JP
přečtené 1011
Chrám Matky Boží v Paříži
2014,
Victor Hugo
Ono to má svůj půvab, ta velkolepost, ta rozsáhlost, jako byste tam byli a dýchali ten vzduch. Hugo to uměl vážně neuvěřitelně popsat. Ale i já už to ke konci nevydržel a musel přeskakovat. Nedalo se to vydržet. Dnes už ne. Pochopitelně šlo o hold městu Paříži, ale kdyby autor trochu víc upřednostnil linii okolo Quasimoda, která měla podle mého tvořit základ příběhu a díky ní jediné jsem knihu chtěl přečíst, určitě by udělal lépe. On totiž Quasimodo je velmi smutná postavička, která mě už odmalička fascinovala (Disneyovka), tak trochu se v něm vidím, zavřený sám ve své zvonici, milující někoho, kdo mě nebude schopen milovat zpátky. Tragédie, smutek.... celý text
Tso
2002,
Samuel Beckett
S odstupem času se snažím chápat 'Tso' jinak, ale nejsem schopen jej vidět jako nic víc, než jeden velký žert vůči všem čtenářům. Otázkou je, zda Beckett byl až tak zákeřný a nebo jen sám pro sebe experimentoval s tím, jak moc slov a aspektů můžete napsat a rozebrat v co nejbanálnějším příběhu. Ve zkratce: Příběh o sluhovi (Tso), co přijde sloužit do domu pana Nitze (dialog: -Co? -Nic.) a po chvíli služby a podivných interakcích, odtamtud zase odejde. Neustále se tu mluví o alternativách, postavy se chovají jako vystřižené z nějakého experimentálního filmu, což je mi blízké, ale nikoliv takto ubíjejícím způsobem. Kupříkladu čtyři strany rozebírat, jakým způsobem a jak rozestavěno mohlo sedět tucet chlapíků na židlích, to byla i na mě příliš silná káva (minimálně v době čtení určitě). A i přesto je Beckett definitivně jeden z nejpozoruhodnějších spisovatelů nejen 20. století, což dokládá tím, že nad jeho dílem musím soustavně přemýšlet. Odér "všeho" v banalitách. Něco jako když da Vinci zkoumal přírodu a kloubil ji dohromady s vědou. A i u 'Tsa' vane nadále zajímavý, zvláštní, neopakovatelný odér. Škoda, že jsem se knihy tak zbrkle zbavil, přemýšlím totiž, že bych si ji přečetl v blízké budoucnosti znovu.... celý text
120 dnů Sodomy
2006,
Donatien Alphonse François de Sade
Nedivím se lidem, co tuhle knihu odsuzují jako prachobyčejné porno, pro mě je však pravda někde ve 3/4 a to spíš ve prospěch de Sada. Přijde mi, že o čem tenhle zazobaný rebel psal bylo na svou dobu vizionářské, průkopnické, velkolepé (a ne ani až tak, ale zkrátka a dobře, bořilo to zdi, když jste z červené knihovny, kde si dávají sotva hubičky skočily rovnou do tvrdýho análu, kterej slouží jako rozjezd, aby se lidi hned nevyplašili... zároveň mě lidská sexualita, coby symbol nadvlády nad podvědomím fascinuje) a jde vůbec o první studii svého druhu, ač to jistě markýz dělal i pro své potěšení - tady je ta 1/4 toho porna. A mám dojem, že spousta lidí tohle odsuzuje skrz svůj vlastní slabý žaludek. Chce to rozhodně zkušenější čtenáře. Tomu rozporuplnému přijetí knihy se ovšem nelze v žádném případě divit - incest, anál (noblesněji sodomie), homosexualita, násilí, fekál, voyeurismus, úchylky a všechny možnosti sexuality jako takové - tak neomezené a tak rozmáchlé veškerých experimentů - to vše dnes ještě stále mnoho lidí odsuzuje a pohoršuje. Donatien-Alphonse-François, markýz de Sade se nebál uvolnit a dát průchod svým představám a chutím a uskutečnit je a sepsat je (a to v době, kdy se lidé zavírali do vězení nebo cvokáren za drobnější věci). Neocenit tohle, nebo alespoň symbol tohohle se rovná neocenit filozofii, neocenit člověka, neocenit literaturu jako takovou. Pokud jste spokojení se svými limonádami, prosím, neberu vám je. ____ A zvrhlá prasata jsme všichni, nechápu, proč si někdo v komentářích zase hraje na dámy a gentlemany (tihle lidé jsou buď nudně konzervativní a veskrze bez šťávy a nebo v sobě potlačují svoje fantazie, což se nakonec obrátí proti nim). Kdyby už nic, tak minimálně aristokratické pojetí některých výrazů a spojení vás musí pobavit.... celý text
Justina a Julietta
