LyttaNeyd
přečtené 92
Pravidla moštárny
2008,
John Irving
Pravidla moštárny ke mně přišla během poměrně dlouhého období „čtenářského útlumu“ a nejspíš byla přesně to, co jsem potřebovala. Už na začátku jsem se do Homera zamilovala a chodívala jsem si číst s takovou radostí, jako bych s ním měla spíš jít na rande. Je to takový ten pořádný román, kde mají všechny postavy svůj příběh nebo alespoň pořádné pozadí. Pro doktora Larche bych určitě neměla takové pochopení, kdyby do příběhu na začátku spadnul s cedulkou „starý, svérázný, zahořklý, přesto milující“. Ale když člověk pozná jeho život, promine mu i ten éter, no ne? Bylo zkrátka krásné, jak měla každá postava svůj smysl a místo ve vyprávění (možná s výjimkou konce, který byl lehce slabší a třeba roli Rose Rose jsem asi úplně nepochopila). Příběh se potom odehrává skoro nepřetržitě během několika desítek let. Vidět sirotky dospívat a dospělé stárnout bylo dojemné a zároveň skoro melancholické. Asi bych se s nimi sžila, i kdybych bývala nechtěla. Co se mi taky hrozně líbilo, byl humor. Dost velkou část knihy tvoří poměrně naturalistické popisy potratů a podobných věcí, a některé pěkně cynické hlášky mě zastihly zcela nepřipravenou (ale o to hlasitěji jsem se pak smála). Ten naturalismus sám o sobě mi vůbec nevadil – větší problémy mi v knihách dělávají špatné postavy, a těch tu bylo pomálu. Takže víte, co by Homer Wells odpověděl na otázku, jestli si tuhle knížku ještě někdy přečtu? „Jasně.“... celý text
Ostrov Duma Key
2008,
Stephen King
Nebylo to špatné, i když jsem od Kinga určitě už četla i lepší knihy. Děj má poměrně spád, a i když není námět zrovna nejoriginálnější, dohnaly to Kingovy vypravěčské schopnosti. Nejvíc jsem se bála někde v polovině, při přechodu mezi tou „normální“ a „nadpřirozenou částí“. Jediné, co se mi občas nelíbilo, byl způsob rozmluv mezi Wiremanem a Edgarem. Chápu, že měli oba vypadat jako frajeři, ale působilo to na mě dost lacině. Celkový dojem z knihy byl ale docela dobrý.... celý text
Jan Kraus: Můj soukromý buzynes
2018,
Jan Kraus
Knížku jsem si půjčila s naprosto nulovým očekáváním, protože jsem do té doby pana Krause znala jen z jeho Show a byl mi dost nesympatický. A nejspíš právě tohle nulové očekávání mělo za následek, že se mi knížka tak zalíbila. Jsou to v podstatě krátké povídky z autorova života, víceméně chronologicky za sebou. Někdy jsou humorné, někdy ne, ale skoro z každé je vidět, že pan Kraus sám sebe rozhodně nebere tolik vážně a jestli působí někdy až moc arogantně, tak spíš právě kvůli své „karoserii“, o které často píše na začátku. Abych to shrnula, byla jsem celkem nadšená, dokonce jsem se při čtení několikrát smála nahlas a to se cení. Uvažovala jsem o pěti hvězdičkách, ale na druhou stranu to bylo takové trochu odpočinkové čtení, ke kterému se asi nebudu vracet. Ale jsou to čtyři a půl hvězdičky zaokrouhlené dolů :)... celý text