kristleko přečtené 263

Ruské disko 2011, Vladimir Kaminer (p)

Jsou to takové povídkové jednohubky, v nichž Kaminer vypráví leckdy až bizarní příběhy a příhody z Berlína začátku 90. let, kdy bylo v opojení z pádu železné opony a v souvisejícím chaosu možné zjevně úplně všechno. Kdyby jen půlka z toho, co Kaminer píše, měla pravdivé jádro, byla by to dost divočina. Kromě zábavných historek o soužití Rusů a Němců mě zaujala uvolněná a radostná atmosféra všech těch příběhů. Jsou totiž o lidech, kteří utekli na Západ až po roce 1989 a hledali tam po desetiletích sovětské šedi hlavně svobodný život. Neodcházeli za kariérou a úspěchem, a proto jim bylo v (multi)kulturním podhoubí divokého Berlína tak dobře, byť se životem spíše protloukali, z místa na místo, ze vztahu do vztahu a hlavně z flámu na flám. Čte se to každopádně skvěle, byť se některé motivy ke konci už opakují. (8/10)... celý text

Fikce / Alef 2009, Jorge Luis Borges

Borgesovy povídky bych přirovnal k těžko proniknutelnému labyrintu fantastických představ, intelektuálních hrátek a fabulací, kulturních a literárních narážek. Některé jsou v podstatě jen suchopárným výčtem děl neexistujícího člověka, jiné napínavým příběhem s detektivní zápletkou – a přece mají všechny něco společného. Nevím, jak to přesně nazvat, ale je to nesmírně atraktivní. Borges pracuje s tajemnem, nekonečnem, mystikou, vytváří fascinující světy jako nezapomenutelnou Babylónskou knihovnu, pootevírá témata jako nesmrtelnost, paměť, vědění… Už tu bylo vícekrát zmíněno, že Borges není autorem na jedno čtení, jeho povídky lze pročítat znovu a znovu a vždy tam najdete něco nového. Nejvíce se mi líbila myšlenka o příběhu, který rozvíjí všechny možné varianty lidského života, vyjádřená v povídce Zahrada, v které se cestičky rozvětvují. Podobně muž dokonalé paměti, Alef jako „místo, v kterém jsou všechna místa na světě“ nebo Babylónská knihovna, která obsahuje všechny knihy. Každé z témat, která Borges v povídkách vždy jen tak naťukne, by vydalo na samostatný román. Borges nikdy žádný nenapsal, v jeho povídkách jsou ale obsaženy všechny romány, které napsat mohl… (10/10)... celý text

Toulky českou minulostí 1 1995, Petr Hořejš

Dosti pozoruhodný počin, vezmeme-li v potaz, že to autor dával dohromady, když pracoval za minulého režimu ve vodárnách a chemičkách a oficiálně publikovat nesměl. První díl už dnes není tak svěží jako v době svého vzniku v 80. letech, nicméně propojení základního historického vyprávění a nesčetných medailonků, glos a dobových reálií v bočním sloupci stále funguje perfektně. Čtenář si připomene či doplní základní přehled o historickém vývoji, a navíc se dozví různé střípky a zajímavosti, o nichž neměl tušení. První díl je zároveň atypický v tom, že je fakticky rozdělen na tři části antropologickou, archeologickou a historickou. Je zajímavé sledovat, jak se osídlení na našem území proměňovalo a mísilo, stále však zůstávalo zemědělskou kulturou, zatímco v Mezopotámii vznikaly první městské státy a později ve Středomoří prosperovala velkolepá Římská říše. Velice užitečné jsou právě poznámky o vývoji ve zbytku Evropy či světa, na kterých si lze uvědomit, že naše země byly až donedávna zaostalým místem, kde půda příliš neplodila a život byl tudíž těžký Alespoň nějak doložená historie začíná fakticky až v 9. století s knížaty Mojmírem na Moravě a Bořivojem v Čechách, prvními opravdu plastickými historickými postavami pak jsou věrozvěsti Cyril a Metoděj. V té rané přemyslovské době, kdy se často dějinná fakta zaměňují s bájemi a legendami, tato kniha poskytuje alespoň základní orientaci. Střídala se období stability a vzestupu státu s obdobími zmatku, kdy byl stát často existenčně ohrožen. Po zakladatelské etapě, kdy byl přemyslovský stát etablován za cenu vraždy bratra a vyvraždění konkurenčního rodu, přichází první zmatek kolem roku 1000 s vykleštěným a oslepeným Jaromírem a Vladivojem coby symbolem úpadku a ztráty suverenity. Dalším okamžikem vzestupu je první král Vratislav II. (1085), krátce poté však přichází druhý zmatek první půlky 12. století, kdy se opět knížata střídala a stát byl pod silným vlivem císaře. Poslední vzestup přichází s druhým králem Vladislavem II. (1158), po jeho smrti však stát upadá do třetího zmatku až do nástupu Přemysla Otakara I., čímž kniha končí a nechává čtenáře v očekávání druhého dílu, který snad přinese trochu více optimismu. (9/10)... celý text

