kristleko přečtené 263

Společenstvo Prstenu 1990, J. R. R. Tolkien

Moje vnímání Pána prstenů je samozřejmě ovlivněné tím, že jsem knihy (hlavně Hobita, ale částečně i trilogii) znal ještě před tím, než šly do kin (také skvělé) Jacksonovy filmy. Vždy když otevírám ošoupané první české vydání z roku 1990, vracím se domů, na důvěrně známá místa, jako bych hrdiny osobně znal a putoval po rozlehlé a opuštěné Středozemi společně s nimi. Tolkien stvořil legendu, naprosto věrohodný svět s hlubokou mytologií a historií, zaniklými říšemi, národy se svébytnými jazyky a poezií. Většina lidí žije své prosté životy, tu a tam ale z hlubin probleskne magie (mohylový duch, dveře do Morie otevírané slovem, bouřící hora Caradhras, Balrog) z dávných dob, jejichž poněkud tajnůstkářskými pamětníky jsou Gandalf, Tom Bombadil nebo melancholičtí elfové, kteří žijí v tajemných hvozdech a zpívají svým líbezným jazykem. Trilogie začíná ve chvíli, kdy se ve světě venku dějí divné věci a v Mordoru povstala temná síla, bažící po dávno ztraceném Prstenu. První díl mám snad nejradši proto, že vyprávění plyne pomaleji, je více času na odbočky do historie nebo života hobitů, elfů, trpaslíků a čarodějů. Jen pomalu se hobití výlet proměňuje ve vážnou výpravu na záchranu Středozemě, z níž se v dalších dílech stává zběsilý kvapík plný tryskových přesunů přes daleké kraje a krvavých bitev velkých armád. (10/10)... celý text

Než potkala mě 2018, Julian Barnes

Před čtyřicítkou se historiku Grahamovi obrátí život naruby, když po patnácti letech opustí zatrpklou manželku s dcerou a zamiluje se do bývalé herečky Ann. Změna to ale není jen pozitivní, protože po čase začne nový vztah kalit Grahamova „retrospektivní žárlivost“ vůči Ann, která metastázuje do chorobné posedlosti, kdy objíždí obskurní kinosály a vyhledává staré filmy, které před lety natočila, a žárlí na všechny muže, se kterými kdy měla poměr, ať už (jen) na plátně nebo (také) v realitě. Motiv knihy může někomu připadat přitažený za vlasy, ale osobně jsem zažil žárlivé scény kvůli věcem, které se staly dávno předtím, než jsme se s přítelkyní vůbec poznali. „Před lety jsem si zcela normálně užívala života a můj zcela normální manžel, kterého jsem tenkrát ani neznala, z toho dneska šílí,“ říká Ann, přičemž pointu románu dobře vystihuje její myšlenkový pochod, že „se snažila necítit provinile kvůli něčemu, o čem věděla, že cítit se kvůli tomu provinile je hloupost“. Pro jakýkoliv vztah je každopádně takováto forma žárlivosti zdrcující, poněvadž jednoho z partnerů sužují iracionální pocity vůči událostem, které se staly v minulosti a jeho partner je není logicky schopen nijak ovlivnit. Barnes navíc v této novele dovádí Grahamův stav do extrému, kdy jej žárlivost zcela ovládne a jedná nekontrolovatelně jako psychopat. Kniha je ze začátku 80. let, kdy jistě nebylo běžné hledat psychologickou pomoc ve chvíli, kdy se z legrační libůstky stane nebezpečná obsese (ani dnes by si však mnoho lidí nepřipustilo, že má vážný problém, protože jsou přece naprosto duševně zdraví). Míra popírání zjevné reality je přesto překvapující: „Graham není blázen. Graham je smutný, rozrušený, někdy opilý, ale nedá se o něm říct, že je blázen. Stejně tak o něm nelze tvrdit, že je žárlivý. To je slovo, které ve vztahu k němu odmítá použít.“ Závěr mi přišel poněkud přitažený za vlasy, ale pobavila mě pointa, že špatného spisovatele Jacka nakonec „prozradí“, že do svých knih vstupuje se zážitky z vlastního života. Přeji každému, aby nemusel ve vlastním životě řešit podobný problém, jako Graham a Ann. (8/10)... celý text

Irák. Peklo v ráji 2015, Paweł Smoleński

Málokde na světě by se člověk chtěl narodit méně, než v Iráku posledních dekád. Nejenže tam letní teploty atakují padesát stupňů, ale země se po desetiletích hrůzovlády Saddáma Husajna propadla do smyčky chaosu, nenávisti a násilí, ať už politicky nebo nábožensky motivovaného. Reportáže jsou psány v měsících krátce po americké invazi v roce 2003 a je s podivem, že to autor vůbec přežil (někteří jeho místní průvodci tolik štěstí neměli). „Bagdád po Saddámovi, to je bída a špína, haldy smetí, zápach výfukových plynů a smrad zahnívajících odpadků, vyhořelé domy, otrávený Tigris, hanba a pokoření.“ Saddám nechával své nepřátele sadisticky mučit a osobně je popravoval, rozpoutal války s Íránem a Kuvajtem se stovkami tisíci mrtvých, neštítil se zmasakrovat kurdské civilisty chemickými zbraněmi… Byl posedlý okázalým luxusem a vlastní genialitou, v Bagdádu nechal na svou počest vystavět obří mešitu… Ve jménu pomsty za své strašlivé dětství si vzal jako rukojmí celou zemi, kde před tisícovkami let vznikla civilizace a která disponuje pátými největšími zásobami ropy na světě, a dovedl ji do chudoby a rozkladu. „Na první pohled existuje nějaká správa; existují hranice a národní reprezentace hraje fotbal, občas je i ta práce. Ale to všechno dohromady připomíná cedník. Můžete do něj nalít litry vody, ale stejně na dně nezůstane ani kapka.“ O životě v této prokleté zemi vyprávějí zkušený novinář, zpěvačka, mudžáhidové (předchůdci ISIS) nebo dvojník Saddámova zhýralého syna Udaje. Všechny ty rozhovory jsou zahaleny depresivními mračny, která nerozhání ani vědomí, že od sepsání knihy část Iráku ovládli džihádisté z ISIS a jak píše sám autor v předmluvě k českému vydání, „život lidí se tam v zásadě nezměnil, rozhodně ne k lepšímu“. (9/10)... celý text

