John Irving

John Irving má lehkou ruku ( asi jako Steinbeck) a touto lehkou rukou dovede obratně psát příběhy nevšední krásy a hloubky. Ve vyprávění se nezaplete sám do sebe a vše co řekne do knihy sedí úplně mistrovsky.

Irving patří k mým stálicím. I když okouzlení z prvních čtených knih - Garp a zejména úžasná, křehká a nádherná Modlitba za Owena Meanyho - se už nic nikdy nevyrovnalo a nevyrovná. Irving má dar vymyslet si fakt šíleně divné hrdiny, občas až hnusně divné... a stejně vás je přiměje mít je jaksi rád. A to je zatracený umění. O tom, že to je povětšinou velice čtivý, o tom ani nemluvě. Takže prostě furt jo, Irving sice píše fakt divný věci, ale ty divný věci jsou... krásný. :)

Strávit ve společnosti Garpa jeden jediný den..... To bych fakt chtěla... Irving je fenomén

Nejlepší a nejoblíbenější světový autor. Mám v knihovně všechny jeho "nešablonovité" romány a miluju je všechny, bez výjimky.

Kdysi jsem trochu dokázala ocenit či pochopit Garpa a Owena. Nebyly to příběhy úplně úchvatné, ale jisté kouzlo v nich bylo. Pravda, jediné co mi z nich zůstalo v hlavě bylo "zvláštní a komplikované".
Zkusila jsem se k Irvingovi vrátit v Garpovi a Moštárně. Ze zralejšího životního pocitu už jsem potkala jen zbytečně komplikovanou prázdnotu. Hru na efekt v dráždivých kulisách?

První jsem přečetla moštárnu, byla jsem unešená a byla přesvědčená o autorově genialitě. Pak přišel Garp a ten se mnou doslova otřásl, vůbec jsem nepochopila, proč měl Irving potřebu něco takového sepsat, natož zveřejnit! Teď mi kamarádka donesla Rok vdovou (dostala nevhodný dárek a o mně se ví, že přečtu všechno, co se mi dostane do rukou). Knihu jsem odložila ani ne v půlce, už se k ní nevrátím a s Irvingem jsem skončila definitivně.

Ano, je to můj nejoblíbenější světový autor. Četla jsem od něj snad vše i filmy dle jeho knih se povedly.