hanpari
přečtené 278
Na Větrné hůrce
2003,
Emily Brontë
Číst Na Větrné hůrce přináší stejný zážitek jako dívat se na Výměnu manželek. Emily situaci zachraňuje literárnímu kvalitami, zatímco dnešní televizním pořadům by prospělo, kdyby uvědomělí občanů neváhali volat policii a sociálku. Obojí ale v člověku vzbuzuje hluboký odpor. Díky pokleslým televizním pořadům vím, že takoví lidé a rodiny existují, to ale neznamená, že bych chtěl v jejich společnosti trávit více času, než je nezbytně nutné. Pokud jde o literární kvality, jde o dílko poněkud zmatečné. Zbytek je působivý guláš, který v mé maličkosti probouzel upřímnou touhu knihu spálit a doufat, že tak pohřbím i její postavy. Má-li být uměním schopnost vyvolávat city, ať už jakékoliv povahy, pak chudák Emily uspěla. Na druhou stranu, já sám považuji tuto definici za překonanou. Jakákoliv politická debata ve mně vyvolává stejný nevěřícný úžas a znechucení. Suma sumárum, jde o počin možná skvělý, ale nic pro mne. Jako má sestra, i já dávám přednost Jane Austenové.... celý text
Dějiny neřesti
2014,
Anna Ehrlich
Kultivované letem-světem vídeňským polosvětem. Pokud jde o zvolenou formu, nemám autorce co vytknout. Představuji si ji jako vzdělanou dámu, která se tajně chichotá, když se myslí, že přináší tabu svým stejně mile naivním čtenářům. Kdyby stejná knížka vyšla o sto let dříve, vzbudila by senzaci. Dnešní lidé, zkažení do morku kostí, nemohou téma ocenit, protože se jim ho dostalo po sloních dávkách, takže jsou vůči fajnovým sprosťárnám imunní. Proto nezbývá zaostalým krasoduchům mého druhu ho zde vychválit, aby nedejbože nezapadlo v konkurenci připitomělých autorů a autorek, kteří sice neumějí psát (a obávám se, že ani myslet) zato ale lámou rekordy v hodnoceních zdejšího portálu. Abych pravdu řekl, rakouský (nebo i český) přístup k erotice v mé maličkosti vzbuzoval vždycky jen odpor. Neumím ho nezvat jinak než "prušáckým", ať už to znamená cokoliv. Schází mu francouzská lehkost, dovolte mi slovo "esprit" (byť netuším, co znamená). Vídeňská erotika je jako obrázek nehezké ženy, vedle které stojí muž v uniformě. Oba dva s výrazem, který říká: "Půjdeme do toho nebo ne?" Ona jako by přemítala, že ji čeká kupa prádla a on že musí ještě buzerovat brance na cvičáku. Když už o tom mluvíme, anglická erotika je odtažitá, jaksi asexuální. Ale nevyvolává odpor. Něco ve stylu: "Tak co, milá lady? Sex nebo bridge?" Pokud stále nechápete, kam mířím, pak vězte, že obcovat s paní Annou Ehrlich ve vás nevyvolá přízemní (pěkné slovo je karnální) choutky, ale pouze vlažný zájem o historii Vídně. Kdybyste se jí snad chystali sáhnout pod sukně, podívá se na vás lorňonem a pronese: "Fidonc!" - či jak to říkávala kněžna v Rumcajsovi.... celý text
Macbeth
2008,
William Shakespeare
Slabé, velmi slabé. Nevím, jak moc ocenila chudáka Macbetha alžbětínská společnost, ale pokud jde o mou maličkost, starý (neříkám že dobrý) Will by měl být uložen do učebnic literatury a zmíněn jen okrajově, jako prvek, který ovlivnil světovou literaturu, aniž by kdo pořádně věděl proč. Možná že fantastický výkon herců a nevídané divadelná efekty mohou zachránit Makbetha, stejně jako moderní americký film zachraňuje hvězdné obsazení a počítačová grafika, ale pokud máte tu smůlu jako já a čtete surový text, pak musí jít slušný stupeň indoktrinace, abyste byli spokojeni a uspokojeni. A propos, v té souvislosti mne napadá kapitola z Jak jsem vyhrál válku Patricka Ryana, ve které