jadran
přečtené 314
Zbabělci
1964,
Josef Škvorecký
Svým způsobem je to onen pověstný fundament, na kterém dílo Josefa Škvoreckého leží. Neméně zajímavá je i historie vzniku díl a peripetie jeho vydání. Ta je hlavně ukázkou toho, že Škvorecký se nikdy (a možná i Zbabělci jsou k tomu i klíčem) nenechal strhnout k "radostnému" budování "světlých zítřků". Nebyl to prvoplánově prezentovaný cynizmus, který byl knize vyčítán, ale spíš skutečnost, že Josef Škvorecký nějak tak "chápal" od začátku, o co jde a kdo je kdo. Naproti tomu mnozí další se k pochopení museli dostat řadou lidských i názorových kotrmelců a řada (a těch je asi nejvíc) nepochopí nikdy, i když budou mít pravdu vždycky a to podle svého prospěchu ve vazbě na režim, který bude zrovna u moci. Skutečnost, že vydání díla ve své době vedlo k vyhazování lidí jak z nakladatelství tak i kritika, který román pochválil ve Večerní Praze vypovídá o době, kdy dílo vyšlo stejně průkazně, jako je ve Zbabělcích podána doba na samém konci války, kterou Škvorecký skvěle popisuje. Kniha dostala své negativní hodnocení ovšem i v západním exilu, nelíbila se například Peroutkovi. A snad nejzajímavější je, že sám Josef Škvorecký knihu napsal, i když nevěřil tomu, že bude někdy moct vyjít. Když se ten zázrak stal, s "přečtěním" a přepsáním texu mu musel pomáhat jeho otec. Nakonec život spisovatele bývá (kromě řemeslníků v tomto oboru, jsou jich haldy...) dost zásadním klíčem k jejich tvorbě. No a na závěr jedna perlička - Na jakémsi sjezdu socialistických spisovatelů v roce 1959 se Marie Majerová z tribuny rozhořčila, že když tohle dílo přečetla, musela si umýt ruce...... celý text
Prima sezóna
1990,
Josef Škvorecký
Z půvabné, zábavné a pohodové knihy (přes dobu děje) jakoby čišela autorova snaha udělat si prostě radost a podělit se o ni se svými čtenáři. Povídkoromán (což Škvoreckému nějak tak nejlíp sedí) není sice žádné přelomové dílo, ale zase možná (když se nad tím člověk zamyslí) je to daleko přesnější a objektivnější popis doby a především lidí, kteří v ní žili. Těch, kteří byli odvlečeni, zavřeni a třeba i zabiti byla menšina, i ta většina nějak žila. A představa mladičkého gymnazisty Josefa Škvoreckého - pardon - Danny Smiřického, jak každý večer sedí s rodiči u rádia a poslouchá Moskvu a těší se, jak přijedou sovětské tanky je zcela, ale zcela mimo, zatímco jeho loudění u Irenky a ostatních, hraní jazzu, protože to bylo in a zase to mohlo přitáhnout pozornost oněch náchodských krásek je zcela uvěřitelné, stejně jako "odboj" spočívající v přepisování matriky........ celý text
Moře v plamenech
2001,
Miloš Hubáček
Hubáček je skutečně velmi mírně řečeno vynikající. Dokáže psát, jeho míra empatie i objektivita je naprosto famózní (v knihách, které vycházely před rokem 1989 povinně plevelil prosovětskou ideologií Hubáčkovy knihy hlavně jistý "historik" Čejka). V novějších vydáních už tyhle ve své době blábolivé "úlitby" nenajdeme. Ale najdeme zde k zamyšlení jiné věci. Necháme-li stranou obdiv k vytrvalosti a hrdinství především obyčejných námořníků i letců, z knihy přímo čiší to, co mě na Britech (zejména oněch velitelích) vadí čím dál tím víc. Jejich pozérství, blazeovanost, povrchnost a neschopnost, jak v chápání reality tak v odhadu možností a vlastních schopností - to není jenom Montgomery a jemu podobní, to jsou i zdejší admirálové, ti co bojovali na moři, ale i ti, co nechávali stavět lodě (viz. vysvětlení, proč šel Hood tak rychle pod hladinu), nebo vytrvalá stavba takových vykopávek jako byl Swordfish (jeho zásah kormidla