jadran
přečtené 314
Mosad: Nejslavnější operace izraelské tajné služby
2013,
Michael Bar Zohar
Skvělá kniha. Paradoxně asi společně s Arabsko-izraelskými válkami a Dějinami státu Izrael asi to nejlepší pro základní pochopení problematiky existence státu Izrael. Kromě literárně dobře zpracovaného textu je obdivuhodná hloubka, ale také maximální míra objektivity obou (nevím proč je zde vynechán Nisim Mišal) autorů. Není to ani kovbojka, ani adorace za každou cenu, pro toho, kdo má rád špionážní problematiku a státu Izrael drží palce přinese kniha nejen zábavu, ale i velice plastický obraz těch událostí, které jsou už uzavřeny, ale také řadu překvapení a ukázku toho, že dokonalý není nikdo a nic. Neznámé souvislosti objevení a zadržení rakouského nacisty Eichmanna nebo spolupráce Izraelců s bývalým elitním Hitlerovým zabijákem Skorzennym je hodně překvapující. Pokud dostanete do ruky tuto knihu, na tu druhou, kde je v názvu Mossad se dvěma s už nemusíte sahat.... celý text
Mossad - Izraelské tajné války
2011,
Ian Black
Žádný zázrak. mám trochu pocit, že to, co se objevuje v moderních dokumentárních filmech (snaha po dramatičnosti za každou cenu a z toho vyplývající laciná senzacechtivost) platí i pro toto dílo. Autoři plácají dohromady společně s Mosadem (nevím, proč je v českém vydání používáno dvojité s v názvu, když název vyplynul z ha-Mosad le-Teum) další dvě zpravodajské resp. tajné služby Šin Bet a Aman a na obdobné souběžně vydané dílo Mosad od tandemu Bar Zohar a Mišal nemají ani náhodou. Takže ne že by to bylo zcela nečtivé, ale pokud se vám do ruka dostane Mosad od výše uvedené dvojice, je Mossad zbytečné číst.... celý text
Cesta zpátky
2005,
Erich Maria Remarque (p)
Drtivá většina těch, kdo tady psali přede mnou vyjádřila perfektně i moje vlastní pocity, takže je nebudu opakovat. Každá kniha mívá určitý moment, který vám nejvíc utkví v paměti a která určitým způsobem tu knihu charakterizuje. Jestli v Na západní frontě klid je to ta, kdy Paul Baumer skončí na dně díry po granátu, kam za chvíli spadne francouzský voják, kterého Paul těžce zraní bodákem a následně se vyrovnává s tím, že (voják přes jeho snahu mu pomoct umírá) zabil člověka a prohlídkou jeho kapes zjistí, kdo se stal obětí jeho zmateného a ze strachu vyplývajícího útoku. V tomto románu je to ona scéna před soudem, který soudí jednoho z navrátivších vojáků za to, že zastřelil milence své přítelkyně. Když jeden ze svědků řekne, že obžalovaný zabil spoustu lidí, soudce se vyděsí. "Ve válce," upřesní svědek obhajoby, další z kamarádů - navrátilců. "Ale to je přece něco úplně jiného" rozhořčí se soudce a jeho postoj vyjadřuje přesně onu absurditu války, zejména takové, jako byla ta první. Pokud vraždíte ve jménu státu lidi, které neznáte a kteří vám nic neudělali, je to v pořádku, je to to nejoslavovanější, co jste mohl udělat. Tedy zejména těmi, kdo u toho přímo nemuseli být. Pokud zavraždíte osobního nepřítele, který vám ublížil, je to těžký zločin a zasloužíte si nejen co nejvyšší trest, ale i všobecné opovržení a ne žádný Eisenkreuz...který další z těch rádoby renomovaných (těm skutečným, kteří se Remarqueovi dokázali hodně přiblížit - napadá mě třeba náš Filip Jánský a jeho Nebeští jezdci, se omlouvám a ti do této kategorie rozhodně nepatří, navíc jim nikdo nedával za jejich díla Nobelovky a podobné dnes vesměs zprofanované ceny a ocenění) spisovatelů typu na jedné straně Hemingwaye a na druhé třeba B. Polevoje dokázal takhle vystihnout podstatu protiválečného románu a vykreslit tak silné a přesvědčivé momenty?... celý text
