jadran
přečtené 314
Dějiny Itálie
2007,
Giuliano Procacci
Asi jedny z nejčtivějších a přitom faktograficky nejlépe napsané dějiny z edice. Giuliano Procacci - jediný autor, na jedné straně předkládá strhující a barvité vyprávění "osídlené" mraky zajímavých osobností od politiky a vojenství až po kulturu, na druhou stranu nenudí, ani samoúčelně neexhibuje. Navíc, dějiny jeho vlasti začínají (celkem věcně a přitom logicky) nikoliv dějinami starého Říma, ale až v desátém století, kdy se začal vytvářet moderní italský národ. Itálie - jako střed Středomoří a jeden ze základních pilířů evropské a tím světové civilizace je zde popisována s pochopením, oprávněnou a objektivní mírou hrdosti, trochou smutku a jiskřičkou naděje. A člověk se nestačí divit, když má na papíře a v jednotlivých kapitolách shrnuto, za co všechno Italům, během jedenácti století jejich existence v nejrůznějších územních celcích Evropa vděčí. Nesporně nejzajímavějším obdobím je ono renesanční, které bere počátky založením nejstarší univerzity v Bologni (Alma Mater autora) podle některých pramenů již dokonce v 11. století. Jistý dost známý publicista pan Steigerwald projevil svého času mimořádnou dávku tendenčnosti a hlavně omezenosti, když napsal, že díky těm hloupým husitům jsme si nemohli "užít" renesanci. Nesmyslnost tohoto tvrzení vyvrací skutečnost, že Dante žil ve 13. století a Petrarca pobýval na dvoře - Karla IV. Florentský zlatník Brunelleschi začal stavět kupoli na Santa Maria del Fiore v roce 1420, tedy nedlouho poté, co v Miláně začali budovat ryze gotickou (a jednu z mála v Itálii) katedrálu, kterou dokončili až na počátku 16. století, tedy dobrých 130 let poté, co byla dokončena výstavba chrámu sv. Víta na Pražském Hradě. Toto prolínání zaalpských kultur, pro které byla Itálie nedostižným vzorem bylo typické až do doby, než vzal italský polycentrismus (Sicílie, papežský Řím, Florencie, Milán a Benátky a ani ne ještě Piemont) za své. Žádná jiná země, či spíše národ nedala Evropě tolik význačných umělců, ale také vědců a myslitelů a to až do současnosti. Dějiny středověké, ale již de facto renesanční Itálie jsou vzrušující ukázkou dějů a událostí, které by mohly být natočeny ve stylu Války o trůny a bez berliček fantasy by je hravě překonaly. Potěší famózní Florencie (autor velmi správně hodnotí dílo a význam Machiavelliho) se všemi těmi zvraty a změnami stejně jako obdivuhodné a na svou dobu neskutečně tolerantní Benátky, které se vzepřely i papeži a jejich sláva definitivně vzala za své až díky "osvoboditeli" a "šiřiteli dobra liberalismu" Napoleonovi, který byl jenom jedním z řady francouzských vládců, kteří Itálii přišli vykrást a ožebračit. Nakonec i jeho synovec toho jména třetí připravil sjednocující se Itálii o Savojsko a Nizzu, kterou si nechal zaplatit za "pomoc" proti Rakušanům v roce 1854. Paradoxem italských dějin je podle autora třeba i vysoká odborná úroveň italských intelektuálů už v onom 13. století, jejich propojenost napříč celým poloostrovem stejně jako jejich pohrdání a nadřazenost vůči běžným lidem. Zaujme i fakt jednoznačně pozitivního hodnocení vlády Habsburků v jejich državách ve druhé půlce 18. století za vlády Marie Terezie, Josefa II. i jeho bratra Leopolda v severní a střední části poloostrova, kterým ona severní část vděčí dodnes za "odstup" vůči