józi.odkudkam přečtené 350

Moje třicetiletá válka 1984, Hiró Onoda

Hiró Onoda odmítá skočit na špek propagandě o konci druhé světové války a tak se spolu s dvěma (nebo třemi? už nevím) dalšími exoty rozhodne heroicky vzdorovat až do trpkého konce. Po ostrově zahrabává pečlivě zakonzervované náboje, tu a tam okrade vesničany o trochu rýže, nechá si od nich zastřelit jednoho ze svých spolubojovníků, načež ho ten/ti zbývající dobrovolně opustí sám/i s tím, že co tu vyvádějí, jsou kraviny. Hiró se ale tak lehce nevzdává a „bojuje“ dál sám. To celé trvá třicet let, závěrem dostane od samotného císaře vyznamenání za věrnost, dva lístky na Ramba III a pohádky je konec. Dlouho jsem se tak nepobavil. Hurónské 4****... celý text

Bílá velryba 1956, Herman Melville

Celý následující text je interpretačním spoilerem. Už jsem zapomněl jak jízlivý umí Melville ve svých soudech být. Ona je vlastně celá kniha jevištěm soudního přelíčení kolem nebohého apendixu děje. Ten však, i přes onu sžíravost, není ve svém verdiktu fatalistický; žebroví příběhu je sklenuto z bytostné umanutosti (teď nemám na mysli kapitána Achaba - btw, jmenovec sedmého krále židovského, který se v prospěch Baala zřekl Jehovy - jemuž umanutost vyšinutá - tedy posedlost - vymetla mysl zcela a nahradila ji sama sebou; totiž směsí hněvu a nenávisti v jejíž vír strhává ostatní) a obyčejné lidské pospolitosti jejichž svorníkem je možnost změny (Achab se mýlí!); dva póly jsou osudu, člověk střelkou mezi nimi...alespoň tak soudím já. Nit ale nezůstala suchá na nikom a na ničem, to zas jo; autor si vychutnává kmány i pány...a jako oblohu k nim přikusuje bohy...nebo spíš jejich institucionalizované skořepiny; bohy nechává bohům. No a teď k hlavnímu taháku tohohle trháku; vybíjení kytovců. Upsat se ke třem rokům existence v plovoucím řeznictví s bláznem za kormidlem a ve společnosti nejhrubší spodiny (v reálu; zde jsou to div ne chodící filozofové) rubat tuk z tvorů se srdci o zvíci zahradní chatky mou představu o domácí idyle nenaplňuje...a upřímně podle mě ani není možné plně obsáhnout rozměry šílenství takového podniku (jak z hlediska odvahy, tak brutality); já ani toho kapra pokrytecky neklepnu (o kuchání nemluvě) přičemž tady se bavíme o zcela jiné lize, a sice o pěkně nebezpečném, zdlouhavém a bolestivém dušení obřích savců (propichováním plic tak, aby se nemohli potopit a zároveň se zalykali vlastní krví...) a následném bourání majestátních chrámů jejich těl, škvíření v kotlích...zkrátka celé to tekutinami zbrocené, špinavé a páchnoucí peklo...jenomže co naplat, musím s hanbou přiznat, že je pro mě tohle dílo fascinující a přitažlivé právě dík chmurným kulisám - spíš, než dík autorovu monologickém blouznění, které bohužel, častěji než by mi milo bylo, vykazuje sklony k rozvleklé únavnosti. Ono blouznění jako takové samoúčelným není; základní metodou jsou kontemplace, kdy se vnější obrazy překrývají s vnitřními; světy se mísí, hranice stírají a my tak můžeme být přísedícími podivuhodných, poetických, zábavných, duchovních i světských, mnohdy však i otravných, nevkusně teatrálních, únavně těžkopádných, či jinak nadbytečných odboček a asociací (které autor, za přispění asociací dalších, osobitě glosuje, posuzuje a vůbec jimi lidem různě nastavuje zrcadlo) ale hlavně se můžeme nořit do meta-dramatu hlubšího (kosmického úradku, přírody, lidské vůle, božího soudu, spravedlnosti, trestu...a snad i odpuštění?) načež se z něj cyklicky vynořujeme na hladinu všedního bytí, a já nějak pořád nevím, který ze světů je šílenější...snad ani separé světy nejsou, jen jejich slitina, z níž máme před nosem vždy pouze její část...To, že Melville vnímá život jako systém symbolických asociací, načež tento zasazuje v kontext příběhu širšího je čistá mystika, přičemž hlavní transcendence společenské alegorie lodi sestupující do temných hlubin našich já silná je; jen podle mě nebyla plně využita. Ředí ji právě i množství leckdy nepochopitelně zvolených odboček, díky nimž text působí rušivě; jako plátno na nějž chtěl autor vměstnat každé hnutí své mysli. Nechápejte mě zle; třeba takového Bosche, či Bruegela velmi cením, zde je ovšem celek (byť se tím vystavuji, dle Vančurova apologetického doslovu, cejchu plytkého kritika) narozdíl od výše jmenovaných, rozkolísaný a disharmonický. Nespokojen ale nejsem. Za vše, mimo vší krutě fascinující velrybařinu, vypíchnu toliko; "I já si uchovávám uprostřed Atlantiku své bytosti po všechny časy takové utěšené místečko nerušeného klidu; zatímco těžké planety nepomíjejících běd krouží kolem mne, koupávám se hluboko dole a uvnitř ve věčné pohodě a radosti...Nechť víra zapudí skutečnost, nechť obraznost zapudí vzpomínku, dívám se hluboko dolů a věřím...Ale mě je to všechno jedno, pane. Dělám, jak umím; jako bohové..." 4 sudy tuku ****... ...hmm a tohle je, mimo jiné, důvod, proč se zveřejněním komentů čekám, neb zjišťuji, jak hluboce dílo kouslo; tohle nepouští, což je znakem skusu mocného (on už jen fakt, že jde o re-read vlastně značí, že ve mě nějaká harpuna od minula zůstala a to není jen tak; já většinou nevím, co bylo včera) tedy koriguji na sudů 5...stejně jako koriguji tvrzení, že jsou pro mě v prvním plánu přitažlivé kulisy; obě složky díla jsou si rovnocenné a jedna by se bez druhé neobešla...anebo víte co, tentokrát možná i převážila složka blouznivá. Tak, už žádná korekce, tečka...jen doufám, že jsem nepodlehl černé magii velkého počtu stran, kdy je čtenář zahlcen množstvím, čímž je v něm vyvolán dojem něčeho většího. PS: V celém tom objemném bezoáru nejroztodivnějších odboček a asociací se jich jen pár letmo dotkne dotkne křivky žen...hmm, zato je tu hned několik hraničně hřejivých scén; pouze konstatuji:)... celý text