Napoleon
2003,
Paul Johnson
Konečně se někdo pokusil vyrovnat se s falešným fenoménem jménem "geniální" Napoleon. Kniha je stručnější, než je člověk u Johnsona zvyklý, ale fascinuje mně, jak dokázal i zde napsat drsnou pravdu o člověku, který byl tvůrcem prvního moderního totalitního státu. A to se všemi průvodními jevy, kdy ve skutečnosti pod všemi těmi vznosnými frázemi o svobodě, rovnosti a právech lidí dokázal zotročit skoro celou Evropu, vyplundrovat ji a zavinit smrt mnohem více lidí, než kolik jich nesmyslně ztratilo život třeba ve třicetileté válce. Horší ovšem je, že Napoleon a jím stvořený režim zbrzdil normální evoluční vývoj v Evropě (kdo zná související historii, ví jak napoleonské války odsunuly řešení problémů ve Velké Británii o desítky let a v některých zemích tehdejší doby zadusil možnosti, které přineslo osvícenství jinde - Rakousko, Rusko...). A navíc rozpoutal "běsy" (především moderní nacionalismus, který od Francouzů přejali jak Prusové - a Němci obecně, tak třeba Rusové i národy menší) a tím připravil nepřímo, ale prokazatelně hrůzy XX. století. V Napoleonovi se viděli všichni ti Hitlerové a Stalinové a právem. A úvaha Paula Johnsona, že Napoleon byl válečný zločinec, kterého před soudem zachránilo jenom to, že svět nebyl dostatečně vyspělý pro něco takového, jako byl (s vědomím všech nedostatků) Norimberský proces jakoby potvrzoval onu starou historickou pravdu, že ti, kdo svoji historii zapomenou, jsou nuceni si ji prožít znova...a to se Evropě krutě nevyplatilo a od smrti onoho údajně korsického velikána dosud nejméně třikrát.... celý text
Morová rána
2008,
Betty MacDonald
Nejlepší z vynikající "velké čtyřky" Betty McDonaldové. Způsob jak dokázala podat v zásadě dost tragické situace (život jí připravil i tenhle na svoji dobu fatální kopanec) a ona z toho dokázala vytěžit tenhle zázrak....tady popisuje obtížný pobyt v plicním sanatoriu a jestli Vejce a já má být protipólem knih o hrdinských pionýrkách z dob osidlování Divokého Západu a hlavně Velkých plání, tak tady ukazuje ze zcela odlišného pohledu na svoji dobu fatální, ale v literatuře i dost častou a tak trochu i módní chorobu - tuberkulózu. Pár let před druhou světovou válkou (která kromě děsivého množství mrtvých a orgií ničení přinesla třeba i masové používání penicilinu, což byl skutečně první účinný lék na tuberkulózu) stihla ještě konzervativní a velice drastickou léčbu s pneumotoraxem a až ďábelskou životosprávou, ale nakonec to zvládla a to jí umožnilo popsat celý ten pobyt v sanatoriu Borovice a plejádu personálu, pacientů i jejich příbuzných. Jakkoliv se jedná o humoristický román, je zde všudypřítomná smrt a není nijak zlehčována, ale autorka dokáže předvést znovu a v ještě koncentrovanější podobě svůj láskyplný vztah k lidem a