kristleko přečtené 263

Hana 2017, Alena Mornštajnová

Poválečné trauma přeživších z nacistických koncentračních táborů je (dodnes) silné téma, vede k doživotní citové otupělosti, která se přenáší i na další generace. Znám to z vlastní rodiny. Mornštajnová píše pěkně, svižně – snad až moc, vedlejší postavy se vždy jen krátce mihnou. Nakonec jsem byl spíše otrávený z předvídatelnosti děje (o „pointě“ se žloutkovými věnečky ani nemluvě) a z určité povrchnosti. Může to být skvělé čtení pro lidi, pro které to bude první literární setkání s holocaustem (což já tedy opravdu nejsem), ale chuť přečíst si od této autorky více to ve mně nevzbudilo. (7/10)... celý text

Exodus 2009, Leon Uris

Zajímavý dokument doby – jak obsahově, tak kontextově. Na jedné straně poutavé líčení roztodivných a silných osudů Karen, Dova, bratří Rabinských a dalších Židů, kteří uprchli před strastmi a pronásledováním do Palestiny. Na straně druhé pak nepokrytá sionistická propaganda, která vyzdvihuje Židy jako všemocné hrdiny a z Britů dělá naduté zloduchy a z Arabů lenivé primitivy. Nutno podotknout, že „politická“ linka je výrazně slabší než ta „lidská“ a zvláště čtvrtý díl knihy se stává takřka jen popisem izraelské války o nezávislost (1948). Je ale pozoruhodné číst o tom, kolik toho byli Židé ochotni obětovat a čeho byli schopni dosáhnout – na polích, v politice i v boji. A to přesto, jak slabý byl zprvu židovský stát (zvláště oproti pozdějším arabským pokusům o vymazání Izraele z povrchu zemského v letech 1967 a 1973). Kniha vypráví o úplně jiných Židech, než jaké známe od I. B. Singera nebo Chaima Potoka – je příznačné, že ve vesnici židovské mládeže Gan Dafna „nebyla ani synagoga“, sionistům totiž už nešlo tolik o náboženství, nýbrž o politický národ.... celý text

Americká elegie 2018, James David Vance

Americký sen o sociální mobilitě ještě nezemřel. Ale vede k němu hodně trnitá cesta, pocházíte-li z rodiny kentuckých horalů, přesídlených za prací do ohijských oceláren. J. D. Vance patří k těm, kteří se vymanili z myšlení americké bílé chudiny (které je ale z mojí zkušenosti úplně stejné třeba na východním Slovensku), naplněného toxicitou – vyhrocené rodinné vztahy plné agrese, obsese penězi (obří televize, drahé mobily, zbytečně velké domy, vše na dluh), závislost na drogách a neúcta ke vzdělání. I přes úpadek těžkého průmyslu by se práce našla, ale sociální podpora umožňuje relativně pohodlnou existenci bez vstávání, stresu a odpovědnosti. Úprk z rodného kraje a svazujícího rodinného prostředí je hořký, ale je to akt sebezáchovy, bez něj totiž životní posun není možný. Vancovi osobně pomohla služba u mariňáků (i v Iráku), kde získal disciplínu i respekt a poté získal doktorát na prestižní Yale Law School. Kniha se v Americe stala bestsellerem během Trumpovy kampaně a dává dobrý vhled do myšlenkového a hodnotového světa tradičních demokratických voličů, kteří ale v roce 2016 hodili hlas Trumpovi. On totiž přitakal jejich vidění světa, že za jejich mizerné životy může spiknutí washingtonského „deep state“, obřích korporací, Židů a Číňanů. (8/10)... celý text