2010,
Donatien Alphonse François de Sade
Brak, který nemusí nic řešit a přitom umělecký kus, který chce být zcela svébytně chápán. Prima knížka. De Sade rozhodně nezaškobrtnul, ani nezvolnil, De Sade je prostě svůj. Rád jeho tvorbu popisuju jako 'aristokratické porno', jeho neuvěřitelná slovní hravost v oblasti sexuality byla definitivně nejednou zdrojem smíchu. Je mi líto slepiček, které ho nejsou schopny pochopit a tak ho jen kritizují a odsuzují a přitom pořád čtou obdobné výplachy, s větším nádechem faleše, stejně jako jsem rád za lidi, kteří se u toho prostě a jednoduše baví, občas zamyslí a víc neřeší. Neřešme porno, nehřešme porno.... celý text
Alenka v kraji divů… a za zrcadlem
2007,
Lewis Carroll (p)
Jedna z věcí, co dobře uvidíte, je, jak se promíchá imaginace s matematickou logikou a uvažováním Lewise Carolla, když si dá trávu. Ale něco víc? Vlastně ani ne. Zveličili to lidé, co nemají absolutně žádnou představivost. Poměrně průměrná pohádka. Nechci ji ovšem naplno kritizovat, protože je přecijen plná imaginace a přinesla spoustu dnes neoddiskutovatelných symbolů - viz. bilý králík a Kloboučník. Docela rád bych viděl verzi s ilustracemi Ralpha Steadmana, která u nás bohužel nevyšla a evidentně ani nikdy nevyjde.... celý text
Snuff
2009,
Chuck Palahniuk
Je to Palahniuk, to bezesporu... ale roztěkanější. Jakoby ho štvalo, že sice má o čem psát, ale nedokáže knize vtisknout význam. Tahle ulepená novela je totiž jen průměrná exhibice. Nenudilo to a místy i zaujalo, ale nechápu to nadšení z názvů pornofilmů, vezměte si jakýkoliv drama a předělejte v něm jedno slovo s narážkou na sex... jakoby to každej nedělal už v první třídě (nehledě, že je to fakt všude, namátkou třeba film Zack a Miri točí porno, tam je taky scéna, kdy se přesně tohle dělá) - to vám to připadá tak originální? Ale jinak, téma bezesporu (pro mě), které láká a Chuck ho zpracoval více než dobře.... celý text
Asfalt
2009,
Štěpán Kopřiva
Nadšení nesdílím, protože ve výsledku je to jen něco, co by napsal každý druhý zvrhlejší filmový fajnšmekr a to myslím zcela vážně. Trocha znalosti popkultury a jeden námět nedělají kultovní knihu. Místy zábavná hříčka, speciálně pokud se vyznáte ve světové kinematografii. Ale přeceněná, až běda. Škoda, že jediná šance tuzemských autorů na úspěch u nás je psát tohle.... celý text
Vrána
2007,
James O’Barr
Asi neexistuje dílo prodchnuté větší dávkou deprese. Svého času jsem se o Vránu dost silně zajímal, jednak proto, že mě zmagnetizoval sám příběh (film jsem viděl první), ale jednak taky proto, že jsem sám kreslíř. James O'Barr na díle pracoval deset let, šlo o formu autoterapie, během které ze sebe doslova "vykresloval" bolest nad ztrátou své přítelkyně Bethany, kterou srazil opilý řidič. Nikdy svůj příběh nezamýšlel publikovat. Bral drogy, pil, chtěl spáchat sebevraždu, plánoval dokonce onoho řidiče po jeho propuštění z vězení zavraždit, jenže muž zemřel předtím, než ho propustili. Řekl bych, že tohle je dost důležitá informace pro pochopení celého příběhu a o co v něm jde. On tento příběh není drásavý sám o sobě, ale hodně i díky všemu okolo něj, co většina lidí neví a to právě doporučuji nastudovat. Jako zásadní se tu jeví nešťastná náhoda, při níž zemřel na place Brandon Lee, který hrál hlavní roli v první filmové adaptaci někdy během 1993/1994 a byl nejen velkým fanouškem Vrány, ale také O'Barrovým blízkým přítelem. Velmi hluboké, velmi těžké. A rozhodně i těžko docenitelné, pokud jste někdy neztratili někoho vám velmi blízkého a neprošli si ohavností té prázdnoty. Začít můžete tady, jde o asi 40 minutový O'Barrův monolog z roku 2000 u něj doma, přímo u stolu, kde kreslí a vypráví o svém životě a o všem okolo Vrány, myslím si, že je to vůbec nejzajímavější nahrávka, kde toho řekne o sobě věru hodně, ne-li vše: http://www.youtube.com/watch?v=xqIcWNHFDok&feature=relmfu... celý text