snaživý poručík Goodbody servíruje nejhorší jablečňák v originálních sudech ušlechtilého italského vína. Člověk by skoro věřil, že i zdejší hodnocení je následkem projímadla podávaného pod světoznámou značkou. Hle, Shakespeare a hra, kterou nesmíme jmenovat! Záruka kvality! Když dám pět hvězd, vstoupím do zdejšího Klubu intelektuálů. Maně mne napadá, zda moderní čtenářka, která lajkuje Padesát odstínů šedi a Stmívání, nemá nakonec pravdu. Alespoň nepředstírá něco, čím není. Abych vám vysvětlil zdejší hodnocení, představuji vám ideálního kandidáta: Padesát odstínů šedi miluje proto, že se mu líbí. Deníky Alana Rickmana proto, že na obálce stojí jméno celebrity. Makbetha proto, že Shakespeare je zkrátka Shakespeare.... celý text
Mnoho povyku pro nic
2000,
William Shakespeare
Ha, někdo by měl už namyšleným anglánům vysvětlit, že se ten jejich Čejskpír přeceňuje, takže se nebudete zlobit, když to udělám já, slovem prostým, v jazyku slovanském a břitkém jako čepel, ehm, průmyslového nože. Anžto jsem pokročilým věkem docela zblbnul, rozhodl jsem se, že v místní knihovně vyplením oddělení divadelních her a budu číst jednu za druhou, abych nemusel louskat produkty naší doby, jelikož mé ústrojí je delikátní a má střeva nepotřebují, abych jejich obsah vyplouval předem i zadem jakožto následkem mizerné četby. Schopenhauer napsal, že je třeba číst dobré, nikoliv nové. Staří Římané mumlali multum, non multa a moje maličkost skromně dodává: Shakespeare sucks! Kromě toho, že umím anglicky, měli byste pochopit, že chudák William je v tom nevinně, i když nepochybuji, že by se mu zamlouvalo, kdyby tušil, jakého boha z něho budoucí generace udělají. U nás totéž provedli mnoha autorům, z nichž jako memento dementi vyčnívá jistá Božka Němcová se svou babkou, takto postrachem žáků školou povinných. Ale zpátky k Vildovi, starému žvanilovi. Tomu chlapovi by prospěl editor, který by ho vzal pod ramenem a vlídně mu vysvětlil, že méně je více. Navíc celý ten happy end působil nepřirozeně. Budiž, dvojice B+B ať se klidně spáří a užívají si ostrovtipu, ale ať se na mne nikdo nezlobí, proč Claudius a Hera dohromady? Možná mi něco uniká z mravů středověké Anglie či Itálie, ale kdyby Claudiovi někdo zakroutil krkem a Hera plivla na jeho hrob, byla by hrdinkou více podle mého gusta. Copak ta holka neměla žádnou hrdost? Nebo Shakespeare alespoň trochu smyslu pro vyvážené drama? Jak sami vidíte, když i naprostý laik jako já dokáže dramatické škobrtání, co teprve erudovaná literární kritika? Skutečnost, že tak nečiní, přičítám anglánské propagandě. A propos, mělo jít o komedii, ano? Uznávám, že neúprosní strážci pořádku něco humoru prokázali, ale na stranu druhou, Karel May, kterého snad inspirovali, dokázal se svým Hobble Frankem totéž, a přesto ho nikdo nepovažuje za génia tisíciletí. Aby mne nikdo nenařkl, že nenávidím všechno anglosaské či divadelní, chci přiznat, že jsem Mnoho povyku pro nic četl druhý den po tom, co jsem přelouskal Sofoklova Oidipa na Kolónu a Shawova Záletníka Leonarda. Obé se mi zamlouvalo víc. Tu druhou hru wikipedia označuje za nepříliš zdařilou. Schopenhauer by k tomu něco ostře podotknul a já bych s ním souhlasil. V tom světle jsou i tři hvězdy pro naši superstar příliš!... celý text
Zrnka čínské moudrosti
2000,
Gustav Kiepenheuer
