Kristýna91 přečtené 18

Volání hvězd 2020, Emma Donoghue

Emma Donoghue je moje oblíbená autorka. V minulosti mě od ní oslnily Pokoj a Zázrak. Volání hvězd je též excelentně napsané, avšak vzhledem k mému naprostému vyčerpání z reálně prožité pandemie Covid-19 mi tato knížka nebyla tak po chuti. Nošení sov do Athén atd. Autorka popisuje denní chléb dublinské zdravotní sestry na porodním oddělení pro pacientky nakažené španělskou chřipkou. Naskýtá se nám tu nemilý pohled. Mizerné počasí, dopady stále probíhající 1. světové války, nebezpečná infekční choroba, otřesné životní podmínky chudších vrstev společnosti (především žen), krvavé následky porodních komplikací a bigotní katolictví a s ním spojená povýšenost, krutost a bezohlednost vůči těm, jež se v očích jeho představitelů "provinili" proti předepsanému pořádku. Je to prostě příliš mnoho mizérie na jeden ne příliš dlouhý román. Musím však autorce nechat, že to všechno vylíčila velmi živě a poutavě. Odpočinková knížka to ale opravdu není. Rozuzlení příběhu pro mě bylo překvapením hned nadvakrát; napoprvé co do povahy vztahu mezi Julií a Bridie, napodruhé, co se Bridie přihodilo. LGBT tematika mi nevadí, přesto zde to přišlo moc rychle najednou a tak jakoby navíc. Julie mi připadala spíše jako starší osoba, která si vzala Bridie tzv. "pod křídlo" (už jen ten věkový rozdíl mezi nimi a rozdíl v životních zkušenostech), takže mi to náhlé vyklíčení romantických citů mezi nimi připadalo tak trochu na pozdvihnutí obočí. Co se týče té druhé části konce, tak to se mnou dost otřáslo, i když to byla jen fikce. Nedokážu si představit, že bych takhle náhle a tímto způsobem o někoho přišla. Fuj.... celý text

Čarodějův učeň 2003, Otfried Preussler

Poprvé jsem četla až jako dospělá osoba. Musím říct, že dítěti bych to raději číst nedávala. I když se jedná o příběh v podstatě pohádkový, je to dost drsné. Místy si to nezadá s hororem určeným pro dospělé a jindy je to dost smutné. Jedná se příběh o Krabatovi, potulném sirotkovi, kterého sny dovedou do mlýna na samotě, jemuž se vesničané úzkostně vyhýbají. Mlýnský mistr dá chlapci nabídku, že se může stát jeho učedníkem. Krabat souhlasí, jelikož se zdá, že našel trvalé dobré bydlo - a když se mu tam už nebude líbit, prostě uteče. Nicméně mlýnská chasa se chová tajnůstkářsky a podivnosti se kupí. Krabatovi pomalu dochází, že se ocitl v pasti, z které tak jednoduše utéct nelze. Líbilo se mi, jak autor budoval atmosféru a postupně odhaloval, že v mlýně je něco v nepořádku. Nejlepší jsou ty pasáže, když Krabat ještě neví, ale v koutku mysli už něco tuší, a také ty, kde už vlastně ví, ale skutečnost nevysloví. Jeho vztahy s ostatními učedníky a práce ve mlýně byly také čtivě popsané a poměrně detailně vykreslené na to, že se jedná o pohádku. Konec oproti tomu přišel dost rychle, čekala jsem větší a delší showdown a nějaké to vysvětlení. Nicméně jsem stejně byla velmi spokojená.... celý text

