jadran přečtené 314

Černá labuť 2011, Nassim Nicholas Taleb

Taková normální rodinka 2008, Fan Vavřincová (p)

Kniha je napsaná na základě scénáře a doufám, že některého z té dlouhatánské řady neumětelů - českých seriálových scénáristů nenapadne to samé, co udělala paní Věra Peigerová, provdaná Němotová a totiž převést scénář pro televizi do knižní podoby. Představa mnoha desítek a možná o stovek dílů Ulice, Nemocnice, Ordinace a bůhví čeho, proti čemuž by Ottův naučný slovník vypadal jako (rozsahem) chudičký příbuzný mně až děsí. Tohle si ale skutečně mohla dovolit opravdu jenom Paní Scénaristka a paní Spisovatelka, která na rozdíl od těch současných to uměla, tak jako by oni všichni chtěli...Knihu jsem kdysi taky četl, ale celkem výjimečně se mi dostala do ruky audiokniha a při práci jsem si jí tedy zpříjemnil dobu strávenou nad výkresy. Teprve tady jsme se dozvěděl, že knihu "načetla", ale já bych spíš řekl skvěle nahrála Tereza Bebarová. I z jejího projevu slyším jednotlivé herce, tak je je mám zafixované už od dětství. Takže - obrovská úklona autorce a jenom o něco méně hluboká paní Bebarové. Vždycky, když tohle dílo shlédnu, sahám po knihách Betty McDonaldové a kdykoliv dočtu zejména Kdokoliv může dělat cokoliv, pouštím si Rodinku. A svět se zdá být v pořádku, i když paní Vavřincová už tady s námi není stejně jako většina herců, s výjimkou kdysi hezounké Dany Kolářové, která dneska hraje "ostré" baby a Jaromíra Hanzlíka, dneska už noblesního starého pána. Vím, že to bude znít možná pateticky, možná až hloupě, ale tohle je ona věčnost a hlavně tichá a hřejivá radost. Díky za ni. Všem, s paní Němotovou jako hybatelem a tvůrcem, s tím maličkým pánembohem, který dal téhle nádheře nejen formu, ale především život...... celý text

Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel 2012, Jonas Jonasson

Tak jsem nějak nevěřil, že země jako Švédsko by i za normálních okolností (natož dneska) mohlo přijít něco tak nekorektního a přitom úžasně zábavného. Už dlouho se mi nestalo, že bych se u knihy smál nahlas a navíc ji musel na chvíli položit. Světe div se, Jonas Jonasson stvořil jakéhosi křížence Waltariho knih s Forrestem Gumpem (ne Švejk to opravdu, ale opravdu není....), který tak nějak provede čtenáře celým dvacátým stoletím. a v humorném hávu ukáže leccos, co bylo hodně za hranou. Tvrzení, že levičáci by se mohli zlobit (nakonec Švédové jsou společně s Nory taky takoví ti komouši s lidskou tváří, hlavně dík prachům, které si pilně nastřádali za druhé světové války, kdy jednou kasírovali od Spojenců, že nedodají Němcům a podruhé od Němců, když jim dodali), nicméně Jonasson tohle lehce vynechává, ale zato předvádí jiná esa a modly typu Stalina nebo onoho severokorejského vůdce, který dodnes jezdí v každém autobusu na první sedačce....ke knize jsem přistupoval hodně rezervovaně jako ke všemu, o čem všichni básní, ale tentokrát jsem musel konstatovat, že to básnění je oprávněné. Jen se trochu bojím dát se do Analfabetky, zdá se mi, že tohle je natolik mistrovské dílo, že jenom přiblížit se mu bude pro Jonassona setsakra problém.... celý text