Válka krys 2000, David Lea Robbins

Atmosféra poslední obranné výspy takřka dobytého, zničeného Stalingradu je vážně skvělá, duel dvou elitních odstřelovačů jakbysmet. Situace je nahlížena očima obou válečných stran, život a techniky sniperů působí opravdově a jednotlivé školy Zajíců a Medvědů byly taky moc fajn. Romantická linka mi přišla nadbytečná a vše by se docela klidně obešlo i bez ní. Proto slabších 5***** Kniha vychází ze skutečných událostí a pro lepší orintaci je doplněna mou vždy oblíbenou mapkou.... celý text

Ronnie: Autobiografie Ronnieho O'Sullivana 2008, Ronnie O'Sullivan

Žánr autobiografií je mi cizí. Ježto už ale snooker nějaký ten pátek sleduji, rozhodl jsem se o legendě tohto sportu, a vůbec i o zákulisí, dozvětet něco víc. Knížka je napsaná stručně, jasně a překvapivě otevřeně. Ronnieho život postihuje od jeho dětství až do nedávné minulosti. Za mě spokojenost. Solidní 4****... celý text

Lhář 2011, Jakub Ćwiek

Postava Lokiho a styl obálky slibují zábavnou oddechovku. Klamou. Slabé 3*** Další díly ne e.

