józi.odkudkam přečtené 350

Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Díl I–IV 2008, Jaroslav Hašek

(RE-EDIT) Vím, že budu, a to ještě v lepším případě, za rozumbradu, co musí zkazit každou legraci, ale když mě teď nějak fakt praštilo do očí, jak chmurným čtením vlastně ve svém jádru Švejk je; vždyť i celá ta „ztracená“, poválečná generace, s Remarquem v čele, ještě něčemu věřila. Na kost cynický Hašek ne, on rezignuje na vše (láska, dobro, smysl...jasně, haha; zas úplně je ale taky zavrhnout nejde, ne? nebo jo?...a to je ono, ta slova jsou pro smích). V jeho vnímání neexistuje, krom bezprostřední, „z ruky do úst“, reality, nic. Přičemž pak marnost takového bytí, coby pískáním ve tmě, přebíjí halasným výsměchem a alkoholem. Nevykládejte si má slova zle; jeho trefný humor má co říct, jen mě zpětně zaskočilo, jak je ve své okázalé bodrosti zároveň...bezútěšný; můžete namítnout, že je to právě humor a smích, co skýtá útěchu, ale věřte mi, že bez víry (v nejširším smyslu slova) i ten časem zhořkne v ústech...jako jasně, furt lepší, než brečet, ale dlouhodobým „řešením“ není (a i když chovám filmovou sérii s Rudolfem Hrušínským v úctě, tak mám pocit, že celkové vyznění své předlohy posunula, hlavně hudbou a jakýmsi, vším prostupujícím, optimismem lehce jinam) Možná i v tomhle smyslu jsou Haškovy Osudy opravdu velkým dílem, neboť ve svém (bezděčném?) proroctví odráží hlubší skutečnost (vnitřní společenské proměny) než by se na první pohled mohlo zdát. Jen si nejsem jist, zda o tom chci do třetice číst všechny čtyři díly, jejichž kvalita je, marná sláva, sestupná. 4 trochu posmutnělé **** PS: ááh, zas víra bez smíchu je jak racek bez křiku nad, na pláži vyvalenou, hostinou ze zdechlé velryby, zkrátka pojde hlady :) Šmarjájosefe, kam jsem se to dostal...... celý text

Jonathan Strange & pan Norrell 2007, Susanna Clarke

Tahle knížka mě trochu zklamala, měla nějaké ty hezké nápadečky, ale většinou jsem se lehoulince nudil. Nu, osudově krásně posmutnělým závěrem se v mých očích spasila a já tu jednu hvězdu přidám. Průměrné 4****... celý text

Američtí bohové 2001, Neil Gaiman

Vyzrálejší, obsáhlejší lajtmotiv "Nikdykde" zasazen do špinavých motelů u road 66, aby se putování dvou omšelých hlavních hrdinů završilo naprosto apokalyptickým střetem bohů starých s bohy bankomatů a televize v nelítostné řeži o nadvládu nad Světem. Navíc učinit ústřední postavou své knihy boha a ještě ho k tomu napsat tak skvěle a uvěřitelně a lidsky, jako to Gaiman učinil se svým prolhaným zlodějem a starým podvodníkem Středou může opravdu napadnout snad jen tohohle chlapa. Jasných 5*****Nikdykde ale stejně budu mít vždycky pořád o chlup radši. Škoda že, po těchle dvou knihách už, alespoň dle mě, nic tak silného nenapsal, breky brek.... celý text

Nikdykde 2006, Neil Gaiman

Londýn a Podlondýn. Dva snově se prolínající světy. Kdo v ten spodní uvěří, je jím brzy uchvácen a pohlcen, odsouzen být druhou stranou neviděn. Volní jsou jen holubi a krysy. Metro už pro mě nikdy nebude tím, čím dřív a já mám občas za jízdy neodbytný pocit, že v odrazu okna spatřím jet přízračný vůz markýze i s jeho hosty, kteří mezi námi neviděni procházejí. Právě to, jak bezkonkurenčně dokázal pan Gaimen navrátit zevšednělému zpět jeho magično a tajemno je něco, co si už snad vždy ponesu s sebou. Něco tak neskutečného, jiného, a nápaditého jsem snad nikdynečet. Plná palba 5*****... celý text