Svět včerejška 1994, Stefan Zweig

Ta kniha je silná už jen tím, že ji Stefan Zweig sepsal jako svůj epitaf, z brazilského exilu rukopis odeslal den předtím, než s chotí v únoru 1942 spáchali sebevraždu… Je to poslední vzkaz světu od autora, jehož generace zažila všechny myslitelné katastrofy v čele se dvěma světovými válkami: „Mým životem se přehnali všichni ti sinalí oři apokalypsy, revoluce a hlad, znehodnocení peněz a teror, epidemie a emigrace; na vlastní oči jsem viděl rozšiřovat se velké masové ideologie, fašismus v Itálii, nacionální socialismus v Německu, bolševismus v Rusku, a především ten arcimor nacionalismu, jenž otrávil výkvět naší evropské kultury.“ Vyrůstal ve „světě jistoty“ bez vášně a kvaltu, rozprášeném v zákopech první světové války, kdy se spolu s armádami zhroutila úcta k autoritám a tradicím, což vedlo k vzestupu radikalismu jak v politice, tak v umění. Zweig si připadal starý (na konci války mu bylo 36 let) a opovrhoval moderními uměleckými směry, ale konzervativní psaní z něj udělalo jednoho z nejčtenějších spisovatelů své doby. To vše však Hitler zadupal do země, udělal z něj vyvrhele a Zweig byl příliš starý (při anšlusu mu bylo 56 let) na to, aby se učil žít ve světě propadlém do barbarství a ovládaném rasovou nenávistí (zkraje roku 1942 navíc nebyl žádný důvod k optimismu, wehrmacht naplno postupoval do SSSR a začala válka v Pacifiku). Můžeme jen spekulovat, jak by Zweig nahlížel na poválečný svět, roztržený železnou oponou… Každopádně za sebou zanechal silné svědectví o vyrůstání ve Vídni v době fin de siècle, atmosféře v Rakousku během první světové války (od davové euforie v hlavním městě k totálnímu zmaru na haličské frontě) nebo o setkáních s titány své doby (mladý Zweig v pracovně Theodora Herzla nebo půlhodina v autě s německým ministrem zahraničí Rathenauem). Pozoruhodný je popis jeho psaní, založeném na nekonečném proškrtávání a destilování textu do výsledné podoby. (10/10)... celý text

Miloš Zeman: Příběh talentovaného pragmatika 2017, Lubomír Kopeček

Lubomír Kopeček se v žánru „politické biografie“ celkem našel, byť mi kniha o Václavu Klausovi (2012) přišla o něco lepší, plastičtější. Kniha lakonicky (někdy možná až příliš povrchně) vykresluje politickou historii Miloše Zemana na pozadí polistopadového vývoje – od začátků v OF, přes konsolidaci ČSSD a premiérské období až po současnou etapu prezidentskou. Výstižně vykresluje i některé jeho osobnostní rysy – smysl pro nadsázku, neobtěžování se s fakty, sklon k drsným výrokům a nekompromisním krokům. Kopeček má pravdu, že kombinace řečnického umu, pragmatičnosti a politického talentu vytvořila z poněkud podivínského prognostika jednu ze stěžejních osobností české politiky po roce 1989. Osobně bych „vypíchl“ ještě jeden postřeh – Zeman je jedním z mála českých politiků (spolu s Václavem Klausem a dnes i Andrejem Babišem), který pochopil, že cesta k srdci voličů je v osobním setkávání – od slavné „Zemák tour“ až po prezidentské spanilé jízdy po českých a moravských náměstích. Byť kniha v závěru trochu ztrácí dech, je sympaticky nečernobílá a v neposlední řadě obsahuje jednu prorockou větu tehdejšího předsedy sociální demokracie Vladimíra Špidly před volbou prezidenta v roce 2003: „Strana půjde do prdele, jestli se ty kurvy kolem Zemana dostanou na Hrad!“... celý text