Mezi mýty a minarety 2018, Břetislav Tureček

Souborem čtyř rozhovorů se Janu Rovenskému povedlo dát dohromady knihu ve stylu „vše, co jste chtěli vědět o islámu, ale moc jste se to neměli kde dozvědět“. Způsob informování o islámu v Česku se totiž v podstatě omezuje na dva zcela protilehlé póly – nahnědlé strašení hordami barbarů, řezáním hlav a hromadným znásilňováním na straně jedné a naivní představy o sluníčkovém světě bez rozdílu kultury a náboženství na straně druhé. Oba póly přitom zpravidla sjednocuje naprostá neznalost skutečných poměrů v islámském světě. Tímto problémem respondenti v rozhovorech Jana Rovenského rozhodně netrpí, všichni znají problematiku do detailu – nejenže mají „načteno“, ale i osobní zkušenost. Čtenář se dozví nespočet zajímavých faktů o historii i současnosti islámského světa, nahlédne do základů věrouky a zároveň si přečte i názory na velmi palčivou otázku vztahu islámského a západního světa. Velmi cenné jsou stovky poznámek pod čarou a detailní slovník jmen a pojmů v závěru knihy. Celkové poselství je přitom poměrně jasné – islám je se západní kulturou opravdu jen velmi složitě slučitelný, pokud vůbec, rozhodně však nejde o nějaké barbarské náboženství, kterým bychom byli oprávněni pohrdat. Kdo knihu hodnotí jako „odpad“ jen proto, že je o islámu, by ji měl v prvé řadě otevřít sám. Protože jakkoli nám islám může být cizí, je součástí dnešního světa a je důležité mu porozumět, či se o to přinejmenším pokusit.... celý text

Mapa a území 2011, Michel Houellebecq

Je to jiný Houellebecq než ten buřič z přelomu milénia, který pohoršoval explicitními sexuálními scénami a nevybíravou kritikou společnosti. Tentokrát se vydal do světa současné umělecké komerce, kterou důvěrně zná a docela něžně a ironicky si vyřizuje účty s celou branží, kde jedna zdařilá kniha nebo výstava může „no name“ umělce vystřelit do výšin pohádkových výdělků a společenské smetánky. Na jednu stranu je to klasický román, kdy čtenář sleduje životní osudy fotografa a malíře Jeda Martina od dětství až po stáří, na druhou stranu typická postmoderní koláž žánrů, motivů, úvah a aluzí. Do děje vstupuje i sám Houellebecq, v podstatě jako mediální karikatura sebe sama, jako podivínský literát hnijící v bezútěšném domě kdesi v Irsku. Oba umělci ve středobodu románu v podstatě vystihují Houellebecqův princip „rester vivant“, tedy jak nezemřít a být schopen tvořit přes apatii a nechuť k životu – tvoří a jejich díla se těší obdivu kritiky i veřejnosti, nejsou ale schopni opětovat lásku, navázat smysluplný vztah s blízkými, zkrátka se tak trochu bezcílně toulají životem… Je to méně naštvaný a emotivní Houellebecq než ve starších románech, ale důraz na osudovost určitých životních rozhodnutí je přítomná i zde: „Existuje chvíle, kdy je třeba věci udělat a dosáhnout možného štěstí, tato chvíle trvá několik dní, občas několik týdnů nebo dokonce měsíc, ale dochází k ní jedinkrát, a chceme-li se k ní později vrátit, jednoduše to nelze, pro nadšení, přesvědčení a víru už není místo a zůstanou po nich něžná rezignace, vzájemný posmutnělý soucit, zbytečný a pravdivý pocit, že k něčemu mohlo dojít, že jsme se zkrátka neukázali hodni daru, který nám byl dán.“ (8/10)... celý text