Vesmír je lotosový květ 1996, Zdeněk Volný

Oko Chiméry 1989, Zdeněk Volný

Milé překvapení od českého autora, které je už teď s odstupem času lehce úsměvné, pořád ale má co nabídnout; S láskou k přírodě vymyšlenou faunu i flóru mimozemské planety, skvělé postavy (na strýce Loxia, jeho synovce Odyssea, nebo třeba věčného hochštaplera Ifikrata prostě nezapomenete, to garantuji) a hlavně nějak slunnou a pohodovou náladu. Další dva díly už jsou o něco slabší, ale pořád dostatečně zajímavé vývojem dění na Heladě i osudů jejích jednotlivých obyvatel. Knihy si na nic nehrají, jsou psány přístupným a vtřícných jazykem vhodným i pro mladšího čtenáře.... celý text

Dračí dny 1995, Zdeněk Volný

Poslední člověk 2003, Doug Naylor

Pro mě jednoznačně nejslabší díl. Chlapci se rafli a tak si každý uklohnil něco solo: Grant své Pozpátku a Naylor Posledního člověka. Naylor sice prohrál, ale i Robovi něco chybělo. S odřenýma ušima za 3***, přesto asi nemůžu doporučit, jsou rozhodně lepší knihy...... celý text

Duna 2006, Frank Herbert

Okouzlující směs dýk, erbů a mezihvězdných letů. Vzpoura inteligentních strojů v temných hlubinách věků; už nikdy víc; UI interdikt. Vzlet lidského vědomí, od speciálně trénovaných mentatů po tajemné navigátory Gildy bloudících ve vizích z koření. Koření, nejcennější komodita, jejímž je Arrakis jediným zřídlem; tato prodlužuje život a umožňuje spojovat světy...jako i čas. Halucinogenní mysticizmus. Slunce-Voda. Levitace. Bene Gesserid sleduje genetickou linii dokonalé „Evy“, rozsévá mýty, zkazky, užívá moc Hlasu. Plameny džihádu, tisíce let, mocné říše, galaxie. Mnohost cest, osudu řev. To vše se v mozaice zájmů protne na pláních Duny, pouštním klenotu prorockých fata morgán, písečných obrů a vzdorných fremenů. V pravém slova smyslu dílo, které na vás „po“ dočtení dolehne a i když jsem v průběhu trochu lavíroval (viz.PS) tak „po“ pod pět opět nemohu. Po víc jak půlce života skvělý re-read. PS: Původně jsem se už už hotovil se stromem hvězd zatřást...ale to si autor nezaslouží; nitky svou tapisérii intrik více meně po hromadě drží. Místy, pravda, můžou být jejich křížení a vzory nepravděpodobné, vyloženě nemožný spoj tu ale není. Herbert toho taky dost hasí v dodatcích...jindy nové nesrovnalosti vytváří...V nich tak trochu plave planetární ekosystém (který chtějí zdejší „ekologové“ obehnat plůtkem rezervace a vše ostatní změnit v tropický eden:) hlavně v souvislosti s životním cyklem červů, respektive nesmyslnou energeticko-materiální bilancí tohoto koloběhu, ale červ to vem. Stejně jako vem červ i to, že mi zdejší hrdinové tak trochu připomínají odlitky vypadnuvší z formiček drsnější verze Kara ben Nemsího (rozuměj, čestní, spravedliví, inteligentní, dokonalí...naštěstí né úplně) a že komunikují takřka výhradně formou nelidsky břitkých proklamací; jak v monolozích vnitřních, tak vnějších (...jinak jsou ale vykresleni hezky; a jelikož mám navíc rád, když se postavy během dění mění, tak musím vyzdvihnout proměnu Paulovu, byť je děsivá)...Ono je to ale vlastně stejně všechno jedno, tajemství Duny leží jinde; všude a nikde. Sorry za ezo, ale ono sem patří. Nezbývá, než konstatovat, že kdo si v hlavě svedl něco tak monumentálně báječného vymyslet, splést dohromady a pak i úspěšně převést na papír si zaslouží jen hlubokou úctu. Dík Frankie. Eh, dobrá, co by to bylo za komentář k Duně bez „Litanie proti strachu“...ale víte vy co? Když jsem se jí učil zpaměti, tak mi došlo, jak je vlastně v prospěch strachu kontraproduktivně knižně dramatická; mrknul jsem na anglickou verzi a zjistil, že jí Herbert v dalších pokračováních přesně v tomhle duchu očesal (vyjmul „malou smrt“ a „naprosté vyhlazení“ a strachu nechal jen jeho pravou povahu; zabíjí rozum) a za mě jí tak pocitově učinil funkčnější, tedy slyšte. „I will not fear. Fear is the mind-killer. I will face my fear. I will let it pass through me. When the fear has gone, there shall be nothing. Only I will remain.“ mnou počeštěná parafráze (ozkoušeno v návalech úzkosti...až mě zaskočilo, jak účinně myslí zveličené „hrozby“ neutralizuje a iniciativu vrací mě; toho jsem částečně docílil i vypuštěním floskule „nebudu se bát“, což je asi stejně nápomocné, jako si říct „nemysli na mrože“...samozřejmě, že na mrože hned myslet budete): „Jen pojď, ďase, má mysl jde vstříc. Skrz tě nechám projít. A až se tak stane, nezůstane nic. Jen já.“... celý text