Lesk a bída kurtizán 1985, Honoré de Balzac

Tento román bohužel nepatří mezi ty, které by kyselina času nezkropila. Balzac proslul jako „dělník pera“, který neustálou finanční tíseň hasil psaním stohů a stohů stran. A tady se zdá, že byl opravdu placen od stránky. Několik zápletek, prolínání smetánky a galerky, překombinovaný děj plný intrik a kamufláže, v němž jsou Lucien, Ester a baron Nucingen pouhými figurkami na šachovnici proradného Vautrina. Moralita o tom, že není radno zahrávat si se srdcem kurtizány, v němž zázrakem vypučela láska. Průvodce dobovým trestním právem Francie s podrobnými popisy pařížské Conciergerie a odbočkami do bankovnictví nebo argotu lehkých holek a zlodějů. Souvislá příběhová linie se sice ztrácí, ale přesto tam je leccos podnětného. „Člověk si zvykne na to, že vidí, jak se kolem něho páchá zlo, nechává je projít mimo; pak je ale člověk začne schvalovat, až nakonec je páchá sám.“ (5/10)... celý text

Kniha smíchu a zapomnění 2017, Milan Kundera

Je zvláštní číst po téměř padesáti letech knihu, která se stala součástí literární legendy Milana Kundery všude ve světě, zatímco u nás šlo o „chybějící článek“ jeho tvorby, který vyšel česky jedinkrát u Škvoreckých v roce 1981 a nedal se sehnat ani k přečtení – až do vydání v roce 2017. Knihu jsem tehdy otevíral jako žhavou novinku, přitom drtivá většina knih napsaných a vydaných na přelomu 70. a 80. let je dnes už dávno zapomenutá. Kniha smíchu a zapomnění ale takřka nestárne, možná i díky Kunderovým škrtům snad až příliš dobově zabarvených pasáží, které by mohly být univerzálnímu poslání jeho literatury dnes už přítěží. Opravdu je to určité pokračování Směšných lásek, zatímco však ty byly stále spíše souborem povídek, zde už opravdu jde o „román“ ve smyslu, jak jej Kundera chápe, tedy že téma je důležitější než děj. I zde je hodně směšnosti, respektive trapnosti (v dílu Maminka z textu přímo prýští), ale mnohem více převažuje téma zapomnění, které mně osobně přijde hodně silné, protože si sám píšu už pět let deník právě jako prevenci zapomnění – takže mi přijdou silné pasáže, jak se Mirek snaží pečlivě dokumentovat svůj život a chce z něj vymazat trapné milostné dopisy, zatímco Tamina se marně pokouší rekonstruovat svůj život před emigrací, protože nemá k ruce svých jedenáct zápisníků… Není to všechno ale předem prohraný boj, protože „vše bude zapomenuto“, jak autor napsal už v Žertu…? Výtečné jsou i Kunderovy postřehy o vztazích, lásce a sexu, rozprostřené různě po románu a v poslední části Hranice zvláště. I kdyby kniha sestávala jen z dílů Tamina a Hranice, bylo by to na pět hvězd. (9/10)... celý text

Výkřik techniky 2017, Thomas Pynchon

New York, rok 2001, nedávno praskla dotcomová bublina, kolují podivné zvěsti o technologické firmě hashslingrz a brzy přijde 11. září, které promění svět k nepoznání. Že spolu ty události nesouvisí? Asi ne. Ale možná také ano, u Thomase Pynchona nikdy nevíte… Neskutečně zamotaný (ne)příběh plný paranoie a konspirace vypráví v šíleném tempu, hravým jazykem s neuvěřitelným množstvím (pop)kulturních narážek z doby přelomu milénia. Překladateli patří poklona, jak se mu takto bohatý text povedlo převést do češtiny. O čem to je? Těžko říct, tak trochu o všem a někdy dost o ničem. Ve středu dění je vždy Maxine, sympatická „vyšetřovatelka podvodů sešlá na scestí“, která při svém pátrání po nekalostech kolem hashslingrz neváhá zajít do stripbaru a tančit tam u tyče ve flitrovaném tangovém body… A svébytným „hrdinou“ je jistě i tepající New York a jeho kyberpunkové podhoubí pololegálního byznysu, technologických průkopníků a hackerů. V dějových peripetiích zahrnujících desítky různých postaviček se člověk může zcela utopit, stejně jako v zamotaných konspiracích zahrnujících CIA, dotcomové zbohatlíky, ruské gangstery, arabské teroristy nebo Mossad… Stojí někdo z nich za útoky z 11. září? Těžko říct, namísto porozumění přichází přesycenost vjemy a totální zmatek. Při čtení je proto třeba velký nadhled, aby se člověku nerozskočila hlava a nespustila krev z očí, pak je to ale dost nezapomenutelný literární zážitek. Pro mě to bylo první setkání s Pynchonem (o němž je více známo to, že se skrývá před zraky světa, než to, co napsal) a asi ne poslední, ale před další knihou bude nezbytný menší „detox“. (8/10)... celý text