Celá ta věc na mne působí jako špatný vtip - nebo možná pokus, jak pošpinit čínskou civilizaci. Že by počin nějaké neziskovky? Představte si doslovné překlady čínských rčení, které vám nebudou dávat smysl. Máte? A teď jich naplácejte neurekom do jedné malé knížečky, kterou zabalíte do imitace kůže. Máte? Nyní koupíte či půjčíte si knihu, ve které doufáte, že budete obcovat s moudrostí starých Číňanů, abyste s úžasem zjistili, že to byli absolutní blbci. "Pro lidi znamená tvář co kůra pro stromy." Aby bylo jasno, v mnoha (ne však ve všech) případech si bystřejší čtenář domyslí, oč jde. Často jde o moudrosti, které známe v jiných variantách jako "šaty dělají člověka". Problém ovšem nastane, kdy se pokusíte lidovou moudrost přeložit do cizího jazyka. Jsem si jistý, že i vy jste někdy narazili na lidovou pranostiku, která vám nedávala smysl, byť je čeština vaší rodnou řečí. A tady máte svůj problém v kostce. Nejenže někdo sesbíral a přeložil takové výkřiky do tmy, ale měl tu drzost ji předložit německým čtenářům bez komentáře. Pravděpodobně aby si ušetřil práci. Potom někdo, zvrácený až na půdu, takový překlad vzal a přeložil ho stejně blbě do češtiny. Pokud mi alespoň trochu věříte, dejte na má slova, když tvrdím, že Číňané nejsou idioti. To ovšem nelze říct o těch, co stojí za Zrnky čínské moudrosti.... celý text
Vášně mysli – román o životě Sigmunda Freuda
2010,
Irving Stone (p)
Pro příznivce formální logiky jde o nesnadné čtení. Čím déle jsem četl, tím více jsem pochyboval, že lékařské případy, které se zde prezentují, nutně potvrzují Freudovy závěry. Když budete číst, vzpomeňte si na přísloví, že když má jeden kladivo, tak každý problém vypadá jako hřebík. Pokud víte, jak funguje placebo a jeho prokazatelné účinky, pak víte, proč mohla fungovat Freudova psychoanalýza, bez ohledu na svou správnost. Ostatně, hned v prvních kapitolách se objevuje údajně smrtící injekce s léčivým účinkem. Sugesce podepřená notnou dávkou lékařské autority - ejhle, psychoanalýza v praxi. Pozorný čtenář si všimne, že na začátku mají psychosomatické potíže původ v traumatu, jako například pád z žebříku, ale to vše se vytratí, sotva Freud přejde na svou hlavní posedlost. Lidé zoufale touží, aby je někdo poslouchal. Přidejme k tomu senzační vzpouru proti křesťansko-židovské morálce, která musela tehdejší společnosti lézt krkem, a máme zde zázrak nevědomí. Sotva budeme pochybovat, že prudérní výchova může způsobit hezké drama, ale tvrdohlavě za vším hledat sex je svým způsobem také diagnóza. Je solidně zdokumentováno, že kdyby se Freud převlékl do třásní za šamana anebo se stal náboženským guru, lidé by od něj odcházeli stejně vyléčení, potlačená sexualita nebo ne. Neříká se, že víra tvá tě uzdraví? Všimněte si prosím, jak krkolomný a násilný je Freudův výklad snů. Připomíná mi vtip: když ve slově FERNET změníte pět písmen a jedno smažete, dostanete slovo LÁSKA, a to rozhodně nemůže být náhoda! Ten člověk se podle všeho nepokusil o žádný důkaz sporem. Nikdy se nepokusil přesvědčit pacienta, že jeho problémy způsobuje něco jiného než potlačená homosexualita či jiný komplex (Oidipus, méněcennost, cokoliv si poručíte) - a následným rozplétáním ho dovést k tomu, že jeho ochrnutou ruku způsobila prateta z druhého kolena, která urazila pacientovu inteligenci krajně nepravděpodobným tvrzením, že více než dva koláče prostě nesní. Nemám nic proti knize pana Stonea, i když si pravděpodobně neuvědomil její celkové vyznění, ale bráno přísně logicky, celá ta konstrukce je nesmírně snadno napadnutelná - a co hůř, zdá se, že nesmírně vlivná. Co chcete na tak chatrných základech