pochopení pro ně. To není onen dryjáčnický superintelektuální a okázalý humanismus, to je ono skutečné a neokázalé lidství. No a poslední věta z románu - Nakonec nejvíc záleží na tom kdo s kým jste (myšleno sice na pokoji v sanatoriu) má platnost univerzální. Jsou spisovatelé, které člověk chtě nechtě musí obdivovat, Betty McDonaldová patří u mně mezi ty, kterým bych strašně chtěl poděkovat, protože mně její knihy nejen potěšily, ale taky mi dokázaly pomoct. A to je asi to nejvíc, co literatura tohoto typu dokáže lidem dát....... celý text
Vladař
2009,
Niccolò Machiavelli
Komentáře některých přispěvovatelů mně nesmírně potěšily, protože ukazují, že jsou mezi námi stále ještě lidé, kteří nejen čtou, ale především přemýšlejí a chápou.(pistalka, juckey, chamyl, ale i Ketesh a Kozel, Set123). Machiavelli se dokázal totiž zcela oprostit od falešné morálky, pokrytectví a popsat politiku a "vládnutí" tak, jak to bylo v jeho nešťastně rozdělené a rozhašteřené vlastí a v turbulentní (myšlenkově, ale i všemi ostatními směry) době a jak je to i dodnes. Machiavelli nebyl ani cynik, ani amorální osoba, ale člověk, který vycházel z hlubokých a skvěle tříděných znalostí, které použil pro analýzu doby a aniž to tušil, dal jí nadčasový směr. Odhodil berličku metafyzična a založil politologii. Jeho dílo je především dílem analytickým a vůbec to není návod pro diktátory, nebo dokonce - jak někteří pomatenci tvrdí, kteří ani nechápou o co jde, návod pro italské fašisty. Bohužel, u těchto povrchních rádoby intelektuálů chybí hlubší znalosti doby, aby se alespoň trochu dobrali k tomu, proč dílo vzniklo. Tupě opakovaná tvrzení, že Machiavelli je autorem tvrzení o účelu, který světí prostředky, tady je v komentáři vyvráceno, ale bude žít dál svůj falešný život a pseudovzdělanci budou s arogantní přezíravostí dokazovat nemorálnost a brutalitu díla, kterému nemají šanci ve skutečnosti porozumět, stejně jako nemají šanci skutečně rozumět dalším tisíci a jedné věci, o které se vyjadřují se suverénní okázalostí. Na dokreslení se v o něco novější historii se dá použít jeden malý příklad. Jistý Fridrich II., později zvaný Veliký se v mládí nad Vladařem natolik rozhořčil, že dokonce napsal spisek Antimachiavelli (viz. životopis od Františka Stellnera), kde "vyvracel" údajnou nemorálnost autora Vladaře. Když si člověk onen Stellnerův životopis přečet celý, tak se nad tímhle mladickým blouzněním největšího pruského krále musí jenom útrpně usmát. Na jeho politických krocích a jednání by bylo možné spoustu Machiavelliho postřehů i hodnocení a úvah použít jako zcela přesné příklady. Dokonce si myslím, že Machiavelli by z Fridricha měl radost a ještě mnohem větší radost by měl z Cavoura. P.S. No a po řadě let jsem v knize M. Djilase narazil na následující citát: "Je-li církev v ohrožení ve své existenci, není více vázána mravními pravidly. Její jednota je ÚČEL, KTERÝ SVĚTÍ VŠECHNY PROSTŘEDKY: věrolomnost, zradu, tyranii, svatokupectví, žaláře a popravy." Tato slova napsal v roce 1411 verdenský biskup Dietrich von Nieheim. Tedy ne nenáviděný a pomlouvaný Machiavelli, ale katolický hodnostář z doby velkého schizmatu a kostnického koncilu...... celý text