Nabarvené ptáče 2017, Jerzy Kosiński

„Hlavou mi prolétlo něco jako záblesk naděje, že vydloubnuté oči by se daly vrátit zpět, kam patří.“ Chlapec však brzy zjišťuje, že válka umí pouze ničit, zanechává po sobě spálenou zem posetou mrtvolami – a nic z toho se napravit nedá, stejně jako šrámy na duši, které válečné hrůzy zanechávají. Východoevropský venkov byl za druhé světové války opravdu peklem na zemi, kde rozsévali teror němečtí okupanti i místní partyzáni a pronásledovaní lidé nezřídka nacházeli u primitivních a pověrčivých vesničanů pouze surovost a nenávist. Kosiński stvořil až boschovský svět, v němž malý chlapec podniká strastiplnou pouť takřka biblických rozměrů, její jednotlivé zastávky však nejsou tolik podstatné. Všechny ty popisované brutality a bizarnosti jsou až barokně kašírované, dovedené k maximálnímu „uměleckému dojmu“, autor sám však říká, že podle očitých svědků „ve srovnání s tím, co vytrpěli, je román idylickou selankou“. Realita totiž obvykle sice byla spíše banální než okázalá, ale „daleko brutálnější, než si člověk i v té nejbizarnější fantazii může vůbec představit“. Více než kopulace s kozlem nebo scéna s nabarveným ptáčetem mě osobně zasáhlo líčení, jak vesničané sledovali transporty do lágrů a byli rádi, že „bůh židy konečně potrestal“, vilně si prohlíželi fotografie židovských dívek a pokud nějaká z vlaku utekla, místo záchrany ji znásilnili a zabili… Tématu působení válečných hrůz na malé dítě se věnovala také Agota Kristof ve výborné knize Velký sešit (1986) a je smutnou pravdou, že v časech krutosti může být přizpůsobení jedinou cestou k přežití. (8/10)... celý text

Dvě sestry 2018, Åsne Seierstad

Co přiměje dvě dospívající dívky z rodiny somálských přistěhovalců na předměstí Osla, aby zahodily veškerý svůj dosavadní život a odjely do války v Sýrii, provdaly se tam za džihádisty a rodily jim děti, protože Islámský stát bude potřebovat nové bojovníky? Autorka v této knize dovedla žánr dokumentární prózy k dokonalosti, nashromáždila obrovské množství informací, na základě nichž vypráví strhující příběh jedné rodiny, který zároveň ukazuje na hlubší problémy norské společnosti i světové politiky. Autorka předkládá informace čtenáři, ale nechává jej udělat si vlastní názor. Není to však úplně snadné, protože není zřejmé, kde přesně se stala chyba a zda se dalo zabránit tomu, aby byly mladé dívky smeteny vlnou radikalizace, která je dovedla až do Islámského státu. Jedním z důvodů byl jistě pocit vykořenění druhé generace přistěhovalců, kteří si říkají: „Proč být druhořadým Norem, když můžeš být prvořadým muslimem?“ Na rozdíl od svých rodičů neutíkali před válkou nebo bídou, naopak vyrostli v relativním blahobytu (až neuvěřitelně) štědrého sociálního státu a islám je pro ně jednak „návratem ke kořenům“, jednak určitou pubertální revoltou proti rodičům a norské společnosti. Najednou tak nejsou cool legíny s flitry a Justin Bieber, ale nikáb a videa s vousáči kázajícími o „halal datingu“ (spoiler: nic takového neexistuje) a džihádisty, co řežou hlavy zajatcům. Tato pubertální revolta by však pravděpodobně za pár měsíců či let vyšuměla do ztracena, pokud by přímo v Norsku neexistovalo podhoubí radikálních islamistů. A toto je právě nejcitlivější bod, kterak norský liberální stát zcela přehlížel šíření extrémního islamismu a nijak nezasáhl proti skupinám, které radikalizovaly mladé lidi a verbovaly je do řad Islámského státu. Pozoruhodný je pak pohled do „chlapáckého“ světa mladých džihádistů, pro které je islám jen zástěrkou pro ukájení svých choutek, ať už sexuálních nebo násilnických. Výsledkem centrálního příběhu pak jsou naprosto vymyté mozky obou dívek, z nichž jedna schvaluje zabití vlastního otce, pokud je „vyzvědač“, a druhá hájí znásilňování kurdských a jezídských žen slovy, že „to nejsou ženy, ale válečná kořist“. Asi nejsmutnější jsou pasáže o zoufalé snaze jejich otce je „zachránit“, čemuž obětuje peníze, psychické zdraví i vlastní důstojnost, o vlas unikne smrti na popravišti Islámského státu, aby zjistil, že dívky ve skutečnosti opravdu chtějí v Islámském státu zůstat. Velmi podobnou zápletku má výborný švédský seriál Chalífát (2020) na Netflixu, díky kterému jsem se k této knize dostal. (10/10)... celý text