Je to komedie? Je to tragédie? 2008, Thomas Bernhard

Rozmanitý soubor povídek představuje zásadní témata a motivy, které rakouský spisovatel rozvinul v svých delších prózách a dramatech. Jsou to malé, ale mistrně vyprávěné a vypointované sondy do životů choromyslných, depresivních nebo jinak duševně i fyzicky zmrzačených lidí. Na jejich pozadí však Bernhard vypráví ještě jiný příběh, v němž si vyřizuje účty s celou rakouskou společností. Pro našince je zajímavé, jak je Rakousko líčeno – místo malebných hor a jezer a velkolepé Vídně čteme o ponuré zemi prodchnuté depresí a znechucením ze života... Celkově je tento povídkový soubor opravdovou intelektuální a čtenářskou lahůdkou a lze jej doporučit i coby „úvod do Bernharda“. Zvláště bych pak vyzdvihl povídky Havelok, Je to komedie? Je to tragédie? a Viktor Pomatený. Končím parafrází citátu z poslední jmenované: „Co je to za člověka, ten Bernhard? Je šílený?“ (10/10)... celý text

Rozšíření bitevního pole 2004, Michel Houellebecq

Houellebecqova prvotina předznamenává všechna stěžejní témata, která v pozdějších románech rozpracoval (nihilismus, deprese, znechucení z lidí a společnosti...). Na rozdíl od nich je Rozšíření bitevního pole (1994) syrové, stručné, místy schematické, bez bombastického sci-fi závěru a jasnějšího rozuzlení, ale přesto velmi výmluvné. Hlavní postavou je čerstvý třicátník – sociální vítěz, ale sexuální poražený. (Klíčová myšlenka knihy: „Sex v naší společnosti představuje druhý systém dělení, zcela nezávislý na penězích. V sexuálním systému, kde je zakázáno cizoložství, může víceméně každý najít partnera do postele. V naprosto liberálním sexuálním systému vedou někteří pestrý a vzrušující sexuální život, kdežto jiným nezbývá nic než masturbace a samota.“) Byť postrádá krásu a šarm, je na tom celkem úspěšný a perspektivní informatik ještě relativně dobře – poznal alespoň nějaké ženy, které mu „otevřely svůj orgán“. Co by měli říkat ohyzdný tragéd Rafael Tisserand nebo „nadšpek“ se jménem Brigitte Bardotová! Kniha o ztrátě lidské důstojnosti v brutalitě dnešní sexuálně uvolněné, avšak emočně vyprázdněné společnosti. (9/10)... celý text

