem) a Ježíšem (Božím synem) tematizuje Kazantzakis. Velmi sugestivně a přesvědčivě líčí boj člověka s úkolem, který lidské síly přesahuje. Svým odporem a odmítáním připomene proroka Jeremiáše (nebo Jonáše, ale toho já nějak nedokážu brát úplně vážně :-), jeho pocit nepatřičnosti a nedostatečnosti pro tak výsostné povolání je takové břemeno, že se člověk Ježíš "dokonce chytá i hříchu, aby se přidržel země". Popis toho napětí se mi zdál být na celém příběhu tím nejvíc inspirujícím, protože na mě působil jako obecnější výpověď o neustávajícím boji mezi lidským a božským v každém z nás. Mezi předurčením pro nebe a gravitací hříchu. "Určitě tu někdo byl. Bůh. Bůh nebo Satan. Kdo je rozezná? Zaměňují si obličeje. Někdy bývá Bůh úplně temný a Satan plný světla, a člověk neví, co si pomyslet..."... celý text