Robert Šlachta: Třicet let pod přísahou 2020, Josef Klíma

Z obvodního oddělení v Pohořelicích přes zásahovou jednotku, protidrogovou centrálu až po řízení ÚOOZ a zásah na Úřadu vlády. Tak by se v kostce dal shrnout životní příběh asi nejznámějšího českého policisty, který vypráví v této knize. Dává zajímavý vhled do práce policajtů-srdcařů, kteří obětují práci veškerý osobní život, vysvětluje práci s informátory nebo plánování „realizací“. Hlavně ale velmi otevřeně jednotlivé kauzy, od těch nejslavnějších s přesahy do politiky (Nagygate, Vidkun, Bereta), až po případy méně známé, ze kterých však někdy mrazí. Třeba když pražský vrchní soud „omylem“ propustil z vazby íránského obchodníka se zbraněmi, díky čemuž unikl americkým tajným službám… Nejobsáhlejší a obsahově i nejzajímavější je kapitola o kauze Nagyová, u které je pozoruhodné, jak detailně měli policisté nastudované vazby mezi politiky a podsvětím, a to i díky tomu, že se jim povedlo infiltrovat Rittigovu nedobytnou baštu v hotelu Ventana. Přestože soudní výsledky zásahu na Úřadu vlády nejsou úplně přesvědčivé (a sám Šlachta přiznává, že zásah těžkooděnců u Nagyové nebyl šťastný, stejně jako dnes už legendární tisková konference se slovy o zabavených metrácích zlata), to podstatné se potvrdilo. Byla to právě Nagyová, která propojovala „šíbry“ s nejvyšší politikou, požadovala luxusní kabelky za schůzky s Nečasem, úkolovala vojenskou rozvědku, aby sledovala jeho manželku…. Hodně pozornosti je věnováno také policejní reorganizaci v roce 2016, kdy politici ČSSD rozvrátili jediný policejní útvar v zemi, ze kterého k nim neprosakovaly informace. Díky formě rozhovoru je kniha živá (a sedí jí formát audioknihy), ale žádné skutečně konfrontační otázky tam nenajdete, zkrátka to je „přípravná palba“ na kandidaturu do parlamentu. Šlachtovi bych ale nevyčítal, že otevřel cestu Andreji Babišovi – byly to samy „zavedené“ strany, které natolik prorostly s podnikatelským podsvětím, že přestaly být důvěryhodné. Poněkud mě ale zarazila jedna věc – Šlachta totiž zjevně ani po těch třiceti letech pod přísahou nepochopil, že v trestním řízení neplatí, že účel světí prostředky, nýbrž pravý opak – všechny důkazy musejí být obstarány v souladu se zákonem, jinak k nim soud nesmí přihlížet. Z nezdarů pak Šlachta hojně viní „formalistické“ soudce, což mi nepřijde korektní. (7/10)... celý text

Cesta k nesvobodě 2019, Timothy Snyder

Klíčová kniha k pochopení destruktivního vlivu putinovského Ruska na dnešní svět (po invazi v únoru 2022 to platí dvojnásob). Timothy Snyder analyzuje šest událostí z let 2011 až 2016 a zasazuje je do širšího historického kontextu. Základem pro další vývoj byly vnitropolitické změny v Rusku – renesance fašistických myšlenek a rozpad zbytků demokratického systému, který symbolizují nepokrytě zmanipulované parlamentní a prezidentské volby v roce 2012. Putin tehdy ukázal, že si může dovolit úplně cokoliv a že politiku chápe jen jako rituální podporu své osoby. Dalším milníkem je obrácení zády k EU, kdy se Putin z opatrného spojence Západu proměnil v ochránce „panenské Rusi“ před údajnými západními zvrácenostmi v čele s homosexualitou. Jelikož Rusko ztratilo ekonomickou i vojenskou sílu (kromě jaderného arzenálu), snaží se alespoň oslabit EU podporou nacionalistů a separatistů (a Miloše Zemana). Nejlepší mi přišly dvě kapitoly o konfliktu na Ukrajině v roce 2014 a navazující informační válce, které proměnily tvář světa možná více, než si uvědomujeme. Vojenský vpád na území suverénní země, anexe Krymu, udržování konfliktu na Donbasu, zabití 298 civilistů na palubě sestřeleného letadla MH17 – to vše jsou zločiny podle mezinárodního práva, které Putin přečkal takřka bez úhony. Svých cílů však nedosáhl – obsadil jen malou část Ukrajiny, která se ale nerozpadla a naopak došlo k posílení armády, národní sounáležitosti a protiruských nálad. Putin založil ukrajinský konflikt na lživých narativech a dezinformacích, kterými od té doby kremelská propaganda zaplňuje veřejný prostor. Pro tradiční diplomacii není snadné čelit protivníkovi s jaderným kufříkem, jenž ostentativně lže, překrucuje realitu a staví na tezi, že Rusko nikdy nečiní nic zlého, vždy je jen obětí křivd a že na faktech nezáleží. V poslední kapitole o amerických prezidentských volbách v roce 2016 se Snyder věnuje napojení Donalda Trumpa na Rusko, které mělo dezinformační kampaní vydatně napomoci jeho zvolení. Kromě toho si všímá varovných trendů, které ohrožují americkou demokracii, ať už je to manipulace s volebními obvody nebo omezování voličských práv. V dnešním světě bohužel přestává být samozřejmé, že „jeden hlas skutečně reprezentuje jednoho občana“. A budeme-li uhýbat silám poháněných kremelskými zájmy, bude to jenom horší. (10/10)... celý text