F. L. Věk I.-II. 1972, Alois Jirásek
odpad!

V mládí jsem zhlédl monstrózní tv seriál v hlavní roli s R. Brzobohatým a jak už to tak bývá, napadlo mně, jestli nic neříkající zdlouhavý příběh o kupeckém synkovi v Dobrušce a jeho působení v Praze na sklonku 18. století nebude v literární podobě zajímavější. Nebyl, bylo to mnohem horší, tlustá kniha o ničem, jejíž smysl i třeba historická hodnota mně zcela ušla. Jiráskovy knihy jsou koncentrovaná nuda a porovnávat ho třeba se Sienkiewiczem je hloupost sama, protože romány polského spisovatele mají spád a příběhy i postavy jsou někde úplně jinde. Jako neumí naši filmaři natočit historický velkofilm (nepočítám válečně), tak naši spisovatelé neumí napsat historický opus - tedy s jednou velkou výjimkou a tou je Kaplický. Ten ale asi neučil na gymnáziu dějepis........ celý text

Ivanhoe 1969, Walter Scott

Asi nejlepší Scottův román, přičemž ani Quentin Durward, což je druhé dílo autora, které mám a četl jsem ho, nebyl špatný. Středověk mně přes moji lásku k historii zas až tak nebral, ale fakt je ten, že se jedná o knihu, která byla napsána na začátku 19. století a z hlediska kombinace historického pozadí a reálií a historických a fiktivních osob je to dílo, které představovalo vzor a základ pro moderní historickou prózu, zahájenou obdobím romantismu. Prostě etalon. Jen mně tak vždycky napadlo, jestli tuhle knihu někdy četl slovutý mistr Jirásek a jestli si třeba na chviličku připustil, jak jsou ty jeho nekonečné opusy nudné, zdlouhavé a nějak tak přes tu záplavu slov - bez života.... celý text

Poklad na ostrově 1969, Robert Louis Stevenson

Skoro bych si troufl říct, že je to v tom nejlepším slova smyslu klasika. A přitom dokonalá. Kniha, která je akční až běda, přitom je v zásadě malá a stručná a fantazie v kombinaci s dokonale podanými charaktery snad nemá obdoby. A na druhou stranu - tohle by měl i po těch dlouhých letech být etalon pro dobrodružnou knížku pro mládež, nezatěžovanou žádnými přitroublými výchovnými nebo dokonce ideologickými "záměry", jejichž cílem má být "formování mladé osobnosti". Přitom v této knize je jasně předvedeno, že jako není absolutní dobro, neexistuje ani absolutní zlo. A postavy? Na jedné straně doktor Livesey, u kterého si člověk uvědomí nějak tak nenásilně, jak důležitá je ona inteligence přesně ve formě onoho ryze anglického common sence v kombinaci se vzděláním a na druhé straně onen "ďábelský" Dlouhý Honza s jednou nohou, jehož pragmatismus nepřestává fascinovat až do poslední chvíle. Byl to první román, který jsem přečetl v originálu a příjemně mně překvapilo, jak je snadno čitelný i v angličtině. I kdyby R. L. Stevenson nenapsal již nic jiného, zaslouží si místo na předních místech jakékoliv knihovny bez jakýchkoliv diskuzí či pochybností.... celý text

Bratrstvo I. - Bitva u Lučence 1978, Alois Jirásek

Když si vezmu, že tohle třísvazkové veledílo stvořil Jirásek někdy sto let po Scottově Ivanhoeovi, připadá mně to, jako kdyby dneska někdo natočil němý černobílý film. Námět zajímavý, dokonce i něco málo něco erotiky nám tam v osobě Márie proniklo, ale schopný spisovatel nenáročné, i když kvalitní historické literatury by tohle všechno musel dostat do jednoho svazku, aby to mělo trochu švih. Nemám rád V.M.Kratochvíla jako onoho komunistického "prznitele" husitské doby, ale ten třeba v památných bitvách našich dějin dokázal popsat bitvu u Lučence s takovým šmrncem a švihem, že strčí Mistra hravě do kapsy. Na druhou stranu, Jirásek svá obsahem poněkud chudá a slovy silně předimenzovaná díla psal v době, kdy ještě nebyla televize a pomalu ani rozhlas a tudíž asi lidé měli po večerech čas na nekonečné popisy a rozvláčná líčení. A to je Bratrstvo z těch knih, kterými jsme se prolouskal asi ještě nejakčnější....doufám, že dneska už děti ve školách nejsou nuceny se tímhle probírat.... celý text