Nekonečno vítá ohleduplné řidiče 2002, Rob Grant

Vítané doplnění seriálu (je rozhodně fajn, že se naylor-grant rozhodli trpaslíka podojit i knižně, je to totiž zkrátka úplně jiný,v dobrém smyslu, zážitek), které však s klidem obstojí i samo o sobě. Za mě slabších 5***** Další díly jsou skutečně o něco horší: "Lepší než život" a "Pozpátku"(v tomto pořadí) jsou ještě v pohodě, "Poslední člověk" už ale opravdu moc ne.... celý text

Enderův stín 2001, Orson Scott Card

Teď vidím, že Enderova hra byla čekajícím dílkem puzzle. Takhle kompletní je ještě lepší. čistých 5*****

Pán much 2003, William Golding

O Pánu much bylo napsáno mnoho a proto budu, když ne stručný, tak aspoň...hmm, duchaplnější, než třeba národa pastýř Soukup ve své zpravodajské stand up šou. (INTERPRETAČNÍ SPOILER) Zlo v nás je ustanovujícím východiskem Pána much, nikoli otázkou. Tou je spíš, vzhledem k zde obnažené člověčí přirozenosti, nanejvýš podivuhodný a pozorovatelný fakt vynoření se existence něčeho lepšího ve stávajícím světě kolem nás; respektive jak je vůbec možné, že jsme se už dávno nepožrali navzájem? Budu evolučním cynikem a i ve světle Goldingova názorného myšlenkového experimentu (kde v rámci pochybného teambuildingu vyklopí na opuštěný ostrov jednogenerační mužskou prototlupu né ještě tak docela hotových myslí {rozuměj těch neviňátek přezíravě okupujících schodiště druhého stupně základní školy} čímž vlastně simuluje počátky formování lidských společenstev vůbec) si odpovím, že společnosti nesoustředěné kolem etických hodnot a mechanismů jejich dodržování (jak jsem Nietzscheho nactiutrhal, tak si teď jeho z kontextu vytrženým, ovšem příhodně kousavým postřehem „...jsme opravdu dobří, nebo se jen bojíme trestu? {trest dle litery zákona si dovolím rozšířit o trest společenského odmítnutí, zavržení, zostuzení a hlavně pak o ten nejrafinovanější, a sice vlastní odsouzení se skrze vinu pomocí duševní praktiky svědomí....aneb co se stane, když je trest viny slabého svědomí nedostatečný, moci se chopí psychopat a nově ustanovená společenská norma trestá staré hodnoty vyloučením a smrtí}?“ po hříchu rád pomůžu) se ani společnostmi nestanou, neboť dají plný průchod svému nižšímu já, rozpadnou se, sítem dějin propadnou a výběrem projdou ty, co činí opak. Goldingovi lze vyčítat leccos (přinejmenším by mě zajímalo, jestli ženský element eliminoval schválně - vždyť jak ohromný vliv by musela mít na podobu jeho experimentálně se rodícího/hroutícího kmene možnost biologicky podmíněných, trvalejších vztahů s nevyslovenou možností potomstva {a následným koloběhem zažehnutí/předávání jiskry rodičovské lásky se všemi důsledky této hybné síly/emoce pro všechny zúčastněné...nebo si to tak aspoň naivně maluju...ostatně o něco podobného šlo, myslím, Mc Carthymu v jeho naruby pojaté, námětem ale vlastně docela úzce spřízněné Cestě} rodiny, potažmo vize budoucnosti a z nich vyplývající potřeby stability?) Faktem