Král Oidipús 2010, Sofoklés

Dějiny Španělska 2017, Jiří Chalupa

Firma 1993, John Grisham

Zajímavá je Grishamova předmluva čtvrt století po prvním vydání knihy. V roce 1991 to byl druhý literární pokus praktikujícího právníka ze státu Mississippi a poslance tamního parlamentu. Kdyby to prý nebyl úspěch, psaní by byl asi pověsil na hřebík. Leč stal se opak a díky The Firm se John Grisham stal jedním z nejpopulárnějších autorů právnických thrillerů. Na jednu stranu je to hodně napínavý thriller, který vtáhne do děje a prakticky se nedá odložit, bohužel po skvostně gradovaných dvou třetinách knihy přichází závěr, který je místy nelogický a hodně přitažený za vlasy. Ale budiž. Možná daleko zajímavější je totiž vzhled do fungování amerických advokátních kanceláří, kde osmdesátihodinový pracovní týden není nic divného, jakož i Grishamovy úvahy o právnické profesi jako takové, o významu materiálních požitků pro spokojený život a o hranicích mezi legitimní právničinou a krytím špinavých kšeftů. (8/10)... celý text

Komu zvoní hrana 2016, Ernest Hemingway

Pět set stránek anatomie jedné partyzánské akce, ve které Hemingway názorně ukazuje, že „hodní“ republikáni nikdy nemohli vyhrát španělskou občanskou válku. Zatímco totiž oni měli sice nadšenou, ale neorganizovanou změť anarchistů a komunistů s ideologickou podporou Sovětského svazu, ti „zlí“ frankisté měli skutečnou armádu s reálnou vojenskou podporou nacistického Německa. Málokterý z literátů o tom věděl tolik jako Hemingway, jenž si jako interbrigadista španělským peklem prošel. Historická (válečná) linka románu je výtečná, vede k přemýšlení o hrdinství, zabíjení, lásce nebo přátelství, a z líčení revoluce na malém městě doslova běhá mráz po zádech a zvedá se žaludek... Jen ten předvídatelný konec milostné linky mi potvrdil, že nemělo smysl jí věnovat přílišnou pozornost. (8/10)... celý text

Žítkovské bohyně 2012, Kateřina Tučková

Při čtení se člověk přenese na bělokarpatské hřebeny, kde děti spolu s mateřským mlékem sosají i pořádnou dávku alkoholu, a nahlédne pod ruce ženám, které ještě docela nedávno udržovaly staletou tradici pomáhání lidem v sepětí s přírodou a bohem. Různé kartářky nebo bylinářky to historicky neměly jednoduché v očích církevních autorit, jak plasticky líčí na čarodějnických procesech ze 17. století třeba Václav Kaplický. Přetrvalo to i do 20. století, kdy se přidal i komunistický režim, do jehož ideálu kolchozů, těžkého průmyslu a panelových sídlišť „bohující“ ženy bez respektu k autoritám zrovna nezapadaly. Pěšáci totality si přitom svou zarputilostí i zabedněností v ničem nezadali s fanatiky typu nechvalně proslulého inkvizitora Bobliga z Edelstadtu… Vše je navíc podáno poutavou formou „archivářské detektivky“, kdy se zpod vrstev prachu i sedlin paměti vyjevují různé střípky pohnuté minulosti, takže po poněkud těžkopádném úvodu se kniha skvěle čte. Ač mě iritovala nadbytečná lesbická dějová linka a nenadchl mě strnulý styl, přesto se Žítkovské bohyně v kontextu současné české literatury blyští jako perla. (9/10)... celý text

