LyttaNeyd komentáře u knih

Pravidla moštárny ke mně přišla během poměrně dlouhého období „čtenářského útlumu“ a nejspíš byla přesně to, co jsem potřebovala. Už na začátku jsem se do Homera zamilovala a chodívala jsem si číst s takovou radostí, jako bych s ním měla spíš jít na rande.
Je to takový ten pořádný román, kde mají všechny postavy svůj příběh nebo alespoň pořádné pozadí. Pro doktora Larche bych určitě neměla takové pochopení, kdyby do příběhu na začátku spadnul s cedulkou „starý, svérázný, zahořklý, přesto milující“. Ale když člověk pozná jeho život, promine mu i ten éter, no ne? Bylo zkrátka krásné, jak měla každá postava svůj smysl a místo ve vyprávění (možná s výjimkou konce, který byl lehce slabší a třeba roli Rose Rose jsem asi úplně nepochopila). Příběh se potom odehrává skoro nepřetržitě během několika desítek let. Vidět sirotky dospívat a dospělé stárnout bylo dojemné a zároveň skoro melancholické. Asi bych se s nimi sžila, i kdybych bývala nechtěla.
Co se mi taky hrozně líbilo, byl humor. Dost velkou část knihy tvoří poměrně naturalistické popisy potratů a podobných věcí, a některé pěkně cynické hlášky mě zastihly zcela nepřipravenou (ale o to hlasitěji jsem se pak smála). Ten naturalismus sám o sobě mi vůbec nevadil – větší problémy mi v knihách dělávají špatné postavy, a těch tu bylo pomálu.
Takže víte, co by Homer Wells odpověděl na otázku, jestli si tuhle knížku ještě někdy přečtu?
„Jasně.“

8 23.02.2019

Nebylo to špatné, i když jsem od Kinga určitě už četla i lepší knihy. Děj má poměrně spád, a i když není námět zrovna nejoriginálnější, dohnaly to Kingovy vypravěčské schopnosti. Nejvíc jsem se bála někde v polovině, při přechodu mezi tou „normální“ a „nadpřirozenou částí“. Jediné, co se mi občas nelíbilo, byl způsob rozmluv mezi Wiremanem a Edgarem. Chápu, že měli oba vypadat jako frajeři, ale působilo to na mě dost lacině. Celkový dojem z knihy byl ale docela dobrý.

2 28.11.2018

Knížku jsem si půjčila s naprosto nulovým očekáváním, protože jsem do té doby pana Krause znala jen z jeho Show a byl mi dost nesympatický. A nejspíš právě tohle nulové očekávání mělo za následek, že se mi knížka tak zalíbila.

Jsou to v podstatě krátké povídky z autorova života, víceméně chronologicky za sebou. Někdy jsou humorné, někdy ne, ale skoro z každé je vidět, že pan Kraus sám sebe rozhodně nebere tolik vážně a jestli působí někdy až moc arogantně, tak spíš právě kvůli své „karoserii“, o které často píše na začátku.

Abych to shrnula, byla jsem celkem nadšená, dokonce jsem se při čtení několikrát smála nahlas a to se cení. Uvažovala jsem o pěti hvězdičkách, ale na druhou stranu to bylo takové trochu odpočinkové čtení, ke kterému se asi nebudu vracet. Ale jsou to čtyři a půl hvězdičky zaokrouhlené dolů :)

3 12.09.2018

Na to, že jsem o knížce v poslední době dost slyšela (a je v povinné četbě), bych od ní čekala trochu víc. Líbil se mi jazyk, kterým je napsaná, a na začátku jsem si říkala, že to bude dobré. Ale čím déle jsem četla, tím víc mi to přišlo takové.. nedotažené. Často tam byla popisovaná nálada Krysaře, jak se má dobře, jak se má špatně, ale nebylo tam pořádně opodstatněné proč. Ke konci se všichni začali chovat dost iracionálně (třeba jsem vůbec nepochopila chování Agnes). Škoda, že to nebylo rozvinutější a delší. Možná, že až se ke knížce vrátím později, najdu v tom něco víc, ale po tomhle přečtení mi v paměti moc neuvízla.

2 08.07.2018

Moje druhá kniha od pana Gaimana po Oceánu na konci uličky; a byla jsem příjemně překvapena! Příběh měl podobně snovou atmosféru, ale byl o dost bláznivější (což ale není na škodu).