jihu, ale i Římu. Risorgimento je charakterizováno nástupem Piemontu a ono desítky let trvající sjednocení Itálie ukazuje, jak a hlavně kde se prouhlobil onen protiklad mezi severem a jihem, který Itálii trápí dodnes. Procacci se nevyhýbá ani temnějším dějinám XX. století, ale jako ony problémy neomlouvá (1. a především 2. světová válka, terorismus levicových Rudých brigád, mafie a vůbec organizovaný zločin na jihu), tak je ani hystericky nerozmazává. Ano, fašismus byl italská záležitost, nazývat fašisty německé nacionální socialisty je jedna z těch úmyslných historických manipulací. Ale když necháme politiku politikou, můžeme se znovu díky dobře napsané knize kochat záplavou jmen od Danta k Ecovi, od Marca Pola k Kolumbovi i Vespucimu, od Ucella k Mogilianimu a dalo by se pokračovat dál a dál, ale lepší je se začíst a po přečtení hledat další fakta. A úplně nejlepší je do Itálie jet. A k tomu se Procacciho dějiny hodí tak trochu i jako průvodce...... celý text
Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile
1999,
Jiří Chalupa
Dobře napsaná, rozdělená i v míře podrobností odpovídající kniha. Nejvíce mně zaujalo maximálně objektivní hodnocení událostí v Chile, které na faktech ukazuje skutečnou pravdu o tom, proč se stal Allende prezidentem, co tomu předcházelo a proč bylo pro Chile štěstím, že s ním Pinochet skoncoval. Autor objektivně poukazuje na věci, které dnešní levicový a neomarxistický mainstream zatajuje a vytěsňuje z obecného podvědomí, jako například vznik levicových milicí, amnestie pro levicové teroristy typu Brigadi Rossi, revoluční násilí (zatímco se převážně levicoví a levičáčtí "historici" nemohou shodnou, jestli Pinochetovy síly povraždily 2 nebo 3 tisíce odpůrců, kolik lidských obětí přinesla "lidová" vláda dr. Allendeho není vyčísleno dodnes) nebo třeba prostý fakt, že Allende byl demokraticky zvolen až parlamentem protože v prvním kole získal cca třetinu hlasů (nejméně ze svých všech předchozích kandidatur) a teprve potom. co slavnostně slíbil, že bude dodržovat ústavu a platné zákony. Následovalo totéž, co v případě podobných marxistických zločinců už známe, mj. od nás. A paradoxně vojenský převrat byl spíše ukázkou skutečnosti, že Chile bylo a je (i o tom je páně Chalupova historie států Conosur) politicky mnohem dál, než jakákoliv země Latinské Ameriky (snad s výjimkou Kostariky) a včetně Mexika. Je pozoruhodné, že právě takto podaná historie Chile ve vazbě na sousedící Argentinu člověka vede u zamyšlení, kolik těch obětí by asi přinesla Allendova "lidovláda" a kam by se Chile dostala: Nakonec - stačí porovnat nejvyspělejší jihoamerickou zemi a druhdy nejvyspělejší středoamerickou zemi (napovím, že to je či spíše byla Kuba) a soudnému člověku je jasno. A co se týká těch levičáků, stačí si připomenout, jak socialistická španělská vláda chtěla Pinocheta postavit před soud za vraždu dvou mladých španělských občanů - slovy Jiřího Chalupy, jedněch z těch, kteří se po nástupu Allendeho k moci do Chile přijeli "zúčastnit" velkého svátku revoluce a jejich poskakování kolem Fidela Castra, komunistického caudilla. Tedy člověka, který má na čele svých kumpánů (např. Che Guevara) na svědomí o dva řády více zavražděných lidí, půldruhého miliónu lidí v exilu a přivedení země do bídy, chudoby a zaostalosti, která je srovnatelná dneska tak maximálně s Haiti.....stejně tak je třeba obdivovat Chalupovu perfektní demontáž mýtu Perón a především Evity, i třeba faktografické (byť nepřímé) porovnání působení nejrůznějších argentinských junt a právě ony ojedinělé v Chile. Mimochodem, poslední argentinská junta má na svědomí 20x až 30x více obětí (při o něco více než dvojnásobném počtu obyvatelstva oproti Chile) než měl na svědomí Pinochet.... celý text