Židovka z Toleda 2008, Lion Feuchtwanger

Jedna z knih mého dětství, kterou mám spojenou s americkým historickým velkofilmem El Cid s Charlotem Hestonem v hlavní roli. Prakticky stejná doba (dědeček krále Alfonsa v tomto románu byl oním Alfonsem, který se střetával se Cidem a v románu je o tom i drobná zmínka), stejné prostředí a stejná tématika. K dnešku zdánlivě povzbuzující popis prolínání a obohacování kultur (dneska už samy tyto pojmy ztratily svůj lesk tváří tvář jejich zneužívání), který ale ukazuje zcela jednoznačně, že oni kanovníci ani učenci se svými nesporně humanistickými postoji a vzájemnou tolerancí představují naprosto okrajový proud, protože rozhodují úplně jiné a podstatně významnější popudy. Královna, ženoucí manžela do války, aby se zbavila nenáviděné sokyně, král, který nechápe síly, které kolem něj jsou a je jedno, jestli se jedná na jedné straně o obchod a finance, reprezentované Jehudou, nebo ono rytířství a válečnictví a otec, který si omlouvá vydání dcery do postele "barbara" vyššími cíli. Jehuda ibn Ezra vychází ze všech svých bojů se škraloupem na štítu a paradoxně, jako osobnost je u mně "poražen" nebohým Izákem z Yorku z Ivanhoea, stejně jako jeho mentálně nevýrazná dcera mně připadá spíš jako loutka na rozdíl od inteligentní a hrdé Rebeccy rovněž z Ivanhoea. Feuchtwanger se ale v tomto případě hned několikrát mýlí, když se dívá s pohrdáním na onen svět primitivních válkychtivých Kastilců. Ve skutečnosti to nebyli (na rozdíl od křižáckých válek na středním východě) oni křesťané, kdo válčili pro nic za nic. Oni zde tak oslavovaní a kultivovaní Mauři přišli jako brutální dobyvatelé a zastavily je až Pyreneje. Křesťané se vraceli zpět, na místa o které je čtyři století předtím připravila agrese onoho Džabraíla Tárika (po němž se dodnes jmenuje onen průliv a paradoxně i ona poslední britská kolonie v Evropě). Každá akce vyvolává reakci opačného směru a stejné síly. To platí nejen ve fyzice. Ona primitivní a hrubá společnost dokázala nakonec zvítězit ne proto, že by si to přál Bůh (ono Deus vult se tam opakuje dost často a má charakterizovat myšlenkově a argumentačně chudý svět křesťanských rytířů), ale proto, že dokázala být dostatečně rezistentní vůči jiné a stejně hrubé síle, kterou představovali ani afričtí "bratranci", kteří svým souvěrcům přicházeli na pomoc. Afričtí Almorávidé byli v prvé řadě dobyvateli oné maurské části Pyrenejského poloostrova a i když porazili na druhou stranu neustále se hašteřící křesťanské státečky na severu, nedokázali už ovládnout trvale ani muslimskou část tehdejšího Španělska ani Portugalsko. To, že již v té době byla maurská společnost na Pyrenejském poloostrově rozložená, v románu není až zas tak zdůrazňováno, i když jeho důsledkem byl odchod Jehudy do Kastilie. Bitva, v níž byl Alfonso VIII. poražen u Alarcosu a která "způsobila" smrt doni Raquel v roce 1195 zdaleka nebyla tak ničivá a fatální, jak se z knihy zdá. Tentýž král v klíčové bitvě celé reconquisty u Las Navas de Tolosa o sedmnáct let později Araby definitivně porazil a zlomil i přes skutečnost, že celá reconquista skončila vlastně až dobytím Granady. Nicméně Feuchtwanger s fakty nijak nemanipuluje, pouze vyznění jeho knihy je ve vazbě na pozdější skutečný vývoj poněkud zavádějící. A kniha sama o sobě je nádherná, a jako u Feuchtwangera vždycky, je zalidněna řadou až fascinujících postav a osobností. Ale onen historický backgound by si měl každý čtenář po přečtení trochu upřesnit, aby nesklouzl k onomu zavádějícímu obrazu až idylické "koexistence" oněch tří náboženství. Ale o tom mimo jiné historické romány jsou - nespokojit se jenom s příběhem a tím, co nám autor předvádí, ale zjistit si širší souvislosti. Nakonec, v onom Ivanhoeovi, kterého zde zmiňuji, ten oslňující Černý rytíř ve skutečnosti nebyl zdaleka takový "klaďas", jak je tam líčen. A přitom kdykoliv Ivanhoea i Židovku (kterou mám zcela iracionálně radši) čtu, tak mi to potěšení nijak nekazí - spíš naopak.... celý text