ale zůstává, že svůj argument potřeby etického řádu ztělesnil natolik zřetelně a současně dostatečně otevřeně na to, aby řetězil otázky další. Ve zkratce se ale asi dá prostě říct, že Pán much ničemu nepanuje - svému základnímu určení se cele odevzdává, neboť jeho přemožení vyžaduje úsilí; tak ztrácí vládu nad sebou samým a sestupuje v područí otroctví vlastní divokosti a vnějších okolností. Ano, slupka civilizace možná tenká je. Možná ji ani nelze ztotožňovat s dobrem a jde stále „jen“ o volání instrukcí šému sobeckého genu, jenž si, bloudíc džunglí závitů našich myslí, našel rafinovanější a méně krátkozrakou cestu (což je vůči plus mínus čtyřem miliardám let fungující praxi života velkohubé tvrzení) k vlastnímu přežití. (Na druhou stranu, co už jiného považovat za dobro, než respekt k volání života... snad respekt nad rámec skupiny, národa, k životu jako takovému - co já vím, třeba se jednou, až budou mít lidi na větší televizi a dovolenku u moře, dostane iniciativám jako EU, OSN, BIO, či nedejbože EKO, konstruktivní pozornosti, kterou by, namísto exhibicí influencerských hlásných trub hrdinné nekorektnosti, či naopak popudlivého bečení fanatických aktivistů za čistší duhu, zasluhovaly) Buď jak buď, stejně je úžasné, že se nějakou slupkou vůbec šatíme a dobro, nedobro, filozofie nefilozofie, psychopat nepsychopat, na konci dne budu spolu s ostatními kolem ohínku radši dřepět oblečený. (KONEC SPOILERU) No, jestli jste dočetli až sem, tak si udělejte radost, zavřete hezky oči a v duchu poděkujte svým nejbližším za to, že do vás otiskli něco, od čeho se vůbec odpíchnout lze. Pán much za pět prstů a pár minut strachu stojí...zvlášť když je umělecké zprasení obálky jeho jediného, v současnosti fyzicky dostupného vydání (Naše vojsko 2010) kriminálním přestupkem samo o sobě. 5 po dočtení (poprvé před mnoha lety a podruhé před pár týdny) zprvu možná zklamaných ***** které ve vás, v závislosti na vážnosti jakou se jim rozhodnete připsat, ale zůstanou...jo, a popisy přírody jsou naprosto uhrančivé: „Břeh byl porostlý palmami. Některé stály rovně, jiné se opíraly o sebe, nebo se přikláněly k světlu a jejich zelené péřovité listí se vznášelo třicet metrů nad zemí.Půda pod nimi, srázný násep, pokrytý hrubým drnem, byla rozervána kořenyvyvrácených stromů a poseta zahnívajícími kokosovými ořechy a palmovými výhonky. V pozadí se rozkládal temný prales a otvírala brázda polomu.... celý text

Stopařův průvodce Galaxií 2002, Douglas Adams

Nepropadejte panice! Adams nasal scifi komedii, jejíž humor je neopakovatelný, bláznivý a originální. Z tohoto důvodu zkrátka těch pět hvězd udělit musím, i když s vykřičníkem, neboť další díly se dost opakují a rozuzlení celé série mě zajímalo čím dál tím méně, až se má trpělivost nakonec spolu se čtvrtým dílem vytratila úplně. Když totiž pomine provotní údiv nad bombastickou formou, zjistíte, že žalostně postrádá jakýkoli nosný děj. Škoda.... celý text