Kladivo na čarodějnice
2007,
Václav Kaplický
Jak píšu k vlastnímu Václavovi Kaplickému, nejlepší historické romány jsou ty, které dokážou na konkrétních událostech z konkrétní doby ukázat to všeobecnější, nadčasové, co se třeba v určitých modifikacích znovu a znovu opakuje. To předvedl V. Kaplický v Táborské republice, to je smyslem Velikého Theatra a v nejkoncentrovanější a paradoxně i v nejkratší (dějově) a nejmenší (místně) podobě i v Kladivu na čarodějnice. Ti, co tady poukazují na Boha a víru bych chtěl upozornit, že zde je nakonec předvedeno, jak se dají zdeformovat a zneužít i ty nejlepší a nejušlechtilejší city a pokud někdo napadá katolickou církev, pak bohužel - čarodějnice pálili i jinak likvidovali i protestanti a to i v Anglii, nebo třeba i v korunní kolonii Massachusetts - viz Salemská aféra. Ono to není o náboženství, ale o zvláštní směsi fanatismu a brutální bezohlednosti, lhaní, prospěchářství a lhostejnosti či zbabělosti a dějiny nám přinášejí tuhle situaci, kterou Václav Kaplický popsal skoro až dokumentárním způsobem, znovu a znovu. Vždyť čím se liší hony na čarodějnice včetně jejich "vyšetřování" a trestání od moskevských procesů třicátých let nebo téhož z let padesátých u nás a v okolních zemích? A čím jsou svým způsobem dneska podobné fanatické kampaně odlišné? Metal Messiah připomíná agendu globálního oteplování, jak bych přidal ještě aktuálnější obdobu - kampaň MeeToo. Jsou oběti vypočítavých obstarožních zlatokopek, které mají už to lepší za sebou, zas tak odlišné od obětí Boblinga, nebo zde rovněž několikrát zmiňovaných Urválka nebo Vaše? Nikdo soudný se nebude zastávat onoho už od pohledu nechutného Wiensteina, ale co ta zbabělost jeho obětí (i tady je v zásadě jistá skrytá paralela vzhledem ke Kladivu na čarodějnice - teď se mně to netýká....) a jejich vypočítavost, která je stejně nechutná, jako fakt, že kromě těch pár oprávněných (namítnete, že čarodějnice neexistují, Weinstein a pár podobných ano - stejně jako skutečné a nejen opovrženíhodné sexuální obtěžování a vydírání) případů je tady balast dehonestace se snahou na sebe upozornit a vytřískat z toho, co se dá......Jistě, jejich oběti nikdo nemučí fyzicky a nebudou upáleni. Ale připravovat touhle cestou někoho o majetek a "mučit" ho duševně i třeba tím, že už nebude moct dělat to, co umí a má rád (nejvíc mně to popudilo trochu paradoxně v případě K. Spaceyho…) je přece v principu úplně stejné. V padesátých letech to byl senátor McCarthy, který využil pochopitelného a oprávněného strachu z komunismu k obdobné likvidaci řady zcela nevinných lidí, dneska jsou to všechny ty neznámé a často i neidentifikovatelné osoby a organizace s agendami životního prostředí, "lidských" práv či třeba oné politické korektnosti....v tom je síla literatury, tedy té kvalitní, že ukazuje, že tohle se už událo a ne jednou a co je nejhorší, v jiném hávu, s jiným ideologickým balastem se to vrací.... celý text