Na druhou stranu, nebyla to jen taková fantasy pohádka pro děti.. U některých pasáží se Nikdykde podařilo něco, co jsem nezažila u jiné knížky – a to bylo znechucení. Nechápejte to špatně; byly to například popisy toho, jak pan Vandemar večeřel a tak, takže to znechucení bylo pravděpodobně zamýšleno. Musím tedy ocenit vypravěčský styl, protože mě skutečně dokázal vtáhnout do děje (třeba jsem si odvykla číst u večeře).

A právě pan Vandemar a pan Croup byly postavy, které mi přišly nejzajímavější. V jednu chvíli mučení, zabíjení a požírání mrtvých koťat z kanálů a do toho prostoduchost pana Vandemara a situace jak ze Stopařova průvodce po Galaxii. Občas mi z toho vážně trochu běhal mráz po zádech. Co se týče markýze de Carabase, toho jsem měla nejradši. Byl to snad první případ, kdy mi zmrtvýchvstání nepřipadalo kýčovité (snad proto, že jsem na začátku uvěřila, že opravdu umřel).

Celkově, i s tím předvídatelným koncem, to bylo pěkné čtení. Četla jsem tady komentář, v němž si někdo stěžoval, že tam není vysvětleno, proč se co děje, že tam chybí vysvětlení záhad toho světa. Ale třeba mně takovéhle věci nevadí. Ne že by mi to bylo jedno, ale víc se soustředím na postavy, na děj, na ty slovní hříčky a podobně. Je pravda, že to není nejpropracovanější román.. ale nemyslím si, že by něco vyloženě postrádal. Po dočtení se mi taky tak trochu chtělo zalézt do nějakého londýnského kanálu, a to je myslím hlavní :D

9 09.05.2018

Tak to byl tedy horor.. Ne kvůli stylu psaní nebo něčemu, co se týká knihy jako takové, to bylo všechno naopak skvělé. Ale představa, že by se něco takového opravdu mohlo stát...

Myslím, že jsem díky knize konečně lépe pochopila ten výrok: „Pokud celý svět věří lži, je to ještě vůbec lež?“. Zejména pak ve třetí části knihy, kdy přišlo na scénu všechno to mučení a vymývání mozků. Mělo by pak vůbec cenu ještě bránit nějakou svoji pravdu? Z některých popsaných myšlenkových pochodů mě až mrazilo, protože pokud jsem se do toho aspoň trochu vcítila, ono to snad začalo dávat smysl. To je na tom to děsivé.

Tahle knížka je a bude aktuální neustále, protože tu vždycky bude nebezpečí nějaké obludné diktatury, i kdyby ne přímo takovéhle. Když si vlastně představím všechnu tu byrokracii, která je už teď (a prý stále stoupá), tak si tak říkám, že bychom si měli dát pozor, abychom za chvilku nepřepisovali včerejší noviny.

17 15.04.2018

Má druhá knížka od pana Bradburyho – a řekla bych, že přestože mě tak nenadchla jako předchozích 451 stupňů Fahrenheita, i tak to bylo pěkné čtení.

Od začátku to s každou přibývající povídkou bylo smutnější a smutnější, jak se Marťani postupně ztráceli v propadlišti dějin na úkor lidské chamtivosti. A stejně nakonec i lidi, až na pár jedinců, zmizeli, protože se sami zničili.. Ten pocit marnivosti byl při čtení občas dost nepříjemný; a dobře že tak, aspoň si to člověk uvědomí, když čte.

Ale povídky samotné byly pěkné – třeba o tom muži, který se vzbouřil vůči posádce své lodi a chtěl uchovat marťanskou kulturu. Nebo ta o pronásledovaném potenciálním ženichovi, u té jsem se docela nasmála :D

Závěr byl nakonec docela nadějný – z lidí se sice „plnokrevní“ marťani nestanou, ale aspoň měli snahu se oddělit od válek, nenávisti a chamtivosti, která stejně vede k sebezničení.

3 05.04.2018

Jako často, i do této knihy jsem se pustila, aniž bych o ní předem cokoli tušila. A bylo to úžasné! Jedna z nejlepších knih, co jsem za poslední dobu měla tu čest přečíst.