George Washington: prezident u kolébky velmoci 2001, Franz Herre

Skvěle podaný obraz prvního amerického prezidenta. Autor se nevyhýbá ani méně "sošným" událostem a postřehům a možná právě proto vychází Washington na jedné straně jako člověk z masa a kostí, se slabostmi a slabůstkami, ale na druhou stranu i jako fascinující osobnost, skutečně jeden z těch velikánů dějin, který si zaslouží absolutní respekt a úctu. A to i v porovnání se svými následníky, kdy zejména ve srovnání s oslavovaným Jeffersonem vychází jako ryze charakterní člověk, jehož zemitý "common sense" vydá víc, než falešná pokrokovost a "vzdělanost" toho druhého.....skutečnost, že Washington ani na okamžik nezatoužil být diktátorem mu slouží podivuhodně ke cti, nicméně je logickým výsledkem celé jeho osobnosti a životní dráhy, stejně jako důstojnost, kterou dokázal vtisknout svému úřadu....Kniha je napsána skvěle, čtivě a pro někoho zcela nedotčeného je výhodou i její délka a podrobnost.... celý text

Lišky na vinici 2007, Lion Feuchtwanger

Z politických postojů Liona Feuchtwangera se mi občas dělá zle dodnes (obhajoba moskevských procesů...) nicméně dokonalost tohoto románu mi to u něj vždycky spolehlivě "vyžehlí". Chce-li někdo pochopit, proč došlo k oné tzv. velké francouzské revoluci, tento román mu to vysvětlí. Degenerující vládnoucí vrstva se střetává s mocichtivým třetím stavem, který se schizofrenně snaží zlomit privilegia aristokracie na straně jedné a na druhé mezi ní proniknout a ona privilegia užívat. To, co dneska moderní historiografie ukazuje - totiž, že Marie Antoinetta nebyla žádná zrůda, jenom prostě nešťastné, v schönbrunnském zámku vychované telátko, které nemělo představu o reálných problémech a životě těch dolních (tehdy ve Francii) pětadvaceti milionech předvedl Feuchtwanger stejně dokonale, jako v zásadě nešťastného mladého krále, který byl nejspokojenější, když se mohl věnovat kovářství a mechanice. Vládnoucí vrstva tehdejší Francie a její počínání připomíná až nepříjemně dnešní politické elity, žijící ve svých představách a hrající své "hry", doufejme jenom, že nás nečeká nějaká ta "velká" revoluce - ve skutečnosti brutálně krvavá a zvrácená epocha, která kromě milionu mrtvých znamenala stagnaci vývoje Evropy na desítky let. I v tomto vypravěčsky dokonale zvládnutém románu se Feuchtwanger dokonale drží historických faktů ať už si přečtete historickou monografii kterékoliv z osobností z knihy, nenajdete tam nic, co by bylo vyfabulováno.... celý text

Tři mušketýři 1. díl 1974, Alexandre Dumas, st.