Mistr a Markétka
1969,
Michail Bulgakov
Asi nejlepší a nejsvětovější dílo rusky psané literatury 20. století. Kniha, která má kolem 300 stran obsahuje mnohem víc, než jiná a oslavovanější díla pocházející nejen z Ruska. Kromě zde již nejednou zmiňovaných úvah o dobru a zlu není od věci si všimnout i dalších dvou věcí. Bulgakov drsně a věcně ukazuje nejen ruskou povahu ve její nejhlubší podstatě, ale i v kombinaci s oním "socialismem". Hned první scéna na začátku, kdy rádoby "vzdělaný" a suverénní Berlioz nejdřív povýšenecky pucuje mladého básníka Ivana (nevím, proč jsem si hned vzpomněl na Pavla Kohouta...) ve věci neexistence Boha i Krista a tím i jeho narození. Pak se najednou objevuje Woland a Berlioz pokračuje. Typicky ruským způsobem. Pohrdavě mu dává jako příklad "svobody" ve stalinském Rusku to, že může veřejně prohlašovat, že je ateistou. Nějak se nezmiňuje o tom, co by asi nastalo, kdyby naopak prohlašoval, že v Boha věří. Nakonec na příkladu Mistra je to ukázáno dál. Jeho nabubřelost, arogance a všeználkovství dostane díky Wolandovi pro něj fatální lekci. Woland a jeho partička, to není zlo, je to spíš drsné odkrývání těch nejhorších lidských vlastností. A trestání, protože dobrotivý Bůh v osobě Krista nemůže trestat a být na kohokoliv zlý. Bohužel, jak si Woland povzdechne ve Varieté, lidé jsou lidé. Počínání jeho svity působí jako katalyzátor a akcelerátor absurdních situací, které ukazují podstatu lidské povahy z té horší stránky. A všudypřítomným zlem je ve skutečnosti děsivá přítomnost totalitního režimu, jeho pochopů a jeho technik, kterou Bulgakov zobrazuje s umírněností a přesvědčivostí člověka, který se na tomto zlu nikdy nepodílel. Nepotřebuje a ani nemá potřebu se mnohoslovně a okázale "vykupovat" (opět se mi vybavil Pavel Kohout, ale i mnozí další) drásavým popisem jeho existence. No a pak je zde ta druhá, poněkud méně komentovaná "věc" a to ona organizace zvaná Masolit. Bulgakov (nejen ve světové literatuře) a přitom zcela oprávněná "pálí" do vlastních řad. Lidé, v tomto případě "bratři v literatuře" sami sebe vidí jako elitu národa a vykladače morálky. Přitom se nechají režimem korumpovat více než snadno a levně. Opulentní hodování v uzavřené restauraci, přidělování bytů i chat a exkluzivních dovolených na Krymu. A v prvé řadě i vrchností povolené vytváření pocitu výlučnosti a výjimečnosti - ovšem pouze za předpokladu služby onomu režimu. Michail Bulgakov zde nastavuje zrcadlo oné intelektuální "elitě" více než jednoznačně. A člověku se opět vybaví nejen Pavel Kohout, ale třeba poválečný Vítězslav Nezval.....tenhle moment je v knize velice silný a výrazný. Ve skutečnosti je to zde kvůli smyslu existence i příběhu samotného Mistra. Vztah umělce a režimu (zejména pak totalitního) poznal Bulgakov na vlastní kůži. I on hrál vabank hru s jiným ďáblem - se Stalinem. No, a nakonec, i když ne v poslední řadě, mě uchvátil ten úžasný apokryf v čapkovském stylu o ukřižování Ježíše Krista. Pro lidi, co se potřebují ke všemu vymezit je tohle podání v rozporu s biblí. Pro mě je to naopak symbol hluboké a opravdové vnitřní víry a naděje. Těch tři sta stran knihy je pro mně daleko víc, než veškerá ostatní ruská literatura na čele s Dostojevským a Tolstojem, snad jediný, kdo by mohl stát k Bulgakovovi po