Ze začátku měl příběh podobný charakter jako Oceán na konci uličky – hlavně kvůli malému dítěti jako vypravěči a taky kvůli tomu nádechu tajemství. Taky jsem si nejdřív myslela, že se to celé bude točit jen kolem Bubu Radleyho, ale pak se příběh rozprostřel do krásné scenérie malých příhod a zajímavých myšlenek. Bylo mi pak trochu líto, že Bubu zmizel ze scény, protože (jak asi autorka zamýšlela) už od začátku jsem na něj byla hrozně zvědavá. O to velkolepější pak byl závěr, který mi udělal velkou radost – Bubu nezklamal a zároveň to nebylo přehnané.

Čipera jako vypravěčka byla moc sympatická a Atikus... Těžko říct, jestli opravdu existují takovíhle tátové, ale jestli ano, pak jsou všechny jejich Čipery a Jemové šťastné děti.

Málokdy se mi stává, že mě nenapadá, co vytknout, ale tohle je jeden z těch případů. Je to krásný příběh, žádný charakter není odbytý a i přesto, že je to někdy smutné, ta atmosféra příběhu je pořád příjemná. Určitě se s touhle knížkou nevidím naposled.

9 04.04.2018

Tohle byla první kniha, kterou jsem od pana Bradburyho četla, teď však vím, že určitě nebyla poslední. Nečekala jsem tak hezký poetický jazyk, to bylo příjemné překvapení. Hlavní hrdina mi byl moc sympatický; to, jak objevoval přírodu a „opravdový“ svět, mi přišlo skoro až roztomilé. Na druhou stranu jsem moc nechápala, proč pořád tak lpěl na své ženě, i když očividně nejevila žádné známky pochopení ani snahy pochopit, o co mu jde. Možná že prostě jen neměl komu jinému by dal lásku. Taky Clarissy mi bylo moc líto, tak nějak jsem napůl doufala, že se pak ještě na konci někde objeví, že to všechno s její smrtí byla lež.

Celkově na mě ten příběh působil až skoro kouzelně, snad právě tím způsobem vyprávění. Taky to bylo docela poučné – někdy se člověk začne koukat na televizi a po chvilce si uvědomí, že prázdně sleduje reklamu na zubní pastu a skoro o tom ani neví. Teď si představte, že by to byla celá telestěna... brr. No, rozhodně se těším na další díla autora.

9 21.03.2018

Nejsem úplně feministka, ale o nějaké té rovnosti mezi muži a ženami přemýšlím docela často, a tak mě tahle kniha docela zaujala. No, zajímavá byla, ale že bych po přečtení měla potřebu ji číst znova, to úplně ne.

Příběh byl napsán dobře, lehce se to četlo, ale z nějakého důvodu mi to připadalo takové nerealistické. Možná paradoxně právě zasazením děje do našeho světa. I ten závěr mi přišel přitažený za vlasy – vždyť ty zákony zbavily muže prakticky většiny práv a rovnosti. Je pravda, že emancipace by se mohla ještě trochu posunout, ale tohle rozhodně nebylo řešení, spíš krok zpátky.

Taky nevím, zda ty pomlčky na uvádění přímé řeči byl nápad editora nebo přímo autora, ale proboha, je tak těžké psát uvozovky? Prakticky kdykoli, když se prolínala přímá řeč s vyprávěním, byl to takový zmatek, že jsem si některé pasáže musela číst několikrát. Nehledě na to, že opravdu hodněkrát tam ta pomlčka úplně chyběla, i když to přímá řeč byla. Ke konci už mě to fakt docela rozčilovalo :D

Každopádně, pokud by se nějaká taková encefalitida 16 skutečně objevila, pak doufám, že by se našlo dost žen, které by se za práva mužů postavily, tak jako se i dnes najde hodně mužů stojících za právy žen.

Update: Až teď jsem se dozvěděla, že šlo o satiru.. Tak teda fajn, no :D

1 18.03.2018

Komentáře ke knihám, které mám opravdu hodně ráda, se píšou těžce.. A stejně tak je to i u Světů bez hranic. Knihy z této edice jsem neměla moc v lásce, ale tahle je výjimkou. Je v ní od všeho něco – klasický romantický příběh, dobrodružství, nádherné popisy scenérií, science-fiction, úvahy a filozofování... Dostala jsem ji, když mi bylo asi deset, a když jsem ji přečetla po několika letech znovu, překvapilo mě, kolik úvah a myšlenek mi z ní zůstalo v hlavě; jen jsem netušila, že tolik z nich je právě z téhle knihy.