I když u Alexandra Dumase st. dávám přednost Hraběti Monte Christovi, tak tři mušketýři jsou skvělí úplně jiným způsobem. Neřeší se tady morálka ani psychologie, ale děj se řítí jako splašený kůň a člověk pomalu ani nestíhá. Fascinující je, jak dokázal Dumas pracovat s historií, jak dokázal dokonale a zcela věrohodně zakomponovat do děje třeba zcela autentický atentát na vévodu Buckinghama v kombinaci s mylady, to se hned tak nevidí. V mušketýrech po dvaceti letech zase podobně využil momentu, že dodnes se neví, kdo byl oním katem, který sťal Karla I.....jinak to co píše woodward stran Richelieua je otázka pohledu. Pro bandu mladých vojáků, kteří se rekrutovali z drobné šlechty byl kardinál (předchůdce absolutismu Ludvíka XIV.) skutečně "padouch", stejně jako byl "měšťáček" Bonacieux podřadný kramář, živící se prací a mající lidskou hodnotu mnohem menší, než stateční a oddaní sluhové. Richelieu, který položil základy k onomu Stát jsem já, sázel právě spíš na ty, kteří nepatřili mezi privilegovanou vrstvu, protože u nich nacházel daleko více oddanost a věrnost, než u samolibé, bezohledné a sobecké šlechty, která byla schopna stát rozvrátit jenom kvůli hloupým a malicherným ambicím. Na rozdíl od Monte Christa to beru čistě jako dobrodružství a širší a historické souvislosti do toho netahám. Soudný člověk by za normálních okolností nemohl obdivovat bandu věčně nametených profesionálních vojáků bez úcty k lidskému životu a s přezíravostí k těm dole, kteří jsou pro ně jen "zdrojem" pro jejich vojácky bezstarostný život........ celý text

Názory na vraždu 2003, Michal Viewegh

Kruhljanský most, Jeho prapor 1987, Vasil Bykav

Kniha, která vyšla na konci vlády "jedné" strany a zcela mi vyrazila dech. Zcela realistické ukázky toho, jak to bylo "doopravdy" v té Velké vlastenecké válce se mi do paměti vryly stejně nesmazatelně jako rozvleklé, tendenční a ideologizované megaknihy od rádoby velkých spisovatelů. A útlá knížka je všechny usvědčuje z lživosti, tendenčnosti a třeba i konformnosti. Zatímco Krugljanský most nás seznámí jak to bylo s partyzány a zejména s jejich oddaností socialismu a soudruhovi Stalinovi, tak Jeho prapor předvádí skutečný obraz Rudé armády za války. Nejhlouběji mně zaujala scéna, kdy k praporu přijdou nováčci a hlavní hrdina jim zavelí, aby vystoupili ti, co mluví rusky - ze sta jsou to (pokud si to dobře pamatuji) čtyři lidé, čtyři vojáci......stojí za přečtení, stojí za přemýšlení a je jenom škoda, že je to jediná kniha nesporně zajímavého a (nerad to používám, ale tady to tak je) statečného běloruského autora, kterou jsem sehnal v češtině. Jinak Vasyl Bykav (jak se správně jmenoval) svým osudem připomíná Ivana Solženicyna, jak účastí ve válce, pozdější kariérou, tak skutečným disentem v Lukašenkově "říši".... celý text

