Mijagi
přečtené 468
Hry I
1998,
Thomas Bernhard
Byť jsem nikdy žádnou hru z tohoto prvního svazku neviděl živě, už při prvních stránkách mi četba navodila pocity, které jsem kdysi prožíval při častých večerech trávených v pražském divadle Komedie. Bylo to v dobách, kdy tam dělal ředitele Dušan David Pařízek a uměleckého šéfa David Jařab. Večery, díky nimž jsem se dostal k pro mě do té doby neznámé literatuře. Thomas Bernhard mě nezaujal ani tak kritikou společnosti pro jeho divadelní hry a prózu typickou, ale spíše melancholickou, depresivní atmosférou úpadku, samoty, stesku po starých časech, a také postavami nějakým způsobem vytrženými z hlavního proudu, nepochopením, dlouhodobým bojem s nemocí či postižením, nevyrovnaností ve stáří. To vše najdete i tady. Ať už je to vysloužilý herec Minneti vyprávějící v ošuntělém hotelu v Ostende na pobřeží Atlantiku o svých dřívějších vystoupeních v roli krále Leara nebo dosluhující soudní prezident Rudolf Hőller s láskou vzpomínající na časy, kdy býval důstojníkem SS v koncentračním táboře a každoročně (mnoho let po válce) pořádající malou zvrácenou rodinnou oslavu Himmlerových narozenin, on v nažehlené SS uniformě, jedna z jeho dvou sester (kvůli americkému náletu postižená) ve vězeňském mundúru či šéf rodinného divadla Bruscon připravující se v zatuchlém hostinci v Utzbachu na večerní představení své monumentální hry shrnující dějiny lidstva, sál je esteticky nevyhovující, na zdi visí dávno zapomenutý obraz Hitlera, zvenčí se do místnosti line pach z nedalekého vepřína, v době krmení i hlasitý kvíkot prasat a skrze postavu Bruscona na vás Bernhard plive myšlenky, že dnešní svět už nezná krásu, dnes je vše jen ošklivé. Pro mě jeden z největších divadelních autorů!... celý text
Čas darů: Pěšky do Konstantinopole. Putování mladého Angličana z Rotterdamu ke střednímu Dunaji
2018,
Patrick Leigh Fermor
Den pro Šakala
2014,
Frederick Forsyth
Rok 1963, atentát na francouzského prezidenta Charlese de Gauella. Mezinárodní pátrání po potencionálním pachateli v době, kdy nejrychlejším spojením s druhou osobou byl telefonický hovor zprostředkovaný přes ústředny, v době před internetem a před ulicemi osázenými kamerami, v době evidence hostů v hotelích pouze v písemné podobě v sešitech a knihách. Na jedné straně mravenčí práce komisaře Lebela s minimem informací, na druhé straně důmyslná Šakalova příprava sázejícího vše na jednu kartu. Závěrečné stránky mi přišly již poněkud zrychlené, ale možná to byl autorův úmysl - pomalé pátrání, pečlivá příprava, rychlá akce. Nicméně kniha je tak napínavá, že jsem se od ní nemohl odtrhnout. A teď si ještě někdy pustit (prý také povedený) film z roku 1973.... celý text
Ne pro zisk
2017,
Martha C. Nussbaumová
Vzpomínám si na jedno hospodské tlachání se svým známým pohybujícím se mimo humanitní oblast vzdělání. Studoval jsem v té době bakalářský obor Filozofie a společenské vědy a on se mě s vážným výrazem ptal, co tam probíráme, k čemu je to vlastně dobré a jestli se učíme i levitovat :-) Kniha americké filosofky Marthy Nussbaumové je užitečná nejen pro ty, kteří si kvůli volbě studia připadají v dnešní společnosti orientované na zisk jako „mimoni“, ale hlavně pro všechny ostatní k uvědomění si, jak nebezpečné pro demokracii je postupné vytrácení se humanitního vzdělávání ze školních systémů (neschopnost kritického myšlení, neschopnost vcítění se do druhých…). Nussbaumová si k tomu vypůjčuje slovní spojení od indického pedagoga a filozofa Rabíndranátha Thákura: „Sebevražda duše“. Kniha dané téma nejen otevírá k diskuzi, ale v mnoha částech dotahuje na pedagogických příkladech z USA a Indie až do podoby „takto by to mělo vypadat“. Na můj vkus je zde ale výrazně upozaděno kombinované vzdělání, kdy jedna osoba např. k řemeslnému či technickému umu získá povědomí i ze světa humanitních věd. Ne, že by to Nussbaumová nezmínila („Je možné získat cenný inženýrský diplom, a přitom stále číst Platóna a Tolstého.“), ale z většiny stránek jsem měl spíše pocit, že jde o generování dvojího typu studentů – těch, kteří se budou orientovat na zisk a těch, kteří se budou orientovat na duchovní hodnoty společnosti. Přitom z dnešního pohledu je čím dál tím víc jasné, že mnohem důležitější je spojit toto v jedné osobě. Klíčovým prostorem, kde se to má dít, nejsou univerzity, ale základní a střední školy včetně odborných učilišť. A k tomu jsou potřeba nevyhořelí pedagogové, kteří dokáží zaujmout (třeba i neotřelou metodou) více než jednoho nebo dva žáky dané třídy.... celý text
Trieste Centrale
2022,
Jaroslav Rudiš
Tuto knihu dokáže ocenit pouze ten, kdo četl román Winterbergova poslední cesta. Je to takový milý, krátký a graficky povedený návrat k jeho poetice. Autorem umožněné ještě jedno setkání s panem Krausem a panem Winterbergem. Zatímco románu, i přesto, že se mi líbil, jsem musel konečné hodnocení lehce snížit pro příliš dlouhé citace ze starého železničního baedekru pro Rakousko-Uhersko z roku 1913, této minimalistické novele z italského Terstu, kde se v době monarchie setkávalo několik živlů (německý, slovinský a italský) a končila železnice, nemám co vytknout. A protože knize sluší prostředí kupé se za okny ubíhajícími kolejemi, přečetl jsem jí cestou vlakem z Prahy za přáteli do Nymburka.... celý text