postavit? Může snad pan Freud a jeho nejapný přístup k formální logice za dnešní LGBT hnutí? Pokud přijmeme za vlastní názor, že za našimi problémy stojí nepřiznaná homosexualita nebo zmýlená pohlavní identita, pak je problém vyřešen jednou provždy. Nechápejte mne špatně. Nemám nic proti tomu, aby naše morové plemeno přestalo s heterosexuálními styky - a do jednoho vymřelo. Ale není už pozdě? Vždyť dokážeme pěstovat děti ze zkumavky. Přišel Sigmund Freud se svou revolucí pět minut po dvanácté? Teď už opravdu můžeme spoléhat jen na atomové bomby. Čtyři hvězdy dávám, protože mne pan Sigmund Freud, i přes svou pracovitost, nepřesvědčil, že by nepatřil mezi ty, kteří věří, čemu chtějí věřit, ale nechci snižovat píli a talent pana Irvinga Stonea. Více než o vědci, je to kniha o dalším mesiášovi. Abyste pochopili, proč se tak rozčiluji. Freud pochází z konce devatenáctého století, zatímco logika se vyučuje od starověku, snad někdy od Aristotela. Dost dlouhá doba na to, aby se s ní lékaři seznámili. I Merleův Fogacar kojil Petra ze Sioraku z jalových struků Aristotelovy logiky, které, jak se zdá, možná nejsou tak jalové. Ostatně, ke konci se jasně ukáže, jak málo je nová vědecká sekta tolerantní k těm, kteří nevyznávají jejich nové náboženství. Fanatismus se ostatně ve vědě zakořenil, jak nám dokazuje i naše doba. A propos, když se bavíme o nových náboženstvích. Kdysi jsem na narazil na problém jedné Američanky. Trápilo ji, že ve svých erotických fantaziích nemá dost černochů, a jestli proto není rasistka. A teď, Freude, raď!... celý text
Pláč němého boha - 1. svazek
2023,
Tereza Matoušková
Nechci autorce kazit průměr, ale i kdybyste mne zabili, nevím, co jsem četl. Nechápejte mne špatně, kniha je nabitá dějem, postavy se míhají, někam cestují, válka na obzoru, drama na každé stránce - ale jaksi mi unikalo, o čem to je. Podobných fantasy jsem už potkal povícero, i s vynikajícím hodnocením, takže možná je chyba na mém přijímači. S pokročilým věkem ztrácím schopnost pobrat další úžasný svět, o kterém nic nevím a vědět ani nechci. Jak to říkal Zdeněk Svěrák, než dokonale zblbnul, ve hře Záskok? "Nová hra (či svět), přátelé? To je ale veliká, veliká chyba." Pokud se ale prokoušete skrz prvních sto stránek, začne děj dávat smysl. To je dle mého skromného názoru mnoho. Navíc se autorka vyžívá v odbočkách. Jak by řekl Petr ze Sioraku, její vyprávění nepádí kupředu jako šíp, ale vrací se, točí se a skáče jako splašený kůň. Na stranu druhou, autorka má cit pro odstíny šedé, takže nikdo není vysloveně černý nebo bílý, snad až na jistého hrbáče, který oplývá všemi ctnostmi - až na to, že má hrb.... celý text
Proč se věci mstí
2005,
Edward Tenner
Nedočteno, ale to neznamená, že jde o špatný počin. Naopak, šlo by o vynikající a zásadní dílo, kdyby ho ovšem napsal někdo jiný. Téma je nadčasové, blízké každému, kdo se zajímá o stochastické systémy. Ehm, pro méně matematicky zdatné, myslete na teorii chaosu. Ta je dost zpopularizovaná, aby jí rozuměl i divák, odchovaný Teorií velkého třesku. Pan Tenner dlouze a dlouze (a bohužel nezáživně) objevuje fakt, že když jde o složité systémy, nejsme schopní nejen předvídat jejich budoucí vývoj, ale i ovlivňovat je kýženým směrem. Něco se vždycky zvrtne. Proto se také kniha odkazuje na Murphyho zákony. Vy si například můžete myslet, že meteorologové mají z ostudy kabát pokaždé, když zaprší, zatímco oni předpovídají slunečno - a vice versa. Bohužel nechápete, že na