Bismarcu byl ukázkou, že i nepravděpodobné a proti vši logice uskutečnitelné věci se stávají) nebo "dvoumístná" námořní stíhačka Fulmar (prý že stíhací pilot potřebuje navigátora, aby se nad mořem neztratil). To jsou ty ukázky britské tuposti a arogance. Války se opravdu nevyhrávají evakuacemi. Ale dělat hrdinnou epopej z toho, jak celé metropolitní loďstvo honí po moři jednu kapesní bitevní loď, není schopné ji ani trvale sledovat a nakonec ji náhodou objeví americký pilot, předvádějící Britům catalinu je něco podobného. Ukazuje ve vší nahotě Británii, jakou ve skutečnosti od konce 19. století byla. V knize je spousta zajímavých věcí, jako perličku bych uvedl, že už před mnoha lety jsem si zde všiml oné krátké informace o admirálu Hollandovi, kterého při hledání Bismarka udržovaly při vědomí po několika nocích beze spánku - benzedrinové tablety. Nedávno jakýsi senzacechtivý pisálek přišel s dílem, kde tvrdí, že Němci byli za druhé světové války na drogách - na amfetaminu, který vynalezli a vyráběli pouze oni. Onen benzendrin nic jiného, než amfetamin není, jeho výroba začala v USA ještě dřív než v Hitlerově Německu a vyráběla ho dnešní firma SmithKline. I takováhle maličkost je nesmírně zajímavá a ukazuje hloubku a kvalitu knihy...... celý text
Pacifik v plamenech
1990,
Miloš Hubáček
Oč je lepší číst takhle kvalitní knihu faktu, než sledovat nejrůznější fikce. Ke všem přídomkům, které tady jsou uvedeny u ostatních komentujících a se kterými se ztotožňuji bych přidal ještě jeden. A tím je poctivost autora. Ve druhém vydání dokonce rozvinul otázku, jak to bylo s tím, že Roosvelt o útoku věděl a nechal ho proběhnout...Začátek války v Tichomoří je podán až po bitvu u Midway jako klasické drama se šťastným koncem a obstojí naprosto vedle všeho, co jsem k dané problematice četl nebo viděl. A kvalita a dramatičnost vynikne třeba srovnáním s (podle mně) stejně famózním filmem Tora, Tora, Tora včetně oné fascinující epizody, kdy na poštovní oddělení základny v Pearl Harbour, v době, kdy je většina lodí již zničená nebo těžce poškozená přijíždí místní japonský listonoš, aby odevzdal telegram z Washingtonu o možném hrozícím nebezpečí. A naopak se člověk musí smát přitroublé snaze po dramatizaci ve filmu Midway, kde událostí popsané Hubáčkem na základě maxima dostupných podkladů nestačily a bylo potřeba ještě mezi historické osobnosti vpašovat jakéhosi námořního kapitána Gartha a jeho syna a vytvořit naprosto směšný obraz závěrečného úderu právě touto osobou - cca padesátiletý námořní kapitán si sedá do střemhlavého bombardéru a vede útok na poslední japonskou letadlovou loď, aby pomstil svého těžce zraněného syna. A to už ani nemluvím o limonádovém paskvilu Pearl Harbour s famózním nápadem, jak se stíhači přecvičí za pár týdnů na "bombarďáky", aby "pomstili" Den hanby. V tom je síla literatury, právě z tohoto srovnání se ukáže, jak kvalitně napsanou knihu není prakticky možné překonat. A - mezi námi čtenáři - je to prostě dobře......P.S. Po mnoha letech jsme rád, že sem mohu připojit poznámku, že Midway se kromě jednoho kvalitního dokumentu dočkala konečně i kvalitního zfilmování a to díky stejnojmennému filmu Bitva u Midway z roku 2019 režisérem Rolandem Emmerichem, kde je vše ukázáno tak, jako kdyby mu scénář dělal sám Hubáček.... celý text
Honzlová
2001,
Zdena Salivarová