Skoncovat s Eddym B. 2017, Édouard Louis (p)

„Buzno, buzerante, homouši, bukvice, teplouši, buchto!“ Tak reagují pikardští venkované na počátku třetího milénia na chlapce, který nesplňuje jejich představy a jemuž se přes veškerou snahu nedaří být takový, jakého by si jej přáli jeho vlastní rodiče. Édouard Louis čtenáře zavádí do (v podstatě současné) chudé a bílé Francie, kde se nestuduje, ale od 16–17 let muži pracují v továrně a ženy rodí děti, kde se jí akorát junk food a zalévá se litry piva a pastisu, kde veškerý volný čas zabírá televize a dětem se dávají anglická jména z populárních seriálů. Klíčovou hodnotou je maskulinita, která nutně plodí násilí a nenávist – ať už k muslimům, homosexuálům nebo zkrátka komukoliv, kdo se nějak vymyká normálu. Z bludného kruhu sociálního předurčení se takřka nedá uniknout a Eddy má paradoxně štěstí, že mu kvůli jeho sexuální orientaci nezbývá jiná možnost: „Útěk jsem nejprve prožíval jako neúspěch, rezignaci. Uspět by v tomto věku znamenalo být jako ostatní. Vyzkoušel jsem už všechno.“ Je pozoru-hodné, jak dobře se ze svých traumat dovedl vypsat dvaadvacetiletý mladý muž, kniha zdařile prokládá vyprávění a průpovídky rodičů, sourozenců, spolužáků nebo sousedů. Je to sice syrové a místy snad až příliš explicitní, ale daleko víc by mělo pobuřovat, že je někdo schopen se takto chovat v dnešní době. O úniku z chudoby a toxických sociálních a rodinných vztahů píše i J. D. Vance v knize Americká elegie (2016). Jeho vyprávění je přitom vyzrálejší, a tedy méně zahořklé, povýšené a generalizující než u Édouarda Louise. Zajímalo by mě, zda někdy vznikne sonda do prostředí českého nebo moravského venkova. (8/10)... celý text

Dnes v noci jsem ji viděl 2018, Drago Jančar

„Dnes v noci jsem ji viděl, jako by byla živá,“ otevírá hned první věta románu vyprávění pěti různých lidí, kteří vzpomínají na jednu mladou a okouzlující ženu, která jim tak či onak prošla životem. Postupně se poodkrývají detaily smutného příběhu Veroniky, která „chtěla jen žít a nikomu nic zlého nepřála“, měla akorát tu smůlu, že žila zrovna ve Slovinsku za druhé světové války. Tedy v době, kdy „si nikdo neváží lidí, kteří mají rádi jiné lidi, přírodu, zvířata, svět a s tím vším se cítí dobře“, ale kdy se naopak do popředí dostávají ty nejhorší lidské vlastnosti jako nevděk, žárlivost a závist a „kdy je zabití člověka něco tak samozřejmého jako přejet žábu na silnici“. Pak už stačí být jen ve špatnou chvíli na špatném místě, kde jsou lidé připravení zabíjet, třebaže je člověk nevinný… Drago Jančar v tomto románu velice plasticky líčí hrůzy války daleko za frontovými liniemi – i tam je totiž hranice mezi životem a smrtí neznatelná a často závisí jen na čiré svévoli lidí, kteří zrovna v tu chvíli v ruce třímají zbraň. Vypravěčsky bravurní a lidsky odzbrojující kniha, která připomíná osudy možná už trochu zapomenutých obětí druhé světové války, která stála život i miliony lidí mimo koncentrační tábory nebo bojiště. (10/10)... celý text