Fridrich Veliký
1998,
František Stellner
Naprosto souhlasím s komentářem JulianyH. Kniha je zajímavá, obsahuje spousty faktů, přináší dost "perliček" (nemám na mysli nějaký ten bulvár a la třeba Seutoniovy Životopisy dvanácti císařů), ale třeba na rozdíl od Sedmileté války tomu chybí větší jiskra nebo čtivost, těžko říct, jak to nazvat. Z těch perliček bych uvedl třeba moralizování mladičkého Fridricha vůči Machiavellimu nebo onu snahu, když se jakýsi mlynář soudil s aristokratem, a Fridrich dělal všechno proto, aby mlynář vyhrál. Chtěl tím dokázat, jak jsou si v Prusku před zákonem všichni lidé rovni. Přitom onen mlynář v právu rozhodně nebyl...Na druhou stranu jeho nesmrtelné hlášky - třeba ona z bitvy u Kolína, když hnal vyčerpané vojáky do útoku do kopce proti rakouské přesile ("Darebáci, copak chcete žít věčně?") nebo onen vztah ke konfesionálně rozdělené Evropě ("U nás v Prusku si každý může dojít do nebe svojí cestou") často v krátkosti vypovídají o jeho myšlení až překvapivě hodně...... celý text
Sedmiletá válka v Evropě
2007,
František Stellner
Skvělá kniha, která nás seznámí se všemi aspekty nejen vlastního konfliktu, širších souvislostí, ale i "co" bylo dál. Na rozdíl od životopisu Bedřicha Velikého tohle rozhodně není suchopárné a přitom rozsah problematiky je až neuvěřitelný. Zaujalo mě, jak jediný ženský panovník na českém trůnu - císařovna Marie Terezie dokázala s úpornou houževnatostí bránit svoje državy i třeba starého Rakouska se týkající fakt, jak byl důstojnický sbor jeho armády "mezinárodní", ale císařovně zcela loajální. Překvapilo mě také, že v Rakousku (na rozdíl od Francie nebo Pruska) mohl člověk, který nepocházel z aristokratického rodu po dosažení hodnosti setníka a odsloužení tuším dvaceti let získat šlechtický titul. Tuhle knihu je možné směle srovnat s díly pánů Kovaříka a Taraby. Jestli u životopisu Fridricha Velikého jsem těch pět hvězd dával se zaťatými zuby, tady s lehkostí a plným přesvědčením.... celý text
Válka Mohykánů
2000,
Josef Opatrný
No, panečku, to bylo něco. Jestli nás pan Stellner perfektně seznámil s konfliktem v Evropě, pan Opatrný udělal totéž na severu amerického kontinentu. Nechám stranou onu událost, kdy kolonisté vlastně sami dobyli Louisbourg (1745), aby jim Britové nařídili ho vrátit, protože ho bez ohledu na "krev" britských kolonistů vyhandlovali za místa, která pro ně byla důležitější. A v roce 1758 museli zahynout další muži při jeho druhém dobytí. Kniha pozoruhodně souzní s tím, co je uvedeno ve Washingtonově životopisu od Franze Herreho a vlastně je zde už docela jasně popsáno ono podhoubí pozdější války o nezávislost v letech 1776 až 1782. Neschopnost a přitom arogance britských generálů zejména v počátcích konfliktu, jejich přezíravost a pohrdání vůči usedlíkům vedla nejen k velmi vlažné účasti koloniálních milicí ve válce, ale pozdějším vývojem k tomu, že řada místních účastníků svoje bojové zkušenosti využila později v boji - proti Britům. Kupodivu, onen mistr gerilové války i předchůdce speciálních jednotek major Rogers se v konfliktu mezi králem Jiřím a vzbouřenými kolonisty postavil na stranu krále. Střetnutí na Abrahamových pláních před tehdejším Montrealem má až nádech antické tragedie, ale jeho výsledek rozhodl hlavně o tom, že Francouzi se na tomto kontinentu už nikdy a nikde nechytí. A snad nejzajímavější je, jak se tato kniha faktu prolíná v příslušné pasáži se skvělým Cooperovým Posledním Mohykánem. Pan Opatrný umí, kloubouk dolů i před tímhle jeho vydařeným kouskem.... celý text
