jadran přečtené 314

Hrdý Budžes 2002, Irena Dousková

Co nedokázali často přehnaně oslavovaní spisovatelé na tisících stránkách svých veleděl, dokázala Irena Dousková popsat originálním a pod kůži lezoucím způsobem. Totiž všechnu tu bídu a hnus normalizace. Famózní charaktery všech osob (strašně líto mi bylo hlavně Kačenky a to nejen kvůli tomu, jak ji semlela doba profesionálně, ale i ve vazbě na její matku), místo přehnaně rozsáhlého a chvílemi až samoúčelného filozofování (Kundera) nebo dokonce sebeoslavování (Kohout) zdánlivě jednoduchý příběh, kdy se při čtení válíte smíchy a pak je vám z toho všeho najednou tak nějak "šoufl", protože si domýšlíte souvislosti a smích je najednou ten tam a zbyde smutek, že takhle to prostě bylo. A když přijedete do Příbrami a uvidíte "to" ničínské divadlo v bloku kulturního domu z padesátých let, představíte si nejen Helenku, ale především jste-li jenom průměrně inteligentní a máte v sobě alespoň trochu citu a pochopení, tak už vám nikdo (co se týká "oné" doby) nic nenabulíkuje.... celý text

Nebe nezná vyvolených 2005, Erich Maria Remarque (p)

Miluj bližního svého 1983, Erich Maria Remarque (p)

Válečný pilot 1967, Antoine de Saint-Exupéry

"Jsme objekty všeobecné nesouvztažnosti, zlomky velké stavby a bude potřeba více času, více odstupu a více mlčení, abychom ji pochopili v celku." Asi není náhoda, že slova z této knihy použil jako závěrečné motto nejlepší francouzský stíhač druhé světové války Pierre Klostermann ve svém Velkém cirkusu. Exupery nebyl pozér, jak je mu v souvislosti s jeho válečným angažmá vyčítáno (létal, ale nechtěl zabíjet, proto létal s pozorovacím letounem a domohl se angažmá s věkem "vysoko" nad limit), ale aby se "zúčastnil" a aby "pochopil". Mám Válečného pilota spojeného právě s Velkým cirkusem a myslím, že pochopili oba. Bohužel patří k tomu zlomku lidí, kterým se to podařilo, každý svým a odlišným způsobem a pro oba naopak platí onen závěr Velkého cirkusu. Exupery nepotřeboval mnoho slov a tlusté svazky, ani komplikovanou stavbu textu s množstvím úvah, aby vyjádřil základní myšlenky. Paradoxně asi můj nejoblíbenější francouzský spisovatel a tahle kniha je ukázkou, že to rozhodně není jenom autor Malého prince. A není jediná.... celý text

Duch Llana Estacada 1966, Karel May

No, perfektní horror. Když jsem to četl poprvé, byl jsem u vytržení. A nakonec se všechno krásně logicky a hlavně racionálně vysvětlilo....snad nejlepší samostatná mayovka s Old Shatterhandem a Winnetouem........ celý text

Pouští 1970, Karel May

Samozřejmě to je dobrodružná kniha - navíc ji nelze hodnotit samostatně, ale jako první díl série. A překvapilo mě, že znalost prostředí a problematiky je zde u Karla Maye na úplně jiné úrovni, než je tomu u jeho knih ze Států. Jistě, dá se tady lecos zpochybnit, ale když jsem měl možnost navštívit místa, kde se série odehrává (např. Galatská věž v Istanbulu, Šot el Džeríd a poušť v Tunisu nebo Černou Horu), měl jsem pocit, že tady ten Karl May musel být. Jak mám poněkud iracionálně rád bondovky, tak mám rád tuhle sérii. Ondřej Neff si jednou dal ve svém poněkud přehnaně oslavném spisu o Julesu Vernem dost velkou práci, aby dokázal, jak je Old Shatterhand/Kara ben Nemsí nereálná postava, jenže to je ve světě literatury a filmu leckdo a onen Bond zrovna na jednom z předních míst. Jenom doufám, že si (byť to asi nehrozí) nepřečte tuhle sérii nějaký řecký nacionalista. Z těch balkánských národů tam shodou okolností Řekové vycházejí skoro nejhůř. A na druhou stranu, jenom díky těmto knihám vím, kdo jsou to Kurdové, Jezídové a nebo co je základem islámu a čím se liší sunnité od šíítů a proč se mají tak "rádi". A to je i v dnešní době docela cenná deviza tohodle dobrodružství. Škoda, že se už Kara ben Nemsí odebral i s Halefem na věčnost. Oni by si s tím Islámským státem už nějak poradili........ celý text