Útlá knížečka spisovatelky, která ovšem hravě strčí do kapsy všechny ty rozmáchlé, mnohoslovné a často i samoúčelně filosofující oceňované autory od Kohouta až po Kunderu. Naprosto lidsky pravdivě je zde popsáno, jak ve skutečnosti vypadalo ono radostné budování socialismu v Československu, jací lidé ho budovali a taky jací a jak tím skutečně trpěli. Jistě, velmi bezútěšné, až bolestné, ale rozhodně ne samoúčelně. Fascinující jsou i takové detaily z tehdejšího života, jako je chudoba (až komicky působí Janina "povinnost" uložit z maličkého platu peníze na spořící účet a následně vybrání té samé částky ještě ten samý měsíc - protože živí ten zbytek rodiny, se kterým žije...) a sugestivní obraz vnitřní zchátralosti a rozkladu společnosti, kterou dodnes někteří vzpomínají se slzou v oku ve vazbě na patologickou nenávist k jistě ne dokonalému dnešku, který je o parníky (přece jen i lidsky) někde jinde, než byla ona doba, kterou Zdena Salivarová dokázala popsat v nejlepších intencích toho nejkvalitnějšího, co u nás v literatuře vzniklo. Nikdo se za chvíli nebude prokousávat složitostmi Žertu, časově pozdějšími Nesnesitelné lehkosti bytí či Kde je zakopán pes, ale nikdo by (ve vlastním zájmu) neměl pominout prakticky neznámé a přitom docela klíčové dílo české literatury, týkající se oné tolik bolestné doby první fáze budování komunizmu u nás........ celý text
Mirákl
2009,
Josef Škvorecký
Pro mně nejlepší Škvoreckého kniha. Komplikovaná z hlediska časových rovin, vyžadující nejen absolutní soustředění s ohledem na množství postav (většinou skutečných osob pouze se změněným jménem), ale také znalostí o době, ve které se dílo odehrává. Jestliže Škvorecký v románu rozhodně nešetří například dodnes až nezdravě adorovaného Václava Havla (světoznámý dramatik Hejl...), vyvolává tím sice odpor až nenávist disidentů, ale přitom, kromě zrůdnosti budování tzv. socialismu, jeho kořenů i paradoxního porovnávání s katolickou církví, na tohle všechno má právo. Na rozdíl od básníka Vrchcolába (který ovšem patří k těm málo disidentům, kteří Škvoreckého právo na podobné pojetí hájí) a jemu podobným se totiž Josef Škvorecký nikdy "nenamočil" a v tom je síla jeho výpovědi asi o nejtragičtějším období našich novodobých dějin (to prolnutí nacistické okupace, padesátých let a osmašedesátého je zřejmé a jedno nelze od druhého oddělit). Právě až drsně pravdivé zobrazení onoho pro některé tak heroického, pro jiné tragického a nějak tak v národním povědomí podivně naivně zakódovaného osmašedesátého (tady se mi vždycky vybaví smutná pravda v podání Jiřího Kodeta z Pelíšků, kde hodnotí ony "reformátory"...), jako cosi veskrze pozitivního, Josef Škvorecký ukazuje v poněkud jiném, pravdivém a tím pádem trochu jiném světle, než jsme běžně zvyklí. Jestli lze knihu poněkud označit za kompozičně komplikovanou, pak každý, kdo má rád čapkovskou češtinu bude spokojen. Perfektní práce s jazykem, přiměřenost popisů i úvah a právě důraz na reálně podaný děj je nejsilnější stránkou tohoto díla. Díla, jehož poselství vyžaduje hodně přemýšlení a odstupu a které není přijímáno obecně. P.S. A po šestém přečtení, během posledních dvaceti (možná i více let) mi nedá, abych nedoplnil citát z kapitoly příznačně nazvané Šílené jaro. "Už jednou nám zkazili život, soudruzi. A sotva jsme si ho trochu dali dohromady, ničej nám ho podruhý" (spisovatel science fiction Očenáš - celkem snadno identifikovatelný MUDr. Nesvadba). Asi není náhoda, že onen v rozhovoru s Dubčekem socialismus velebící světoznámý dramatik Hejl (Václav Havel), básník Vrchcoláb (Pavel Kohout) a onen ministr (Jiří Hájek) školící Dannyho, Očenáše a Šárku Pechlátovou patřili mezi nejvýznamnější chartisty a onen Vrchcoláb tu chartu dokonce literárně "dotvořil"...... celý text