Temný tanec 1999, Tanith Lee

Čekala jsem horor, ale byla to spíše gotická romance. Líbilo se mi to, ale popravdě bych se asi styděla vyprávět někomu, o čem že ta knížka vlastně je. Při četbě v MHD jsem se občas ohlédla, jestli mi někdo nekouká přes rameno. Takhle jsem si naposledy počínala, když jsem četla Milence Lady Chatterleyové! LOL Ne, není zdaleka tak explicitní (alespoň většinou), ale je to prostě... nenormální. Kdo četl, asi mě pochopí. Hlavní postavou příběhu je emočně chladná a samotářská mladá žena, která vede normální nudný život, který jí ale naprosto vyhovuje. Tedy až do té doby, dokud do něj nevstoupí bohatá a podivínská rodina jejího dosud neznámého otce. Ti mají od Ráchel, jakožto od členky rodiny, jistá očekávání, která ale Ráchel tak úplně nevoní. Podle mého názoru je příběh velice zajímavě podaný. Vypravěč se vyjadřuje především v krátkých až útržkovitých větách. Jazyk navozuje pocit napětí a stísněnosti a přivádí na mysl znepokojivé výjevy. Hlavní postava je rozhodně atypická; uzavřená před světem a sobecká. Její rodina je záhadná a bizarní, možná snad nadpřirozená...? Panské sídlo rodiny je vylíčeno jako místo děsivé a zároveň i domácké. Během čtení mi občas vytanul na mysli Eraserhead, ačkoliv se jedná o úplně jiné prostředí... zdánlivě běžný život je prodchnut podivností a ošklivostí... a potom je tu to dítě. Po přečtení jsem zagooglila autorku a zjistila jsem, že je Temný tanec vlastně součástí trilogie, jejíž druhé dva díly v češtině nikdy nevyšly. To je trochu zádrhel, nicméně jsem dostatečně zvědavá na další vývoj, že asi opráším svůj dlouho ladem ležící účet v Amazon a nechám si pokračování poslat ze zahraničí.... celý text

Zmizení Sáry Lindertové 2019, Kateřina Šardická

Tak já nevím. Zhruba první dvě třetiny se mi líbily moc, ale vyvrcholení a závěr mi ten požitek trochu zkazily. Ráda bych pochválila, jakým způsobem autorka popisuje tajemno, stupňuje napětí a buduje atmosféru. Chvílemi jsem při čtení opravdu dostávala neblahý pocit (pomohlo tomu i to, že jsem knihu četla především během cest pražským metrem brzy ráno a pozdě večer, hehe.) Nemohu se zbavit dojmu, že tyto své úspěchy ke konci do značné míry promarnila, protože při přímém střetu s oním tajemným, nadpozemským (spíš tedy podpozemským) světem to začne celé působit dost banálně. Abych byla více konkrétní, bylo pro mě hodně těžké smířit se s tím, že onen še-ol, židovské podsvětí, je fyzické místo, odkud se nechá vcelku snadno utéct, pokud máte baterku, sirky a plán metra a umíte přeříkat modlitbičku. Nevím, ale podsvětí si představuji spíše jako úplně jinou dimenzi bytí, do které žádná fyzická těla z masa a kostí vůbec nepatří. Možná to ani skutečně není objektivní chyba, ale s mým viděním světa to prostě nejde dohromady a nedokázala jsem při čtení své skutečné názory plně zapřít. Jinak co se vyvrcholení týče, přestože se tam zdánlivě hodně stane, tak to působí ploše. Klaudie se dozví, že cestu do podsvětí vážila zbytečně, protože její sestra i matka už jsou zcela mrtvé, a ani setkat se s nimi nemůže, protože živí nemají co pohledávat mezi mrtvými. To bych brala, v reálném životě se lidé musí smířit s tím, že už své blízké nikdy neuvidí, nikdy se jim neomluví a nikdy neřeknou sbohem. Ale vadilo mi, že se tam ani jinak neodehrálo nic zásadního. Prostě zase utečou a to je celé. Především mi však ležela v hlavě Alice - tolik pozornosti předtím dostala, hned dva velké zvraty se jí týkaly (1. Alice je výplod Klaudiiny schizofrenie, 2. Alice je dybuk, který se Klaudie chytl v dětství)... a potom, když si Klaudie uvědomila, že její nejlepší a jediná kamarádka je ve skutečnosti duše mrtvé dívky, která se ji snaží ovládnout... tak nedostaneme nic. Kde je pocit zrady? Kde je nějaká existenciální hrůza? Kde je konfrontace mezi nimi? Jen je nám suše sděleno, že se mezi sebou o tělo Klaudie popraly a toť vše. Na Klaudii dlouholetá přetvářka někoho, kdo jí byl údajně blíž než vlastní sestra-dvojče nijak zvlášť nezapůsobí. Připadá mi to podivné, protože jinak se v Klaudiiných pocitech nípeme skoro pořád. Závěr se mi zdál uspěchaný. Očekávala bych, že všichni přeživší budou trpět obrovskou existenciální krizí, ale ono ne. Nejlepší dojem jsem si odnesla z části s Amélií. Celkově jsem si přála, abychom se toho o dybucích dozvěděli víc. Amélie byla očividně sobecká, ale zcela zlá nebyla.... celý text