Vlčice: Rozhovory s Magdou Vášáryovou a Ivou Brožovou 2017, Karel Hvížďala

Zdatný interviewer Hvížďala si tentokrát vybral dvě silné dámy – Magdu Vášáryovou, která v roce 1999 kandidovala na slovenského prezidenta proti Vladimíru Mečiarovi a Rudolfu Schusterovi, a Ivu Brožovou, která se v roce 2006 postavila prezidentu Václavu Klausovi, který se ji pokusil odvolat z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu. Rozhovory jdou do hloubky, zkoumají rodinné a hodnotové zázemí obou dam a pak důkladně rozebírají klíčové okamžiky, díky nimž je zná široká veřejnost. Každé interview je jiné. Suverénní a charismatická Vášáryová se ochotněji poddává filozofujícím otázkám Hvížďaly na stav světa, politiky a vůbec, Brožová se zjevně cítí jistější v domovském světě práva a justice. Pečlivě volí formulace, leckdy se odpovědi vyhne citátem. Názory skryté za tímto závojem jsou ale velice osvěžující. Otevřeně přiznává, že neuspěla ve snaze otevřít Nejvyšší soud hodnotovému nazírání na právo a uvádí konkrétní případy, kdy lpění na zákonném textu vedlo k absurdním důsledkům, které musel napravovat Ústavní soud či zákonodárce. Pouští se i do kritiky tahanic o platy soudců, nit suchou nenechává na ustrašených soudcích: „Měli by si položit otázku, jakým právem si troufají soudit druhé, když nemají dost odvahy poukázat na poměry uvnitř justice, s nimiž nesouhlasí.“ Když se člověk přenese přes otravný způsob, kterým Hvížďala klade dotazy, tak je to velmi podnětné a zajímavé čtení.... celý text

Svoboda 2013, Jonathan Franzen

Jonathan Franzen je dokonalým vypravěčem zdánlivě všedních příběhů. Nepotrpí si na bombastické zápletky nebo fantastické motivy, ale díky psychologické drobnokresbě jednotlivých postav ukazuje, že život leckterého „obyčejného“ člověka skrývá velké drama. V tomto hutném románu napěchovaném emocemi se jedno takové drama odehrává za fasádou rodinného domu Berglundových, kteří navenek působí idylicky – manžel je právník, manželka se láskyplně stará o dům a dvě usměvavé děti. Ve skutečnosti ale Walter obětoval veškeré životní ambice na oltář spokojenosti své ženy, z Patty se však stává „zoufalá manželka“, která může svou soutěživost uplatňovat leda v soupeření se sousedkami a svou frustraci utápí v alkoholu. Jejich syn Joey pak před hádkami s otcem raději utekl do vedlejšího domu žít s Connie a její příšernou rodinou. Franzen umí postavy vykreslit tak přesvědčivě, že i s těmi nesympatickými soucítíte nebo jejich chování aspoň chápete. Leckdy za ním totiž stojí rodinná nebo sexuální traumata, která pak zásadně ovlivňují životní rozhodnutí. Jádrem knihy je určité dilema mezi svobodou a jistotou. Lidé zpravidla obětují jedno ve prospěch druhého a pak se utápějí v nespokojenosti – touží po tom, čeho se jim zrovna nedostává, a neváží si toho, co mají (jako Joey, který se stydí za svou lásku ke Connie, snaží se vybudovat si vlastní svobodný život, ale nakonec její bezpodmínečné lásce podlehne). Univerzální recept na štěstí ale neexistuje. Svoboda je „jen“ svobodou, jistota „jen“ jistotou a životy většiny lidí oscilují jako kyvadlo mezi oběma póly, ke kterým jej vychylují silné emoce jako láska a nenávist nebo osudové životní zvraty. Když se pak člověk až příliš fixuje na jeden z pólů, vychýlení na opačnou stranu může být devastující – jako když otec rodiny po letech zjistí, že pro svou ženu byl vždy jen „cenou útěchy“ místo jeho nejlepšího kamaráda, a že jejich poměr navíc nikdy úplně neskončil. (10/10)... celý text