boku je Alexander Solženicyn a také zapomenutý běloruský spisovatel Vasilij Bykav. Jenže tihle dva jsou realisté - Bulgakov je přece jen převyšuje onou magičností. Jeho smrtelná hra se Stalinem ale v jistém slova smyslu skončila jeho vítězstvím. Dá se říct, že nakonec vyhrál. Umíral těžce, dopracovával Markétku až do posledních chvil v péči a s podporou milované ženy a protože "rukopisy nehoří", stvořil jednu z těch knih, které jsou i v bohaté literatuře XX. století opravdu výjimečné.... celý text
Veliké theatrum
1977,
Václav Kaplický
JirkaD to vystihl perfektně, jako určité doplnění bych dodal pouze onen famózní vztah mezi Borboniem a oněmi jeho nejvýše postavenými pacienty, kdy na jedné straně doktora používají a potřebují, vědí, že je jednoznačně nejlepší, ale vzájemné vztahy jim znemožňují se za něj postavit a ono vzájemné hlídaní v kombinaci s již zmiňovanou touhou po moci a hamižností jim znemožňuje ho alespoň trochu chránit před rychtářem Šreplem........ celý text
Táborská republika. Díl 1, Lid vyvolený
1974,
Václav Kaplický
Fakt, že k tomuto románu zde ani není žádný komentář je smutnou připomínkou skutečnosti, že asi nejkomplexnější obraz fenoménu husitství ve české literatuře není příliš znám. A to je velká škoda, protože jeho obraz je naprosto realistický, zbavený všech ideologických nánosů (a tím nemyslím pouze narodně osvobozenecké pojetí, Jiráskovy slovně bohaté, ale dějově a především myšlenkově chudé eposy, ani katolická propaganda objevená a preferovaná po roce 1989 těmi, kteří se za každou cenu snaží vymezit proti komunistickému pojetí dirigovaném českým komunistickým Geobbelsem Zdeňkem Nejedlým) a neokázalou a v zásadě i strohou formou ukazující v čem ona převratná událost spočívala a v co vyústila. Porážka profesionálních revolucionářů u Lipan všemi ostatním zde není sladkobolnou národní tragédií, jak ji chápali obrozenci a jejich následovníci, ani ukázkou malosti a zrádnosti jednou Čechů jindy boháčů, ale rozumným vyústěním situace, kdy společenské změny proběhly, společnost se změnila, v rámci možností daných dobou se konsolidovala a jde jen o to, vytvořit novou mocenskou rovnováhu ve vazbě na ekonomické změny. Třídílný román, či spíše jeho autor přitom perfektně ukazuje rámce chápání středověkých lidí a hranice, kam byli schopni jít a kam už ne. Fakt, že všichni ti vykladači husitství (a je jedno jestli je to Pekař nebo Nejedlý a nebo současní publicisté či dokonce politici) nejsou schopni vůbec vzít v úvahu proč k oné události došlo, v jakých širších souvislostech probíhala (mimořádně vtipné je zakomponování onoho výhružného a ultimativního dopisu, který Jana z Arku poslala husitům) a hlavně v co vyústila. Historie chápaná jako přehled problémů a katastrof jaksi nebere v úvahu proč byly české země od sedmdesátých let 15. století skoro 150 roků (do vpádu Pasovských) zeměmi bez válek, s vysokou mírou osobní svobody a (zase v intencích doby) vládou práva a náboženské tolerance. To, čím se s okázalostí sobě vlastní chlubí Francouzi v souvislosti s ediktem nantským v českých zemích fungovalo dávno před vládou Jindřicha Navarrského. A kdo chce dobu pochopit a hlavně pochopit dějiny bez deformací, pro toho je jedno z Kaplického mistrovských děl skvělým vodítkem.... celý text
Kde je zakopán pes - memoáromán
2002,
Pavel Kohout
odpad!