Nevědomý svědek 2012, Gianrico Carofiglio

Této knihy italského soudce, senátora a spisovatele jsem si všiml před lety díky glose českého soudce a profesora Zdeňka Kühna na blogu Jiné právo (odkaz v recenzích). Není to detektivka, spíše introspekce jedné trestní kauzy očima schopného, ale napůl vyhořelého advokáta, který kromě problémů klientů řeší i vlastní porozvodové chmury. Jako právníka mě zaujalo věrohodně popsané fungování italské trestní justice, od roku 1989 založené na americkém vzoru. Obdobou zámořské „guilty plea“ (tedy odsouzení bez procesu na základě přiznání viny a dohody o trestu) je zde „zkrácený proces“, ve kterém soud rozhoduje „od stolu“ na základě důkazů ve vyšetřovacím spisu. Možnosti obhajoby jsou v něm omezené, ale obviněný dostane nižší trest a ušetří se čas i peníze. Háček je v tom, že leckdy může jít „sedět“ člověk, který nic nespáchal a důkazy proti němu jsou chatrné, ale nechce riskovat vyšší trest v řádném procesu nebo si nemůže dovolit velmi drahého obhájce (ex offo advokáti pro něj nehnou prstem, pokud jim neplatí bokem). Moc spravedlivé to tedy není. Příběh nevypovídá ani tolik o institucionálním rasismu (byť policisté mohou mít tendenci „preferovat“ coby podezřelé osoby jiné rasy, ať už Afričany v Itálii nebo Romy v Česku) jako spíše o obecné tendenci policie a prokuratury stíhat a žalovat i v případech, kdy důkazy nejsou moc průkazné, hlavně „aby byl pachatel“. Trestní soud ale pak nesmí rozhodovat na základě pravděpodobnosti, ale jistoty. To v závěrečné řeči advokát Guido Guerrieri správně zdůrazňuje a poukazuje na výzkumy, podle kterých je lidská paměť zrádná a vzpomínky svědků lze snadno „přeprogramovat“ sugestivními otázkami a způsobem vedení výslechu. Policisté totiž často vidí, slyší a vnímají jen důkazy, které jejich vyšetřovací teorii potvrzují, a veškeré pochybnosti přehlížejí. Výsledkem takového přístupu pak může být poněkud hořká pointa, že skutečný únosce dítěte, který jej zabil a hodil do studny, dopaden nebyl. (9/10)... celý text

Praha temná a tajemná 2017, Michael Borovička

„To nebyla Praha rozkvetlých parků, rozjásaných pivnic či zamilovaných dvojic na Petříně, to bylo úplně jiné město.“ Není to úplně kompaktní kniha, spíše soubor osmi populárně historických textů o „odvrácené tváři hlavy království“. Byť jsou některé výčty suchopárné a ne každá kapitola zaujme každého, kniha připomíná důležité historické události a vypráví desítky příběhů a střípků z dějin Prahy (stylem trochu připomíná Toulky českou minulostí) a i díky krásnému výtvarnému zpracování určitě stojí za přečtení. Připojím několik postřehů, které mě zaujaly. Povedená je první kapitola o „svědectvích užaslých návštěvníků“ mezi nimiž byly i známé osobnosti, Albert Einstein třeba při svém pobytu v Praze (1911) bydlel na průmyslovém Smíchově a město mu zrovna neučarovalo, Albert Camus pak popisoval návštěvu staroměstské restaurace v roce 1936 takto: „Jídlo je tady, a tak jím: směs krupice a masa v odporném a neuvěřitelném množství kmínu.“ Praha byla místem několika defenestrací a jejich pokračování v moderní době, politických atentátů – ministerský předseda Kramář atak v lednu 1919 zázrakem přežil, ministr financí Rašín o čtyři roky později už tolik štěstí neměl… Nepřekvapí, že některé pražské pověsti a legendy mají s historií skutečného pramálo, například housle přibyly do pověsti o Daliborovi až v 18. století, příběh katovské rodiny Mydlářů je jedna velká literární fabulace a legenda o golemovi vznikla až dvě století po smrti rabiho Löwa v roce 1609. Kapitola o prostituci je zábavná, část o pražském ghettu zase poučná – přestože Pražané připravili „svým“ židům různé úklady od pogromů (památně krvavý byl o Velikonocích roku 1389) až po vyhnání (za císaře Ferdinanda I. v roce 1543), asanace na přelomu 19. a 20. století nebyla důsledkem antisemitismu, vždyť v té době už v někdejším ghettu žilo sotva 20 procent židů, jinak to byla čtvrť pobudů, hampejzů a kriminálních živlů. (8/10)... celý text