Druhá světová válka (komplet)
2005,
Winston S. Churchill
Za tuhle knihu dostal Churchill Nobelovu cenu. Co dělal, dělal rád (slovy básníka) a osobnost to byla renesanční, s trochou nadsázky skoro až cimrmanovská - voják, sportovec, novinář, spisovatel, politik, ale taky malíř a zedník......jako memoáry je to skvělé, ale jako historickou pravdu bych to bral (při úctě a obdivu k Churchillovi chovám) s určitou rezervou. Je to čtivé a paradoxně i zde si člověk uvědomí, že i výběr dokumentů může být dost subjektivní. Ale sir Winston na to má rozhodně právo. A žádné bombastické objevy tato kniha taky nepřináší, snad je jenom až ta dojímavě smutná snaha dokazovat (částečně oprávněně), jak výrazný podíl měli Britové (i z hlediska počtu obyvatel malými dominii) na událostech oné druhé světové války a jak tvrdě za ně zaplatili. A jak byli ti Američané (bohužel) v řadě případů povrchní, hloupí a manipulovatelní. Nakonec, co se dalo očekávat od demokratického prezidenta Roosevelta............ celý text
Saturnin
2008,
Zdeněk Jirotka
Kromě oné humorné stránky věci, kterou tady velebí 90% a možná i o něco víc recenzentů bych připomněl i onu love story, jejímž středobodem je asi nejdokonalejší žena, která se v české literatuře objevila - slečna Barbora, oficiálním příjmením Terebová, neoficiálním Dokonalá. Tady se musím přiznat, že ono filmové zpracování mně až zas tak nenadchlo, protože obsadit tento skvost jest úkol nadlidský. Obsazení Lucie Zedníčkové, která postrádá pro danou roli absolutně všechno, sexappealem počínaje a laskavou ironií konče bylo velkým zklamáním. A znalec starých aut musí zavýt hrůzou, když spatří, co je v seriálu (či filmu) vydáváno za bílého Rapida..... No, ale třeba pasáž, kde Zdeněk Jirotka radí, že v případě samé (slovy Shakespeara, haha) bouři vášně je nejlepší mlčet je stejně moudrá, jako použitý komický příměr pomocí představení ochotníků, kde (tuším) paní lékárníková deklamuje" "I já vás pane, miluji" se shodnou dikcí, jako by říkala: "Lidi, to je ale horko...". Na druhou stranu stojí za úvahu, kdy kniha vznikala a kdy vyšla. Jako by Zdeněk Jirotka (podobně jako Karel Poláček svým Bylo nás pět) v těch nejtěžších dobách a zdánlivě zcela beznadějné situaci chtěl alespoň na papíře a asi hlavně sám pro sebe vytvořit snově dokonalý svět, do které by se uchýlil z děsivé reality, která ho obklopovala. A to je možná i ten důvod proč se svými dalšími díly se k Saturninovi nepřiblížil ani na dohled a zůstává vlastně autorem jedné knihy. No, ale je to kniha dokonalá a je stejně lepší napsat jednu z nejlepších knih a pak dál už skoro nic, než zahlcovat nakladatelství rukopisy pomalu několikrát do roka, a nějak tak kde nic, tu nic......... celý text
Krvavá předehra: Španělsko, 1936–1939: Občanská válka a zahraniční intervence
2004,
Roman Cílek
odpad!