Vinnetou I 1967, Karel May

Na západní frontě klid 1967, Erich Maria Remarque (p)

Tři kamarádi 1962, Erich Maria Remarque (p)

Erich Maria Remarque byl jeden z největších spisovatelů 20. století. Kritici a nejrůznější publicisté nám sice tvrdí, že jeho knihy jsou povrchní, prvoplánové, spekulativní, ale pravdu nemají. Smyslem literatury (a to "největší") není ohromovat snoby a být originální za každou cenu, ale ukázat dobu a vytáhnout z unikátního individuálního příběhu hrdinů "to" obecné a nadčasové. Dokázal to třeba Shakespeare a dokázal to i Remarque. Navíc z jeho knih je znát, jak dokázal maximálně využít vlastní zkušenosti a životní prožitky. Vzpomínám si, jak během školních let nám jedna "soudružka" češtinářka tvrdila, že Remarque není dobrý spisovatel, protože nenabízí řešení a nevidí skutečnost "třídně". Měla pravdu, Remarque ji viděl jako skutečný humanista, pro kterého to nebyla vznosná fráze, ale vztah k životu. Takže je jasné, že ani nacisté ani komunisté ho nemohli mít rádi........ celý text

Vítězný oblouk 1987, Erich Maria Remarque (p)

Podle mě je tahle kniha jednoho z nejlepších spisovatelů všech dob (odborníci ať si píšou a vykládají co „chcou“) v jeho kvalitní a rozsáhlé tvorbě jednou ze tří nejlepších, jakkoliv bych chtěl snižovat řadu ostatních děl, Černým obeliskem počínaje a třeba Nebe nezná vyvolených nebo Stíny v ráji konče. Ale Na západní frontě klid, Tři kamarádi a Vítězný oblouk jsou pro mě pomyslným vrcholem Remarqueovy tvorby. Doktor Ravic přežívá prakticky ze dne na den v zemi, kde je sice bezpečnější než v rodném Německu, ale ne zas o tolik, protože v případě zadržení mu hrozí vyhoštění domů, což by znamenalo dost jasný osud. Samozřejmě, že je snadnou „obětí“ svých francouzských lékařských kolegů v tom smyslu, že pro ně pracuje, ale peníze, které dostává, jsou pouze zlomkem toho, co tito francouzští doktoři inkasují a ti nemají tím pádem zájem na legalizaci jeho pobytu. Nějaká kolegialita a nebo dokonce solidarita se tady nekoná. Využít a nechat plavat. V tehdejší Francii a v osobním měřítku jako někde jinde a třeba v měřítku celých států nebo národů i dneska. Zabití Haakeho jsem nevnímal pouze jako pomstu, ale jako snahu bojovat proti zlu a likvidací jeho malé částečky přece jenom alespoň přiblížit konec zrůdného režimu v zemi, odkud musel uprchnout. Jak už to u Remarquea bývá, dokáže bez rozsáhlých úvah s pomocí popisu prostředí i třeba denní doby a počasí perfektně vystihnout celkovou atmosféru doby, přičemž ona závěrečná věta celého románu (kterou zde odcitovala martinka-d) je toho více než příznačným důkazem. Ve chvíli, kdy ho vezou do internačního tábora jako kdyby něco skončilo a on cítí úlevu s nadějí v to, co přijde. Stejně jako řada dalších zdejších kolegů jsem měl pocit, že pro Ravica byl začátek války vysvobozením, i když lze jen domýšlet, co by ho asi ale čekalo za dalších devět měsíců. Většina lidí si myslela, že začátek války znamená rychlý konec Hitlera, první obětí naivity víry v bojovnost a vojenské kvality Francie (i Anglie) se stali během dvou týdnů Poláci. Spoustu uprchlíků z Německa později, po oněch devíti měsících vichystičtí Francouzi velmi ochotně předali nacistům. Jenže to ve chvíli, kdy nebylo vidět Vítězný oblouk, jeden ze symbolů Paříže, ještě nikdo nemohl vědět, natož, aby to očekával. Ravic má na rozdíl od Paula Bäumera nebo Roberta Lohkampa alespoň maličkou naději. Remarqueovy knihy mi tak trochu připomínají onu pověstnou Pandořinu skříňku. Ta naděje je v jeho úžasných románech taky až někde na dně. Ale je tam.... celý text