Eichmann v Jeruzalémě 2019, Hannah Arendt

Koncept „banálního zla“ vzbudil ve své době kontroverze, neboť Arendtová zpochybnila vnímání Adolfa Eichmanna jako fanatického vraha milionů Židů a nabídla obraz průměrného (až „úděsně normálního“) člověka, jenž „jen“ poslušně plnil rozkazy a nebyl schopen empatického myšlení. I po více než šedesáti letech stojí za to si přečíst tuto „filozofickou reportáž“ z jeruzalémského procesu, jemuž Arendtová celé měsíce přihlížela z novinářské tribuny. Proces měl dát hlas přeživším holocaustu a před soudní senát jich předstoupily desítky, aby podali svědectví o Osvětimi a dalších nacistických továren na smrt. Jenže namísto sadistických táborových dozorců či zosnovatelů „konečného řešení“ stál před tribunálem úředník, který „pouze“ s neúnavnou horlivostí organizoval transporty milionů mužů, žen a dětí na smrt. Nepříliš vysoce postavený důstojník SS v kostěných brýlích byl spíše trapnou (až směšnou) figurkou než oním nacistickým Satanem, na němž měla být vykonána dějinná spravedlnost. Jak jej soudit? Rozsudek konstatoval, že „rozsah odpovědnosti vzrůstá, čím více se vzdalujeme od toho, kdo sám uvádí do pohybu smrtící zbraň“. Argument obhajoby, že Eichmann „jen plnil rozkazy“, které by jinak vykonal někdo jiný, totiž neobstojí z právního ani morálního hlediska. Právě úvahy o individuální odpovědnosti v byrokratické mašinerii holocaustu jsou první rovinou knihy. Druhou rovinu tvoří líčení Eichmannovy cesty po esesáckém kariérním žebříku nebo transportů z různých zemí Evropy (zatímco třeba Dánové své Židy zachránili přeplavením do bezpečného Švédska, Slováci či Chorvati za transporty nacistům dokonce platili). Třetí rovina se pak věnuje kritické reflexi legality a legitimity samotného procesu, zmiňuje až divadelní pojetí „soudu vítězů“, nepřipuštění svědků obhajoby nebo zjevné porušení mezinárodního práva při únosu obviněného z Argentiny (legálně by však Izrael jeho vydání nedosáhl). Ač původně série reportáží, je to ryzí filozofie („žádné triky na čtenáře, žádné odkazování na padesátého osmého filozofa“, jak říká Tereza Matějčková), jež dává metafyzický klíč k pochopení světa, v němž žijeme. Za jiných okolností mohl Adolf Eichmann pracovat třeba jako berní úředník, ale za Třetí říše zlo přestalo být pokušením, poslušnost přestala být ctností a on osobně přispěl k hrůzám, které se fundamentálně lišily od všech krutostí minulosti. (10/10)... celý text

Mor 2017, Albert Camus

Zlatý dům 2018, Salman Rushdie

Gomora 2008, Roberto Saviano

Na tuto knihu mi roky sedal prach v knihovně a vzpomněl jsem si na ni, když jsem viděl zprávu, že neapolská radnice nechala zbourat obludné sídliště Vele di Scampia, prolezlé mafií a drogami. Jako by si ale Saviano nemohl vybrat, zda píše osobní reportáž nebo encyklopedii camorry s neuvěřitelným množstvím jmen a místních názvů, v nichž se člověk mimo Neapol nemá šanci zorientovat. Tyto nedostatky ale lze odpustit. Saviano plasticky popisuje svět s převráceným (či spíše zvráceným) žebříčkem hodnot, kde nemá hodnotu nic, co nevede k moci nebo k penězům. Tak nějak tušíme, že Itálie na jih od Říma není nejpořádnější zemí světa, ale přece jen překvapí, že státní struktury tam fungují v podstatě jen proto, aby je mafie mohla dojit. Devastující je zejména závěrečná kapitola o byznysu s odpadky, kdy jih Itálie funguje jako černá skládka průmyslového severu, který tam vyváží svůj toxický odpad, aby ho mafie mohla smíchat s kompostem a pohnojit jimi kampánská pole. Byť je kniha takřka patnáct let stará, podobně dnes funguje celá Evropa, která „recykluje“ plasty tak, že je vyveze do Asie, kde je spálí někde v jámě… V této knize se člověk dozví řadu věcí, třeba že mafie vydělává kromě drog a zbraní i na teniskách, kolik litrů kyseliny chlorovodíkové je třeba k rozpuštění jednoho lidského těla nebo že čistota heroinu se testuje na živých lidech. Nejzajímavější je ale lidský rozměr fungování camorry. Na jedné straně to jsou bossové, kteří sice hromadí neuvěřitelné množství peněz a majetku, ale stávají se doživotními odsouzenci vlastního byznysu a namísto slunění se na plážích a usrkávání aperolu se skrývají před policií a nepřáteli v podzemním bunkru. A na druhé straně jsou to stovky tisíc lidí, kteří kvůli zoufalému nedostatku práce dřou v malých textilkách za pár set eur měsíčně nebo riskují svobodu, když dělají poslíčky dealerům… Lidský život nemá ve světě camorry cenu, některé příběhy jsou ale velmi silné, třeba čtrnáctileté dívky zabité při náhodné přestřelce nebo odvážného kněze Peppina Diany, kterého stál boj proti mafii život. Jeho kázání připodobňující neapolský kraj k hříšné Gomoře, odsouzené ke zkáze, je asi nejsilnějším momentem knihy. „Nadešel čas, abychom přestali být Gomorou…“ (8/10)... celý text

Ani později, ani jinde 2019, Delphine de Vigan

Takhle nějak by psal Michel Houellebecq, kdyby byl žena. Sama autorka sice toto přirovnání v rozhovoru pro Český rozhlas (2019) nepovažuje za příliš přiléhavé, nicméně výstižně vyjádřila, že oba píšou o „absurditě moderního světa, o hluboké, existenciální samotě, které jsme v něm všichni bez rozdílu vystaveni“. Kniha paralelně popisuje jeden den v životech ženy a muže – čtyřicátníků, kteří jsou zdánlivě v nejlepších letech, ale cítí se „vyplivnutí“ ze soukolí dnešní společnosti, zaměřené na rychlost, výkon a úspěch, ze které se vytrácí lidskost a city. Doléhají na ně šrámy z minulosti i ze současnosti. Mathilda: „Ve svých třiceti letech přežila smrt manžela. Dnes je jí čtyřicet a jistý hajzl v třídílném obleku ji právě pomalu rozleptává.“ Thibaut: „Jeho sen skončil v popelnici provinčního špitálu, jehož název nikdy nezapomene. Chirurgem už nebude. (…) Je městský lékař a v tom je shrnut celý jeho život. Nekoupil si nic trvalého, žádný byt, žádný dům na venkově, nemá děti, neoženil se, neví proč. (…) Teď mu patrně zbývá žít.“ Autorka píše prostě, úsporně a výstižně, pečlivě volí obraty a významy, analyticky popisuje mechanismus zničení a vysátí člověka. Při čtení má člověk svíravé pocity, i díky nekýčovitému konci, protože „zoufalci se neseznamují. Leda tak ve filmu. Ve skutečném životě se potkají, zavadí o sebe, narazí“. (9/10)... celý text