Obrovské zklamání. Povrchní a tendenční levičácké podání celé události s rádoby dramatizujícími pasážemi: Pan Cílek podává dvacet pet let po pádu komunismu stejně jednostranný pohled na tehdejší události, opakuje stejné ideologické kánony a klišé jako za komunistů a povrchnost, se kterou opakuje stokrát zopakované je o to smutnější, že knih s touto tematikou v české literatuře je minimum. Přitom například počínání Stalina a především působení NKVD na straně těch rádoby hodných a spravedlivých republikánů bylo možné najít na přelomu tisíciletí v ruské literatuře faktu dostatek. A kdo se opravdu chce přesvědčit, jak asi občanská válka probíhala, doporučuji Dějiny Španělska z nakladatelství LN. Tam žádní hodní republikáni a zlí fašisté nejsou. Nakonec, fakt, že startovacími výstřely španělské občanské války byly ty, kterými zavraždili republikánští "aktivisté" mluvčího křesťanské opozice ve španělském parlamentu Sotela mluví o všem, stejně jako pozoruhodný název oné republikánské "policejní" složky a totiž - Útočné stráže. Název Sturmabteilung v němčině. Podobnost čistě náhodná. Nebo snad ne? Totalita má spoustu podob a není jenom černá...... celý text
Divná válka: Francouzsko-pruská válka 1870-1871
2006,
Luboš Taraba
Skvělá kniha o polozapomenutém konfliktu, který měl na pozdější dění v Evropě svým způsobem rozhodující význam. O co šlo? Kdyby Francie druhého císařství vedená Napoleonem III. nevyhlásila válku Prusku (byť byla vyprovokována Bismarkem), nedošlo by ke sjednocení celého Německa, tedy onoho protestantského severu a výrazně odlišného katolického jihu. Právě ona válka, kterou si chtěl Napoleon vylepšit ve Francii "reputaci" a především odvést pozornost od stále se zhoršující politické a vojenské situace ve vlastní zemi (kolikrát už tohle nejrůznější potentáti předvedli a nepoučí se) vedla ke sjednocení Německa železem a krví a právě zde vznikl onen fundament, na jehož základě se stalo sjednocené Německo onou militantní a nacionalistickou mocností. A agrese vůči Prusku (a celému zbytku tehdy ještě nesjednoceného Německa - viz. zejména dnešního Bavorska, Bádenska a Wuertenberska) vedla naopak nejen k aktivaci obranné smlouvy do té doby stále ještě svobodných států na jihu dnešního Německa, ale také k takovému výbuchu německého lidového nacionalismu, že ti politici, kteří v těchto zemích "sjednocení" odmítali, byli pod dojmem úspěchu ve válce nuceni nakonec (včetně panovníků) povolit a se spíše kosmetickými ústupky (zejména pro Bavorsko) se podvolit vládě pruských junkerů a generálů pod žezlem Hohenzollernů. A Francie? Tady poznáme ve zhuštěné podobě, co je francouzská mentalita, francouzské chápání a francouzský přístup. Poté, co byl Napoleon se svými maršály drtivě poražen, nacionalismem třeštící politici (výjimkou byl pozdější první prezident třetí republiky A. Thiers) a nadšením opilá ulice najednou prohlédli a stejně "masově" podpořili detronizaci dalšího diktátora z rodu korsických Bonapartů a vyhlásili už během posledních 80 let další, tentokrát již třetí republiku. A jejich představa byla, že jakmile vyhlásí republiku, celý svět (který stál poněkud bláhově na straně Prusů a budoucího sjednoceného Německa) okamžitě pochopí, že tohle je úplně jiná Francie a hlavně že to pochopí Prusové a Bismark a stáhnou se zpátky za Rýn, jako by se nic nestalo. Francii ale skutečně nefandil nikdo. Britové s odtáhli (začínalo období koloniálního soupeření, v němž obě země hrály roli hlavních rivalů), Rusové nemohli zapomenout Francouzům jejich významný podíl na porážce a pokoření v tzv. Krymské válce. Rakušané se jednak báli Pruska a hlavně se nemínili angažovat