Láska je jen slovo 1976, Johannes Mario Simmel

Příběh je překombinovaný - rozhodně, vyústění jasné? Ano, právě proto kniha začíná tak, jak začíná. Jednotlivé osoby jsou značně nevyrovnané a tak trochu černobílé. Jistě. A ne všechny. Ale - ty čtyři hvězdy jsem té knize prostě dát musel. Zejména proto, že jsem přečetl "z první na jeden zátah" ten druhý za backgound. Od skončení komunismu je nám západní Německo dáváno za zářný příklad země, která se vzorně denacifikovala a díky tomu nás může učit demokracii. Ze stejné doby pochází mýtus o německém hospodářském zázraku a poctivosti...tahle kniha ale ukazuje, jak to doopravdy bylo a že je celkově v lidech cosi, co nelze jen tak snadno nějakým administrativním opatřením odstranit. Podobně jako Remarque popsal prostřednictvím individuálních osudů svých hrdinů Německo od konce první do konce té druhé světové války, Simmel jako kdyby na něj tady navázal. Problém Simmela ale je, že ačkoliv je kvalitní spisovatel, jeho hlavní hrdinové nejsou tak uvěřitelní a reální. Přesto obraz zdánlivě demokratického, "denacifikovaného" západního Německa i třeba obraz útěku německých "kolonistů" z východních oblastí (na útěku před Rudou armádou, ne v rámci nějakých odsunů) je pro mně vševypovídající a hlavně - neobyčejně silný. Ano, tak to bylo. A ti, co se rozčilují nad tím, že u nás neproběhla žádná "dekomunizace" nechť se laskavě zamyslí nad tím, jak to bylo ve skutečnosti u nás a díky komu nebyli potrestáni prakticky žádní skuteční političtí zločinci. V Německu alespoň ty nejvyšší špičky jakž takž potrestal Norimberský tribunál, ale je taky fakt, že otec německého hospodářského zázraku Conrad Adenauer vsadil na takové osoby, jako byl třeba Globke. Ten ale byl jenom vrcholkem ledovce. Právě proto mám tenhle obraz bouřlivě rostoucí a čím dál tím spokojenější společnosti tak rád. On je to totiž fenomén - ne jenom v Německu, tedy jeho západní části po prohrané válce...na druhou stranu, jak jsem uvedl, literárně na Remarquea nemá Simmmel ani náhodou. A je zajímavé, že i jeho druhý román co znám (Všichni lidé jsou bratři) se zabývá úplně stejnou problematikou a své rodné Rakousko nechává stranou...... celý text

Všichni lidé bratry jsou 1998, Johannes Mario Simmel

Na tohoto Simmela mě navedla četba jiného jeho díla - Láska je jen slovo a jsem rád, že to tak bylo. I když jsou některé zápletky až překombinované, opět je tady ten ne rozhodně zářivý, ale neskutečně barvitý obraz šedesátých let a na rozdíl od oné první knihy se tady taky tak trochu řeší ono tabu poválečného západního Německa, nacističtí zločinci. Nakonec mě donutili k pousmání jenom ti dva "malí" nacisté v base, kteří si schovali kousek čokolády, aby ho slavnostně snědli na den Fuhrerových narozenin. Byli asi tak bezvýznamní, že je nikdo někam do Argentiny nebo Brazílie neuklidil. Ale to ostatní rozhodně k smíchu nebylo a ani není. Dočkáme se sami někdy nějakého skutečně realistického zhodnocení oněch sedmdesátých až devadesátých let u nás?... celý text