Enderova hra 1998, Orson Scott Card

Příběh je včetně závěru žalostně předvídatelný, ale co na plat, reálie orbitální školy a hlavně bitevní místnost, jsou prostě skvělé a Endera si musíte zamilovat. Jedna z knížek mého mládí, kterou jsem spapal jedním dechem spolu s"Enderovým stínem", který jako doplnění funguje taky naprosto skvěle - vlastně se jedná o ten samý příběh z pohledu jiné postavy a rozhodně nejde o žádnou vatu! Obojí nemohu než doporučit, hlavně středoškolákům (už je to dlouho, tak nevim, jak by na mě fungovala teď). Závěrem bych se ještě ohradil proti avizovanému společenskému přesahu; snad právě jen to úporné tlačení Enderova neskonalého dilematu, zda má spáchat genocidu na druhu, co na nás zaútočil první (a chtěl nás vyhladit) jsem nechápal a spíš mi přišlo jako autorův alibistický přílepek k urvání nějaké té Hubuly. (Možná i proto nízký věk kadetů, aby to bylo echt jo, jako že celou rasu vyhubí DÍTĚĚĚ!!!) Ne, o tom ta kniha pro mě nebyla. Preventivní protiúder; Buď My, nebo Oni. To je snad hotovka, ne?... celý text

Nazí a mrtví 1999, Norman Mailer

Takhle to vypadá, když se někdo války doopravdy zůčastnil a pak o ní a lidech v ní napsal. Nepřikrášlená ubíjející nuda, útrapy přesunů a nervy nadranc v krátkých úsecích samotného boje. Takhle to vypadá, když jste s nějakými lidmi 24 hodin denně po několik let, znáte se skrz na skrz, lezete si na nervy a současně jste už tak nějak ze zvyku přáteli. Dobrou půlku tohohle opusu tvoří příběhy ve kterých nahlédneme do životů jednotlivých vojínů, četařů, poručíka a generála doma v USA (zejména pohled na důstojnické charaktery a jejich vliv na samotné odvíjení děje pro mě byl asi největším přínosem knihy), polovina druhá se pak mezi jednotlivými příběhy odvíjí jako putování napříč smyšleným ostrovem v Tichomoří, který mají vojáci za úkol dobýt. Mailer umí bez diskuze psát, popisy jsou živé, detailní a vy byste podle nich dokázali nakreslit mapu ( já to pro vlastní lepší orientaci i udělal:), Mailer je ale především skvělý psycholog, dokáže napsat postavy, které navzdory jediné poutající osobě autora opravdu různorodě působí. S rozuzlením, či snad s rozpuštěním mě pak zahalil postupně sílícím dojmem civilně suché, ničím uměle nepřihřihřívané frašky. Kniha je to skvělá a komplexnější pohled na válku asi nedostanete, ale určitě nesedne každému. Za mě průměrných 5*****... celý text

My děti ze stanice ZOO 2005, Christiane Vera Felscherinow

Brutálních 5 ***** syrové, kruté a děsivé. Jasně bych to do povinné četby zařadil taky, ale pak narazím na komentář někoho z cílové skupiny, jako je mladistvá jolli - pro jistotu přikládám: "žádná kniha mě tak nezasáhla jako tahle, když jsem jí četla, všechno ostaní mi bylo srdečně ukradený, měla jsem hroznej problém se od toho odrhnout a jít se třeba najíst a škola pro mě v podsatě vůbec neexistovala, někdy jsem se ani nenamáhala si udělat úkoly před hodinou... Nemohla jsem si pomoct, ale i přes všechny ty absťáky a nechutný zákazníky jsem celou dobu něco Christianě záviděla, obdivovala jsem její pohled na svět... Vždycky jsem měla drogy zařazený jako naprostou příšernost, Po přečtení téhle knihy se na to ale dívám trošku jinak, Příběh Christiany je určitě děsivý, ale mě to prostě hrozně fascinuje"... a už si tak jist nejsem. To chceš vážně po nocích kouřit tatínkům ptáky? Chlapce si jistě časem najdeš i bez toho (stejně jako by to časem zvládla i Christiane). PS: jolli, profil sis rušit nemusela. Jen jsem si prostě na základě tvého upřímného komentáře uvědomil, že by to někoho ve tvém věku přece jen právě nějak tak úplně klidně zlákat mohlo (jsem rád, že to tak u tebe není) a že by asi nakonec přeci jen nebylo nejrozumější titul do povinné četby na ZŠ zařazovat a zdejší provolávání o opaku bych tudíž krotil. Toť vše....A ono je to navíc asi stejně úplně jedno; kdo tam spadne, tak tam, z jiných důvodů, kniha nekniha spadne stejně, a já si tu vedu své šosácké monology. Jestli tohle čteš, tak promiň a hlavu vzhůru!... celý text