Slon na Zemplíně 2019, Andrej Bán

Imaginární „road movie“ novináře Andreje Bána z jeho cest po vlasti za posledních tři dekády. A často vypráví dost neveselé příběhy ze země, na kterou Češi mnohdy hledí svrchu jako na „divoký východ“. A právě v „černém bermudském trojúhelníku střední Evropy“ na samém východě Slovenska u maďarských a ukrajinských hranic pouť začíná. Mám tam polovinu rodiny, a tak mohu potvrdit, že tam sice (slovy Roberta Fica) „nic není“ a zbohatnout se tam rozhodně nedá prací (která tam není a pokud přece ano, tak jedině za minimální mzdu), ale pro mnoho kujónů je to úplné Eldorádo, ať už díky pašování cigaret nebo migrantů z Ukrajiny, daňovým podvodům nebo tunelování dotací… Příběh daňového defraudanta Mikuláše Varehy, který vystavěl na okraji hraničního Slovenského Nového Města obskurní Disneyland a snil o slonovi (než ho zavřeli), působí ještě jako úsměvný východní kolorit. Naopak dost zamrazí při líčení kartelu polomafiánských byznysmenů napojených na policisty a roky vládnoucí stranu Smer, kteří pobírají dotace na pole poctivých farmářů a sklízejí jejich úrodu, čemuž s rukama v kapsách přihlížejí státní orgány… Andrej Bán umí pojmenovávat takové ty slovenské paradoxy a na svou vlast hledí se sympatickým nadhledem. Skrze různé střípky skládá plastický obraz Slovenska, ze kterého zřetelně vystupují některé hluboce zakořeněné a neřešitelné problémy. Třeba ten s romskými osadami, kde je naděje na dožití asi padesát let a které připomínají ty nejnuznější slumy v Africe. Jenže co dělat v zemi, kde byli z jedné německé vesnice vyhnáni všichni obyvatelé a byli kompletně nahrazeni Romy, kteří k místu nemají žádný vztah…? V zemi, kde jsou protiromské nálady tak silné, že policisté kdesi na Spiši neváhají vykonstruovat zcela falešné obvinění vůči místnímu Romovi a jiného v Magnezitovcích umučí na služebně…? Palčivým tématem je také první „nezávislost“ v podobě Slovenského štátu, který byl tak věrným hitlerovským satelitem, že dokonce platil nacistům za každého Žida, který byl odvezen ze země do koncentračních táborů. Příznačný je v tomto směru rozporuplný příběh spišského biskupa Jána Vojtaššáka, který byl sice vězněn komunisty, ale také se aktivně podílel na arizaci za druhé světové války. Inu, jak to shrnul jeden z respondentů: „Bydlí se tu dobře, ale žít se tu nedá.“ (9/10)... celý text

Faktor Churchill 2016, Boris Johnson

Při brouzdání nabídkou audioknih mě zaujalo, že Churchillovu biografii sepsal Boris Johnson, tehdy čerstvý britský ministerský předseda, a že ji namluvil Pavel Rímský, nezaměnitelný hlas dokumentů o druhé světové válce. A rozhodně jsem nebyl zklamán. Není to klasický životopis z pera historika, nýbrž „osobní“ portrét z pohledu politika a Churchillova obdivovatele. A ať si člověk o Johnsonovi jako politikovi myslí cokoliv, jako bývalý novinář píše velmi čtivě a vtipně. Jádrem knihy je Churchillova hvězdná chvíle (o níž vznikl i skvělý film Nejtemnější hodina), kdy v květnu 1940 stanul v čele Británie, tváří v tvář nejtěžšímu rozhodnutí svého života – zda vyjednávat s Hitlerem o podmínkách míru (a nechat celou Evropu ve spárech nacistů) nebo bojovat, byť by to znamenalo, že „se každý z nás bude na zemi zalykat vlastní krví“. Ve složité politické situaci prosadil cestu známou jako „krev, pot a slzy“, která sice Británii stála půl milionu životů a rozbombardovaná města, ale zároveň „osobně vychýlil váhy osudu ve prospěch svobody a naděje“. Bylo to asi jedno z nejdůležitějších rozhodnutí celého 20. století, není však náhodou, že jej učinil právě Churchill – sám říkal, že má pocit, že jej celý život připravoval na onu chvíli a na onu zkoušku. Zemi do války neposlal nějaký salonní politik, ale člověk, který strávil dlouhé roky v armádě, velel v první světové válce (kde byl podepsaný pod katastrofální porážkou na Gallipoli) a snad žádný premiér „nepovraždil tolik obyvatel rozvojového světa“. Johnson jej popisuje jako člověka odvážného až troufalého, vtipného až neurvalého, který v politice strávil před nástupem do premiérského křesla čtyři dekády a byl podepsán pod takovými průšvihy, že by to kohokoliv jiného navěky vyřadilo ze hry. Za vším stála jeho nezměrná houževnatost a pracovitost – jeho projevy byly vybroušené diamanty, kde pečlivě zvažoval každou formulaci, a po práci vždy usedl s doutníkem a whisky k psacímu stolu a sepsal více knih než Shakespeare a Dickens dohromady. Johnson přitom nezamlčuje, že Churchill měl i slabé chvilky a že ne vždy byla jeho rozhodnutí bez kontroverzí. Ale už mu nikdy nikdo neodpáře, že to byl právě on, kdo tehdy v roce 1940 otočil kormidlem proti osudově neúspěšné politice appeasementu a zabránil tomu, aby Hitler ovládl celou Evropu. (9/10)... celý text