Mandolína kapitána Corelliho 2015, Louis De Bernières

Pelagia v závěru říká, že si „připadá jako nedopsaná báseň“. A je to hořká milostná báseň, jakou uměla napsat jenom válka, která dva lidi rozdělila a jiné dva zase spojila. Vtrhla do ospalého bezčasí řeckého ostrova Kefalonie a všechno obrátila naruby, i když její brutalitu poněkud mírnila nonšalantnost italských vojáků v čele s „praštěným“ kapitánem s mandolínou. Z nepřítele a okupanta se Corelli stává „nezvaným, leč okouzlujícím hostem“, do něhož se Pelagia zamiluje. Naopak z jejího někdejšího snoubence Mandrase, toho sympatického dobráka, který se houpal na větvi olivovníku a spadl z ní na hrnec, bránil vlast před invazí a pak bojoval v řadách partyzánů, se stane násilnický ztroskotanec, jehož život válka pokřivila a zmařila. Z obou těch milostných příběhů je cítit hořkost, hlavně když Pelagia vyčítá Corellimu: „Dlužíš mi život.“ Ale takový zkrátka život je, ne všechny rány se zahojí, ne všechny střepy se dají poslepovat, ne vždy ze semínka vzejde krásný strom… Kromě toho centrálního milostného příběhu kniha potěší krásnými popisy Kefalonie, plastickým vykreslením postav od doktora Jannise až po oddaného kapitánova přítele Carla, drobnými prvky magického realismu (hlavně ono „ježíšovské“ vzkříšení) nebo líčením nepříliš známých událostí z dějin Řecka, ať už zpackané italské invaze a tvrdé německé intervence, masakru pěti tisíc „zrádců“ z italské divize Acqui poté, co Itálie v září 1943 podepsala příměří se spojenci, nebo ničivého zemětřesení v roce 1953. (10/10)... celý text

Život je nádherný 2016, Tereza Boučková

Je zajímavé si přečíst, jak to s protagonisty Roku kohouta vypadalo o pět let později, konkrétně mezi Štědrým dnem roku 2010 a pohřbem Václava Havla o 364 dnů později. Syrovou frustraci ze „zvlčení“ adoptivních romských synů na prahu zletilosti vystřídala určitá rezignovanost. Patrik s Lukášem „svobodně“ žijí a do životů svých stárnoucích rodičů při svých návštěvách přinášejí i slova jako podmínka, exekuce nebo pervitin... Rodinná idylka to tedy není, ale už to přece jen připomíná život. Jinak jsou to střípky ze života stárnoucí chartistky ve 21. století, postřehy o knihách, filmech, divadelních hrách i „pěně dní“, chřadnoucí matka s Alzheimerovou chorobou, úvahy o životě poznamenaném tím, že se narodila jako třídní nepřítel a zůstala jím až do svých 32 let. (7/10)... celý text

Jméno růže 1988, Umberto Eco

Moje první setkání s univerzitním profesorem, který se v padesáti stal světovou literární hvězdou. Jméno růže mělo zosobňovat koncept tzv. otevřeného díla, které se proměňuje spolu se svým čtenářem a jehož četbu si užije uklízečka i medievalista, ale každý si z ní odnese něco jiného. Oproti prvnímu čtení asi v šestnácti jsem méně vnímal „vyšetřování ztráty jedné knihy“ a daleko více ocenil plastický vhled do středověkého myšlení, ať už jde o spor mezi realisty a nominalisty nebo františkánské snění o chudobě církve, potlačené po zvolení papeže Jana XXII. Skvělé jsou pasáže o dobovém vnímání hereze, rozevírajících se nůžkách mezi církví a lidem, jehož přízeň pak snadno získali kacíři jako Fra Dolcino. Hlavním hrdinou knihy jistě není „detektiv“ Vilém (jehož vyšetřování přinese zkázu celému klášteru), jeho novic Adso ani proradný Jorge, nýbrž klášterní knihovna jakožto symbol středověké vzdělanosti, založené na mimořádně pracném opisování a překládání knih na pergamenové svitky. Knihovna mohla být nástrojem šíření i utajování poznání, přičemž v některých „nekřesťanských“ svazcích byla ukryta tajemství až vražedně lákavá Jméno růže je zkrátka taková bonboniéra, ve které si každý pochutná na něčem jiném. Každopádně ale vede k zamyšlení, jak naše životy ovlivňují texty a myšlenky v nich obsažené. (10/10)... celý text