Šest vran 2017, Leigh Bardugo

Nu, nevím. Myslím, že už jsem moc stará tenhle žánr. Nemohla jsem se zbavit myšlenky, proč ty postavy nemohou být starší? Celé by to nabylo na důvěryhodnosti. Chápu, že se i mezi náctiletými výrostky občas objevují lidé buď mimořádně nadaní anebo mimořádně zvrácení (viz mexické kartely), kteří jsou schopní se vyšplhat na pomyslný vrchol již v raném věku, ale to, že nejlepší schemer, nejlepší špionka, atd. atd. ve městě sotva dosáhli 17 let věku a už jsou všichni nejlepší ve svém oboru, je poněkud směšné a nemohla jsem se přes to přenést. V rámci young adult žánru se však jistě jedná o zdařilý počin. Postavy jsou zajímavé a jejich interakce pobaví, dějové zvraty překvapí, nějaké napětí tam je a reálie fiktivního světa jsou vykresleny s umem (nečetla jsem Griša trilogii, přesto však nemám pocit, že by mi něco scházelo k pochopení). Technicky je to dobré, dokonce možná dost dobré, ale asi to není pro mě. Druhý díl si ale asi časem přečtu.... celý text

Je to i můj život 2005, Jodi Picoult

Hned ze začátku se přiznám, že tento příběh asi nedokážu patřičně ocenit, protože nemám děti ani sourozence, a proto je pro mě těžké vcítit se plně do některých postav. Téma knihy je určitě zajímavé a kontroverzní, ale přiznám se, že já jsem byla rozhodnutá od začátku - stála jsem na straně Anny a její matku jsem asi soudila příliš tvrdě. Z toho, jak byl vylíčen Katin dosavadní život, jsem však nabyla dojmu, že Kate pro přežití nepotřebuje Anninu ledvinu, ale Anninu ledvinu a navrch zázrak. Z mého nezainteresovaného pohledu bylo poněkud zvrácené, že by Anna měla obětovat jeden ze svých životně důležitých orgánů pro tak nejistý výsledek. (Co když jí zbývající ledvina začne špatně fungovat? Co všechna ta rizika, jimž se tím vystaví - během těhotenství, sportu apod.?) Ale zase chápu, že Sara Kate milovala, takže prostě doufala, že to dopadne dobře pro obě. Zpracování se mi líbilo vyjma samotného konce, který na mě působil, že byl tak trochu na efekt, anebo jako by se autorka sama chtěla vyhnout rozhodnutí, zda Anna ledvinu obětuje, či ne. Během čtení jsem odhadla oba dva závěrečné "zvraty", ale úplně jsem se nestrefila: 1. Věřila jsem, že Kate nakonec bude svědčit v Annin prospěch, protože nebude chtít prodlužovat agónii svou ani své sestry. Nemyslela jsem si ale, že to celé byl původně její nápad. 2. Jeden ze sourozenců zemře před Kate, ale já to tipovala na Jesseho. Jesse se jednak vystavoval životu nebezpečným situacím, takže by to nepřišlo odnikud (narozdíl od Anny), jednak byl dítětem, jehož si Sara a Brian všímali ze všech sourozenců nejméně, takže by se jednalo o velkou ironii, kdyby Kate "předběhl" a rodiče si potom do konce života vyčítali, že se mu víc nevěnovali, protože ho považovali za "jistého". Předpokládám, že autorce šlo o podobnou ironii i s Anninou smrtí, ale myslím, že Jesseho smrt by fungovala lépe. Uvedu ještě jednu výtku: přála jsem si, aby autorka vynechala tu romanci mezi Anniným advokátem a opatrovníkem ad litem. Když si budu chtít přečíst o romanci ze střední, sáhnu po nějakém young adult románku. Sem se mi to příliš nehodilo. Celkově hodnotím jako lepší průměr. Věřím, že se z tématu nechalo vyždímat víc.... celý text