klimatické modely je naše výpočetní technika krátká. Tolik k předpovídání, cizím slovem k predikci. Dále, dovolte mi vzpomenout kobry. V dobrém úmyslu, indická vláda vyhlásila odměnu za zabití kobry. Počet hadů se sníží, mysleli si, budeme tak mít více neuštknutých Indů. Jenomže podnikaví místní, v pochopitelné touze zbohatnout, začali kobry chovat a nosit jejich hlavy, aby získali odměnu. Jakmile byli odhaleni, vláda odměnu zrušila a oni vypustili kobry do volné přírody. Počet kober se tedy zvýšil. Ergo, zásah do složitého (komplexního) systému nepřináší žádoucí výsledky. Pokud jste dočetli až sem, názorně jsem vám ilustroval, co v knize chybí: snadno pochopitelné příklady, které vám umožní se orientovat v páně Tennerově abstraktním a těžkopádném stylu. Ne snad, že by pan Tenner neodkazoval na skutečné události. Dělá to ale způsobem nešťastným, podobně jako učitel na střední škole, který si lže do kapsy, že žáci dokonale pochopili a zpracovali, co do nich vtloukali na základní škole. Pan Tenner možná předpokládá, že jeho čtenář není blbec. To je tak odvážný předpoklad, že se nemohl než vymstít. Viz zdejší hodnocení. Chcete-li se ale povzdělat v oboru, nezapomínejte na našince, tedy na Radka Pelánka a jeho Modelování a simulace komplexních systémů. Kniha je k dispozici zdarma ke stažení a v její první části se budete orientovat i bez znalostí vyšší matematiky.... celý text
Ani Eva, ani Adam
2010,
Amélie Nothomb
Kdysi bych literární jednohubku, jako je tato, pohrdavě vrátil do poličky. Ovšem, nouze naučila Dalibora housti. Dlouhých eposů je habakuk, ale jedinou chvályhodnou ctností jejich autorů zůstává píle. Amélie Nothomb leží na opačné straně spektra. Výjimečný talent promarněný v prázdnotě existence. I když procestovala celý svět, přijde mi, že středobodem vesmíru zůstala ona sama. Zatímco jiní zjišťují s postupujícím věkem, jak nepatrní jsou proti světu, Amélie žádný takový objev neučinila. Naštěstí umí skončit dříve, než začne čtenáře nudit. Maně se mi vybavuje Murakami a jeho Bezbarvý Cukuru Tazaki. I když bych kdykoliv dal přednost Amélii a jejímu ztvárnění Japonska, nemůžu neuznat, že Murakamiho díla nechávají na jazyku pachuť, kdežto Amélie vklouzne a zmizí. Svým způsobem je Amélia něco jako gejša. Navýsost kultivovaná a vzdělaná společnice, která vás zabaví na večer a ráno na ni zapomenete. Žádné vulgární tělesné požitky. Naopak, místy na vás vykoukne řada předsudků, které byste u mladé literátky nečekali. Scéna v lázních na ostrově Sado je toho důkazem. Božský markýz by se divil, v jaké souvislosti si na něho Amélie vzpomněla. I když Belgičanka, přišlo mi, že Nietzscheho německý práskající styl ji vyhovuje více než de Sadeova pochmurná syrovost. Nakonec, sama se nazývá Zarathustrou, ať už tím myslí cokoliv. Kdybych měl cokoliv Amélii vytknout, pak nic. Kdyby bylo více takových jako ona, obvinil bych ji z mělké pomíjívosti. Ale protože knihovny plní pilní hlupáci, rád se spokojím s povrchní křehkou vílou. Leč zatřepte prsty a víla je v prachu! ********* À propos, pokud hledáte podobný styl, včetně sebestředné idealizace sebe a celé země, doporučuji Watching the English od Katky Foxové. Dozvíte se zde, proč jsou Angličané nejzdvořilejší národ na světě, snad až po Japoncích. Zde podáno ich-formou, která by v seriózní antropologické publikaci zaznít neměla, ale celou tu snůšku činí podstatně snesitelnější a čtivější. Inu, ne nadarmo se jim nadává do perfidního Albionu.... celý text