1. Domů
2. Autoři
3. Drago Jančar
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 15
• Bazar 3
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 15 knih

Nové komentáře u knih Drago Jančar

Dnes v noci jsem ji viděl

„Slovinský autor Drago Jančar není na literární scéně žádným nováčkem. Na svém kontě má romány, eseje, hry a povídky. Některé z nich získaly slovinské, a dokonce i mezinárodní ocenění. Mezi lety 1987 a 1991 působil ve funkci předsedy slovinského PEN klubu, od roku 1995 je mimořádným členem Slovinské akademie věd. Do češtiny bylo přeloženo několik jeho děl, avšak svou pozornost bych ráda zaměřila na doposud poslední přeložený román Dnes v noci jsem ji viděl. V zahraničí vyšel před osmi lety, u nás byl vydán v květnu letošního roku v edici Pestrá řada soudobé prózy nakladatelství Plus. V tomto případě se jedná o pětadvacátý svazek. Dnes v noci ji vidím. Cítím její přítomnost, i když jsem se jí nedotkl jinak, než že jsem ji vzal za ruku, cítím ji, jako by tu pořád byla. (Str. 121) Představte si, že jste někým, o kom se během vaší nepřítomnosti rozmluví několik lidí. Přesně do této situace je čtenář vpraven od prvních řádků tohoto slovinského románu. Veronika je dáma z vyšší společenské vrstvy – bezstarostnou ženou libující si v extravaganci, dělající bezhlavá spontánní rozhodnutí a mající krokodýla za domácího mazlíčka. S tajemnou Veronikou se však neseznámíte osobně, ale prostřednictvím pěti vypravěčů, kteří na ní vzpomínají, každý svým vlastním způsobem. Ptáte se, proč všichni žijí ze vzpomínek? Veronika totiž se svým manželem jedné lednové noci roku 1944 beze stopy zmizela z jejich zámeckého sídla. A tak si jejich další osud mohli ostatní jen domýšlet. Ale možná, že přece jen by snad někdo mohl vědět, co se s nimi mohlo stát? V době druhé světové války bylo Slovinsko okupováno Němci, a tak je samozřejmé, že na protest vznikly partyzánské jednotky. Zmizevší manželé se pachtili s oběma stranami, a tak je možné, že je někdo mohl chtít umlčet. Každý vypravěč má vlastní styl jazyka a pochází z různých společenských vrstev, což dělá knihu rozmanitější a důvěryhodnější, než kdyby všechny postavy mluvily stejně. Všichni vypráví ich-formou minulého času, nesetkáte se s uvozovkami u přímé řeči, což vyžaduje vaši plnou koncentrovanost. V knize je užito značné poetičnosti jazyka, díky které se nejedná o čtení na jeden večer. Za každou cenu si totiž budete chtít užít oku lahodícímu čtenářskému prožitku. Je zajímavé sledovat osudové prolnutí některých postav a současně odlišnost jejich názorů. Někdo na Veroniku nedá dopustit a pěje na ní slova chvály, jiný jí nemá příliš v lásce a očerňuje jí. Mezi vypravěči se setkáte s lidmi, kteří měli k mladé ženě blízko. Nechybí ani její vlastní matka, která se nemůže smířit s dceřiným zmizením, a tak pořád řeší, co se mohlo stát a kde by její milovaná holčička a její choť mohli být. Největší prostor je věnován důstojníkovi Stevanovi, jež k Veronice zahořel láskou, a tak je zcela samozřejmé, že na ní všude vzpomíná a vše mu jí připomíná. Naopak nejmenší část vyprávění zaujímá pomocnice a zahradnice zámecké paní, Josi, která do příběhu vnese značné napětí a zrychlí váš srdeční tep. Je škoda, že autor nevyužil možnosti bližšího setkání s Veronikou prostřednictvím vyprávění z jejích vlastních úst, abyste si o ní mohli udělat lepší představu. Takhle totiž čtenář vlastně vzhledem autenticitě vypravěčů sám neví, jaká mohla tato žena být. Jste tak zcela odkázáni na vlastní představivost a na to, jaký výsledný obraz vznikne ve vaší hlavě. Toto dílo je ojedinělé svým časovým a místním zasazením. Zmíněné historické pozadí je totiž založeno na skutečných událostech. Díky tomuto faktu a ještě probíhající druhé světové válce vycítíte všudy přítomný strach a nevědomost z budoucnosti. Musím se přiznat, že zpočátku mi přičtení vadil složitější jazyk. Dlouho jsem si přivykala, ale jakmile jsem přizpůsobila svou koncentraci na jednotlivé věty, rozvíjel se mi před očima krásný příběh, během jehož čtení mi na mysl vytanulo mnoho otázek. Na některé z nich jsem záhy našla odpověď, jiné zůstaly nezodpovězeny. Tento román známého slovinského spisovatele bych doporučila nejen jeho fanouškům, ale i těm, kteří při čtení hledají hlubší čtenářský prožitek a krásný jazyk. Co se týče přebalu obálky českého vydání románu, je daleko zdařilejší a líbivější než zahraniční originál. Navíc jednoduchým způsobem vystihuje hlavní hrdinku.“... celý text
— monushka

---

Dnes v noci jsem ji viděl

„Promyšleně napsaný příběh ze slovinské historie. Bohužel to byla divoká doba plná zvratů, partyzánských bojů a nenávisti k německým okupantům. Těžká doba pro obyčejné lidi, ale i pro bohaté, kteří se snažili pomáhat potřebným a nějak přežít a podnikat i ve válečné době. Příběh autor napsal na motivy skutečného příběhu, který se udržoval spíš v ústní formě děsivých historek. Předlohou byl pravděpodobně zámek Strmol a osudy jeho majitelů, manželů Rada Hribara a Ksenije Hribarové.“... celý text
— lenikhor

---

Kateřina, páv a jezuita

„Tentokrát oceňuji velmi trefnou anotaci. Ano, o tom kniha je. Ke knize samotné se pak navíc dá říct skutečně jen to, že se jedná o lahůdku. Nejen, že je to opravdu plnokrevný historický román, ale autor se tu projevil i jako bravurní stylista. Velice doporučuji.“... celý text
— Blue

---

---

A láska samotná

„Wow. V létě dva roky zpátky jsem od autora četl knihu s názvem Dnes v noci jsem ji viděl. Tehdy mi doslova vyrazila dech. Rozhodl jsem se, že si od něj přelouskám další kousek... a vyražení dechu mě čekalo i tentokrát. Tato kniha má všechno. Velice mě zajímá odboj jugoslávských partyzánů, a ve fikci jsem jej zatím tak zajímavě a chytlavě zpracovaný neviděl. Až doposud. Tato kniha se ovšem netýká jen partyzánského odboje, týká se i fungování nacistické státní správy ve slovinském Mariboru, a hlavně propojování těchto dvou světů skrz osudy vybraných jedinců, kteří jsou do pletence nazvaného druhá světové válka na slovinském území zapojeni. A láska samotná měla všechno. Již teď vím, že to od Drago Jančara nebyl poslední titul, co jsem zatím četl. Fakt pecka.“... celý text
— Jrsnbl

---

Dnes v noci jsem ji viděl

„S knihou jsem se trápila, moc mě nebavila. Až poslední vyprávění bylo trochu "akčnější". I první, Stevův, příspěvek se mi docela líbil. Jako celek takový průměr.“... celý text
— Makii