Davitina harfa 2004, Chaim Potok

Na první pohled stejné téma jako u Potokova nejslavnějšího románu Vyvolení (1967) – dospívání v židovském světě New Yorku třicátých a čtyřicátých let... Zatímco ale Vyvolení jsou sondou do přece jen poněkud exotického a od běžné reality odtrženého světa mladých rabínských adeptů, Davitina harfa vypráví křehčí a uchopitelnější příběh dospívající dívky z ateistické rodiny, kde oba rodiče přeběhli od náboženství ke komunismu (otec od křesťanství, matka od židovství). Vztah k judaismu je úplně odlišný – Reuven Malter a Danny Saunders intelektuálně hloubají nad všemožnými zákoutími svatých textů, v Davitině příběhu jde spíše o skutečnou víru, o niterné prožívání ztráty otce skrze odříkávání tradičních modliteb. Je to příběh o cestě od komunismu k judaismu, od fanatické oddanosti k přirozené víře, od snahy změnit svět ke spokojenosti s každodenností vlastního života. „Zlobím se na tátu, že odjel pryč,“ říká Davita své matce, která otce vlastně také ztratila, protože coby chasid měl na prvním místě svou víru. Na pozadí velmi silného příběhu mladé dívky a její matky se Potok kromě obžaloby ideologií věnuje i postavení židovských žen a v neposlední řadě dává Picassovu obrazu Guernica (1937) jaksi lidštější rozměr. (10/10)... celý text

Stopařův průvodce Galaxií 2002, Douglas Adams

Vědomí konce 2012, Julian Barnes

Přestože má kniha sotva 150 stran, není od věci názor, že jde o Barnesův „nejtlustší“ román. Kniha je totiž nabitá chytrými postřehy o paměti, stárnutí nebo odpovědnosti (nejen za vlastní život) a její pointa je natolik překvapivá, že přímo nutí k opakovanému čtení. Při něm pak člověk zjistí, že Barnes je opravdu mistrem náznaků, které ale působí spíše zmatek až do doby, kdy do sebe všechny kousky skládačky zapadnou a vše začne najednou dávat smysl. Tony Webster je takový konvenční blb, který po šedesátce rozšafně bilancuje svůj poněkud prázdný život, leccos zamlčí a leccos přibarví… Sám podotýká, že když nejsou důkazy ani svědci, některé události zpětně nejde rozklíčovat. Pak mu však znenadání do života vklouzne stará historie, ze které má trochu mindrák (protože mu holka utekla s kamarádem Adrianem) a taky trochu špatné svědomí (protože jim adresoval opravdu hnusný dopis). Když pátrá po tom, co se před těmi čtyřiceti lety ve skutečnosti stalo, udělá ze sebe bezcitného a nechápavého pitomce, ale nakonec zjišťuje, že jeho tehdejší zavrženíhodné činy nevedly k černému scénáři, který si v hlavě vytvořil. Spíše než jím samým tak zjištěné skutečnosti otřásají jeho představou o „vznešené“ Adrianově sebevraždě, ze které se stává zbabělý úprk před odpovědností, zakrytý filozofickými řečmi. Jeho smrt pak jen umocnila utrpení všech, které na tomto světě zanechal… (9/10)... celý text

Klub nenapravitelných optimistů 2012, Jean-Michel Guenassia

Kniha poutavě a živě líčí dospívání zvídavého Michela v Paříži přelomu 50. a 60. let na pozadí války v Alžírsku, napětí v rodině nebo lásku ke starší dívce Cécile – ostatně kdo by se do ní nezamiloval…? Jádrem vyprávění jsou však příběhy emigrantů z východní Evropy, kteří se začali scházet v zadní místnosti jedné pařížské hospody, hráli tam šachy, popíjeli a povídali si o svých životech, které museli nechat za železnou oponou. Byť má tento příběh reálný základ, popisované blízké přátelství dospívajícího kluka a všech těch životem protřelých exulantů mi přišlo až příliš umělé a příběhy uprchlíků byly někdy jak vystřižené z nějaké západní „čítanky o komunismu“. Přesto kniha určitě stojí za přečtení, zanechává v paměti takovou příjemnou atmosféru. (7/10)... celý text

Příběh v řeči nepřímé 2016, Alena Zemančíková