Je pravda, že narozdíl od Carliho charakteru je postava princezny poněkud.. prázdná. Má sice své nenahraditelné místo v příběhu (je to vlastně hned druhá hlavní postava), ale je trochu škoda, že si s ní pan Mårtensson trochu nevyhrál.

A co se mi na tom celém příběhu líbí úplně nejvíc (a proč je vlastně jeden z mých nejoblíbenějších), je právě závěr. Ta konečná Carliho volba, která ho odlišuje od všech správných a tuctových románových hrdinů. Zároveň si nemyslím, že ho autor nechal rozhodnout se právě takhle, jen aby to bylo originální nebo zajímavé – skoro celou druhou polovinu knihy Carli k téhle volbě směřuje. Myslím, že já bych se nakonec rozhodla stejně (a určitě bych nebyla jediná). A to té knížce dává ještě takový punc opravdovosti, navíc k tomu všemu.

Nakonec dávám pět hvězdiček. Kdybych to teď četla poprvé, asi by byly jen čtyři. Ta pátá je za nové drobnosti při každém dalším čtení a za nostalgii z dětství.

4 05.03.2018

Ke knize (a vlastně i ke Kingovi) jsem se vrátila po pár letech. Pavučina snů je jednou z mých nejoblíbenějších knih od Kinga – jednak proto, že se v ní objevují narážky na To, a taky proto, že je to taková čtivá míchanice sci-fi, skoro fantasy, akčního příběhu a špetka hororu. A samozřejmě přátelství a dobrodružství.

Co se mi na Kingových příbězích (světech, chcete-li) líbí asi nejvíc, je, že každý má svá pravidla. Nemůže se tam přihodit nic, co by se tam nehodilo. Když Henry kouše do párku, na chvilku si při tom představí krev, nebo snad byrus.. ale párek jen zůstane párkem. V Tom by se párek mohl proměnit, a zcela jistě by to udělal. Ale ne v Pavučině snů, ta má totiž jiná pravidla. Stejně jako když byl Jonesy ve své kanceláři ve své hlavě, okupován panem Šedým. Pozorovat pana Šedého, jak se nechává strhávat vábením požitků a emocí (slanina!!!), to mě prostě hrozně bavilo.

Nicméně, jednu hvězdičku ubírám a to kvůli několika věcem. Zaprvé kvůli těm nevysvětleným – třeba proč šediváci ve svém rádiovém vysílání říkali ta prvočísla? Těžko říct, jestli to tam bylo jen pro ozvláštnění, nebo jestli to mělo nějaký význam, který King zapomněl dovysvětlit. A pak taky ten příšerný epilog. Proboha! Kdyby tam nebyl, tak bych asi dala pět hvězdiček, ale takhle.. Nevím, dva přeživší, kteří skoro světácky hovoří o tom všem.. přišlo mi, že se to tam vůbec nehodí a že se ti dva ani nechovají tak, jak po celý dosavadní příběh. Kdyby tam třeba bylo víc vzpomínek a příhod s Dudditsem, bylo by to pro mě asi lepší. Takhle mi to poněkud zkazilo ten konečný dojem z knihy.

Ale pokud od tohohle odhlédnu, pořád to bylo skvělé čtení a je klidně možné, že se k tomu ještě potřetí vrátím.

So antá? Antá nysku? :)

05.02.2018

My děti ze stanice Zoo a Memento.. Po přečtení těchto dvou knih mám, co se týče drog, asi docela jasno. Pokud bych je měla porovnat, tak Christianina knížka byla víceméně jen z jejího pohledu, kdežto Michalův příběh je vidět i z pohledu společnosti. Všechna ta sezení v léčebnách a to jeho uvědomění si, že vlastně kromě drog už na nic jiného nemyslí, nic jiného nechce a vlastně ani nic jiného nepotřebuje. Je to trochu děsivé. Vlastně ne – je to sakra děsivé. Člověk by měl být rád za každý svůj koníček, něco, co ho baví, někoho, koho může mít rád. Protože jak do toho jednou spadnete, očividně to už nikdy, nikdy nejde zpátky.