Pražský hřbitov 2011, Umberto Eco

Jméno růže 2005, Umberto Eco

Foucaultovo kyvadlo 2001, Umberto Eco

Nemá asi cenu tady jenom opakovat to, co bylo ke knize řečeno (či spíše napsáno) ostatními. Spíš bych se zastavil u jedné věci. Řada komentujících tvrdí, že kniha je složitá, že je pro "intelektuály". Možná by stálo za to se právě nad tímhle zamyslet. Ta kniha je totiž pro každého, kdo je trpělivý, vnímavý a kdo si také třeba umí připustit na co stačí a nebo že se musí "dovzdělat". To nemá s intelektuály, jak je známe dnes, ale jací byli i dříve, absolutně nic společného. Číst nejen Foucaultovo kyvadlo totiž vyžaduje ony vlastnosti, které jsem výše popsal a které je možné shrnout do výrazu inteligentní čtenář, inteligentní člověk. Tedy ne "intelektuál". To, co je ve skutečnosti ono intelektuálství je v přímém rozporu s tím, pro koho je kniha napsaná. Pokládat za znak intelektuála rozsáhlé slovníkové znalosti a nezřídka kdy jejich bezduchou prezentaci na tuhle knihu (ale také na spousty dalších) nestačí. U Ecových knih se teprve ukáže, kdo je kdo. A je strašně fajn, že ti, co sem napsali své nezřídkakdy dlouhé komentáře v drtivé většině klasičtí intelektuálové nejsou - pouze velice vnímaví, kritičtí a přemýšliví čtenáři. Díky za jejich komentáře. Ale také díky za komentář Balroga, není třeba být intelektuál, stačí být inteligentní a používat - zdravý selský rozum. Přiznat otevřeně, že něčemu nerozumím je daleko lepší, než falešně vykládat věci, které jsem někde načetl nebo slyšel, opakovat fráze a tvářit se povýšenecky na ty, kteří řeknou na rovinu svůj názor. Vždyť jsou místa či oblasti, kde jsou "hvězdami" zase oni a ostatní jsou mimo.... celý text

Láska / Tatarská poušť 1989, Dino Buzzati

Dino Buzzati v těchto dvou novelách popsal smutek z nenaplněného života a marné čekání na ten "rozhodující" a "vrcholný" okamžik, který ale většinou nikdy nepřijde. To se týká zejména Tatarské pouště, kde právě to nekonečné a nikdy nenaplněné čekání na útok neznámého nepřítele odkudsi, které má mladičkému poručíkovi přinést slávu, vzrušení a postup a bůhvíco ještě velkého, aniž by si uvědomil, jak plané je toto žití pro něco, co "přijde". A konec, kdy jako starý major umírá, aniž by se nějaký ten nepřítel objevil symbolizuje zbytečnost jeho života. Vztah staršího pána k prostitutce zase představuje nesmyslnost jednostranné posedlosti a vzývání marných nadějí s ignorací skutečnosti. Ono je totiž (a platí to pro obě části) mnohem těžší si připustit realitu, než se celý život (nebo jenom jeho úsek) upínat k nereálným snům. Jakoby autor svou Tatarskou pouští (vydáno 1940) polemizoval se samotným Mussolinim a jeho nesmyslnými sny o novém Římě, které během pár let přinesly líbezné zemi a jejím z drtivé většiny mírumilovným dcerám a synům zkázu, smrt a nezměrné utrpení.... celý text

Noční let 1962, Antoine de Saint-Exupéry

Dějiny státu Izrael: Od založení do dneška, 1948–2013 2013, Michael Krupp

Perfektní, čtivá a objektivní kniha, která je navíc sympatická i svojí délkou. Kdo se chce dostat do dané problematiky, je vstup prostřednictvím evangelického německého faráře tím nejlepším, co lze doporučit.... celý text