Den pro Šakala 1975, Frederick Forsyth

Kromě toho, co tady bylo už napsáno musím zavzpomínat, jakou hrůzu ve mě jako v celkem mladičkém čtenáři tohoto románu ona F. Forsythem tak mistrně stvořená postava Šakala vyvolala. Naprosto bezcitný psychopat s geniálním mozkem a chladnou hlavou vyráží na svoji vražednou misi a běda každému, kdo se mu postaví do cesty, ať už úmyslně (onen belgický podvodníček - falzifikátor) a nebo neúmyslně (poslední v řadě je onen nebohý venkovský četník, který ale nakonec nedobrovolně poskytne komisaři Lebelovi zbraň k závěrečnému účtování). Šakal mě v mládí děsil především proto, že to není žádný superpadouch s nadpřirozenými schopnostmi, ale uvědomoval jsem si (a uvědomuji si to i dnes), že takoví lidé zcela jistě existují. Kniha je v zásadě pozoruhodná i tím, jak Frederick Forsyth popisuje všechny zúčastněné osoby i děje velmi chladným, nezaujatým způsobem, jakoby bez emocí, bez subjektivních soudů a bez nějakého morálního hodnocení. To nechává na nás. I když člověk ví, že Šakal neuspěje, napadlo mě při jednom z přečtení, nebo možná i shlédnutí filmu, jak je relativní náš pohled na podobnou situaci. I když Francie nepatří k mým oblíbeným zemím a na CH. de Gaulla mám svůj názor, teroristé z OAS nejsou rozhodně ta strana, která by měla byť jen maličký náznak mých sympatií. Jenže v knize je zmíněna i jedna událost, která celou tu věc ještě víc relativizuje - skutečný úspěšný atentát na dominikánského diktátora Trujilla, z kterého je podezřelý onen Charles Calthrop, o kterém se SY domnívá, že je oním Šakalem. Tento atentát byl sice proveden ne osamělým střelcem, spíš to byla akce podobná té z počátku románu, ale Trujillo byl krvavý diktátor typu třeba Castra nebo argentinských generálů (do jejich řad se mohl řadit i počtem obětí, i když "kvalit" kubánského komunistického caudilla nedosáhl). Jeho odstranění bylo nesporně pozitivním činem. Tady bychom úspěšnému atentátníkovi asi i těch "pár" nevinných obětí i odpustili. A asi bychom začali spekulovat, koho byla škoda a kdo si to nakonec i zasloužil. Pokud knihu čtete poprvé, čtete ji jedním dechem, o filmu platí to samé. Ale čtete-li ji víckrát, podobné otázky vás dříve nebo později napadnou. Ale primárně a jako literatury - drze zopakuji to, co napsal konicekbilly - poklad světové literatury a co poněkud rozvedl woodward - etalon žánru.... celý text

Čtvrtý protokol 2009, Frederick Forsyth

Ano, trochu slabší než podle mě nedostižitelný Šakal, ale na druhou stranu vysoko nad konkurencí (hodně mě třeba zklamal J. Le Carre svým Špionem, který přišel z chladu a ještě horší bylo filmové zpracování). I filmová verze je poněkud slabší, Pierce Brosnan charakterově hodně připomíná Šakala, ale prostě mu to nevěřím, ale nejvíc mě pobavilo, jak si dějiny s Frederickem Forsythem zahrály poněkud zlomyslnou hru. Onen generální tajemník, který navzdory všem svým podřízeným, kteří měli přece jenom víc rozumu a větší pud sebezáchovy, než aby připustili jaderný konflikt totiž Forsythovi zemřel hned po roce (Andropov) a celou akci by tedy nemohl takhle nechat několika vybranými jedinci uskutečnit. Na druhou stranu je zajímavé, že vlastně bez "zrady" oněch funkcionářů z KGB by možná k odpálení bomby došlo. Tihle lidé totiž vědí vždycky první, která bije. A že naivita generálního tajemníka, kterému radil největší britský zrádce všech dob Kim Philby, že "malou" jadernou explozi podpoří Labour Party ve volbách, což povede k vyhnání Američanů z Británie byla na úrovni plánovačů třeba sarajevského atentátu. Kdyby se totiž někdo úspěšně pokusil o podobnou věc v reálu, asi bychom si tady nepsali svoje komentáře a dojmy. A co se týká oněch "vědoucích" z KGB, vybaví se mi i jejich kolegové z StB. Ti přece taky už před listopadem věděli, komu zvoní pomalu hrana a minimálně významná část se podle toho uměla zařídit včetně perfektní organizace a provedení akce zvané "masakr na Národní Třídě". I o tom by byl nakonec docela zajímavý thriller (Bez vědomí je trochu o něčem jiném a těch zvratů obsahuje taky zbytečně moc, jako od Le Carreho). Ale vlastně, stačilo si přečíst rozhovor se Zifčákem i některé dostupné dokumenty na stránkách ÚSTR a bylo to taky dobrodružné čtení. Akorát jsme ho zažili takříkajíc na vlastní kůži, i když z bezpečné vzdálenosti.... celý text

