elizabeth_ba
přečtené 354
Spiknutí v ulici bílých pláštů
2014,
Jean-François Parot
U knihy platí přibližně to, co platilo u seriálu (který jsem viděla dříve, než četla knihu, a tudíž jsem jím byla ovlivněna), velmi dobrý historický román (autorovy historické znalosti ani to, že je podle mínění kolegyňky Surikaty "předvádí", mi nikterak nevadí), ale jako detektivka trochu poslabší, na počátku jsem se vůbec nemohla začíst (nepomohlo ani to, že jsem postavy znala a tzv. měla před očima), a protože jsem zatím postrádala své oblíbené dětičky (ve filmovém zpracování několikrát Nicholasovi zachránily život a mně občas hodnocení celého seriálového dílu) a i postava La Satine se mi ve filmu líbila více, nebude to pět hvězdiček ale jen čtyři s tím, že vyjde-li nějaký další díl česky, ráda si ho přečtu.... celý text
Řecké mýty
2004,
Robert Graves
Asi v páté třídě jsem se zamilovala do řeckých bájí... Když mi pak bylo třináct dostala jsem k Vánocům od rodičů tuto knihu. Dodnes si nejsem jistá, zda to pro mě bylo vhodné a zda mě to neovlivnilo do dalšího života, ale tu knihu jsem prostě doslova "žrala" (a možná ty části o vzniku těch jednotlivých bájí byly určeny pro studijní účely, ale já si autorův názor na ně, aspoň u části z nich, přečetla ráda). Nejvíce mě zaujal příběh Afrodity, Area a Hefaista (asi proto, že z předchozích dob a těch dětských a polo-dětských knih jsem ho neznala). Jednou se snad ke knize vrátím, posléze jsem od tohoto vynikajícího autora přečetla ještě (díky stejnojmennému seriálu) notoricky známý román Já, Claudius, ale Řecké mýty zůstaly navždy první. ;-)... celý text
Jménem krále
2009,
Vlastimil Vondruška
Může obsahovat spoilery Kniha chronologicky navazuje na „Protivnou“ svatbu na Lichnici, ale napsána byla dříve, takže se tak vůbec netváří. Literárně lze (od této k Lichnici) pozorovat autorův jistý kvalitativní posun, z hlediska historických skutečností je to spíše obráceně. Jak už jsem psala u Lichnice samotné, považuji ji prostě za knihu, která neměla spatřit světlo světa, když už ale byla napsána, bylo zapotřebí zachovat jistou kontinuálnost, (asi těm postavám autor dává příliš velkou volnost, narážím na to, jak píše v knize Oldřich z Chlumu, že své hrdiny nechává jednat a kolikrát ani sám netuší, co učiní). Nyní na sebe při chronologickém čtení jednotlivé příběhy vůbec nenavazují, dokonce se vzájemně popírají. Tak např. v předchozích vylíčil panoše Otu tak, že by hravě předčil i vyhlášené krasavce té doby (rozuměj ty, o nichž to napsaly i soudobé kroniky) tj. Bélu Mačevského, prince Konradina a Otu Braniborského, v tomto ho pro změnu líčí jako poněkud hrubých rysů. Nebo v předchozím díle (či dílech) vzpomíná na manželku Blanku, tady po Blance ani pes neštěkne, ale Oldřich vzpomíná na svou první lásku, tedy Annemarii, dívku z Magdeburgu, a její (a jejich syna) smrt na mor, i když je to už téměř dvacet let (v případě Blanky pak méně)… No díky Bohu za to, že tady se už objeví Ludmila. Pár věcí je společných s Lichnicí – Oldřich je českým králem poslán na svatbu, kde se prostřednictvím sňatku svých dětí mají spojit dva mocné české rody, a kdosi zavraždí otce nevěsty; tím ale veškerá podobnost končí. Zápletka je sice jednodušší než u Lichnice, je ale daleko uvěřitelnější, čímž se kniha stává přijatelnější a hrdinové sympatičtější. A v Ronovcích (konkrétně pánech z Dubé) má sice autor zmatek, ale ani z desetiny takový jako ve Vítkovcích. Takže tenhle příběh je (hlavně díky panně Ludmile) už zase mírně nad průměrem…... celý text
Richenza
2004,
Antonín Polách
Čteno sice už dost dávno, ale zřejmě autor platonicky miloval Alžbětu (Elišku, Rejčku, Rixu, Ryksu, Richenzu, Richezu, či jen Bůh ví, jak by se ještě jméno této dámy dalo napsat), tak jako já Záviše z F. nebo prince Konradina. Proto byla v jeho knize dokonalá, ač jeden můj kamarád ji nazývá lstivou Polkou a Machiavellim v sukních. Ale jelikož mně Richenza na piedestale vůbec nevadí, získala ode mě plusové body a kladné ohodnocení, zejména za vykreslení vzplanutí mezi ní a Fridrichem. Povahové vlastnosti Václava II. trošku přitažené za vlasy (andělská tvář ale duše ...). Já Václava taky moc nemusím, (stejně jako jeho jmenovce Karla IV.) ale tohle si asi přece jen nezasloužil.... celý text
Královská dcera z Erinu
1976,
Barbara Bartos-Höppner
Kromě knihy "Hra na Betsy Bowovou" je tohle zpracování staré irské legendy jedna z knih v dospívání, která mi utkvěla dodnes (tj. téměř 30 let) v paměti. Možná někdy znovu přečtu. Kromě výše zmiňovaných dvou už jen "Láska a válka" z edice Antické prozy.... celý text
Hra na Betsy Bowovou
1985,
Ruth Park
Vzpomínám si, že v letech svého dospívání jsem z knihy byla zcela unesená. Cestování v čase a více časových linií v ději jsem milovala tehdy a mám ráda dodnes. ;-)... celý text
Mrtvý posel
2016,
Vlastimil Vondruška
Pořád si myslím, že ta fikce je na místě hlavně co se týče bílých míst. A že jich v historii máme požehnaně... Ani po druhém čtení (přečtena celá série v rozmezí necelých tří týdnů) u tohoto příběhu nedojde ke zvednutí hvězdiček, ačkoli mi při dočítání posledních řádků bylo jako když se rozcházím s dobrými přáteli a vím, že se s nimi nějakou dobu neuvidím (možná i pro ten nedotažený konec, on už Ovidius věděl, že "finis coronat opus" tedy konec zdobí (či korunuje) dílo). I když taková kontrola počestného spaní byla docela legrace. No představte si ji provést dnes...... celý text