ve prospěch země, která je proti Prusům nepodpořila v roce 1866, Italové byli Francouzi tolikrát zrazeni v rámci válek risorgimenta, že "latinské" sestře ten nářez nejen přáli, ale také ho využili k likvidaci papežského státu, drženého čistě na francouzských bodácích. No, a nakonec - Američané si velice dobře pamatovali, kdo z Evropy se pokusil zřídit v jejich sousedství monarchii pod vlastní skrytou nadvládou. Ta zvláštní směs naivity a arogance, hlouposti a pozérství v pokračování války přinesly další rok utrpení, smrti a devastace, ale ukázaly i co může totální kolaps země znamenat, zatím pouze v událostech oné komuny lokálně omezené Paříží. Jakoby byla tahle událost jakousi miniaturní předzvěstí toho, co se stane za pouhých padesát let v analogické situaci v Rusku. Ztráta oněch "posvátných" území Alsaska a Lotrinska (které Francie získala agresemi za vlády Ludvíka XIV. a Ludvíka V.) byly pro Francouze záminkou ke snům o revanši, které se ovšem později zhmotnily v děsivou skutečnost první a vlastně i druhé světové války. No a na závěr je třeba také připomenout jednu vojensko-technickou věc, které se Luboš Taraba mimo jiné v rámci komplexního pohledu na celou událost věnuje. Primitivní výklad příčiny porážky Rakouska ve válce v roce 1866 byl, že Prusové měli zezadu nabíjenou pušku systému Dreyse a mohli střílet mnohem rychleji než rakouští vojáci a proto u Hradce (ale i jinde) vyhráli. Přitom Rakousko mělo podstatně kvalitnější dělostřelectvo a jejich zpředu nabíjená puška měla minimálně třikrát delší dostřel ...v prusko (či vlastně spíše přesněji řečeno německo) francouzské válce měla podstatně lepší hlavní zbraň Francie - pěchotní pušku Chassepots, která byla nabíjena rovněž zezadu a přitom měla dostřel ještě delší, než to bylo u rakouské pušky Lorenz (údajně až 1600 m). Horší bylo sice francouzské dělostřelectvo, ale francouzská armáda nasadila do boje poprvé masově "kulomety" - mitrailleusy. Jenže válku, jak se ukázalo, nevyhrávají jenom zbraně, ale především správná taktika v kombinaci s odpovídajícím výcvikem, a právě na těchto zbraních se ukázalo, že nejsou-li jejich technické parametry a možnosti správně takticky využity, jsou jejich uživatelům k ničemu. Stejně jako nedokázali zaostalí rakouští velitelé využít faktu, že svými kvalitními děly a podstatně delším dostřelem pěchotních zbraní mohou Prusům úspěšně čelit (stačilo vést boj palbou na delší vzdálenost), dokázali francouzští velitelé eliminovat svoje možnosti, dané lepší výzbrojí v boji proti Prusům a ostatním Němcům. I v tom je poučení dějin. Nakonec, nebylo to v dějinách válek poprvé, co Němci dokázali využít svoje technické, ale i ostatní možnosti do maxima a jejich protivníci naopak. Tato kniha tedy více než důrazně ukazuje, proč se Francii nedá a nemá věřit a spoléhat se na zdravý rozum a jistou míru serióznosti a hlavně proč tato země není schopná byť jen částečně řídit a nebo zásadně spolurozhodovat o našem kontinentu. K dnešku to znamená, že vliv Francie v EU je třeba spojenými silami minimalizovat, protože francouzské sobectví, šovinismus (tohle slovo je francouzský umělý novotvar) a arogance s představou o vlastní výjimečnosti a beztrestnosti přivedou kontinent minimálně do problémů.... celý text
Válka začala v Polsku: Utajovaná fakta o německo-sovětské agresi
2004,
Karel Richter