Holomráz 2010, Štěpán Kopřiva

"Ty vole, na takhle zmrdaný karty se můžu leda vysrat," oznámí Pung. Takto Štěpán otvírá svou povídkovou sbírku Holomráz. Ale popořadě, hledal jsem něco na způsob Kulhánka a doneslo se mi, že Kopřiva je taky pěkné číslo. Asfalt byl beznadějně vypůjčen, Zabíjení zas zčořeno, tak na mě zbyl už právě jen výše zmíněný titul. Holomráz je plný neotřelých slovních hraček, je sprostý, je cynický a krutý, ale hlavně je vtipný, a až na povídku Bedna drží svou laťku celkem stabilně a vysoko. Za mě průměrné 4 ***** PS: pochvala za vhodně kabaretní obálku... celý text

Jurský park 1993, Michael Crichton

Crichton umí postavy i napětí. K tomu mají jeho knihy neskutečný punc uvěřitelnosti a ikdyž jde do hloubky problému, s přehledem zůstává srozumitelným. Navíc se mu opravdu povedlo vdechnout dinosurům život - ti tvorové dýchají, mají chování, charakter, pach...Skvělá, skvělá kniha (jedna z crichtonovy nejsvětější trojice, jurský park, koule, pojídači mrtvých...kmen andromeda má u mě až bramboru). Jen jsem dost dobře nepobral konec; mně by tam zpátky, i z lepších důvodů, nedostal nikdo ani párem volů, ale čert to vem. čistých 5*****... celý text

Koule 1998, Michael Crichton

Modernější a akčnější odpověď na Lemovu Solaris. Budu se opakovat, ale tohle má myšlenku, napětí, skvělé postavy, cit pro detail, srozumitelnost a uvěřitelnost...jedna z crichtonovy nejsvětější trojice, jurský park, koule a pojídači mrtvých...kmen andromeda má u mě až bramboru. čistých 5 ***** Já, páč se sám sebe tak trochu bojím, bych do té koule snad radši ani nelez. Jen bůh ví, co bych na dně tohohle tripu našel.... celý text

Valis 2006, Philip K. Dick

Tahle knížka to má těžké. Je totiž fakt náročná; vřele doporučuji si před samotným začátkem projít chronologicky seřazené zápisky na konci knihy. Pokud je jen tak nepřelétnete, dost vám pomohou utvořit si obrázek o čem že bude řeč. Odměnou za přečtení knihy vám pak bude, alespoň dle mne, velmi názorný vhled do mentality raného křesťana a jeho vnímání světa jako krajiny nebes se kterou se peklo neustále aktivně prolíná a soupeří s nimi o hmotnou podobu, s jakou se nám bude svět jevit. A i když nemůžu říct, že bych vše pochopil, Valis pro mě stále zůstává nejlepším, hluboce lidským brnkáním na to, co považujeme za realitu. Od Dicka mám asi stejně pořád nejradši temný obraz, ale tenhle kousek zkrátka musím řadit před něj; hlodá ve mně dodnes. A nepouští. Něco něco se mu tam zkrátka povedlo vložit a ať je to, co je to, je to tam! Budu číst znovu. Čistých pět *****... celý text