Rusko-polská válka v letech 1918-1921 1996, Antoni Czubiński

Skvělá kniha, pravda, bez jediné fotky a mapky. Ale zase to není populárně naučná historie, jako od našich es typu Hubáčka nebo Kovaříka. Jedná se o historickou studii, napsanou sice relativně čtivě, ale pořád je třeba si uvědomit, co čteme a nečekat "zábavu" a pak kňourat, že to je zdlouhavé a nudné. Tady jsou podle mých představ perfektně shromážděna a podána především fakta a výklad je věcný, bez jakýchkoliv emocí a hlavně bez nějaké propagandy nebo vnucování názorů. Czubinski je striktně objektivní, ale v jeho případě se nejedná o nějaké násilné a často i lživé "převracení" historie a převratné "objevy", které jsou často diktovány propagandistickým důvody. Antoni Czubinski ukazuje v celé šíři onu složitost vzniku novodobého Polska, střet jednotlivých koncepcí a představ uvnitř vlastního Polska i zcela chaotickou situaci zejména na Ukrajině a v národnostně ne zcela vyprofilovaném Bělorusku. Překvapilo mě, že Pilsudski byl na rozdíl až od šovinistických Velkopoláků stoupencem federace, na druhou stranu je zřejmé, jak by asi vypadala federace, ve které by spojilo vlastní Polsko (s tehdy cca 18 mil. Poláky) s Litvou (2 mil. obyvatel), Lotyšskem (1,8), Běloruskem (3,5?) a možná i Estonskem (1,1 mil). Onen tak adorovaný zázrak na Visle Czubinski popisuje ani ne tak jako "zázrak", ale spíš jako celkem logický a předvídatelný výsledek daný jak lepším válečným plánem (jehož autorství si kromě Pilsudského uzurpují i francouzští vojenští poradci, mezi kterými byl i Ch. de Gaulle) a který vypracoval ve skutečnosti pozdější exilový premiér gen. Sikorski (u Pilsudského mezi válkami těžce v nemilosti) a který provedla polská armáda s lepší výzbrojí a hlavně bojující na vlastním území na rozdíl od rudých vojsk, pohybujících se daleko od vlastních základen a dost vyčerpaných. Konflikt je ale zajímavý i z hlediska dějin Ukrajiny a Litvy. Akci, kdy se Polsko zmocnilo litevského hlavního města Vilniusu Czubinski odsuzuje, stejně jako snaha zabrat na všechny stran území jednou deklarovaná jako polská obyvatelstvem podle stavu na konci 1.SV - na západě, jindy na základě "historických" práv (východ). I když člověk chápe, že Poláci se snažili co největším rozsahem území nové republiky zajistit nezávislost, řada jejich argumentací a faktických akcí byla přinejmenším sporná. Czubinski tak podává v tomto směru zcela jiný obraz, než náš Karel Richter ve své knize Válka začne v Polsku nebo nekriticky propolský Norman Davis a jeho Polsko – Dějiny národa ve střední Evropě. Maršál Pilsudský, který v roce 1926 pučem skoncoval pod heslem „asanace“ s demokracií v Polsku si mimo jiné vyrovnával účty se svými odpůrci z doby popisované v knize. Ve své nenávisti k tehdejšímu Československu (Masaryk a hlavně Beneš k němu měli vztah rovněž negativní) kvůli českému Těšínsku (polskému Zaolší) si notoval s Hitlerem a nazýval první republiku zplozencem Versaillské smlouvy (stejně ale začali nazývat Polsko nacisté, když se s ním přestali paktovat) a nějak zapomínal, že jeho dílo mělo ve finále (mezi válkami) špatné vztahy se všemi sousedy (s Litvou to fungovalo až do roku 1938 stejně jako dnes mezi Korejskou republikou a KLDR), Poláci v tehdejší republice tvořili pouze 69% populace a jihovýchod Polska otřásaly střety s tamějšími Ukrajinci, doprovázené brutalitou a násilnostmi, které pak smutně vyvrcholily v letech 2.SV. I tohle jsem si uvědomil, když jsem tuhle skvělou a poněkud pozapomenutou knihu četl. Přestože mám Polsko v oblibě a v řadě věcí je mi blízké, tady jsou ta fakta nezpochybnitelná, ať se mi to líbí nebo ne.... celý text