Oceán prachu 2008, Bruce Sterling

Tenhle nesourodý slepenec sovího vývržku držela po hromadě jen zábavná postava hlavního antihrdiny a jeho okřídlené milé. Ale že jde o Sterlingovu prvotinu, přimhouřím obě oči a slabé 4**** vypotím. Doporučuji spíš jako zajímavost pro fanoušky autora.... celý text

Nahý oběd 2003, William Seward Burroughs

Nahý oběd jsem bral spíš jako báseň a jako taková mě dokázala svou atmosférou a bořením ustálených popisných schémat, potažmo ustálených představ, zaujmout. Vůůůhůůů, jeté 4****... celý text

Tanatonauti - Cestovatelé za hranice smrti 2009, Bernard Werber

Co se s člověkem stane po smrti? Bezesporu zajímavé a obtížné téma. Myslím, že se jej Werber zhostil důstojně. Na začátku se seznámíme s hlavními hrdiny a jejich motivy, dostaneme nalito něco posmrtné latiny, abychom pak prostřednictvím regulované smrti mohli začít se samotnými výlety. Vcelku i chápu místní rozčarování. Na druhou stranu si položte otázku, co jste vlastně chtěli? Aby se splnilo očekávané? Nebo naopak něco zcela odlišného? Já ke knize přistupoval s lehkým despektem a musím říct, že příjemně překvapila. Oceňuji, že autor jen nevyužil zajímavé tématické nálepky a poctivě stvořil vlastní vizi (i když samozřejmě taky z něčeho vycházet musel) světa zádušních kontinentů i techniku jejich průzkumu. Tanatonautiku pak ještě zasazuje do širšího rámce a zajímavě rozvíjí důsledky jejího dopadu na společnost. Postavy mi přišly uvěřitelné a jejich vztahy, názory a postoje celou myšlenku posouvaly dál. Jediné, co mi poměrně dost vadilo, bylo paralelní, trochu násilné provázání posmrtné krajiny s fyzicky přítomným vesmírem a černými dírami. I tak, solidní 4**** Multikulturní pohledy na smrt před jednotlivými kapitolami mě vyloženě bavily a vždy už jsem se těšil na další.... celý text

Hra o trůny 2011, George R. R. Martin

S na rovince funícím Martinem jsem poprvé zkřížil meče v jeho Nebulou a Locusem ověnčené sfi-fi noveletě Písečníci. Šlo o slátaninu pamětihodnou jen neoprávněností oněch ocenění. Až o několik let později jsem zjistil, že jde o toho samého bařtipána, co má na svědomí Hru o trůny...No, a jelikož se pro mě její televizní podoba docela záhy stala antonymem švýcarské stračeny s nevytahaným vemínkem, tak jsem se, mnouc si škodolibě ruce, těšil, jak si na Martinově předloze zgustnu, nemilosrdně ji nactiutrhám, zašlapu do země a při tom uvolním spoustu žluči. Žel Bohu, ani při nejlepší vůli nemůžu; aby tě čert spral, ty jeden Grr Martine! 5 k vzteku velkolepě výpravných ***** A další díly just nebudu!.. ..jedině potají. PS: Taky jste si v duchu stvořili svůj erb i heslo? (můj nese černou mořskou vydru s bílou lasturou v tlapkách na blanktně modrém poli a heslem „Já to nebyl“)... celý text

Bonsai 2002, kolektiv autorů

Pěstitel nejsem, ale knížkou si čas od času kvůli fotkám nádherných stromečků zalistuji. Co se praktických rad nevím (i když působí vcelku schopně), za vizuál ovšem plných 5*****... celý text

Hmyz a pavoukovci 1997, Helgard Reichholf-Riehm

Jako mladistvému průzkumníkovi se mi tahle knížka náramně osvědčila. Když jsem v našich luzích a hájích našel nějakého toho hmyza, v drtivé většině případů, jsem ho našel i v ní. Obdobně můžu doporučit i ostatní příručky z edice Průvodce přírodou, které se spíš, než na kdejaké vzácné a exotické druhy zaměřují na ty ve střední Evropě běžně rozšířené. 5*****Opravdu nezapomenutelným zážitkem jsou pro mě Houby od Slovartu, ve kterých není hřib žlutomasý – babka, zato zde nechybí hřib Fechtnerův, Quéletův, či koloděj.... celý text