Nebe, peklo, ráj 1991, Zdena Salivarová

Kdybych měl říct, kdo je podle mně nejlepší spisovatelka druhé poloviny 20. století a kdo dokázal (slovy Shakespeara) nastavit tvář době, byla by to jednoznačně Zdena Salivarová. Povídkám vévodí samozřejmě hned ta první, která je jakousi obdobou Honzlové. Ten obraz bezcharakterního kariérismu tety, skvělá babička a charakteristika Ruska jejími slovy platná dodnes (nebo zase dneska) v kombinaci s velmi smutnou, ale asi i realistickou love story někdy z přelomu padesátých a šedesátých let vysoce přesahuje daleko renomovanější a oslavovanější díla. Jestli to taky nebude životními zkušenostmi, kdy Zdena Salivarová asi rozhodně nepatřila k oněm mladým komunistům, kteří si svými modrými košilemi, stranickou knížkou a oslavou velkého Stalina vytvořili prostor pro karieru, která leckdy trvá dodnes. Schopnost ve zkratce vystihnout charaktery osob i prostředí, smysl pro detail i jeho význam pro celek je až famózní a teprve tady si člověk uvědomí prázdnotu slov i myšlenek u řady rádoby slavných a oblíbených spisovatelů (i spisovatelek). Každá povídka je zcela jiná a člověka napadá, jak by bylo skvělé, kdyby se z některých stal kratší román. Jak mně vzala za srdce ta první, tak nejvíc mně pobavila ta poslední. Ona třeba ta ruská řidička náklaďáku v této povídce je typickou ukázkou schopnosti autorky vytvořit na minimální ploše charakter, který vám utkví v paměti víc, než sáhodlouhé, hluboce "psychologicky" prokreslené popisy tzv. významných autorů. Je jistě obdivuhodné, jak se Zdena Salivarová věnovala 68ˇPublishers, ale je trochu škoda, že toho nenapsala "trochu" víc. Ale na druhou stranu, někteří autoři chrlí knihu za knihou, scénář za scénářem, ale kde nic, tu nic.......... celý text

Kdokoli může dělat cokoli 2008, Betty MacDonald

O tzv. Velké krizi zahájené oním Černým pátkem na Newyorské burze byly popsány možná i tuny papíru. Zejména ti takzvaní pokrokoví spisovatelé ve svých okázale sociálních románech cupovali dobu a hlavně onen kapitalistický systém, jehož výdobytků (včetně knižního byznysu - tady bych odkázal na Medojedky od Roberta Ruarka) nicméně dokázali užívat plnými doušky. Čím bizarnější situace, osoby a děje, tím lepší. Na jedné straně třeba Fallada nebo Steinbeck. A mnozí další. A na druhé straně dokázal třeba Remarque bez okázalosti a "třídního" pohledu předvést zcela přesvědčivě na pozadí života Tří kamarádů život v Německu, byť v poněkud dramatičtější a tragičtější poloze, tak dokázala Betty McDonaldová předvést krizi v USA zhruba ve stejném období. Láskyplný vztah k lidem v kombinaci se soudružností rodiny a neokázalé pomoci druhý lidem a to vše taky na pozadí bídy, strachu a každodenního boje o život. A to vše v humorném podání a s takovou dávkou optimismu a schopností využít pozorovatelský talent převedený do schopnosti vystihnout nálady, že to všechny ty "velké" spisovatele hravě strčí do kapsy. To není žádný "ženský" pohled, to je pohled hluboce lidský.... celý text

