koupit eknihy

Winston S. Churchill

britská, 1874 - 1965, webkoupit eknihy

Nahrávám...

Populární knihy

/ všechny knihy
Druhá světová válka. I. díl, Blížící se bouřeDruhá světová válkaČervánky osvobozeníDruhá světová válka. V. díl, Kruh se uzavíráDruhá světová válka. IV. díl, Karta se obrací

Komentáře (1)

kní
27.03.2016

Obě civilizace se střetly u Ummdurmánu na březích Nilu: na jedné straně horda pouštních islámských fundamentalistů, na druhé dobře vycvičení křesťanští vojáci Větší Británie spolu s egyptskými a súdánskými pomocnými sbory. Rozdíl mezi nimi byl patrný už z toho, jak se obě strany sešikovaly. Derviši, jejichž počet dosahoval dvaapadesát tisíc, se rozestavěli po pláni pod pestrými černo-zeleno-bílými prapory a utvořili bojovou linii dlouhou pět mil. Kitchenerovi muži - bylo jich asi dvacet tisíc - stáli těsně vedle sebe v osvědčených čtyřhranných útvarech, zády k Nilu.
Z britských řad vše sledoval třiadvacetiletý Winston Churchill, armádní důstojník vychovaný v Harrow, který sice měl být tou dobou v Indii, ale zařídil si účast na Kitchenerově výpravě coby vojenský korespondent listu Morning Post, což bylo postavení, které se statutárně rovnalo kapitánu jezdectva. Když začalo svítat, poprvé před sebou uviděl nepřítele:

Náhle jsem si uvědomil, že celá ta masa je v pohybu a rychle postupuje. Emírové cválali kolem svých šiků a před nimi. Zvědové a hlídky se rozptýlili po celé linii. Potom začali křičet. Byli ještě celou míli vzdáleni od kopce a před sirdarovou armádou je kryly terénní vlny. Jejich pokřik slyšely, byť slabě, oddíly u řeky. K nám, kteří jsme je pozorovali z vrcholu kopce, však doléhal ohlušující řev ve vlnách jako sílící poryvy větru a moře před bouří.... Jedna skála, jedna písečná duna za druhou mizely v lidské záplavě. Bylo načase vyrazit.

Odvaha dervišů udělala na Churchilla hluboký dojem. Vycházela ze zapáleného náboženského nadšení: pokřik, který slyšel, byl ve skutečnosti zpěv: La llaha illa llah wa Muhammad rasul Allah - Je jeden Bůh a Mohamed je posel boží. Bitva však nebyla zcela bez rizika ani pro jejich protivníky. Později opravdu nastal okamžik, kdy jen pohotový zásah Hectora Macdonalda - v rozporu se sirdarovými rozkazy - odvrátil těžké britské ztráty. V zásadě však derviši neměli šanci proti "mechanickému rozsévání smrti, které kultivované národy světa přivedly k tak děsivé dokonalosti", jak bitvu popsal s notnou dávkou ironie Churchill. Britové měli Maximovy kulomety, pušky Martini (zadovky), heliografy a na řece za britskými jednotkami kotvily dělové čluny. Pravda je, že i derviši měli několik kulometů; většinou však byli závislí na starodávných mušketách, oštěpech a mečích. Churchill živě popsal nevyhnutelný výsledek:

Maximovy kulomety vyčerpaly všechnu vodu v chladičích a několik jich museli Cameronovi skotští horalé polévat z polních lahví, aby mohly pokračovat ve své smrtící práci. Prázdné nábojnice s cinkotem dopadaly na zem a vedle každého střelce tak vznikaly malé, ale neustále se zvětšující kopečky. Na protější pláni se po celou tu dobu kulky prodíraly masem, tříštily a štěpily kosti; krev se řinula z hrozných ran; udatní muži zápolili v pekle svištícího kovu, vybuchujících granátů a výtrysků písku - trpěli, zoufali si, umírali... Útočící derviši padali v hromadách přes sebe. Zadní řady se zastavily, kolísaly.

(kousek z kapitoly Účinnost maxima z knihy Nialla Fergusona Britské impérium)