Relativně zajímavé, bombastičnost názvu neodpovídá celkem precizně (až na výjimky) podané genezi směřující k zářijové kampani v roce 1938, nicméně například popis vzniku Polska po první světové válce je podřízen až příliš heroizaci Polska ve vazbě na události druhé světové a pomíjí nebo alespoň marginalizuje řadu událostí, které tomu předválečnému Polsku rozhodně ke cti nesloužily (viz. třeba okupace Vilniusu a vztah s Litvou nebo spojenectví sanačního režimu s Hitlerem). Karel Richter se ani nesnažil hlouběji proniknout do politického pozadí prvních let obnoveného polského státu a události se "zázrakem na Visle" podává s tendenčností, nemající s realitou nic společného, což lze doložit podstatně hlubším a objektivnějším způsobem, jak to jej učinil polský historik Antoni Czubinski.ve své knize Polsko ruská válka. Na nicméně zajímavé a čtivé knize Karla Richtera mi vadí jednak zbytečné prolínání časových rovin a potom nechápu, proč je zde věnován tak rozsáhlý prostor onomu československému legionu......... celý text
Přes krvavé řeky
2003,
Karel Richter
Oba dva díly téhle knihy jsou skvělé, beru i připomínku tomska stran citace Suvorova, ale je vidět že autor, vojenský historik z doby před listopadem 1989 toho věděl dost , orientoval se v dané problematice perfektně - akorát nesměl s propagandistických důvodů psát vše, k čemu se dopracoval. To by bylo za komunistů politicky NEKOREKTNÍ. Lidé bojující na východě pod Svobodu a později Klapálkem byli stejní hrdinové, jako stíhači nad Anglií, které "komunistický" režim všemožně dehonestoval v době normalizace, ale málokdo si uvědomuje, že oni "východní" vojáci (u důstojníků se to dokonce prolínalo, Klapálek velel naší jednotce u Tobrúku, aby později převzal velení celého armádního sboru na Slovensku) se stali v padesátých letech zrovna tak objektem represí, jako jejich kolegové ze Západu, i třeba jako interbrigadisté. Po roce 1989 se přece jenom objevily články, filmy a knih, které se objektivně snažily a snaží bez přikrášlování, ale i zesměšňování nebo oné již zmíněné dehonestace ukázat ony vojenské akce, jak skutečně byly. Richter ukazuje i působení oněch komunistů včetně neblaze proslulého Reicina, ale především nás seznamuje s tím, co je každému soudnému člověku zřejmé - že vlastenectví většiny oněch vojáků jednotek na východní frontě bylo stejné, jako těch na Západě, stejné bylo jejich odhodlání, ale i slabosti a především - trpěli a umírali všichni úplně stejně. Za války, ale dost často i po ní...a lidé, pro které najednou dneska existují jenom hrdinní letci v Anglii a ti na východě byli podle nich jenom podvodníci a komunisti svými postoji ukazují, jak se na nich ono komunistické myšlení a mentalita podepsala, jak se jim hluboko vryla pod kůži a podle všeho se odtamtud nikdy nedostane.... celý text
Hranice placená krví: Sovětsko-finské války
2014,
Karel Richter
Užitečnost knihy je dána skutečností, že o tomto konfliktu, na který lze pohlížet více než na konflikty jiné ve XX. století jako na souboj dobra se zlem toho bylo vydáno strašně málo. Autor se zcela správně zabývá vznikem Finska po první světové válce a jeho okolnostmi, nicméně opět zbytečně prolíná časové roviny a má zjevně problém pochopit tzv. Pokračovací válku. Z toho vyplývá i nepochopení významu bitvy u Tali a Ihantala a její zásadní vliv pro další vývoj. Za naprosto nepřijatelné považuji v tomto případě dokreslování událostí citacemi z umělecké prózy - Laineho Neznámého vojáka. Kniha byla napsána už v tomto tisíciletí a předpokládám, že všechna tabu (hlavně na finské straně, kde finští politici nechtěli Sověty - Rusy dráždit) padla a historických podkladů mohl mít Karel Richter k dispozici dost. Co se týká zbytečné formální překombinovanosti knihy, možná by se stačilo podávat třeba k Hubáčkovi, Brožovi nebo Kovaříkovi. Ale jinak to rozhodně zbytečné dílo není, autor v tomto případě bohužel nevyužil potenciál, který se nabízel.... celý text