5 22.01.2018

Četba knížky mi trvala asi čtvrt hodiny, ale přemýšlela jsem o ní i dlouho po dočtení. Dumala jsem totiž, proč mě ten jednoduchý a krátký příběh tak zaujal. Velký podíl na tom určitě měly ilustrace – některé dvojstránky jsem si prohlížela opravdu dlouho. Řekla bych, že právě ony způsobily to, že jsem se při čtení cítila tak.. skoro okouzleně. A pak možná taky to, že bylo vidět, jak něco jednoduchého a skoro primitivního vlastně dokáže zázraky, když se to dělá pravidelně a s láskou.

6 04.01.2018

Před touhle knihou jsem od pana Coelha četla knihu Veronika se rozhodla zemřít, a i když je Alchymista slavnější, nepřišel mi lepší. Je pravda, že co se týče rozmanitosti a čtivosti příběhu jako takového, je asi zábavnější, ale pokud si z toho mám vzít nějaká moudra, Veronika mi byla bližší.
Záleží, jak moc si člověk dokáže z nějakého pohádkového a abstraktního příběhu vytáhnout něco aplikovatelného pro reálný život, čím by se mohl řídit. V momentě, kdy jsem v Alchymistovi došla k pasáži o přeměně ve vítr a o rozmluvách se sluncem, nebyla jsem si úplně jistá, co si z toho vzít a co pokládat jen za dokreslení příběhu...
Chápu, že hlavním poselstvím je jít si za svým snem a nenechat se odradit... Ale svět v Alchymistovi byl dost odlišný od toho reálného a žádné bližší vysvětlení nebo rady, kterými se opravdu řídit jsem tam nenašla. Nicméně, tři hvězdičky za krásný příběh a zajímavé myšlenky.

4 04.01.2018

Tahle knížka má v podstatě všechno, co by dobrá knížka měla mít – čtivost, přiměřené množství postav, spád děje, trochu nadsázky, humor, zamyšlení, trochu těch mouder... a asi každý by se v jedné z těch postav trochu našel.

Jenže asi v půlce knížky mi došlo, že prostě o ničem jiném než o sexu a o práci to nebude. A to vedlo k zamyšlení, jestli se vůbec lidský tvor zabývá vůbec něčím jiným.

Líbilo se mi, jak tam byly nenápadně, ale velmi jasně popsány životy lidí v režimech, které se vystřídaly během těch několika desítek let (i když zase z pohledu práce a sexu).

Dávám tři hvězdičky, protože i když to není můj nejčtenější žánr a už bych to znova nečetla, byla to fajn knížka... oddechová, ale zase žádná hloupost.

3 22.12.2017

Vybrala jsem si tuhle knížku v knihovně zcela náhodně, protože mě jen zaujal její název, ale jinak jsem o ní vůbec nic nevěděla. A nakonec to nebyla až tak špatná volba.

Není to tak dávno, co jsem četla Čtyři dohody, a celá tahle knížka mi připadala jako ukázka toho, jak to vypadá, když čtyři dohody navlékneme do kabátu příběhu – všichni máme svou vlastní realitu, kterou si vytváříme sami; svůj vlastní „sen“. Dělejme to, co chceme, ne co chtějí druzí, protože cokoliv kdo dělá, dělá pro sebe. Nenechme se odradit od dělání věcí jen proto, že nejsou běžné, i když je dělat chceme – buďme trochu blázni... atd.

Na druhou stranu, nemám z té knihy pocit, že by mi řekla něco objevného nebo mi otevřela nějaké široké obzory... Je to možná tím, že to není první kniha, která se zabývá nějakým osobním rozvojem, kterou čtu, nebo je možné, že ještě nedokážu úplně pochopit plný dosah toho příběhu... Taky mi některé situace nebo postavy nepřišly úplně realistické, ale co já můžu vědět, jak se člověk chová s vědomím, že má brzy zemřít nebo jaké to vlastně je v takovém ústavu.

Asi bych knížku doporučila těm, kteří při rozšiřování svých obzorů dávají přednost epice před lyrikou a spíš pomocí příkladů ze života než obecnému povídání.