Goya 1981, Lion Feuchtwanger

Feuchtwangerův historický román o geniálním španělském malíři jsem začal číst poté, co mě nadchly Goyovy malby v madridském Pradu. Jeho životní příběh se zrcadlí v jeho uměleckém vývoji – od rozjuchaných tapisérií, které je možno vidět třeba v Escorialu, přes nezvykle upřímné a nekompromisní portréty až po slavné černé malby, které v hlubokých depresích maloval na stěny svého domu v údolí řeky Manzanares. Nezdá se mi proto šťastné, že Feuchtwanger přeskupil pořadí Goyových děl, jeho příběh založil na románku s vévodkyní z Alby jako z „červené knihovny“, a navíc jej ukončil ještě před událostmi roku 1808, kdy byl král Karel IV. donucen abdikovat, na trůn usedl Napoleonův bratr Josef a Španělé pak několik let válčili s Francouzi o svou nezávislost. Goyův skutečný umělecký vývoj byl totiž logičtější, než jak si jej vybájil Feuchtwanger – revoluční a válečné události totiž malíře zlomily a definitivně podlehl svým démonům. V knize jsou dobře vykresleny významné postavy turbulentního přelomu 18. a 19. století ve Španělsku (král Karel IV., královna Marie Luisa či první ministr Manuel Godoy) i samotná doba, kdy se bila tradice s modernitou, ale různé politické peripetie a vztahy mezi madridskou smetánkou jsou popisovány do takové míry detailu, až to činí vyprávění poněkud úmorným. (6/10)... celý text

Ferdydurke 2010, Witold Gombrowicz

Formálně a jazykově vytříbená, a přitom čtivá a zábavná modernistická hříčka o (ne)dospělosti a (ne)zralosti, o školáctví a kantorství, o měšťáctví a venkovanství, o gymnazistkách, čeledínech, zadničkách, držkách, lýtkách, pučících zelených poupatech a dalších nepravděpodobných tématech. „Na poloviční cestě svého života jsem se ocitl v temném lese. A nejhorší bylo, že ten les byl zelený.“ Noční můra třicátníka Josefa se stává realitou, poťouchlý profesor Pimko ho zakleje do podoby pubertálního zelenáče, který se vrací do středoškolské lavice, podlehne kouzlu moderní gymnazistky a prchá na venkov, ani tam se však své „nasazené zadničky“ zbavit nedokáže. Hodně záleží na tom, kdy tuto knihu čtete – její absurdní zákruty si užijete daleko více, když už nejste tím nevyzrálým gymnazistou, kterým se Gombrowicz celou dobu vysmívá, neboť „zralí lidé se ničeho neštítí víc než nezralosti a nic také víc nenávidí“. Pokud se naladíte na stejnou notu jako autor, tak vás čeká výjimečný zážitek, po kterém máte chuť začít bouřlivě tleskat. (9/10)... celý text

Stolek s citróny 2015, Julian Barnes

To není náhodné seskupení povídek, nýbrž celistvá kniha o tom, že náš zažitý stereotyp stáří jako období klidu a vyrovnanosti je dost mimo. Máme tendenci si myslet, že se lidé ve stáří jaksi rozpliznou, zapomenou na svůj předešlý život a už jen „sedávají s dečkou přes kolena, poslušně přikyvují a souhlasí, že představení je u konce“. Barnes vypráví o lidech, kteří odmítli přistoupit na hru, že po šedesátce (sedmdesátce, osmdesátce…) život končí, a snaží se zachovat si i ve stáří své zvyky a libůstky. Je to přehlídka různých forem stáří a stárnutí, které do nějaké míry všichni známe od svých blízkých – marná snaha o napravení starých hříchů nebo dohnání toho, co člověk v mládí nestihl (Příběh Matse Israelssona), senilní blábolení (Co ty všechno nevíš, Znalost francouzštiny), dědkovatění (Na stráži, Kůra), druhá, třetí, i čtvrtá míza – platonická (Znovu ožít) i reálná (Zahradní klec), nebo alzheimerovské vulgární oplzlosti (Apetýt). Vyprávění je to místy nelítostné až drsné, jindy něžné a lidské, vyznění je ale nakonec vždy poněkud hořké, ba až ponuré. Stárnutí je přece jen dobou duševního i tělesného odumírání – požitky už nejsou jako dříve, přichází chřadnutí a zklamání: „Tak, a je hotovo, kámo.“ (9/10)... celý text

