1. Domů
2. Autoři
3. Zdeněk Jančařík
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 12
• Bazar 1
• Životopis
• Citáty 8
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 12 knih

Nové komentáře u knih Zdeňka Jančaříka

Růže z Lisieux: Proměna svaté Terezičky

„Přiznám se, že o světici Terezie z Lisieux jsem toho před přečtením knihy Zdeňka Jančaříka, mého oblíbeného autora, mnoho nevěděla. Mám už jiné oblíbené světce a o svatou Terezii jsem se nikdy příliš nezajímala – prostě se nenaskytla příležitost. Tato kniha Zdeňka Jančaříka mě kupodivu hlouběji neoslovila. Celou dobu na mě působila jako jakýsi „patchwork“ různých střípků, které se mi nespojily dohromady. Nějak si to tentokrát nesedlo. Stejně ale nelituji času, který jsem s knihou strávila. Nejsilněji na mě působily pasáže z textů Terezie z Lisieux – z její autobiografie "Příběh jedné duše", z jejích rukopisů i z její poezie: "Jakou sladkou radost působí pomyšlení, že Pán Bůh je spravedlivý, to znamená, že bere v úvahu naše slabosti, že dokonale zná křehkost naší přirozenosti! Čeho bych se tedy měla bát? Když nekonečně spravedlivý Bůh tak dobrotivě odpustil všechny viny marnotratnému synovi, nemá být spravedlivý také ke mně, která „jsem pořád s Ním“ (Lk 15,31)?"“... celý text
— Matematicka

---

Čerstvá voda pro duši

„Zdeněk Jančařík je salesiánský kněz, který už vydal několik knih – knihy o spiritualitě i rozhovory s inspirativními osobnostmi. V roce 2023 se pustil i do žánru krátkých příběhů s duchovním významem. V tomto žánru navazuje na svého řeholního spolubratra Bruna Fererra, kterému už vyšlo mnoho sbírek krátkých příběhů. Ocenila jsem, že si v tomto žánru Zdeněk Jančařík našel vlastní cestu. Vychází ze svých zážitků, často i z četby a příběhy doplňuje krátkou modlitbou, která mě často taky velice oslovila. Takto například popisuje svoje pozorování psa Sukiho, kterého viděl v Norsku: Na první pohled vypadá docela jako vlk, od vlka je skoro k nerozeznání. Je to specialista na lov losů. Jeho plemeno se nazývá norský losí pes šedý (elkhound nebo elkhund) a je z rodu špiců. Když jsem byl před časem v Norsku, pozoroval jsem Sukiho při práci. Byl dokonale vycvičený, poslouchal na slovo. Jeho nejlepším kouskem bylo chytání losího salámu. Jeho majitel Perkristian mu ho schovával v lednici a jednou za čas mu kousek uřízl. Suki věděl, že si nesmí sám vzít, že by dostal nařezáno. Poslušně hypnotizoval kousek salámu, tekly mu sliny z tlamy, ale držel. Neudělal posunek vpřed, i když by se na salám nejraději vrhl, a kdyby mu nebránila stavovská čest, vyraboval by lednici, že by v ní nezbyl snad ani jogurt. Perkristian seděl, konverzoval s námi ve srubu, který si postavil vlastníma rukama na ostrově Senja, hrál si s nožem a s losím salámem a napínal Sukiho pozornost k prasknutí. Pak vzal ten kousek losího masa, promnul ho mezi ukazováčkem a palcem pravé ruky a posadil ho Sukimu na čumák. Suki se ani nehnul, jen mírně zakňučel. Perkristian pak mávl pravou rukou na znamení, Suki pohodil hlavou, salám vylétl do výšky a Suki ho s chutí sežral. Zavrtěl přitom ocasem, ale nežebral dál, věděl, že mu tento kousek musí stačit. Perkristian je typický Viking – dlouhé nohy, blonďák, vysoké statné postavy, svalnatý, mrštný, za každou cenu musí vítězit a válcovat protivníka. Pro psa, zvlášť norského, ideální pán. Elkhund je prý jedno z nejstarších psích plemen, losy prý tito chytří psi lovili už několik tisíciletí před Kristem. Později je Vikingové začali využívat nejen jako lovce, ale také jako tažné psy a hlídače. „Losí pes“ dokáže ucítit losa na vzdálenost dvou kilometrů. Začne kňučet, stříhat ušima, je neklidný a chtěl by vyrazit. Když nakonec dostane povel k lovu, vyběhne do neprostupných bažinatých lesů a s mrštností sobě vlastní se žene ke svému cíli. Je zvyklý přibližovat se k losovi v soustředných kruzích – moderní lovci mají psa napojeného na GPS, takže přesně sledují dráhu jeho běhu. Když se k obrovskému zvířeti přiblíží, neskočí na něj – to by mu mohlo být osudné -, ale tiše čeká. I k tomu je perfektně vycvičený. Los by ho totiž mohl jedinou ranou svých dlouhých nohou nebo svým parožím zabít. Jak pro psa, tak pro člověka platí: „Žádný sluha nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá, druhým pohrdne. Nemůžeme sloužit Bohu i majetku.“ (Lk 16,13) Krátké příběhy Zdeňka Jančaříka mohou být krátkou příležitostí k zastavení a zamyšlení ve shonu všedního dne. Jako takové je můžu všem doporučit.“... celý text
— Matematicka