Leviatan se probouzí 2013, James S. A. Corey

Sci-fi není můj obvyklý žánr, ale tahle kniha se mi vcelku líbila, i když je pravda, že na tom má svůj podíl především jemný nádech hororu a krimi noir, kterým ji autor obzvláštnil. Děj je zasazen v době, kdy lidstvo kolonizovalo většinu Sluneční soustavy, ale žádným velkým pánem vesmíru ještě rozhodně není. Točí se hlavně kolem lidí obývajích pás asteroidů, kteří si vytvořili specifickou kulturu a řeč a jejichž těla se přizpůsobila trvalému stavu beztíže či jen velmi slabé gravitaci. (Jen tak mimochodem, zajímalo by mě, jak ženy narozené v pásu rodí děti, pokud jsou jejich kosti tak dlouhé a slabé, jak jsou popsány. Asi rostou v umělé děloze někde v nádrži?) Kvůli všem těmhle odlišnostech a skutečnosti, že jsou dosud životně závislí na Zemi, na ně někteří obyvatelé větších planet hledí s despektem a využívají je, ale jiní jejich houževnatost obdivují a stojí po jejich boku v boji o rovná práva. To snad samo o sobě stačilo na zápletku a bylo dost děsivé samo o sobě (hrozná to představa, že strávím měsíce, roky, nebo rovnou celý život ve stísněných prostorech a bez slunečního světla), ale stane ještě další věc - jistá společnost objeví na jednom z asteroidů látku mimozemského původu, připomínající ze všeho nejvíc Věc Johna Carpentera. Lidé zareagují snadno předvídatelným způsobem - jak autor moc hezky popsal - jako zvědavé opice, které si nemohou pomoci a musí, prostě musí do té patrně nebezpečné věci šťourat klackem. Líbilo se mi, jak se autorovi podařilo zachovat mystérium - látka působí opravdu mimozemsky, hádáme, k čemu je, kdo ji k nám poslal a co vyvede příště. No, to je asi tak vše. Prozradila jsem toho hodně o ději, ale nic o konkrétních postavách, což není náhoda, neboť většinou jsou dost šablonovité a moc toho o nich nedozvíme. Nepovažuji je za zvlášť silnou stránku příběhu. Snad se změní v budoucích dílech, protože si nedokážu představit, že budu schopná dokončit tak dlouhou sérii, pokud si mě postavy nezískají. Ta, již jsem si zatím vcelku oblíbila, je navíc na konci knihy po smrti. (A nebo není?)... celý text

Než jsme byly tvoje 2018, Lisa Wingate

Je to už delší doba, co jsem knihu četla, a hodnotím tedy s časovým odstupem. Příběh pojednává o tématu, o kterém jsem toho moc nevěděla, a to o zprostředkovávání adopce (resp. obchodu s dětmi) v 1. polovině 20. století v USA. V historické dějové lince se setkáváme s Rill a jejími mladšími sourozenci, jež se po náhlé matčině smrti ocitnou v osidlech jedné takové organizace. Tito lidé děti v jejich "péči" vidí pouze jako zboží, na jehož prodeji mohou utržit slušný peníz. To, že děti jsou lidské bytosti s minulostí a rodinnými pouty je jim šumafuk. Rill se sebe a své sourozence snaží udržet pohromadě, ale jako dítě toho proti této mašinerii příliš nezmůže. Musím autorku pochválit, že dokázala skvěle popsat bezmoc Rill a jejích sourozenců, když jsou oškubáni o svá vlastní jména, minulost, příbuzné i známé a jeden o druhého. Byl to zrůdný systém vedený lidskými bestiemi. Žila jsem v domnění, že v té době bylo v sirotčincích více než dost osiřelých nebo opuštěných dětí, kterých by se tyto instituce rády zadarmo zbavily, takže mě poměrně překvapilo, že byl obchod s dětmi takto výdělečný a obchodníkům s lidmi se vyplatil. Z dějové linky zasazené v moderní době si již nepamatuji téměř nic a vzpomínám si, že i když jsem knihu právě četla, moc mě nezajímala. Její vypravěčka není sama o sobě vůbec nijak pozoruhodná (tedy kromě toho že své vlastní matce říká "Honeybee"; kdo tohle dělá?!) a prokousávat se jejími myšlenkovými pochody pro mě bylo dost nezáživné. Chápu, že jsme díky tomu dostali nějaké rozuzlení - kteří sourozenci se vzájemně opět našli a kteří zmizeli navždy, nicméně to by jistě bylo možné zjistit z krátkého epilogu vyprávěného Rill nebo jiným sourozencem. Myslím, že by bývalo lepší, kdyby celý příběh chronologicky vyprávěla Rill.... celý text