Vrána 2007, James O’Barr

Novodobý městský mýtus, jemuž ta přímočarost vyloženě sluší. Jasně, existuje spousta lépe nakreslených komiksů s propracovanějším příběhem, jenomže Vrána mě vždycky (přečteno 3x) dostane tím svým obnaženým, živočišným hněvem, co překřičel i vlastní smrt..a prostě nemůžu jinak. 5***** Různé citace jsou vypíchnuty vhodně a Všední nokturno Arthura Rimbauda mě snad poprvé v životě navnadilo otevřít...eh..sbírku básní. Zatím jsem tak přesto neučinil. Jeden si musí stanovit určité hranice. No ne?... celý text

Feťák 2002, William Seward Burroughs

Šokantně chladná, odtažitá, leč střízlivá sonda do počátků, kdy herácké smažky ještě nosili klobouky. Dozvíme se něco o vznikající protidrogové legislativě, vycestujeme do Mexika, kde železnou rukou vládne Lupita se svým monopolním „kdo mi nabonzuje nového překupníka, má u mě dávku zdarma“, a budeme zasvěceni do denního cyklu feťáka (dávka, receptíky, zašívačky, zlodějiny, dávka). Jako bonus nám autor předkládá své dosti originální pojetí drogy coby nositele mutagenní informace a abstinenčních příznaků, jako alergickou reakci na vysazení a zároveň prostředku buněčné, omlazující výměny celého těla. Knížka bez balastu a citového břemena sděluje podstatné a mě bavila. 5***** Než začnete fetovat, připravte se na existence tohoto ražení: „Na takovýho hajzla musíš mazaně, vem flašku vo pult a narvi mu jí do ksichtu.“... celý text

Stroncium 2006, Jiří Kulhánek

Ježíškunakřížku, přečíst si od Kulhoně jako první tohle, asi se mu vyhnu obloukem. Naprosto nepochopitelně nezábavné a já měl v pravdě co dělat, abych vůbec dočetl. Jen z úcty k autorově osobě slabé 3***... celý text

Kra 2014, Pavel Obluk

Po ucházejících Vlnách a Leviatanovi, kteréžto povídky nenadchly, ani neurazily jsem se rozhodl dát Oblukovi ještě šanci. Předně, Kra je spaceopera, děj i roky v ní zkrátka ubíhají a nějaké hluboké psychologické rozborky nečekejte. Nicméně v rámci žánru si autor splnil své povinnosti na výbornou. Stvořil rozmanité, nápadité světy provázané funkčním dějem, kterým jsem si v pohodě proplul a navrch se dočkal překvapivě kvalitního závěru. Solidní 4**** Můžu doporučit.... celý text

Zodiac 2008, Robert Graysmith

Sérioví vrazi fascinují. Neodolal jsem ani já a s trochou toho starého, dobrého, provinčního studu po knize sáhl taky. Je dost mrazivá, hlavně v návalech, kdy na vás doléhá její skutečnost. Příznačné je, že se Zodiak stal autorovou posedlostí a svým způsobem ho na dálku o život připravil taky. Poctivý souhrn vrahova „díla“ (doplněný o kopie originálních dopisů) a jeho vyšetřování je napsán dostatečně poutavě a navíc z něj na mě nečpí primární kalkul zisku. Za což dík. Solidních 5***** Kolikpak místních hodnotitelů asi budou vrazi?... celý text

Temný obraz 2005, Philip K. Dick

O tom, jak se osobnost agenta Arctora stále víc podobá těm anonymním mihotavým oblekům, až nakonec zhasne prakticky úplně a stane se čočkou kamery s poslední doutnající jiskřičkou citu, jež ho snad ještě dělí od stroje. Vtipný, smutný a dojemný příběh, který si Dick, aspoň myslím, napsal hlavně kvůli sobě. Prostě to potřeboval a jsem rád, že se o něj s námi podělil. Čistých 5*****... celý text

Prstenec 2000, Larry Niven

Srovnání s Rámou absolutně nechápu, tohle je úplně jinde. Všežravý muž a žena, masožravý kočičák a býložravý loutkář společně putují nevšední krajinou plnou fantaskních obrazů. Dost mě právě bavila odlišnost povah čtyř jednotlivých ras, i to, jak hezky dokázal Niven zdánlivě přímočarý děj zaplést a navíc tím vším protáhnout nit jemného humoru. On se totiž Prstenec nebere tak úplně smrtelně vážně, nenese bůhvíjaké poselství, "jen" vás nechává se kochat. A musím říct, že královsky. 5***** zasloužená Hubula... celý text