---

Žena ať v církvi promluví

„Když jsem zjistila, že vychází další kniha Zdeňka Jančaříka s názvem Žena ať v církvi promluví, byla jsem plná očekávání. Jde o téma v církvi tradičně opomíjené až přehlížené a byla jsem dost zvědavá, jak ho Zdeněk Jančařík, od kterého jsem už několik knih četla, pojal. Kromě toho jde taky o téma značně výbušné – především co se týče rovnoprávnosti žen a mužů v katolické církvi. Kam až se Zdeněk Jančařík ve svých úvahách odváží? Navíc už sám název je dost provokativní. Evokuje to, jako by žena v církvi dosud mlčela a teď se měla nějakým zvláštním způsobem dostat ke slovu. V první řadě jsem Zdeňkovi Jančaříkovi vděčná, že téma vůbec otevřel. Už tím myslím rozvířil zájem a debatu. V knize jsem našla dost podnětných myšlenek a nezodpovězených otázek. Jako celek mě ale mírně zklamala. Přišla mi jako zvláštní patchwork na téma „Co mě ještě napadá k tématu žen v církvi, co jsem k tomu kde četl zajímavého?“ Všechny dílčí aspekty, které autor vybral – příběhy biblických žen, ženy-světice, kněžství žen, sexualita žen, ženské řeholní řády, zneužívání žen v církvi – mi přijdou samy o sobě zajímavé, chybělo mi ale nějaké shrnutí či jejich propojení do jednoho smysluplného celku. Knížka tak zůstala tak „trochu na půli cesty“ a snad se najde nějaký další autor, který se tématu chopí a bude ho zpracovávat a promýšlet dál. Myslím, že i Zdeněk Jančařík by z toho měl radost. Často se dnes diskutuje o tom, je-li vůbec možné reformovat církev, která se příliš hierarchizovala. Změny očekáváme jen z Vatikánu nebo od svých biskupů, zvykli jsme si na to, že se církev jako taková realizuje především v kostele a kolem kostela, bez kněží a bez biskupů se nic nepohne. Církevní dění se často soustředí jen na drby kolem toho, kdo bude novým biskupem tam nebo onde, případně ještě vybíráme peníze na těch pár kostelů, které se někde staví nebo mají stavět. František, Klára, Kateřina a další se neptali, co na to řekne farář nebo biskup, prostě konali, jak jim velelo evangelium a svědomí, a reformovali církev zdola tady a teď mnohem víc, než by to dokázal jakýkoli „Vatikán“. Vzali to na sebe, neházeli to nahoru nebo dolů, na hierarchii nebo pastorační rady. V tom se projevovalo ono „všeobecné kněžství“, které vychází ze křtu každého člověka z „Božího lidu“ a jež bylo tolik zdůrazněno na II. vatikánském koncilu: „Všeobecné kněžství věřících a kněžství služebné čili hierarchické se sice od sebe liší podstatně, a ne pouze stupněm, přesto však jsou ve vzájemném vztahu, neboť jedno i druhé – každé svým vlastním způsobem – má účast na jediném kněžství Kristově.“ (Lumen gentium 10)“... celý text
— Matematicka

---

---

Zuzana Roithová - Vidět srdcem

„Zajímavý rozhovor, dobře se to četlo (až tedy závěrem bylo politiky až příliš). Kromě vzpomínek na dětství mě hodně zaujalo popisovani zakulisi vedeni nemocnice, jednani s pojišťovnami, a situace te doby vůbec. Vážím si takových lidí jako paní Roithova, s pokornym a empatickym přístupem.“... celý text
— ut.la

---

Žena ať v církvi promluví

„Název knihy je jako titulek v bulvárním článku - naláká čtenáře, ale po rozkliknutí se dostaví akorát zklamání a člověk se nic nedočte. Na začátku je stručný seznam v současnosti hodně diskutovaných témat o roli moderní ženy v katolické církvi, ale bez toho, aniž by autor nabízel nějaké vlastní postřehy, řešení, nebo jakoukoli zajímavou myšlenku k tématu. Pak se tam zčista jasna objeví životopisy svatých žen a je z toho nejhorší možný katolický kýč. Úplně vidím ty oltáříčky plné umělých kytek a svatých obrázků. Jediné pozitivum knihy vidím v tom, že možná někoho schopného otráví natolik, že si řekne, že to radši napíše sám a líp...“... celý text
— Mosula