Prostě se nedokážu oddělit od autora a záměru, proč byla napsána (což z ní přímo čiší). Pavel Kohout je údajně vynikající spisovatel, takže nejdříve čistě formálně - zdlouhavá, v zásadně z literárního hlediska (mám na mysli běžného čtenáře, kterého zajímá příběh a ne pseudoširší selektivně podávané souvislosti) nudná kniha s malou mírou skutečné dramatičnosti a gradace, příliš rozplizlá a přitom sebestředná. Představa, že čtenář se snadněji udrží v napětí díky prokládání kapitol je naprosto mimo a myslím, že proč tomu tak je, by Pavlovi Kohoutovi nejspíš vysvětlili v každém kursu tvůrčího psaní, stejně jako by mu objasnili, že množství slov a jazyková košatost není znakem velkého umění. Nakonec, jaký byl Pavel Kohout básník v dobách, které on sám marginalizuje jak to jen jde, skvostně (a na konci padesátých let!) popsal jeden z těch skutečně velkých synů Moravy Jan Trefulka, který zcela otevřeně popsal povrchnost, prvoplánovost a snahu se předvádět bez kapky sebereflexe. To, co Jan Trefulka napsal o Pavlu Kohoutovi básníkovi platí do puntíku o Pavlu Kohoutovi spisovateli. Nevím proč, ale toto dílo Pavla Kohouta velice připomíná největší díla socialistického realizmu, která byl člověk nucen číst v době školních let a jejichž přečtení nakonec dneska rozhodně nepokládá za zbytečné. Už samotný název memoáromán je příznačný. Všechny ty lži, manipulace, zkreslování na straně jedné a selektivnost paměti na straně druhé nebo ty absolutní morální soudy na adresu všech, kdo se nepřidali pod páně Kohoutovo velení v Chartě by byly možná až trestné, ale tady se autor vyvleče poukazem na uměleckost díla. A tak, když zde velkohubě a prázdně Pavel Kohout hovoří o morálce a všech těch velkých pravdách, s přihlédnutím k jeho životu, chování a působení v Česku i cizině musím konstatovat, že se mi vybaví slova jiné velké (tedy opravdu) osobnosti - Karla Kryla a jeho slova o vrahovi, kázajícím o morálce. Mimochodem, jako člověk, kde v širší rodině byl v době, kdy Pavel Kohout selhal (vlastními slovy) pouze intelektuálně, ale ne morálně, jeden popravený a druhý zavřený do dvaašedesátého, se tomu utrpení, které museli disidenti kolem charty sedum sedum jen usmát........ celý text
Rudý odznak odvahy
1958,
Stephen Crane
Famózní a přitom zcela neznámé dílo, které v Česku vyšlo snad pouze jenom jednou a paradoxně někdy v šedesátých letech - s polopatickou předmluvou Danny Smiřického, tedy pardon Josefa Škvoreckého. Eraserhead napsal prakticky vše, co k vlastní knize lze říct a tak nezbývá, že na ní dokázal navázat až Remarque. Jinak k oné Škvoreckého předmluvě je třeba dodat, že kromě té (mírně řečeno) rozpačité reakce ze strany oficiálních míst (čímž mám na mysli všechny ty tehdejší americké publicisty, novináře a vůbec "tvůrce" oficiálních postojů, výkladů a hodnot) byla kniha bez přijata těmi, kteří měli zkušenost jaksi osobní a bezprostřední - veterány občanské války. Ti naopak nedokázali pochopit, že autor, který se narodil až po oné válce, byl schopen takhle přesně dokonale a hlavně realisticky vyjádřit jejich vlastní nejhlubší pocity, aniž by měl možnost se války zúčastnit.... celý text
Waterloo. 2. díl, Poslední bitva: bitvy u Waterloo a Wavre
2011,
Jiří Kovařík