Nonstop 2008, Brian Wilson Aldiss

Bacha na přítlačná křídla...většina je jich už stejně v samotné anotaci, ale tak pro formu varuju. Komentovat Aldissovo nastavení zrcadla křehkosti civilizace tím, že jí rozbije zrcátka zpětná a takto, jen s mýtickými zrnky pravdy po kapsách, jí nechá bloudit zelenými plícemi v terárku bonsají, by bylo nošením dříví do lesa; zdánlivě jednoduchý příběh, co se džunglí hezky lineárně prodírá od zádě k přídi, chtělo by se říct. Jak ale spolu s ním roste i povědomí poutníků o jejich roli v něm, tak roste i nebetyčnost možných závěrů a vězte, že až tahle Daleká pouť dojde cíle, vyrazí vám dech...a návdakem přidá pár kopanců na solar. A přece mě na Nonstopu nejvíc nedostalo jeho vyústění, ale to jak je v něm „Učením“ kontrolovaně skýtán prostor egu...a skrz něj i onomu za ním. Onomu přímočarému, agresivnímu, ale i nespoutanému a ryze vitálnímu; Ono je všude, hutné aroma, jenž se vine napříč palubami, lidmi jak omamný dým. (Freudův strukturální model osobnosti -základ výše zmíněného„Učení“- je sice značně ztracen v překladu, i tak ale s primitivně úžasnou efektivitou zvládá mobilizovat síly k přežití v těžkých podmínkách, předchází ponorce a zároveň udržuje integritu jak jedince, tak společenství; prostě tím, že aktivně vybízí k „nedušení v sobě“ a zároveň to samé respektuje u druhých...každopádně náramně (dů)vtipná myšlenka, kult...hmm, sv.Froyda?) Kulturní vložka: I když si na společensky angažované komenty nepotrpím, tak tady jo. Proč? Protože mě v současném, dýmem nezakouřeném klimatu politické korektnosti, usilujícím o přepáleně uhlazenou „vlídnost“ při čtení trklo, že tato už snad ani onen zdroj vnitřní vitality vidět nechce a zakrývá jej (s příslibem budoucnosti mě nikoli nepodobných, nanicovatých a ustrašených trubců, které buď sežerou mouchy, nebo kteří jednou se zpožděním, ale s o to obludnější krutostí explodují světu do tváře) maskou strnulého úsměvu, přičemž jej zároveň systematicky vytěsňuje do nějakého kolektivního zapomnění...Ale tak třeba nás spasí nevykořenitelná ženská touha po gaunerech:/ Konec vložky. Kvůli nevalným literárním kvalitám (holt Aldiss; chci Simmonse a osmset stran, fakt!) jednorozměrným postavám (v takovém panoptiku; jaká škoda!) a několika úplně !zbytečným! nesmyslům (nákaza se projevila po třiceti dnech konzumace emzácké vody, tedy by se tak mělo stát už na exoplanetě, ne? nebo vyložili kolonisty na neznámé planetě, ani nepočkali, jestli se na ní žít dá, prostě si načerpali z nejbližšího rybníka a okamžitě, snad ještě ten den, hodili zpátečku?! poslední generace žije oproti první čtyřikrát rychleji...a tedy „logicky“ i čtyřikrát rychleji mluví, jako se i hýbe?!!..a jakto, že si takového posunu rychlosti nevšimli samotní Motáci; znatelný rozdíl by musel být patrný už mezi třemi vedle sebe paralelně koexistujícími generacemi...nebo jak to že se nenakazí Obři a Vetřelci?) nemohu dát plnou palbu, čtyři ale jo...a rád; za silný (byť, jak zjišťuji, ne úplně původní, viz. „Sirotci oblohy“) nosný nápad, srdcervoucí rozuzlení a feel, který lze popsat jen jako ryze animální. tedy 4 animální ****... celý text

Kdo chytá v žitě 2000, J. D. Salinger (p)

Snad jediným pozitivem dílka je, že Salinger o svém mládí nepsal z retrospektivy, čímž nybývá jisté ryzosti, ta mě ale bohužel nudila a po „nekonci“ se spolu se s otazníkem dostavilo akorát vlažné pokrčení rameny. 2**... celý text