Krysy Jejího Veličenstva 2019, Tuvia Tenenbom

Tenenbom procestoval Británii za časů brexitu, konkrétně od podzimu 2018 do 29. března 2019, tedy původního termínu odchodu Británie z EU, a zachytil pozoruhodný chaos, ve kterém se někdejší světová velmoc v té době nacházela. Projel postupně Irsko, Skotsko, Anglii i Wales s tím, že bude reportovat o divadle a brexitu. Vyzpovídal všechny možné lidi od hospodských štamgastů přes preláty a miliardáře až po pravou ruku Jeremyho Corbyna nebo Jürgena Kloppa, německého trenéra Liverpoolu. Nebere si servítky a nesnáší levičáky, pokrytectví, politickou korektnost a antisemitismus… a zjišťuje, že toho všeho je Británie plná. Brexit je určitě jedním z témat knihy, ale určitě není dominantní. Tenenbom totiž zjišťuje, že v Británii v současnosti bují antisemitismus takovým způsobem, že v severoirské hospodě zazní věta, že „Hitler nezabil dost Židů“ a v Glasgow či Manchesteru přibývá útoků na Židy, kteří se o tom ale bojí mluvit, aby „to nebylo ještě horší“. Po několikaměsíčním nahánění labouristického lídra Jeremyho Corbyna autor poznamenává, že vlastně vůbec není důležité, zda je Corbyn antisemita, ale že tolik Britů zastává antisemitské názory. „To je hluboce znepokojující, že jste tohle zjistil v britských ulicích. Hluboce znepokojující,“ řekl mu na to poslanec Ivan Lewis. Byť jsou ta zjištění mrazivá, autor se na tomto tématu poněkud zacyklil a věnuje mu zbytečně mnoho prostoru. Naopak mě velmi bavily postřehy kritizující mor současného divadla, které namísto hraní káže „pokrokové“ politické postoje. A tak se na jedné z nejprestižnějších anglických scén v Royal Shakespeare Company ve Stratfordu drama Tartuffe odehrává v birminghamské muslimské komunitě. Tenenbom přitom vtipně poznamenává, že v hledišti nejsou žádní černoši ani muslimové, nýbrž postarší běloši, kteří si účastí na pokrokovém představení kupují malý odpustek za hřích svého bělošství. Co se týče brexitu, tak je kniha poněkud ovlivněna autorovým názorem, že když se jednou lidé vyslovili v referendu, nemá cenu to dále řešit: „Ti, kteří chtějí zůstat, zkrátka nedokážou uvěřit, že hlasování prohráli, a kverulují.“ Zajímavá je konfrontace s Nigelem Faragem, který evidentní lži v kampani pro vystoupení z EU odráží tím, že představitelé EU lžou už padesát let… Je nicméně zajímavý autorův postřeh v závěru knihy, že ze všech lidí, se kterými mluvil a kteří hlasovali pro odchod z EU, by v opakovaném referendu nikdo nehlasoval pro setrvání v unii. Pokud tedy říkali pravdu… protože jak Tenenbom poznamenává, tihle ostrované jsou jako věční herci a za neodolatelnou fasádou vznešenosti se skrývá chorobná neupřímnost, leckdy hraničící se zbabělostí a pokrytectvím. Jako ta dáma o přestávce Richarda II., kterého v „pokrokovém“ představení hraje černoška, která zvědavému cizinci pochválí kus jako „báječný“, aby se po pauze do hlediště už nevrátila. Tato epizoda vystihuje Anglii lépe, než zbylé čtyři stovky stran. (8/10)... celý text

Nesnesitelná lehkost bytí 2006, Milan Kundera

Přístup k tomuto románu se bude lišit podle toho, kdo jej čte. Jinak zapůsobí na Američana, pro kterého je to první kontakt jak s autorem, tak s českým prostředím, a jinak na Čecha, který Kunderu četl chronologicky a navíc se o Nesnesitelné lehkosti bytí učil ve škole. Jinak působil v době vydání, kdy svět ještě dělila železná opona, a jinak působí po třech dekádách, kdy je součástí světového literárního kánonu. Postupem času v Kunderově tvorbě ubývá postav z masa a kostí a přibývá vykonstruovaných „laboratorních myší“, které autor staví do různých vypjatých situací a nakonec je odhodí jako děravou ponožku do smetí. Nesnesitelná lehkost bytí je současně milostným příběhem (o tom, jak vyměnit poslání za lásku), úvodem do komunismu pro západní čtenáře a současně filosofickým pojednáním o tom, že „člověk nikdy nemůže vědět, co má chtít, protože žije jen jeden život a nemůže ho nijak porovnávat se svými předchozími životy, ani ho opravit v následujících životech“ (variace na Kierkegaarda, podle něhož „se život musí žít dopředu, ale pochopen může být jedině zpátky“…?). Kundera má za to, že je to právě jedinečnost života, která mu propůjčuje závratnou lehkost oproti těžkosti „věčného návratu“. Může to všechno dohromady fungovat? Určitě ano, ale nepřijde mi to tak osobité jako Kunderova starší díla, celé je to možná až příliš vykonstruované. Po pár týdnech už si člověk těžko pamatuje, o čem kniha byla, ale pokud ji znovu otevře, zase v ní najde něco nového. Pro kontext velice doporučuji rozbor od profesora Petra A. Bílka (odkaz v recenzích), který mj. poukazuje na to, že Kundera tento román napsal jako promyšlený projekt světového bestselleru, kterým se posléze i stal. (8/10)... celý text