Dcera Impéria 2013, Raymond E. Feist

Mág – Mistr 1996, Raymond E. Feist

Mág – Učedník 2011, Raymond E. Feist

Recenze se týká obou částí 1. dílu série - Mága učedníka i Mága mistra. Tuším, že tohle je jedna z těch klasických fantasy, které následují v Tolkienových šlépějích a vůči nimž se vymezují moderní autoři typu Abercrombie. Dosud jsem žádnou z nich nečetla, tak čas jí věnovaný nepovažuji za promarněný, i když mě popravdě příliš nebavila. Ústřední zápletka konfliktu dvou světů z různých alternativních realit či dimenzí (ne tak úplně, ale lepší popis mě nenapadá) je originální a zajímavý, ale nemůžu si pomoct, jednání postav se mi zdá naivní a těžko uvěřitelné. Myslím tím scény typu "malý chlapec popíše, co neobvyklého viděl, a všechny důležité osoby mu uvěří a dojdou k závěru, že musí jít o civilizaci z jiné sféry." Takhle by ve skutečnosti reagoval málokdo. Též autorovi zazlívám, že psychologický vývoj postav nahradil magickými procesy. Magie ve fantasy mi nevadí, protože fantasy bez magie je jako krimi bez vraždy, ale magií nelze nahrazovat věrohodné chování postav. Už je to delší doba, co jsem knihu četla, ale pokud si dobře vzpomínám, dopustil se Feist tohoto prohřešku alespoň dvakrát (s Pugem a s Tomasem) a dvakrát mě tím otrávil. V případě Puga by přitom bylo tolik zajímavé, jak by se jako midkemianský mladík přizpůsobil životu učedníka v Kelewanu! Ale ne, vymažeme mu mozek a až se probere zpátky k sobě, bude mít ve všem jasno, ale bude prakticky nědo úplně jiný. Co je mi potom vůbec do Puga? Mágové byli vcelku zajímaví, jejich společentví působilo trošku jako temný Řád rytířů Jedi, bojující za roztahovačné impérium, ale moc jsme mezi ně také nepronikli. Obecně se mi líbily kapitoly následující Aruthu, zejména dlouhé měsíce obléhání. Dokázala jsem si téměř představit, jak vysilující by to bylo. Při volbě nového krále jsem byla trochu napnutá, jak se neočekávaný kandidát nakonec rozhodne a jak na to Arutha zareaguje. Naopak mě nijak nezaujal magicky laděná dějová linka s Tomasem, trpaslíky a elfy. Hlavně ta love story s elfí královnou je z dnešního pohledu docela úlet a ne v dobrém slova smyslu. Můj konečný verdikt je, že Feistovo vyprávění má i své světlé stránky, ale přelouskat Mága mi stačilo, dál ve čtení téhle série pokračovat nehodlám. Dokážu si představit, že bych tuto knihu milovala, kdybych ji četla vě věku tak 10 až 14 let, toto krásné období mě však již dávno minulo.... celý text

Zmizení Samanthy Shipleyové 2016, Joy Fielding

HEX 2017, Thomas Olde Heuvelt

Hned na úvod je třeba přiznat, že jsem si knížku zakoupila na základě doporučení od Stephena Kinga a George RR Martina na obálce. Ano, nechala jsem se nachytat marketingem. Námět o začarovaném místě, které nelze opustit, či alespoň ne na dlouho, mě nadchl. Strašidelné příběhy vyhledávám, přesto jsem se s tímto nápadem ještě nesetkala. Co už si mě tolik nezískalo, bylo provedení. Obecně dávám v hororu přednost náznaku a strachu z neznámého před estrádou monster za bílého dne. Jak se říká: méně je někdy více. Čarodějnice mi bylo od začátku spíš líto, než abych se jí bála. Ono to pravděpodobně bylo částečně záměrné, protože nejvíc zla nakonec napáchají lidé ze strachu před čarodějnicí než čarodějnice samotná. To, jak se komunita v pudu sebezáchovy obrátila proti jedincům, bylo mrazivé, ale na mě moc uspěchané. Ta náhlost mi vadila asi ze všeho nejvíce: běžný život v městečku sklouzne do středověku a fantasmagorie až příliš rychle, tak nějak magicky a neorganicky. Navíc ta fantasmagorie byla prostě nechutná číst. (I po letech si matně vzpomínám na ženu, jíž z prsou stříkala řídká paštika do úst okolo stojících dětí. Autor má zřejmě také fetiš na ženské bradavky, protože se o nich stále zmiňoval, odhaloval je, propichoval atd. ). To není ten typ děsu, co vyhledávám! Abych byla ke knize spravedlivá, zaujalo mě téma, ke kterému se autor vrací: pro co by byl člověk ochotný obětovat své dítě. Pro své vlastní bezpečí? Pro bezpečný návrat oblíbenějšího potomka? Jak bychom se zachovali, kdyby šlo do tuhého? Zpočátku jde jen o škádlení, ke konci z toho mrazí. Škoda jen, že se to ztrácí v tom marastu okolo.... celý text