2 05.12.2017

Jednou jsme ve škole na hodině fyziky probírali, proč je vlastně v noci tma (přišel s tím učitel sám – jinak by asi nikoho ani nenapadlo se na něco takového ptát, i když vlastně nikdo z nás neznal odpověď). Zaujalo mě to a chtěla jsem se o tom dozvědět něco víc, a našla jsem tuhle knihu víceméně náhodou v knihovně, když jsem pátrala po něčem jiném. Náhoda? Nemyslím si! :D

Co by mohlo lépe odpovědět na otázku, než kniha, jež má otázku přímo v názvu? Odpověď je nic. Po přečtení si přijdu jako odborník na paradox tmavé oblohy. Navíc při vysvětlování takového problému je nutné čtenáře seznámit i s dalšími nepřímo souvisejícími fakty a tím se vzdělává i v dalších oblastech astronomie. Jinými slovy dozvíte se, co chcete, a ještě víc.

Líbilo se mi, že to nebylo jen takové suché povídání, pan Zamarovský umí věci pěkně podat a sem tam se objevily i nenápadné vtipné poznámky, což tomu celému dodávalo švih.

Rozhodně jsem se dozvěděla i hodně o slavných i méně slavných fyzicích a astronomech, a to i v trochu jiném světle než se o nich někdy vypráví ve škole – je zajímavé vidět i jejich životy a nejen teorie, které vymysleli. Co mi trochu vadilo bylo, že seznam osobností byl seřazen podle příjmení. Možná by bylo lepší je řadit podle období, kdy žili, takhle to bylo trochu chaotické, jak se pořád skákalo stoletími (Galilei Galileo nebo Brahe Tycho mě trochu zmátli :D). Ale to je jen detail.

Zkrátka knížka vhodná i pro laiky (jako já), kteří se zajímají o astronomii jako takovou, nebo i o lidi, kteří se o její vývoj v minulosti zasloužili.

2 01.12.2017

Mnoho lidí hodnotí druhý díl jako slabší než ten první, ale mně se to tak nezdálo. Nepřišlo mi, že by nebyl tak vtipný jako předchozí díl, spíš jsem se v něm trochu ztrácela. Už předtím mi dějová linka přišla poněkud nesouvislá a teď ještě jak se hlavní hrdinové rozdělili a ty linky jsou dvě...

Co se mi na knize nejvíc líbilo, byly charaktery některých vedlejších postav. Obvykle se sice vyznačovali jedinou vlastností, ale byla vykreslená tak krásně, že jsem si některé pasáže četla několikrát – zvlášť jsem si zamilovala vládce vesmíru (moje nejoblíbenější: „Jak víte, že ten kocour existuje? Jak víte, že ví, že jste laskavý, nebo že mu dělá dobře to, co považuje za vaši laskavost?“ „To nevím. Nemám představu. Jen mi působí potěšení chovat se určitým způsobem k tomu, co se mi jeví jako kocour.“ Nebo: „Á, vypadá to že jíš... To se mi líbí, když tě vidím jíst, protože v mých představách umřeš, když nebudeš jíst.“). A pak taky kapitán se svou gumovou kachničkou byl fajn. Líbilo se mi, jak dokázal ze sebehorší věci vytěžit něco, z čeho by mohl být šťastný – a tak prostě byl.

Takže bych řekla, že oproti prvnímu dílu to bylo i trochu víc k zamyšlení (i když je klidně možné, že si to jen představuji a vůbec to tak nebylo myšleno). Těším se na další díl.

2 26.11.2017

Nevím, zda to bylo tím, že jsem u sebe měla na přečtení lépe čtivé knihy nebo mě ta knížka nebavila, ale trvalo mi hrozně dlouho, než jsem ji dočetla. Ne že by byla vyloženě nezáživná, některé části byly moc pěkné, ale celkově jsem musela vynaložit dost energie, abych ji dočetla.

Některými pasážemi mi trochu připomínala Zaklínače, snad i tím prostředím. Don Rumata (nebo spíš Anton) byl moc sympatický, hlavně jeho úvahy o tom, co je ještě lidské a co už ne...

Měla jsem pak na konci dojem, že to vyprávění mělo nějaký hlubší smysl, ale asi mi nějak unikl. Možná to bylo tím, že jsem si to nepřečetla celé v kuse, nebo jsem o tom jen málo přemýšlela... Ale celkově dávám 3*, protože ten dojem po přečtení byl vlastně fajn.

1 08.11.2017