Podivná smrt Evropy 2018, Douglas Murray

Zprvu mě při čtení popuzoval autorův „brexitářský“ konzervatismus, ale postupně se od žehrání nad koncem etnicky homogenní Británie a encyklopedického výčtu teroristických útoků a sexuálního násilí páchaného muslimskými přistěhovalci myšlenkově posouvá dál. A v tu chvíli začíná být kniha nejen znepokojivá, ale i podnětná. Migrace s sebou zkrátka nepřináší jen restaurace s chicken tikka masala a kebabem, ale i netoleranci vůči ženám, gayům nebo židům… A je paradoxní, že liberální „vítači“ zavírají oči před tím, jak málo liberální migranti bývají. Vystoupení z davu a vyjádření kritického názoru pak může vést k profesní degradaci, doživotnímu strachu (Salman Rushdie po vydání Satanských veršů nebo dánský list Jyllands-Posten po publikování karikatur proroka Mohameda) nebo i k násilné smrti z rukou fanatika. Politicky a nábožensky motivované vraždy nizozemského politika Pima Fortuyna a režiséra Thea van Gogha nebo novinářů francouzského satirického časopisu Charlie Hebdo přitom reálně vedly k omezení svobody slova – dnes už si každý dvakrát rozmyslí, zda svými slovy rozzlobí nějakého muslima. Souvisí to také s tím, že ani podle průzkumů veřejného mínění islám není tak docela tím „náboženstvím míru“, kterým se zaklínali západní politici po každém teroristickém útoku. Jako právníka mě zaujala kritika Evropy, která nejenže se není schopna zbavit nelegálních migrantů, ale ještě fakticky zvýhodňuje lidi, kteří úmyslně přicestovali bez dokladů (občas dokonce neziskovky plédovaly za setrvání odmítnutých žadatelů o azyl, kteří později spáchali teroristický útok). Zdaleka nejlepší z celé knihy jsou části, které přemítají nad filozofickými příčinami současné krize Evropy. Je totiž paradoxní, že se Západ stal osamoceným masochistou ve světě sadistů, který si vyčítá vše od utlačování domorodých Austrálců až po otroctví, zatímco Turecku a Číně odpouští genocidy Arménů a Ujgurů… A zajímavá je i úvaha, že jsme se vlivem zpochybnění Bible a Boha, zákopů první světové války a koncentračních táborů druhé světové války dostali do zvláštní nihilistické fáze existence civilizace, v níž převládá únava, vyhoření a ztráta smyslu života. Není potom divu, že ji ideologicky válcuje muslimská kultura, která je od kritického čtení Koránu nebo sexuální revoluce ještě na hony vzdálena. Mám nicméně pochybnosti o tom, že by řešením bylo přizvání politiků jako Le Penová či Salvini do mainstreamového diskurzu – nelze si totiž nevšimnout, že s sebou nesou silný závan kremelských zájmů. Na druhou stranu, ani ostrakizace těchto politických sil nemůže dlouhodobě fungovat, protože s nimi souzní nezanedbatelná část voličů. Jako obžaloba liberálních politiků, kteří migraci používali jako politický klacek na své protivníky a přitom podceňovali a přehlíželi možná rizika, každopádně tato kniha funguje výborně. (8/10)... celý text

Tyranie: 20 lekcí z 20. století 2017, Timothy Snyder

Známý expert na totalitní režimy 20. století sepsal tento manifest v návaznosti na zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem, kterým byl coby liberál zděšen. Snyder varuje před tím, že Trump v USA a mnozí populističtí politici v Evropě mohou být předzvěstí tyranie coby „stavu, kdy na sebe jedinec nebo skupina strhnou moc anebo momentální držitelé moci pro vlastní prospěch obcházejí ustanovení zákona“. Varuje před intelektuálním kómatem, kdy se lidé uzavřou do svého pohodlí a přestanou se zajímat o věci veřejné, čímž tyranům usnadní nástup k moci a její následné upevňování. Zároveň zdůrazňuje, že některá zdánlivá negativa demokracie (dvoukomorový parlament, roztříštěný stranický systém, ústavní soudnictví…) jsou ve skutečnosti výhodami, poněvadž coby systém brzd a protivah omezují hromadění moci, čímž přispívají ke stabilitě demokracie. Nejdůležitější mi ale přišly apely na každého čtenáře, aby se dopředu nepodřizoval a nezavíral oči před varovnými signály, a že je naopak třeba diskutovat s lidmi, odstřihnout se od internetu, číst tištěná média nebo knihy a zejména pak v klíčovou chvíli vystoupit z řady, protože i jediný člověk dokáže změnit historii (jako Churchill v roce 1940). Jako právníka mě zaujal důraz na profesní etiku, která nesmí jít stranou ve jménu momentálních politických emocí (Třetí říši se zaprodali lékaři i právníci). Snyder zdůrazňuje i nebezpečí ztráty soukromí, rozmělňování pravdy nebo ozbrojených milic, což jsou všechno aktuální témata, jejichž závažnosti si možná ne vždy uvědomujeme. Je důležité si uvědomit, že „ten binec je náš“ a svět, ve kterém žijeme, za nás nikdo jiný nespraví. Není vůbec jisté, že navždy bude fungovat pohodlný systém liberální demokracie, ostatně v řadě zemí světa nic takového ani nikdy nezažili. „Pokud není nikdo ochoten zemřít za svobodu, potom všichni zemřeme v tyranii.“ (9/10)... celý text