Slib 2003, Chaim Potok

Oproti románu Vyvolení se tentokrát více do popředí dostává Reuven a o něco mladší Michael, kteří niterně prožívají proměny newyorské židovské komunity na přelomu 40. a 50. let minulého století. Po druhé světové válce do ní totiž přichází řada přeživších holocaustu z východní Evropy, kteří si s sebou přivážejí tradiční pohled na víru a čtení svatých textů. Jedním z nich je talmudický učenec Jákob Kalman, který prošel nacistickými koncentračními tábory, bojoval po boku partyzánů a „za Tóru zabíjel německé vojáky“. Po příchodu na americkou půdu však „nedokázal odložit zakrvácený balík svých vzpomínek“ a lpěním na tradičním pojetí židovství se dostal do ostrého konfliktu s příznivci kritického čtení pramenů. Tato disputace je zajímavou úvahou nad relativitou vědění a poznání jako takového, pro Reuvena ale znamená daleko více – chce získat rabínskou ordinaci, ale nechce kvůli tomu lhát a popřít sám sebe. Jeho učitel se ho ptá, zda ví, kdo je a kde je jeho místo ve světě, čímž tne do živého. Reuven závidí Dannymu, že i přes „zběhnutí“ k psychologii má pevné ukotvení v chasidském světě, kdežto on sám je zmatený, rozpolcený mezi starým a novým. Když Kalman požádá Reuvena, aby mu vysvětlil složité pasáže knihy jeho otce, jen aby ji pak v chasidských novinách mohl ostře zkritizovat a označit za takřka kacířskou, propojí se jeho příběh se strádáním mladého Michaela, jehož hluboce a niterně trápí, že jeho otec je za svou moderní židovskou filosofii konzervativními kruhy haněn jako odpadlík a nepřítel judaismu. Slib je silná kniha o lásce a nenávisti, přátelství, respektu k autoritám a hledání svého místa v měnícím se světě. (9/10)... celý text

Zemřít na jaře 2017, Ralf Rothmann

Téma zbytečného umírání v posledních okamžicích druhé světové války není cizí ani českému čtenáři, vždyť Škvorecký sepsal své Zbabělce již v roce 1948 na základě stále živých vzpomínek (byť kniha vyšla až o deset let později). Také Rothmannova kniha má za hrdiny sotva dospělé hochy, kteří by raději proháněli děvčata na tancovačkách, než s puškou v ruce stříleli „nepřátele“. Německá zkušenost je však úplně jiná – zatímco kluci z Kostelce se zapojují do naivního povstání proti okupantům, mladí dojiči jsou nahnáni přímo do ozbrojených složek nacistické strany... Kniha je výjimečná v tom, že líčení válečných strastí z úst nepravděpodobného hrdiny – esesáka – působí zvláštně citlivě a lidsky, jde totiž o příběh autorova vlastního otce. Jelikož jde o jeho představu o otcových válečných zážitcích, kterou sepsal sedmdesát let po konci války a dvacet let po otcově smrti, lze tím vysvětlit určitou emocionální vyprázdněnost vyprávění – jde totiž daleko více o reflexi traumatu vlastní rodiny a vlastního národa, než o autentický popis válečných hrůz. (7/10)... celý text