Říkali mi Leni 2001, Zdeňka Bezděková

Pro mě neuvěřitelně silný a dojemný příběh - už poprvé, když jsem ho četla jako dítě, i podruhé, když jsem se k němu vrátila v dospělosti. Do Leni se dokáže vcítit asi každé malé dítě, které si někdy připadalo ukřivděné a nemilované. V případě Leni se však nejedná jen o nějaký rozmarný vrtoch, ale hluboce zakořeněný, sílící pocit, že do své rodiny, třídního kolektivu ani komunity nezapadá. Sní o lepším, šťastnějším světě, do něhož kdysi patřila, ale jedná se o minulost (možná zidealizovanou v dětské mysli), anebo o pouhoprostý únik do fantazie? No, Leni se to dozví. Dlouho se mnou zůstala poslední slova knihy: Neumím říci maminko! Jsou prostá, ale vyjadřují tak mnoho. Příběh skončil s nadějí: Leni se vrátila k těm, kteří ji zřejmě milují. Nic jim ale nevrátí všechna ta léta odloučení a přes všechny naděje mezi nimi zeje propast, kterou musí překlenout. Leni již jednu matku měla, chladnou Mutti, již by bylo opravdu těžké nazvat "maminkou". Vrátila se "domů", ale domov je v neznámé cizí zemi, jejímž jazykem nehovoří. Nový příběh tu začíná, ale ten my už s Leni neprožijeme.... celý text

Pro tvoje dobro 2018, Ellen Marie Wiseman

Budiž tento komentář varováním všem jemným duším, jež nesnesou, když média zobrazují utrpení zvířat (i lidí). Komentář neobsahuje konkrétní spoilery, ale leccos o tónu příběhu i vyústění určité dějové linie nastíní, takže pokud jste knihu ještě nečetli, zvažte, zda chcete pokračovat. Tato kniha pro mě byla prvoplánovým, sladkobolným románkem až do jistého momentu, který přivodí noční můry snad každému citlivějšímu milovníku zvířat. Musím říct, že tak tragické vyvrcholení jsem nečekala, a to mi bylo již dlouho před rozuzlením jasné, že v minulosti se něco muselo zvrtnout, jinak by se Phoebe neocitla tam, kde se ocitla. Nemohu si ale stěžovat, ladilo to se způsobem, jak byly lidské davy do tohoto okamžiku vyobrazeny - jejich bezcitnost, touha po podívané a senzaci, lačnost po zisku... samozřejmě ne všichni lidé jsou takoví, ale jak zní lidové pořekadlo, člověk je (zpravidla) dobrý, to jen lidé jsou svině. Jak jinak by takové freak show vůbec mohly existovat? Pominu-li, že zvrat se slony bolestně zasáhl mou achillovku, jednalo o klasický román o dvou časově oddělených dějových liniích, nijak zvlášť originální ve svém provedení. Dějovou linku zasazenou v minulosti považuji za povedenější a emotivnější (i bez těch slonů). Byla bych ocenila více informací o "matce" hlavních postav (pokud se tak ta žena dá vůbec nazvat). Co pomohlo utvořit její charakter? Ne, že by pro své záporné povahové rysy nutně potřebovala tzv. Freudian excuse, ale stejně by mě zajímalo, co přivedlo ženu, která údajně tak velmi toužila po živém dítěti, k takovému zacházení se svými dcerami. Připadalo mi to kapku nedotáhnuté.... celý text