Kniha skvělá, panu Kovaříkovi hluboká poklona. Jinak je až komické, co dalo práce a jak dlouho trvalo historikům, než na základě dobových dokumentů a dalších možností modernější doby odbourali a oprostili skutečnost od manipulací a úmyslných polopravd i zjevných lží. Všechny ty fámy, kterými zaplevelil historii sám její tvůrce, aby ze všeho vyšel jako génius (Napoleonovy paměti brát jako seriózní pravdivý podklad k výkladu historie může brát v úvahu jenom pronapoleonský fanatik typu Thierse nebo i Huga) byly vesele šířeny dál a dál a rozvíjeny až k neuvěřitelné košatosti. Básník moderního francouzského nacionalismu Hugo ve svých Bídnících přichází z hloupou představou, že drtivý Neyův jezdecký útok zastavila ne britská a spojenecká karé, ale jakýsi příkop, o kterém kyrysníci nic nevěděli a který jejich útok zastavil. Přitom tam nic takového nebylo a ani být nemohlo, přes tuhle část bojiště se převalila francouzská vojska, ale i britská kavalerie předtím několikrát. No a přitom je zajímavé, jak studium těch zdánlivě nezají mých a "neakčních" věcí může podat daleko plastičtější a pravdivější obraz a objevit a doložit fakta, která nějak s tím Napoleonovým podáním moc nesedí. I díky téhle knize jsem se musel smát, když jsem znovu shlédl film Waterloo a uvědomil jsem si, jak tuhý kořínek má falešný obraz Napoleonovy poslední bitvy v populární kultuře. A koho to zajímá z hlediska těch "v první linii", doporučuji skvělé memoáry velitele britské jízdní baterie (tehdy) kapitána C. Mercera...... celý text
Oněgin byl Rusák
2006,
Irena Dousková
Sice bezvadná kniha, ale téma už je poněkud otřepanější a doba zase o kus pokročila, takže to, co bylo na Budžesovi nejcennější - z originálního úhlu zachycená drsnost doby už tady poněkud ustupuje do pozadí, protože - mezi námi - podobnou sestavu pedagogů i spolužáků najdete v lehce přebarvené podobě dodnes. Nakonec, jako vrstevník Ireny Douskové mohu říct, že jsem na méně prestižním gymplu v Praze měl mnohem větší štěstí na pedagogy a spolužáky, o to horší bylo poznání skutečnosti v dalším životě, když člověk opustil po maturitě ono skleníkové prostředí vztahů. Tady je hlavní hrdinkou Helenka a její postpubertální problémy od tvůrčích, přes rodinné až po erotické už zdaleka tak ostře neukazují dobu (slovy Shakespeara) se vším co s ní hýbe. Je to zábavné, ale ona mrazivost a beznaděj jako ztělesnění toho, čemu se okázale říká umělecká pravda už prostě v Oněginovi není. Spíš bych to přirovnal asi k prvnímu dílu filmových Básníků........ celý text
Hrabě Monte Cristo (komplet, třísvazkové vydání)
1975,
Alexandre Dumas, st.
Kniha, která je podle mně hodně podceňovaná a přes ostatními zmiňovanou (podle mně rovněž někdy trochu, ale opravdu jen trochu zbytečnou) popisnost představuje jedno z těch nosných témat v literatuře. Otázka osobní pomsty za nespravedlnost, kterou způsobila sice trochu doba, ale hlavně i ze zcela osobních důvodů konkrétní lidé. Pokud někdo tvrdí, že se nejedná o literaturu té "nejvyšší" kvality, jako je tomu v případě už několika generací literárních kritiků a historiků literatury a jak nás to učí na všech stupních škol podle metodických příruček, je to zvláštní. Přitom na druhou stranu se nám od stejných lidí vnucuje jako axiom, že třeba zcela banální Vojna mír, která není ničím jiným než popisem života pár lidí z vyšších kruhů na pozadí napoleonských válek je jedna z knih naopak "nejhodnotnějších". Přitom ačkoliv kromě popisu ruské mentality a všech negativ souvisejících s tímto národem zde žádná myšlenka není a podle Vojny a míru by se ale daly točit docela zdařilé soap opery (viz. dva poslední čtyřdílné seriály italské resp. anglické provenience, které nám ČT nabídla). Naopak, osoba Monte Christa jako literárního typu se směle může třeba měřit s Hamletem. A strohé konstatování, jak