Cizinci ve městě 1996, Ian McEwan

Není náhodou „hlavním hrdinou“ novely ono snové město, sice rozostřené a nepojmenované, které však z řady popisů bezpečně poznáváme? Neteční turisté Colin a Mary jsou jeho vězni, protože domů letí až za řadu dnů, a ospale se plouží uličkami a podél kanálů jako náměsíčníci v labyrintu, trýzněni hladem, žízní a nevyspáním, až padnou do pasti člověka, jenž má mimochodem při prvním nočním setkání na krku břitvu a přes rameno fotoaparát… Jsou to až kafkovské pocity – dusivá, tísnivá a ospalá atmosféra, neživotné postavy (daleko více než o Colinovi a Mary se dozvídáme o jejich podivném „průvodci“ a jeho ženě) potýkající se s tajemným městem, kde jsou místní nepřátelští vůči cizincům, mapy jsou nespolehlivé, vše je zavřené nebo nedostupné… Přestože postupně vycházejí najevo děsivé souvislosti, Colin a Mary jsou natolik pasivní, až se zdá, že rezignovali na vlastní osud a stali se jen ztělesněním noční můry každého turisty, co všechno se může stát v neznámém a cizím městě. My máme jen štěstí, že se z trýznivých snů můžeme probudit. (8/10)... celý text

Soumrak dne 2010, Kazuo Ishiguro

Stárnoucí majordomus Stevens se nesměle vydává na svou první dovolenou za dlouhé dekády služby pro slavný panský dům a při projíždění anglickým venkovem přemítá o událostech uplynulých roků. Taková byla „stará dobrá Anglie“ ještě v první půli minulého století – přísná společenská hierarchie a toporné lpění na konvencích a zdvořilosti bez ohledu na emoce, které ale člověka beztak stravují zevnitř, zkrátka nejsme stroje. Stevens to vše ještě korunuje filozofováním o důstojném vystupování „velkého“ majordoma a až psí oddaností své práci a svému pánovi (bohužel s příklonem k nacistickému Německu hraničícím s kolaborací). Jeho emocionální prkennost dohání k slzám – někdy ze smíchu, častěji však ze soucitu. A to hlavně v momentech, kdy mu jeho vyhrocený smysl pro povinnost ani nedovolí důstojně se rozloučit s umírajícím otcem, protože lord Darlington zrovna pořádá politickou sešlost celosvětového významu (zárodek blízkých vazeb britských politiků kolem Chamberlaina a Halifaxe na německou diplomacii, jež mohly být pro celý svět fatální, kdyby se v květnu 1940 nestal premiérem Winston Churchill), ani projevit vstřícnost vůči slečně Kentonové, jež ve vypjatých chvílích tolik potřebovala aspoň špetku citu. Kniha o hranici mezi „důstojností“ a naprosto nedůstojným, nelidským lokajstvím nebo o životech, které jsme mohli mít, kdybychom se méně vázali na druhé a více mysleli na vlastní štěstí. Kniha plná emocí, nenápadně probublávajících až nezúčastněným Stevensovým vyprávěním o svém životě. (9/10)... celý text

Platforma 2013, Michel Houellebecq

Michel Houellebecq byl v minulosti obviněn z misogynie, islamofobie, obscénnosti a lecčeho dalšího. Asi hlavně kvůli této knize, která někdy opravdu působí tak, že si autor řekl, proč by si nemohl napsat knížku o šukání... Nekorektní a provokativní? Bezpochyby. Explicitní, ba až vzrušující? Určitě. Pohoršující? Ani náhodou. Na geniální success story tropických nevěstinců pro Evropany rozvíjí Houellebecq úvahy o sexuální turistice, o vztahu vyspělého a rozvojového světa nebo islámu a Západu, o posedlosti sexualitou a emocionální prázdnotě v dnešní společnosti... Michel Houellebecq je ale možná nejvýznamnějším prozaikem přelomu tisíciletí hlavně proto, že kromě přesného, břitkého až cynického pojmenovávání palčivých problémů světa a společnosti klasickou románovou formou ukazuje, jak to zasahuje do lidských životů. Je mimořádně citlivý a píše především o lidech, kteří se více či méně úspěšně snaží spokojeně žít v dnešním světě. Vedle všech těch skvělých úvah a postřehů je to v první řadě vynikající román o tom, že „v životě velice málokdy dostáváme druhou šanci, odporuje to všem zákonům“. A ani když takové nepravděpodobné štěstí máme, neuchrání nás to před nepředvídatelným a někdy krutým světem. (9/10)... celý text