Zázrak 2017, Emma Donoghue

Dlouho, velice dlouho se děj odvíjí až příliš pomalu a já jsem pořád čekala, co se z toho Annina "zázračného" půstu vyklube... a on se z toho vykluboval nečekaně temný psychologický thriller! Příběh ve mně zanechal rozporuplné pocity. Na jednu stranu jsem musela nenávidět ty, kteří dokázali nečinně přihlížet Anninu strádání a neposkytnout jí více než planá (a ne zcela upřímná) slova duchovní útěchy. Na druhou stranu: lze se jejich postoji vůbec divit? Irský venkov 19. století je kraj pochmurný, kde je hlad záležitostí běžně vídanou až očekávanou a vyhnout se mu dá snad pouze emigrací. Jedinou útěchou je víra v Boha. To formovalo myšlení místních lidí a kvůli tomu je smrt hladem malého děvčete přijatelnější než možnost připustit si, že pro mnohé je ta hlásaná pobožnost a dobrota vlastně jen fasáda. Toť má (chybná?) interpretace. Jako pozitivum musím vyzvednout postavu ošetřovatelky Lib. Zpočátku se jeví jako protivná a povýšená osůbka, ale i přes dobové předsudky a osobní nedostatky má srdce na správném místě. Byla jsem ráda, že jsem se s takovou postavou setkala, protože v poslední době jsem všude narážela na samé dokonalé, pozitivně laděné vypravěčky, které vlastně žádnou osobnost nemají a lidsky moc nepůsobí. Moc ráda jsem měla i postavu řádové sestry Michaely a novináře Byrnea, které též působí živým dojmem (i když sestra Michaela příliš neskotačí). Autorka jejich prostřednictvím mimo jiné zřejmě chtěla napravit dojem, že by hlavní příčinou pokrytectví Annina okolí mohlo být samotné katolictví. Negativně naopak hodnotím moc pomalé tempo děje ( i když ke konci to už pěkně odsýpá). Pomalé knížky mi nevadí, ale tady se to přece jen trochu vleklo. Hlavní zvrat (tj. odhalení důvodu Annina půstu) je v současné literární a filmové tvorbě už trochu ohraný, ale přesto mi nevadil.... celý text

Daleká cesta za domovem 2018, Richard Adams

Člověk by se neubránil dojetí, o čem hloupej králík nemá ponětí... Přiznám se, že jsem očekávala něco více na styl Zvířecí farmy od Orwella, se surovějšími a ještě více polidštěnými králíky. Před lety jsem na Youtube shlédla sestříhané video z animáku na motivy právě této knihy, kde se králíci za doprovdu chóru z filmu Ďábel přichází navzájem trhají zakrvácenými pysky a drceni hrozným tlakem hynou v norách pod zemí. Znepokojivé vjemy zakořenily v mé paměti a léta později přinesly ovoce, když jsem literární předlohu spatřila v knihkupectví Sama kniha mi však přišla v zobrazování hrůz, jež na králích páchají lidé i jež si králičí tlupy provádějí mezi sebou mnohem mírnější. Králíci bojují o přežití v rozlehlém a nepřátelském světe a přicházejí přitom do styku i s nepochopitelným elil zvaným člověk a jeho smrtonosným hrududu (to jsem se musela zasmát), ale užívají si též své jednoduché radosti, obdivují jeden druhého, mají se rádi a trousí hraka (to jsem se zasmála podruhé). Celkový příběh nebyl zdaleka tak temný, jak jsem očekávala. Více než surovost zachycená v animovaném filmu na mě tenktokrát zapůsobilo násilí neviděné, a to když se setkáme s kolonií polodomestikovaných králíků. Jejich trpná odevzdanost, pokrytectví a neochota pohlédnout pravdě do očí podle mě byly mnohem znepokojivější než brutalita a diktátorské manýry generála Čistce.... celý text

Pokoj 2011, Emma Donoghue

Jackovy monotónní, ale relativně bezstarostné dny naberou spád, když si jeho maminka uvědomí, že pro dobro Jacka i svoje musí jednat, i když je tím oba vystaví velkému riziku... Knihu jsem četla léta před vznikem filmu po náhodném výběru v knihovně a neočekávala jsem od ní moc a netušila jsem ani, o co v ní půjde. Trvalo mi asi 3 dny, než jsem se prokousala prvními 20 stránkami, jež pro mě díky naraci malého Jacka byly téměř neproniknutelné. Jakmile jsem si však přivykla dětskému vyjadřování a představám o světě a pochopila jsem, co se kolem něj vlastně děje, už jsem nemohla přestat. Zbytek knihy jsem přečetla za další dva dny a ještě jsem si přála, aby byla delší. Nikdy jsem nebyla tak ráda, že jsem se nenechala odradit nepropustným začátkem.... celý text