Báječná léta pod psa 2002, Michal Viewegh

Podle mně jedna z dvou nejlepších knih M. Viewegha, nicméně snad nejpozoruhodnější je fakt, že film se stejným názvem je podstatně lepší. A to se hned tak nestává........ celý text

Účastníci zájezdu 2006, Michal Viewegh

Jestli Báječná léta pod psa podle měn byla dobrým námětem pro kvalitní film, tak tady je naopak podstatně lepší kniha. Sice nic neříkající oddechovka, ale zábavná a s řadou reálných postřehů "ze života". Člověk tak nějak nechápe, proč film Účastníci zájezdu je prakticky o něčem úplně jiném a s knihou má společného ještě míň, než třeba knižní a filmová verze Winnetoua. No, co nadělám, s uplynulým časem to už ale vím - fenomén Viewegh.... celý text

Désirée 1991, Annemarie Selinko

Neskutečně poctivý a skvěle napsaný historický román, na kterém je snad nejpodivnější to, že takhle se to skutečně stalo. Autorka zřejmě věnovala obrovský kus práce přípravě a co mně fascinuje ještě víc je skutečnost, jak dokázala decentně naznačit charaktery a konflikty osobností doby románu, aniž by se pouštěla do jistě oprávněných a objektivních soudů o historických osobnostech typu Napoleona, ale hlavně i onoho Barnadotta, který zradil kdekoho, aby nakonec získal a hlavně udržel alespoň tu korunu ve Švédsku, když už ten kalkul s nástupnictvím po Napoleonovi (v podřízenosti ruskému carovi) úplně nevyšel. Ale Desiree byla podle všeho, co se o ní dá zjistit asi skutečně taková, jako ji Anne Marie Selinko popisuje. Tedy velmi sympatická, inteligentní a vnitřně silná žena, která dokázala obdivuhodně snést jak pády, tak vzestupy svého osudu.... celý text

Velký cirkus 1990, Pierre Henri Clostermann

Pro mně asi nejautentičtější paměti účastníka bojů ve "vzduchu". Naprosté oproštění se od okolí a osobních a mimobojových zážitků, minimální úvahy na obecnější témata a především poctivá a úspěšná snaha postihnout vlastní pocity i za cenu přiznání se ke strachu a slabosti. O to víc vynikne pochopení onoho občas zveličovaného a jindy zase znevažovaného hrdinství. Jak si nesmírně vážím generála Fajtla, ten v žádné ze svých knih autentičnosti Clostermanna nedosáhl. A co se týká neustále vyzdvihované kritiky Clostermannovy osoby v souvislosti s jeho údajným "zaviněním" smrti majora Mouchotta, když ho v boji přestal krýt a pustil se do individuálních soubojů s Němci, on sám ji zmiňuje, neomlouvá a z dalších textů pochopíme, kolikrát on sám zůstal opuštěn, ale prostě mel jenom víc štěstí. A nebo byl ještě lepší pilot na ještě lepším stroji....v každém případě jeho kritika z francouzské strany (a adorace letců z letky Normandie-Němen) vyplývala z jeho kritiky francouzského odboje i poměrů ve Francii. Nakonec u nás se letci ve stejné době ve státním zájmu vraždili a zavírali a jenom zlomku těch šťastnějších stačil včas utéct. I to jsme si uvědomil, když po onom realistickém věcném a velmi poutavém líčení bojových operací si člověk přečte nádherná slova : "Velký cirkus odjel. Obecenstvo bylo spokojeno. Program byl dost pestrý, účinkující nebyli špatní a lvi sežrali krotitele. Bude se o tom mluvit ještě pár dní. A i když se na všechno zapomene - na fanfáry, na ohňostroje a krásné uniformy - na návsi zůstane ještě kruh vysypaný pilinami a díry po kolících. Ale déšť a zapomnění smažou rychle i tyhle stopy. Moji kamarádi, kteří přežili Velký cirkus, nebyli naštěstí t těch (ani já ne), kteří "nepochopili" a to bude naše jediná odměna". Co k tomu dodat víc.... celý text