pomsta nikdy nemůže vrátit zpět nic z toho, co člověk ztratil, je mnohem cennější z hlediska elementárních životních situací a z nich vyplývajících peripetií. Vždyť čím je vlastně Kunderův Žert, který Monte Christa nemá přímo v názvu jako například Verne? Inu, jenom variací na to samé a s vyústěním podobným...na druhou stranu, co se týká všech těch rovněž mnohem více oceňovaných Balzaků, Zolů a jim podobných by se dalo říct, že každý gramotný čtenář ví, kdo to byl hrabě Monte Christo, u bratrance Ponse a podobných figur si tím až zas tak moc jist nejsem. A tak nakonec nezbývá než konstatovat, že stejně rozhodují čtenáři a hlavně - miluji ta dvě slova na závěr. Čekat a doufat.... celý text
Vojna a mír I. díl
1959,
Lev Nikolajevič Tolstoj
I když to woodward napsal dost pěkně, dobře i pravdivě, tak co je Rusko a kdo jsou Rusové víme všichni a podobných analýz ruská literatura obsahuje víc, než literatury ostatních zemí. Zato ta obecná nadstavba tam nějak chybí. Ale ať už to jsou historické, sociologické, politologické, psychologické a bůhví jaké další studie a práce na straně jedné a celá ruská literatura Puškinem počínaje až třeba Solženicynem konče, co z toho je tak objevné a hlavně všeobecně akceptovatelné? Vždyť sám Tolstoj a jeho "filosofie" vedly nepřímo k zvěrstvům dvacátého století v Rusku a jeho bohužel i dost širokém okolí. Falešný humanismus a lidovost (ono povrchní splýváním s prostým lidem) není nic jiného, než ono užitečné idiotství, jak ho cynicky a přitom bohužel velice trefně popsal V. I. Lenin. Salónní levičáctví - mor dnešní doby má různé podoby a jednu z nich představuje i Tolstoj, v tomto případě v obskurní (i když dobře vytvořené postavě s jistými autobiografickými rysy) osobě Pierre Bezuchova. No kdo bude oslavovat toto dílo třeba jako protiválečné opus největší velikosti doporučím útlou knížku Stephena Crana Rudé znamení odvahy........ celý text
Medárky
1987,
Robert Ruark
Jeden z nejlepších amerických románů, který jsem kdy četl. Na jedné straně autor popisuje Aleca Barra jako v zásadě velmi sobeckého, sebestředného člověka, kterého až teprve rakovina dožene k tomu, aby se přece jenom jednou za život zachoval lidsky a nesobecky (tím že vyžene mladičkou manželku Penny a ušetří jí evidentně zřejmého pohledu na svoje postupné umírání), na druhé straně pohled na to, jak dneska funguje literatura. Dostala mě ona válečná scéna z Londýna, snad nikde nebyla hrůzná válečná scéna vystižena tak málo slovy. Zcela jsem se ztotožňoval s autorovou drsnou kritikou Hemingwaye (když si člověk přečte jeho dílo - tedy hlavní knihy a občas i nějaký ten méně povedený opus), pochopí jednak falešnost tohoto předního amerického intelektuála, jednak vidí, že z hlediska knižního byznysu není ani tak důležité, aby kniha byla kvalitní a pravdivá, ale aby především vyšla v termínu a dala se prodávat (s pomocí kritiků na jedné straně a reklamy na straně druhé). Jméno prodává. Je smutné, že třeba Dumas a Balzac taky chrlili knihy, ale aby se zbavili dluhů A především u Dumase jsou všechny jeho knihy (aspoň ty co jsem četl) hodně kvalitní. Ale prostě měli smůlu, žili ve špatné době. Byznys nefungoval tím správným způsobem. On ten syndrom Viewegh tady byl už dávno. Tady je to popsáno více než dobře a to se jedná o dobu před šedesáti a více lety. V jistém směru bych Medojedky postavil typově vedle filmu Americká noc. A s ohledem na to, že Americká noc patří k mým nejoblíbenějším filmům, je jasné, jaké místo mají u mně Medojedky v literatuře.... celý text